Návrat z Torres del Paine do Puerto Natales

by | Nov 23, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 13. — Poslední den pobytu u vrcholků majestátných hor začínáme už v sedm ráno. Jako obyčejně se po probuzení jdeme trochu opláchnout, potom pozvolna balíme sebe i stan. Počasí je takové všelijaké, chvíli svítí sluníčko a je téměř kouzelně, chvíli je zataženo, každou chvilku prší, ale hlavně fouká silný a nepříjemně nárazový vítr. Snad na cestě k administrativnímu centru národního parku, odkud nám jede autobus do Puerto Natales, půjdeme alespoň občas trochu v závětří.

Nejdříve se ale musíme rozhodnout, jak přesně si vlastně poslední den v národním parku Torres del Paine zařídíme. Pěší cesta k administrativnímu středisku CONAF trvá podle mapy 5 hodin a vzhledem k tomu, že na zádech budeme vláčet kompletní vybavení, to asi o moc rychleji stejně nezvládneme. První autobus společnosti Via Paine vyjíždí z “konečné” už v 1 odpoledne, ten druhý pak o 5 hodin později.

Myšlenku na to rychle vyrazit a pokusit se stihnout první autobus opouštíme už záhy, bylo by to asi o prsa a raději si chceme užít i poslední cestu než se celou cestu stresovat, jestli to stihneme nebo ne. Místo toho se jdeme zeptat do recepce chaty, jestli tu náhodou nemají internet, protože v Puerto Natales zatím nemáme zařízené ubytování.

Internet tu kupodivu mají, a i když rychlostí připomíná dial-up z počátku našeho tisíciletí, nakonec se Hance přes Booking.com povede zarezervovat pěkně vypadající pokoj v neméně pěkně vypadajícím hotelu Hallef. Navíc ještě hledá na internetu nějaké možnosti ohledně cesty k ledovcům a snaží se nás online registrovat, abychom měli program i na další dny, ale vesměs jí nedorazí ani potvrzující email.

Příjemnému prostředí u jezera Pehoé naposledy zamáváme před devátou hodinou a s batohy na zádech se v prudkém větru vydáváme na cestu kolem jezera. Hned od tábora musíme vyšplhat na pár desítek metrů vysoký, prudký a kamenitý svah, a pak pokračujeme po vrstevnici po úzké pěšince vyšlapané ve svahu.

A právě v nejužším místě přichází extrémně silný poryv následovaný vytrvalým proudem vzduchu, který Hanku sráží dolů. Naštěstí se jí na poslední chvíli podaří jednou rukou zachytit skalního výčnělku a zabránit pádu ze stometrového srázu…! No dobrá, trochu jsem to přibarvil, drží se za obě ruce a sráz je jen padesátimetrový, ale jinak je to přesně podle skutečnosti. 🙂 Když se z tohoto nepříjemného zážitku vzpamatuje, pomalinku postupuje kupředu a po pár desítkách metrů si konečně může oddechnout – naštěstí to dopadlo dobře.

Když pomineme hodně nepříjemný začátek, nabízí cesta krásné pohledy na střed národního parku složený z několika seskupení hor, jako jsou Cerro Paine Grande, Cuernos del Paine a samozřejmě Torres del Paine. Nádherné jezero Pehoé zbarvené do modrozelena dodává horám tu správnou atmosféru a všechno dokreslují bílá oblaka na modré obloze. I zde bohužel v nedávné době řádil požár, ale holé stromy dodávají (při vší tragičnosti) místům na zajímavosti a neobvyklosti. Prostě nádhera, a nebýt silného a studeného větru, bylo by to úplně bez chyby. Každou chvíli stavíme a fotíme.

Občas se zastavíme na krátkou občerstvovací přestávku, po těch pár dnech chození jsou naše těla už celkem slušně opotřebovaná a síly rychle dochází. Kromě různých zástupců ptačí říše na cestě bohužel nepotkáváme moc jiných zvířat, jednou jedinkrát spatříme v dálce několik koní. Obzvlášť na lamy jsme se těšili, ale kde nic, tu nic. Naštěstí se to samé dá napsat i o zvířatech dvounohých, za celou cestu potkáváme jedinou další turistku, jinak máme celou stezku s blízkým i dalekým okolím jen pro sebe.

