Ohlédnutí za dovolenou v Chile na podzim roku 2013 (část 1.)

by | Dec 4, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Naše druhá společná poznávací dovolená nás zavedla daleko od Evropy, až na jihozápadní okraj obrovského světadílu jménem Jižní Amerika, kde se rozkládá dlouhá úzká nudle zvaná Chile. A právě tam jsme strávili krásných 22 dnů plných cestování, poznávání, obdivování a focení. V této první části dvoudílného přehledu se ohlédneme za první polovinou naší cesty, na které jsme si prohlédli vysoce položená místa na severu země, pekli se ve vlastní šťávě o pár stovek kilometrů dál na jih na nejvyprahlejší poušti světa Atacamě a s batohem na zádech se procházeli patagonským národním parkem Torres del Paine.

Prostě jsme si ty více jak 3 týdny pořádně užili. A abychom si v budoucnu mohli tuto krásnou dovolenou připomenut, sepsal jsem tento souhrnný článek. Na rozdíl od obdobného článku po dovolené na Islandu to tady bude víc chronologické, protože jsme během naší dovolené navštívili 4 naprosto odlišná místa nemající toho mnoho společného.

Severní oblasti Chile

Naše dovolená v Chile začala po dvoudenní cestě rozdělené na dvě nestejnoměrné části noclehem v Barceloně, kterou jsme si při té příležitosti také trochu prošli. Ale ta pravá zábava začala až na letišti nedaleko města Arica na severní hranici Chile, kam jsme přiletěli v pondělí 11. listopadu někdy kolem páté hodiny odpolední.

Po příletu jsme si vyzvedli zamluvené terénní auto Mitsubishi L200 a po krátké návštěvě Ariky vyrazili na východ do hor. Silnice byly překvapivě kvalitní, doprava kvůli obrovskému množství kamionů směřujících na hraniční přechod s Bolívií nečekaně hustá, ale bylo krásné počasí a my byli v Jižní Americe, takže jsme to brali s nadhledem. Během několika hodin jsme se bez problémů přesunuli asi o 160 kilometrů do malé horské vesnice jménem Putre, ležící ve výšce 3.500 metrů nad mořem, a začali hledat zamluvené ubytování.

Místo jsme našli jen se dvěma menšími zajížďkami a jedním podivným rozhovorem se stařenkou z místního obchodu relativně bez problémů, ale poté se situace začala komplikovat. Pan správce neuměl anglicky, takže jsme se mohli jen dohadovat, v čem byl problém, každopádně jsme nakonec odjeli s nepořízenou. Místo nás byl v pokojích ubytován někdo jiný… Zkoušeli jsme tedy další penzióny a hotýlky ve vesnici, ale bez úspěchu. Když už to vypadalo na velkou prohru a nucený návrat zpátky do Ariky, v posledním místním hotýlku nazvaném Las Vicuñas místo našli, a dokonce bylo levnější než původní rezervace. První den tak se štěstím skončil dobře a my se mohli pořádně vyspat.

Spánek v tak vysoké nadmořské výšce byl sice příjemný, ale zas tak moc jsme si neodpočinuli, aklimatizace zatím neproběhla. A bylo hůř, hned po snídani jsme autem vyrazili dál na východ, dál do hor. Naším cílem byla dvojice úžasných vulkánů Parinacota (6.348 m) a Pomerape (6.282 m) ležících přímo na hranici z Bolívií. Ale než jsme se k nim dostali, museli jsme mnohokrát obdivovat stáda lam a hejna plameňáků i nandů, nebo jen tak koukat do dáli na úchvatná vysokohorská panorámata.

Dvě sopky, tyčící se do výšky přes 6.000 metrů, však byly skutečným zlatým hřebem výletu. Skvěle nám vyšlo i počasí, takže jsme hned první den mohli pořídit jedny z nejkrásnějších fotek, jaké jsme kdy na své plasťáčky Nikon D5100 pořídili. Únava z vysoké nadmořské výšky si však rychle začala vybírat svou daň a kromě malátnosti a ospalosti, umocněné hodně silně pálícím sluníčkem, nás začala pobolívat i hlava. Každý dvacetimetrový výlet od auta byl stále náročnější, a tak jsme se jednohlasně shodli na tom, že je na čase vrátit se do trochu nižší nadmořské výšky. Konkrétně zpátky do Ariky a pak dál na jih do Iquique, dohromady něco přes 500 kilometrů.

