Obdivujeme sopky, lamy a jezera v NP Lauca

by | Nov 12, 2013 | Chile 2013 | 1 comment

Den 2. — Vzhledem k dnešnímu nabitému programu vstáváme už v sedm. Vyspali jsme se docela dobře, ale jak moc jsme si během noci strávené v nadmořské výšce 3.500 metrů odpočinuli, poznáme až během dne. Rychle balíme a v půl osmé už jsme na snídani. Snídaňové menu je poměrně chudé, k dispozici je kromě čerstvého pečiva jen máslo, marmeláda, sýr a k tomu káva nebo čaj s mlékem. Ale nám to stačí a stejně se tu nechceme moc přejídat. Následuje placení a rychlé focení hotelu i okolí. V půl deváté už jedeme dál na východ k hranicím s Bolívií.

Dnes máme v plánu prohlídku národního parku Lauca. Máme krásné počasí, nebe je skoro bez mráčku, tak snad nám to vydrží. A až se dostatečně pokocháme, vrátíme se do Ariky a vyrazíme na jih až do dalšího “malého města” zvaného Iquique, kde máme na dnešní noc domluvené ubytování. Hanka ještě ráno kontrolovala emaily a podle Booking.com jsou naše další hotely a penziony nejen objednané, ale i potvrzené. No, uvidíme. 🙂

I když už jsme pořádně vysoko, po vyjetí z Putre je to hned zase do kopce. Cesta už je poněkud horší kvality a o díry není nouze, musíme jet opatrně. Občas dokonce silnice úplně chybí a kousek jedeme po štěrkové cestě, ale jelikož tu neustále krouží několik pěkně zelených policejních aut, nikdo tu neblázní a všichni jezdí přiměřeně pomalu. Kamionů je stejně jako včera, občas dokonce předjíždíme i pomalu se vlekoucí kolonu. Ale ani pomalá jízda nás nijak neotravuje, protože je pořád na co koukat.

V prvé řadě jsou to lamy. Těchto s naprostým nezájmem přežvykujících příbuzných velbloudů potkáváme stále víc a víc. Někdy jen tak postávají a vejrají okolo o samotě, jindy se jich kolem silnice pase či prohání celé stádo. Narazit můžeme na čtyři druhy – divoké vikuně nebo guanaco, případně zdomácnělé alpaky a lamy krotké.

Rozdíl mezi domestikovanými a divokými lamami je patrný na první pohled, ale ještě znatelnější je cenový rozdíl za produkty z jejich srsti. Zatímco pletenou památku z alpaky si může dovolit i méně movitý turista, šála z nejjemnější vikuně ohřeje v přepočtu za 30 tisícovek. Za svetřík zaplatí zájemce kolem 150 tisíc a zimní kabát je v ceně hodně dobře vybavené Fábie. Minimálně v Chile však platí přísný zákaz prodeje, takže alespoň ušetříme.

V blízkosti jezer a vodních toků si na své zase přijde i náročnější milovník ptactva. Hned na první zastávce jednu takovou, dalekohledy a teleobjektivy vyzbrojenou skupinku potkáváme. Asi nejkrásnější je pozorování hejna divokých plameňáků brouzdajících jezerem, elegantně se rozhlížejících kolem sebe, případně s hlavou pod hladinou hledajících něco k snědku. Ale registrujeme i všelijaké kachny, kačeny, racky a další nerozpoznané zástupce ptačí říše. Občas ve výšce zahlédneme i dravce, ale kondoři to podle všeho nejsou.

Zlatým hřebem dne je bezesporu obdivování dvojice vulkánů Parinacota (6.348 m) a Pomerape (6.282 m) ležících přímo na hranici z Bolívií. Obzvlášť první jmenovaný je díky svému sněhem pokrytému, dokonale symetrickému vrcholu výjimečně fotogenický, ale subjektivně nejkrásnější je pohled na oba vrcholy současně.

Počasí máme jak z katalogu, na obloze se nad horami pro dokreslení scenérie objevuje pár bílých mráčků a vítr fouká jen nárazově, takže se všechno pěkně zrcadlí na hladině jezera Chungará nebo Cotacotani. A když už se bavíme o sopkách, nesmíme zapomenout ani na zlověstně dýmající vulkán Guallatiri (6.071 m), jeden z nejaktivnějších v Chile.

Není proto divu, že na cestě k Bolivijským hranicím každou chvilku stavíme a snažíme se ulovit ten nejkrásnější záběr. Zvýšená tělesná aktivita ve vysoké nadmořské výšce si však pomalu začíná vybírat svou daň. Na aklimatizaci jsme měli všeho všudy 12 hodin, a protože jsme se od rána pohybovali v nadmořské výšce přes 4.500 metrů (podle GPSky bylo dosaženým maximem 4.660 metrů), naše tělesné schránky pozvolna začínají protestovat. V prvé řadě bolestí hlavy a malátností, ale i nevolností a neschopností popadnout dech už po pár metrech chůze. Když pak zhruba 8 kilometrů před hraničním přechodem uvízneme v koloně kamionů čekajících na celní odbavení a nejsme schopni je předjet, rozhodnutí je rychlé – vrátíme se.

I na zpáteční cestě fotíme jako o závod, takže vybrat ty nejkrásnější fotky bude docela oříšek. 🙂 Snažíme se spřátelit s lamami, které si nás ale nevšímají a nevzrušeně se pasou, i když se přiblížíme jen na pár metrů. Naopak, přemluvit je, aby nás vzaly na milost a na chvíli se podívaly do objektivu vyžaduje skoro nadlidské úsilí. O chvilku později zahlédneme i činčile se podobajícího hlodavce nazvaného viskača, která ale rychle mizí za kamenem.