Po třech hodinách neustálého stoupání a klesání přicházíme k majestátnímu k meandru řeky Grey, která se v těchto místech otáčí skoro o 180 stupňů a dál teče k jihu podél cesty, kudy vede i turistická trasa. Děláme si krátkou přestávku a kocháme se. Bezprostřední okolí řeky sice lemují holé větve stromů a keřů, ale celkově není pohled na řeku nijak depresivní, možná i díky občas probleskujícímu sluníčku.

Toho je však čím dál tím méně. Počasí se rychle horší, sluníčko se stále častěji schovává za mraky a celkově začíná docela přituhovat. Pocitově je na nule. Dál obdivujeme krásné hory v dálce a stále častěji i různé druhy ptáků, ale fotky bez sluníčka asi nebudou nejlepší. Po chvilce procházíme opuštěným kempem Las Carretas, ale protože tu není nic ke koukání, bez přestávky pokračujeme dál.

Během několika minut na nás čeká zajímavé překvapení, protože se ráz krajiny bez varování ostře změní. Dál už si to vykračujeme rovinatou pampou plnou žlutě zbarvené trávy, domovem mnoha druhů ptáků a občas i nějakého toho větrem ošlehaného stromečku. I když není moc pěkné počasí, viditelnost je stále dostatečná, takže se každou chvíli otáčíme na sever a fotíme si Cuernos del Paine a další v dálce vykukující hory a pohoří.

Po necelých šesti hodinách na cestě jsme v cíli našeho posledního treku, v administrativním centru národního parku Torres del Paine. Jedná se o jeden malý komplex vesměs dřevěných budov CONAFu a několik dalších areálů neurčitého smyslu. Většina vypadá dost opuštěně a zanedbaně. Do odjezdu autobusu zbývají tři hodiny, tak nám nezbývá než doufat, že autobus s francouzským dědulou dorazí co nejdříve.

Během několika volných hodin se snažíme zabavit, jak se jen dá. Podrobně zkoumáme malou expozici fauny, flóry a šutříků v budově CONAFu, především vycpaní štíři jsou zajímaví, ale na víc než na půl hodiny to nestačí. Pak chvíli sedíme na lavičce před budovou, ale začíná být zima, že by se jeden nastydl. Využívám situace a pořizuji si malé nachlazení, které mě bude trápit celý následující týden. Ach jo…

Chvilku brouzdáme po okolí, ale nic zajímavého k okukování tu není, děláme to jen kvůli rozproudění krve. Šestá hodina se blíží, ale autobus nikde. Nakonec doráží s půlhodinovým zpožděním, za volantem nějaký neznámý domorodec, ale hlavně, že je tu. Po chvíli se přesouváme ke kotvišti s půvabným jménem Pudeto, kde skoro půl hodiny čekáme na příjezd katamaránu. Když konečně dorazí, náš minubus se nacpe turisty až po střechu, jedna dvojice se dokonce musí svést s autobusem jiného dopravce.

Další zastávka je v Laguně Amarga, kde je i centrální vstup do parku. Tady už se zdržíme jen chvilku, nabereme poslední po civilizaci toužící turisty (vážně netušíme, kam se je v už tak přeplněném autobuse podařilo naskládat) a razíme po silnici směrem na Puerto Natales. Cestou se snažím zahřát, ale moc mi to nejde, topení tu moc nefunguje…

Do města dorážíme po desáté hodině večerní. Přímo na autobusovém nádraží se na poslední chvíli snažíme zajistit výlet na zítřek k obrovskému ledovci Perito Moreno, ale nemáme štěstí, všechno už je vyprodané. Chvilku smutně postáváme před přepážkami a pak se vydáváme k hotelu Hallef, který je naštěstí jen kousek odsud. Budova hotelu i pokoj jsou super, jen jsem si představoval o trochu větší vanu. Protože už je všude zavřeno a v hotelu není ani minibar, jdeme se najíst do nějakého bistra, kde si dáváme něco hrozně nezdravého. Po návratu do hotelu se připravíme do postele a pak Hanka až do dvou do rána hledá volné místo na lodi k ledovcům. Marně…

Pin It on Pinterest