Následující den jsme měli v plánu prohlédnout si starodávná umělecká díla vytvořená nejčastěji na svahu nějakého kopce pouze za pomoci různě zbarveného písku nebo kamení, takzvané geoglyfy. Cestou k prvnímu a zároveň největšímu geoglyfu nazvanému Obr z Atacamy jsme se ještě stavili na prohlídku opuštěné továrny na ledek, ale pak už se dnešní den točil jen kolem umění. Napřed již zmíněný Obr, pak národní rezervace Pampa del Tamarugal s více jak 350 geoglyfy, rozesetými po úbočích nízkých kopečků, zobrazujících lidi, zvířata a symboly.

Když jsme se dosyta pokochali uměním původních obyvatel Chile, nasedli jsme znovu do auta a vydali se na jih, respektive později jihovýchodním směrem přes město Calama až do malého městečka San Pedro de Atacama. Cesta to nebyla moc záživná, všude kolem jen samý písek a vyprahlá půda. Když se občas objevil nějaký kopeček nebo dokonce obrovský měděný důl, bylo to příjemné zpestření.

Čtvrtý den naší projížďky po severní části Chile jsme vyrazili do nitra pouště Atacama, v některých ohledech nejsuššího a nejvyprahlejšího místa planety. Překvapivě se však nejedná o oblast úplně bez života, kromě roztomilých ještěrek se tu vyskytují hejna krásných plameňáků, stádečka oslíků a v neposlední řadě i množství různých druhů rostlin, nezřídka kvetoucích. Je to s podivem, protože když už se tady vyskytne nějaká voda v tekutém stavu, jedná se vesměs o plně nasycený solný roztok.

Dost bylo depresivní pouště, naše další cesta vedla zase do výšky přes 4.000 metrů, do dalšího sektoru národního parku Los Flamencos. Jen co jsme se přehoupli přes poslední kopeček, otevřel se před námi výhled na krásné jezero Miscanti s rozlohou přes 13 km², nad kterým se tyčí mohutný kopec Cerro Miscanti a sopka Miñiques. Kromě přeci jen veselejší krajinky jsme byli jako u vytržení především ze zvědavé Patagonské lišky, někdy též zvané Cuelpo nebo Horský pes!

Po návratu na do San Pedra jsme si dali v jedné z restaurací vydatnou večeři v podobě asi 2 kg grilovaného masa, jen tak tak se dovalili do postelí. Kalorie a odpočinek se však budou hodit, protože následující den bude dlouhý a bohatý na události. Už budíček se trochu vymyká obvyklým hodnotám, protože vstáváme už před čtvrtou hodinou ranní a rychle vyrážíme skoro na sever za gejzíry El Tatio, které prý vypadají nejlépe za mrazivého rozbřesku.

Další cesta do výšky přes 4.000 metrů nad mořem už nás nijak nevyvedla z klidu, horší to bylo to se silnicí, která byla asi nejnáročnější ze všech, po kterých jsme zatím jeli. Mitsubishi L200 však pracoval jako hodinky a i když měl jen náhon na přední kola, nakonec jsme se do oblasti El Tatio dostali. Nutno podotknout, že právě včas – počasí nám přálo, byla úplně jasná obloha a v prvních paprscích vycházejícího sluníčka byl dojem z dýmajících fumarol a všudypřítomné vody a páry prostě úchvatný.

Jako taková třešinka na dortu pro nás bylo focení malých hlodavců zvaných viskače, které se proháněli na přilehlém skalnatém svahu. A když si nás při odjezdu přiběhla prohlédnout dvojice lišek patagonských, naše nadšení neznalo mezí. Cestou zpátky jsme se jen na skok stavili v malé oáze Caspana plné zeleně, ale pak už rychle domů vyspat se trochu na večer.

