Letíme na jih do Patagonie a pozorujeme tučňáky

by | Nov 17, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 7. — Když v půl sedmé ráno zazvoní Hance budík, z voňavých a vyhřátých peřin se nám moc nechce. Ale nedá se nic dělat, letadlo nepočká. Oblékáme se, pácháme hygienu, balíme batohy a v půl osmé jsme už na letišti. Dále to už začíná být rutina – rychlé odbavení u skoro prázdné přepážky Sky Airline, průchod bezpečnostní kontrolou, zevlování v odletovém prostoru, nalodění na palubu letadla a odlet. Vzhůru do Patagonie!

Let SKU0210 letadlem Airbus A319 je klidný a díky spoustě volných sedadel kolem nás i pohodlný. Sedíme na pravé straně na místech 20E a 20F. Hanka by radši koukala na Andy na druhé straně, možnost by tu byla, ale kvůli mé fóbii ze sezení na “cizích” místech nakonec místa neměníme. Poměr letušek a letušáků byl vyrovnaný a tentokrát ani nevypadali, jako by je bolely zuby. K jídlu hned po startu servírovali sendvič, croassaint, kousky čerstvého ovoce, sušenky a k pití, co kdo rád (nealko, před obědem se prý alkohol nepodává).

Mezipřistání v Puerto Montt je jako návštěva v jiném světě. Že je město i celá oblast pod mrakem nás moc nepřekvapuje, ale ten pravý šok nastává teprve po sestupu pod bílou peřinu. Všude zeleno, stromy, pole, široké řeky, proti pouštní krajině na severu maximální kontrast. Nevýhodou mezipřistání je zaplnění letadla skoro do posledního místečka. Odhadem jedna třetina cestujících jsou domorodci, zbytek turisté oblečení do teplých bund a čepic. Při nakládce věcí se také otevírají zadní dveře letadla a my si tak po týdnu můžeme poprvé přivonět k jinému než pouštnímu vzduchu. Pěkně ledovému, nutno dodat…

Výhodou letů s mezipřistáním je to, že dostaneme najíst dvakrát. Celý let se tak buď startuje, přistává nebo jí, takže pěkně rychle utíká. Tentokrát máme studený obložený talířek, ovocný salát, nějaký divný tvaroh a k tomu místní pečivo. A k pití pivo v plechovce. Sice nějaký německý patok, ale lepší než přeslazená limonáda. Při pohledu z letadla bohužel vidíme jen bílá hustá oblaka, kam až oko dohlédne. Snad to na jihu bude lepší.

Nebude, alespoň prozatím. Jdeme na přistání na letiště v Punta Arenas a venku je stále mlíko jak z Kunína. Při přiblížení k letišti to trochu házelo, ale kapitán s námi dosedl jako do peřinky. Bohužel, počasí je ze země stejné jako z výšky, tedy hnusné až škaredé. Je zataženo a trochu poprchává. Jdeme si vyzvednout zavazadla a pak řešíme, jaký přesně bude náš další program. Kromě noclehu ve městě máme ještě v úmyslu navštívit tučňáky v okolí a zajistit nějakou dopravu na zítřek do Puerto Natales. Následující hodiny tak budou trochu hektické.

Hned na letišti si pohráváme s myšlenkou, že si na jeden den pronajmeme auto a vrátíme ho v Puerto Natales. Naše nadšení hned v rozletu brzdí úředníci na přepážkách, žádná auta nemají k dispozici. To sice trochu kontrastuje s nápisem “Rent a Car” nad nimi, ale je neděle a na letišti se asi jen vydávají auta objednaná dopředu. Nějaká turistka stojící u vedlejší přepážky se s námi dá do řeči a mimo jiné poradí, abychom si auto půjčili až ve městě. Mají prý lepší výběr a vyjde to levněji. Poděkujeme a sedneme na taxíka, který nás za 12.000 pesos včetně spropitného doveze až před naše ubytování v Hostalu Kloketen.