Abychom si návrat trochu zpestřili, děláme po silnici A-123 odbočku do pouště plné dun a kamení a jedeme se podívat na mrňavou vesničku Parinacota obývanou zhruba 30 vesničany, která je zajímavá především svoji nadmořskou výškou 4.400 metrů. Jedná se o nejvýše položené trvale obývané místo v Chile a jedno z nejvýše obývaných míst na světě. Během krátké zastávky fotíme bílý kostelík a pak pokračujeme dál, jak doufáme, směrem k Arice.

Po pár kilometrech to ale vypadá, že tudy cesta nevede, a tak na malém neoznačeném rozcestí auto otáčíme. Odměna za zdánlivě zbytečnou zajížďku přichází vzápětí – plašíme malou skupinku jihoamerických Nandu. Vypadají jako malí, necelý metr vysocí pštrosi, dokonale maskovaní v okolním terénu. Naštěstí nelétají, i když se o to s rozevřenými křídly jakoby snaží, a ani neutíkají daleko od silnice, tak si je můžeme pěkně prohlédnout a vyfotit. Nakonec ještě pozorujeme malému tornádu podobný vzdušný vír, krásně zbarvené hory připomínající Duhové hory na Islandu a několik větších i menších stád vikuňí.

Pozvolna se po hlavní silnici vracíme na západ do Ariky. Ale brzo se nám do cesty staví nějaká neznámá překážka, kvůli které je na silnici stojící kolona aut. Chvilku se radíme o dalším postupu, pak s pomocí mapy riskneme objížďku přes Putre, odkud jsme ráno vyjížděli. Cesta to je krásná, ale dost náročná s úzkými, klikatícími se serpentinami a prudkými klesáními.

Krajina kolem Putre je veselejší, všude kolem jsou zelená políčka a sem tam i malý keř či strom. Po svazích se pase dobytek, prostě vesnická idylka. Celou vesnici si fotíme v denním světle i s mohutnou sopkou Taapaca (5.860 m) v pozadí a pak jí dáváme, stejně jako NP Lauca, definitivní sbohem.

Jsou dvě hodiny odpoledne, sluníčko pálí o sto šest, na silnici je v tuto denní dobu příjemně řídký provoz a my pozvolna, ale vytrvale klesáme do našemu organismu přeci jen příjemnějších nadmořských výšek. Dalších 160 kilometrů do Aricy je toho ke koukání pomálu a těch několik málo zajímavých věcí jsme stejně už viděli včera. Kolem čtvrté odpoledne jsme v Arice. Stavíme u pumpy a poprvé tankujeme. S potěšením zjišťujeme, že každá pumpa má obsluhu, takže ani nemusíme vylézt z auta. Na druhou stranu je to asi jeden z důvodů, proč jen minimum tankovacích stanic nabízí i nějaký malý obchod. Naštěstí nic nepotřebujeme, vody máme dost a žaludek nemá po vysokohorském dobrodružství na práci ani pomyšlení. Opouštíme Ariku a po silnici Ruta 5 míříme přímo na jih.

Po zhruba 20 kilometrech si děláme další zastávku, jdeme si prohlédnout umělecké dílo tvořené obrovskými plastikami nazvané Presencias Tutelares od autora jménem Juan Díaz Fleming. Co to je nebo co to má znamenat netušíme. Normálně by nás podobná umělecká zbytečnost asi nechala klidnými, ale v poušti je každé rozptýlení dobré.

Následující kilometry na hlavní cestě jsou jak na houpačce. Dvacet kilometrů klesáme do údolí a jen co přejedeme nějakou skoro vyschlou řeku, začneme zase stoupat až do výšky 1.350 metrů nad mořem. Chvilku jedeme po rovině, pak zase 20 kilometrů z kopce dolů. Tentokrát je klesání zpestřené opravou silnice, takže celý úsek absolvujeme pomalou jízdou po uježděné hlíně. Občas sice projede kropící vůz, ale obecně je tu prachu víc než dost. Díky mnoha zúžením s kyvadlovým řízením dopravy si alespoň budeme pamatovat, že PARE v Chile znamená STOP a SIGA znamená JEĎ. Klesání končí v dalším údolí, kde je kromě mostu přes řeku i malá vesnice jménem Cuya. A také hranice mezi regionem Arica a Parinacota a regionem Tarapaca.

Jestliže do této chvíle připomínalo okolí měsíční krajinu, nyní je kolem nás měsíční krajina o tři stupně ošklivější. Hnědošedé kopce, nikde ani kaktus, natož nějaké to zvířátko. Jen silnice vlnící se mezi kopci, naštěstí opět skvělé kvality. Ale když opět vyšplháme do výšky nad jeden kilometr, krajina se narovná a i silnice je přímá jako podle pravítka. Jediným zpestřením cesty tak jsou na několika místech malé skupinky obrazců tvořených kamením a různě zbarveným zemským povrchem zvané geoglyfy. Ale kvalita nic moc, dost často jsou poničené nebo v procesu restaurace.

Zhruba 50 kilometrů před cílem naší cesty odbočujeme na silnici A-16 a míříme na západ do města Iquique. Docela se setmělo, tak si i dnes vyzkoušíme jízdu za světla reflektorů. Provoz je tu hodně hustý, předjíždět se moc nedá, takže skoro celou cestu jedeme v koloně. Díky mapě v iPadu v Iquique ani moc nebloudíme a ve čtvrt na deset večer parkujeme před hotelem Velero, který se po následujících několik hodin stane naším přechodným domovem. Hotel je to pěkný a čistý. Miniaturní pokoj má sdílené příslušenství, ale je čisté, a tak se sprchou neváháme ani minutu. Před půlnocí si připijeme na zdraví zakoupeným pivem zahraniční výroby (pěkně nepitné) a jdeme spát.

Pin It on Pinterest