Na večer jsme totiž měli v plánu další vyjížďku relativně blízko San Pedra, do kouzelného místa zvaného Valle de la Luna. Při cestě samotné jsme sice trochu bloudili, ale nakonec jsme stihli přijet na místo právě ve chvíli, kdy se sluníčko postupně začalo schovávat za hory. Písečná duna i celé okolí se zbarvilo do oranžova a prodlužující stíny vytvářely každou chvilku jiné obrazce a scenérie. Prostě pohádkový závěr prvního týdne dovolené.

Následující dva dny jsme trávili přejezdem do Antofagasty spojeným s vrácením auta, přeletem do Santiaga, přespáním v letištním hotelu Holiday Inn a nakonec dalším přeletem na jih do Patagonie do města Punta Arenas. Bylo to sice trochu zdlouhavé a únavné, ale Chile je prostě dlouhá, tenká nudle a tak je to prostě všude hodně daleko.

A tím naše návštěva severních oblastí Chile skončila. Najeli jsme přes 2500 kilometrů, několikrát vyšplhali do nadmořské výšky přes 4000 metrů, abychom posléze zase spadli na hladinu moře, viděli obrovské množství přírodních krás a v neposlední řadě se trochu opálili, protože kde jinde chytat bronz, než na poušti. 🙂

Patagonie a národní park Torres del Paine

Po ubytování v malém penziónu v Punta Arenas jsme měli ještě skoro celé odpoledne na to něco podniknout. Volba padla na exkurzi za tučňáky v zátoce zvané Seno Otway. Jsou jich tam desítky a i když máme na prohlídku jen hodinu, jsme z prvního setkání s těmito zajímavými živočichy nadšeni.

Další den už jsme nasedli na velký autobus a vyrazili směrem k národnímu parku Torres del Paine. Nejdříve jsme popojeli do města Puerto Natales, posledního velkého města před divočinou, kde jsme doplnili zásoby, nakoupili vařič a další nezbytnosti a přesedli na menší autobus, který nás zavezl až do parku.

Poslední část cesty, již za velmi špatného, větrného a často i silně deštivého počasí jsme se konečně dostali do výchozího bodu několikadenního chození po kopcích a kopečkách, do kempu zvaného Paine Grande. Jelikož jsme byli po cestě trochu vymrzlí, zašli jsme si na něco pro zahřátí, a pak šli spát.

Když jsme se trochu vyspali, sbalili jsme stan a vyrazili na první část treku pojmenovaného podle svého tvaru “Trek W”. Ta nás nejdříve zavedla kolem několika jezer do dalšího kempu nazvaného Camp Site Italiano, kde jsme během svačinky bádali nad tím, kam půjdeme dál. Počasí nestálo za nic, ale byla tu malá šance, že se to zlepší, proto jsme nakonec (bez batohů) začali stoupat údolím Francés nahoru ke kempu Britanico.

Že bylo přání tak trochu otcem myšlenky nám došlo docela brzo. Po krátkém intermezzu, kdy se mraky začaly trochu trhat, se všechno velmi rychle vrátilo do původního stavu. A nejen to, počasí se dál horšilo a pokračovalo ze stupně “nepříjemné” až do “psa by nevyhnal”. Vytrvalý déšť různé intenzity se spolu s rostoucí nadmořskou výškou měnil na déšť se sněhem a následně i sněžení bez deště, teplota se pohybovala kolem nuly a ledový vítr nepříjemně zalézal pod nehty. Když jsme se celí vymrzlí dostali ke kempu Britanico a zjistili, že připomíná partyzánský bunkr, s povzdechem jsme se vydali na zpáteční cestu.

Dolů to šlo sice o něco lépe, ale starosti nám začalo dělat počasí, především stále rostoucí vítr. Když jsme si v kempu vyzvedli batohy a pokračovali kolem jezera dál na východ, začalo to pravé peklo. Nemá moc význam o tom dlouze vyprávět, stačí si prohlédnout následující video. Není divu, že jsme v kempu místo stavění stanu bez smlouvání zaplatili dost nelidovou cenu za třetí patro palandy v dřevěném srubu a vyčerpáním hned usnuli.