Tedy až poté, co se na telefonu taxikáře připojíme k internetu a zjistíme přesnou adresu penzionu; v mapách stažených do iPada je to o pár ulic jinde. Dobrá, jsme před ubytováním, které jsme si jen před pár hodinami objednávali z hotelu v Santiagu. Z venku vypadá trochu neobývaně a klidu nepřidá ani zavřená branka. Chvilku se ji snažíme otevřít, ale marně. Trochu prší a naše nálada klesá k úrovni okolní teploty. Booking.com očividně zase selhal… Naštěstí se po chvíli otevřou dveře a objeví se v nich telefonující dívčina. Vypadá to, že nás očekává, tak hrubou silou rozrazíme branku a jdeme dál.

Uvnitř čekáme půl hodiny na příchod pana domu, který nás má ubytovat. Mezitím se na internetu snažíme najít autopůjčovnu, ale máme smůlu, všechny jsou zavřené. Jak se později dozvídáme, může za to nejen neděle, ale hlavně probíhající prezidentské volby. Když dorazí majitel, vyvstane další problém, protože náš pokoj ještě není připraven. Předchozí nájemníci nevrátili klíče a odjeli, tak si prozatím můžeme složit věci v jiném a do toho našeho se přesuneme až později.

Mezitím vymýšlíme program na odpoledne. S autem to i přes pomoc majitele vypadá bledě, tak zvažujeme další možnosti. Pan majitel je velmi ochotný a i když umí anglicky jen o málo lépe, než já španělsky, nakonec si porozumíme. Na čtvrtou hodinu nám objednává dvě místa v zájezdu, který jede na výlet za tučňáky, a který se pro nás zastaví přímo před penzionem. A navíc nás svým vlastním autem doveze do města koupit lístky na ranní autobusový spoj do Puerto Natales. Gracias!

Po návratu čekáme na odvoz na výlet za tučňáky do oblasti zátoky Seno Otway. Hanka mezitím ladí detaily dalších dní, já sepisuji aktuální události. Od pana domácího dostáváme na cestu dva pytlíčky s cereáliemi. Autobus přijede skoro s půlhodinovým zpožděním, a navíc se staříkovi za volantem nějakou chvíli nedaří otevřít dveře. Nakonec se mu to naštěstí povede a vyrážíme.

Cesta však rozhodně není klidná. A není to tím, že by řidič jel nějak divoce, ba právě naopak – na štěrkové cestě při setkání s dalším autem skoro zastaví a na každého, kdo jede více jak 15 km/h, divoce gestikuluje. Mnohem horší je jeho otravná španělština, kterou rychlostí kulometu střílí jedno slovo za druhým. Když si povídá s paní na místě spolujezdce, jenom řve. Ale když chce něco sdělit celému minibusu s dalšími šesti pasažéry (jako jediní neumíme španělsky), rachot vycházející z jeho hlasivek se blíží hluku startu letadla.

Naštěstí jedeme jen hodinu a jsme u cíle. Napřed míjíme první bránu, kde nás zkasírují o 1500 pesos za osobu, asi za využití soukromé cesty. O kousek dál je jeden z největších uhelných dolů na světě, ale mnohem víc nás zaujme obrovský pták plachtící v silném větru oblohou. Kondor! Je to fakt obrovská mrcha, je od nás pár desítek metrů daleko a i tak působí majestátně a mohutně. A v dálce je druhý!

Když vycvakáme první desítky fotek, pokračujeme dál k parkovišti, kde za možnost prohlídnout si divoké tučňáky a další ptáky platíme nelidových 6000 pesos za osobu. Ještě než projdeme před desinfekční koberec, řidič nám oznamuje, že za hodinu se odjíždí. Jelikož to máme k tučňákům asi 10 minut hodně ostré chůze, není to zrovna velkorysá nabídka… Ale nedá se nic dělat, musíme spěchat.

