Ohlédnutí za dovolenou v Chile na podzim roku 2013 (část 1.)
Naše druhá společná poznávací dovolená nás zavedla daleko od Evropy, až na jihozápadní okraj obrovského světadílu jménem Jižní Amerika, kde se rozkládá dlouhá úzká nudle zvaná Chile. A právě tam jsme strávili krásných 22 dnů plných cestování, poznávání, obdivování a focení. V této první části dvoudílného přehledu se ohlédneme za první polovinou naší cesty, na které jsme si prohlédli vysoce položená místa na severu země, pekli se ve vlastní šťávě o pár stovek kilometrů dál na jih na nejvyprahlejší poušti světa Atacamě a s batohem na zádech se procházeli patagonským národním parkem Torres del Paine.
Severní oblasti Chile
Naše dovolená v Chile začala po dvoudenní cestě rozdělené na dvě nestejnoměrné části noclehem v Barceloně, kterou jsme si při té příležitosti také trochu prošli. Ale ta pravá zábava začala až na letišti nedaleko města Arica na severní hranici Chile, kam jsme přiletěli v pondělí 11. listopadu někdy kolem páté hodiny odpolední.
Místo jsme našli jen se dvěma menšími zajížďkami a jedním podivným rozhovorem se stařenkou z místního obchodu relativně bez problémů, ale poté se situace začala komplikovat. Pan správce neuměl anglicky, takže jsme se mohli jen dohadovat, v čem byl problém, každopádně jsme nakonec odjeli s nepořízenou. Místo nás byl v pokojích ubytován někdo jiný… Zkoušeli jsme tedy další penzióny a hotýlky ve vesnici, ale bez úspěchu. Když už to vypadalo na velkou prohru a nucený návrat zpátky do Ariky, v posledním místním hotýlku nazvaném Las Vicuñas místo našli, a dokonce bylo levnější než původní rezervace. První den tak se štěstím skončil dobře a my se mohli pořádně vyspat.
Následující den jsme měli v plánu prohlédnout si starodávná umělecká díla vytvořená nejčastěji na svahu nějakého kopce pouze za pomoci různě zbarveného písku nebo kamení, takzvané geoglyfy. Cestou k prvnímu a zároveň největšímu geoglyfu nazvanému Obr z Atacamy jsme se ještě stavili na prohlídku opuštěné továrny na ledek, ale pak už se dnešní den točil jen kolem umění. Napřed již zmíněný Obr, pak národní rezervace Pampa del Tamarugal s více jak 350 geoglyfy, rozesetými po úbočích nízkých kopečků, zobrazujících lidi, zvířata a symboly.
Čtvrtý den naší projížďky po severní části Chile jsme vyrazili do nitra pouště Atacama, v některých ohledech nejsuššího a nejvyprahlejšího místa planety. Překvapivě se však nejedná o oblast úplně bez života, kromě roztomilých ještěrek se tu vyskytují hejna krásných plameňáků, stádečka oslíků a v neposlední řadě i množství různých druhů rostlin, nezřídka kvetoucích. Je to s podivem, protože když už se tady vyskytne nějaká voda v tekutém stavu, jedná se vesměs o plně nasycený solný roztok.
Po návratu na do San Pedra jsme si dali v jedné z restaurací vydatnou večeři v podobě asi 2 kg grilovaného masa, jen tak tak se dovalili do postelí. Kalorie a odpočinek se však budou hodit, protože následující den bude dlouhý a bohatý na události. Už budíček se trochu vymyká obvyklým hodnotám, protože vstáváme už před čtvrtou hodinou ranní a rychle vyrážíme skoro na sever za gejzíry El Tatio, které prý vypadají nejlépe za mrazivého rozbřesku.