Druhý den jsme měli v úmyslu vylézt na místo ze všech Torresů nejtorresovatější. Poryvy větru, které nás spolu s vytrvalým a velmi silným deštěm celou noc budily, však našim plánům zrovna nepřály. S velkými obavami jsme proto ráno vycházeli ze dveří chaty, abychom s úžasem zjistili, že venku svítí sluníčko a na obloze není ani mráček! S nadšením jsme se rychle sbalili a vyrazili podél horského masivu na severovýchod. Cestou jsme si užívali sluníčka, fotili majestátné kondory plachtící vzduchem a celkově si to užívali. Jen síly ubývaly nějak rychleji, než jsme čekali, proto jsme do kempu Chileno, našeho záchytného bodu, přišli už notně vyčerpaní.

Vzhledem k dnešnímu úžasnému počasí a nejisté předpovědi však nebyla jiná možnost, než odložit batohy a začít stoupat ke třem věžím, protože tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Cestou jsme zahlédli na stráni se pasoucí párek vzácných huemulů, mnohem častěji jsme ale potkávali další turisty. Hodně turistů! Byl tam provoz asi jako pod Sněžkou mezi vrcholem a Růžohorkami. S rostoucí nadmořskou výškou už jsme toho měli vážně plné zuby. Obzvlášť, když posledních pár stovek metrů připomínala kamenitá cesta spíš stezku pro kamzíky než turistickou trasu pro lidi. Ale zvládli jsme to a pohled na Torres del Paine v zapadajícím slunci byl k nezaplacení. Vydrželi jsme se kochat celou hodinu, pak byl nejvyšší čas vydat se zpět. Do kempu Las Torres jsme dorazili po několika hodinách s jazyky na vestě, ale mít stan postavený s přímou viditelností na Věže měl něco do sebe.

Ranní probuzení bylo příjemné a i když bylo počasí doslova aprílové, nenechali jsme si tím zkazit dobrou náladu. Jen náš další program byl poněkud ve hvězdách. Nakonec jsme se rozhodli přemístit se k hlavní bráně do parku u jezera Amarga,a pokusit se tam chytit nějaký stop, který by nás zavezl někam po parku. Díky pravidelnému spojení první část našeho plánu vyšla bez problémů, zato ta druhá se začala dost komplikovat. Nakonec jsme, po několika hodinách marného čekání, museli původní plán přehodnotit a ve výsledku jsme se autobusem a pak katamaranem posunuli do nám již dobře známého kempu Paine Grande. Alespoň, že jsme si tu cestu katamaranem více užili, když bylo přeci jen lepší počasí, než posledně. V kempu to už byla rutina, postavit stan, najíst se a ulehnout.

Předposlední den v parku Torres del Paine jsme se vypravili k ledovci Grey pozvolna sestupujícího do stejnojmenného jezera. I přes neustálý silný vítr to nakonec byla moc pěkná procházka, během které jsme ušli něco málo přes 30 kilometrů a kromě ledovce viděli i mnoho dalších zajímavých věcí, jako třeba obrovské kry, pozůstatky ničivého požáru nebo zvláštní až trochu strašidelný les, ke kterému se plameny už naštěstí nestihly dostat.

Poslední den v Torres del Paine jsme měli v plánu akorát přesun na nějaké místo, odkud jezdí autobus do Puerto Natales. Kemp Paine Grande se s námi rozloučil nádherným, i když poněkud větrným ránem. Na nostalgii ale nebyl čas, rychle jsme sbalili stan a vydali se pěšky na jihovýchod směrem k administrativnímu centru parku, protože na katamaran nám jaksi nezůstalo dost peněz.

Trasa vedla typickou, i když poněkud nudnou, rovinatou jihoamerickou pampou plnou žluté, oranžové až červené trávy s minimem stromů. Zpestření představovala řeka Río Grey, ale hlavní část své energie jsme věnovali tomu zůstat v teple, protože se nám poněkud ochladilo. U Administrativního centra parku jsme přečkali pár hodin a potom se konečně mohli vydat na cestu zpátky do civilizace.

Pin It on Pinterest