Cestou k dřevěné pozorovatelně fotíme několik opeřenců a obdivujeme jednoho zatoulaného tučňáka pár desítek metrů od moře, ale ta hlavní pastva pro oči na nás čeká přímo na pobřeží. Tučňáci magellanští jsou malí, krásní a legrační. Někteří si čistí peří, jiní loví v moři, ostatní jen tak líně postávají nebo polehávají na pláži. Kocháme se a fotíme o sto šest. I když to tak před pár hodinami nevypadalo, udělalo se krásně, nad námi je azúro a mraky v dáli jen dokreslují atmosféru. Škoda jen, že máme tučňáky proti sluníčku, fotky nebudou nejlepší…

35 minut vyhrazených na focení uteče jako voda, začínáme se balit k odchodu. Cestou zpátky na parkoviště ještě fotíme dalšího solitérního tučňáka, ale víc nás zaujme dravec nazvaný Karančo jižní a hlavně relativně vzácný žlutohnědý pásovec svižně běhající mezi keříky a dunami.

Pár minut po našem návratu k minibusu už jsme na cestě zpět do Punta Arenas. Cesta mi utíká trochu lépe, snažím se spát, ale rušivý hlas řidiče mi v tom neustále brání. Před sedmou večerní jsme zpátky v Punto Arenas, tentokrát v centru. Platíme 20.000 pesos za výlet a jdeme se podívat na širé moře. Je odliv, tak si v mělké vodě jenom opláchneme boty a vyrazíme zpět do města. Na jídlo.

Od majitele penzionu máme doporučenu oblast, kde je několik restaurací, ve kterých se prý vždy dobře najíme. Je pár ulic od pobřeží a skutečně, hned vedle sebe je jich tam několik otevřených. Po chvilce váhání vybíráme restauraci Brocolino. Vcházíme dovnitř a mladičký camarero nás usazuje ke stolu uprostřed jedné ze dvou místností. Místnost je zcela zaplněna, při bližším pohledu na okolní stoly to tu ale vypadá jako na srazu anonymních alkoholiků. Na stolech vidíme jen Colu, Fantu, Sprite nebo minerální vodu.

Důvod se dozvíme vzápětí. Jsou volby, a tak v celé zemi panuje prohibice. Objednáváme si tedy Colu a Sprite, a po chvíli i jídlo. Já jdu na jistotu a volím argentinského mladého býka. Hanka trochu riskuje a zapíchne prst naslepo někam do sekce “mořské plody”. Na jídlo čekáme trochu déle, než je obvyklé, ale stojí to za to. Steak je vynikající a i Hančina volba, ze které se vyklubaly grilované krevety se smetanovým rizotem a chřestem s příměsí koření, možná koky, jí také moc chutná. Navíc se zhruba v půl deváté objeví číšník a s blaženým výrazem začne odkrývat několik do té doby závěsem zakrytých polic s vínem. Prohibice je u konce, ať žije prezident(ka)!

Spíš než na víno máme chuť na pivo, tak zkusíme místní specialitku. Lahvového Hernanda de Magallanes mají hned ve třech variantách, světlého, tmavého a červeného. Pro jistotu ochutnáme všechny, jsou to jen třetinky. V poklidu dojídáme a chystáme se platit. Překvapivě berou karty, platíme 28.000 pesos včetně spropitného. Dopíjíme poslední doušek piva a jdeme před restauraci.

Cestou do penzionu se jdeme podívat na sochu velkého Fernão de Magalhãese (je úžasné, kolika způsoby se to jeho jméno dá napsat). Je na náměstí, kde se bouřlivě oslavuje skončení voleb, tak radši jen rychle uděláme pár fotek a klidíme se z cesty, co kdyby se někomu výsledek voleb nelíbil.

Na cestu nám svítí krásný měsíc v úplňku a v jeho svitu vypadá město v překvapivě evropském stylu kouzelně. Doma si napustíme obrovskou vanu pro dvě osoby plnou vody, vlezeme si do ní a relaxujeme. Zrelaxovaní jdeme spát, balení necháme na ráno.

Pin It on Pinterest