Jako taková třešinka na dortu pro nás bylo focení malých hlodavců zvaných viskače, které se proháněli na přilehlém skalnatém svahu. A když si nás při odjezdu přiběhla prohlédnout dvojice lišek patagonských, naše nadšení neznalo mezí. Cestou zpátky jsme se jen na skok stavili v malé oáze Caspana plné zeleně, ale pak už rychle domů vyspat se trochu na večer.
Následující dva dny jsme trávili přejezdem do Antofagasty spojeným s vrácením auta, přeletem do Santiaga, přespáním v letištním hotelu Holiday Inn a nakonec dalším přeletem na jih do Patagonie do města Punta Arenas. Bylo to sice trochu zdlouhavé a únavné, ale Chile je prostě dlouhá, tenká nudle a tak je to prostě všude hodně daleko.
Patagonie a národní park Torres del Paine
Po ubytování v malém penziónu v Punta Arenas jsme měli ještě skoro celé odpoledne na to něco podniknout. Volba padla na exkurzi za tučňáky v zátoce zvané Seno Otway. Jsou jich tam desítky a i když máme na prohlídku jen hodinu, jsme z prvního setkání s těmito zajímavými živočichy nadšeni.
Další den už jsme nasedli na velký autobus a vyrazili směrem k národnímu parku Torres del Paine. Nejdříve jsme popojeli do města Puerto Natales, posledního velkého města před divočinou, kde jsme doplnili zásoby, nakoupili vařič a další nezbytnosti a přesedli na menší autobus, který nás zavezl až do parku.
Když jsme se trochu vyspali, sbalili jsme stan a vyrazili na první část treku pojmenovaného podle svého tvaru „Trek W“. Ta nás nejdříve zavedla kolem několika jezer do dalšího kempu nazvaného Camp Site Italiano, kde jsme během svačinky bádali nad tím, kam půjdeme dál. Počasí nestálo za nic, ale byla tu malá šance, že se to zlepší, proto jsme nakonec (bez batohů) začali stoupat údolím Francés nahoru ke kempu Britanico.
Dolů to šlo sice o něco lépe, ale starosti nám začalo dělat počasí, především stále rostoucí vítr. Když jsme si v kempu vyzvedli batohy a pokračovali kolem jezera dál na východ, začalo to pravé peklo. Nemá moc význam o tom dlouze vyprávět, stačí si prohlédnout následující video. Není divu, že jsme v kempu místo stavění stanu bez smlouvání zaplatili dost nelidovou cenu za třetí patro palandy v dřevěném srubu a vyčerpáním hned usnuli.
Vzhledem k dnešnímu úžasnému počasí a nejisté předpovědi však nebyla jiná možnost, než odložit batohy a začít stoupat ke třem věžím, protože tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Cestou jsme zahlédli na stráni se pasoucí párek vzácných huemulů, mnohem častěji jsme ale potkávali další turisty. Hodně turistů! Byl tam provoz asi jako pod Sněžkou mezi vrcholem a Růžohorkami. S rostoucí nadmořskou výškou už jsme toho měli vážně plné zuby. Obzvlášť, když posledních pár stovek metrů připomínala kamenitá cesta spíš stezku pro kamzíky než turistickou trasu pro lidi. Ale zvládli jsme to a pohled na Torres del Paine v zapadajícím slunci byl k nezaplacení. Vydrželi jsme se kochat celou hodinu, pak byl nejvyšší čas vydat se zpět. Do kempu Las Torres jsme dorazili po několika hodinách s jazyky na vestě, ale mít stan postavený s přímou viditelností na Věže měl něco do sebe.
Trasa vedla typickou, i když poněkud nudnou, rovinatou jihoamerickou pampou plnou žluté, oranžové až červené trávy s minimem stromů. Zpestření představovala řeka Río Grey, ale hlavní část své energie jsme věnovali tomu zůstat v teple, protože se nám poněkud ochladilo. U Administrativního centra parku jsme přečkali pár hodin a potom se konečně mohli vydat na cestu zpátky do civilizace.