Starodávné umění zvané geoglyfy

by | Nov 13, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 3. — Dnešní den se hodláme kulturně obohatit. Pojedeme si prohlédnout starodávná umělecká díla vytvořená nejčastěji na svahu nějakého kopce pouze za pomoci různě zbarveného písku nebo kamení, takzvané geoglyfy. Jen v oblasti pouště Atacama jich je podle Wikipedie přes 5000 včetně největšího zobrazení lidské postavy, Obra z Atacamy. Více méně jde o předchůdce moderního grafiti, snad jen s tím rozdílem, že se místo na nově natřenou fasádu tvoří v pustině někde uprostřed pouště. Kromě toho se ještě zastavíme na skleničku ovocné šťávy v jedné z obydlených oáz a nakonec se přesuneme dál na jihovýchod, až do městečka San Pedro de Atacama.

Jako první se pojedeme podívat na Obra z Atacamy, máme to k němu rovných 100 kilometrů. V klidu snídáme tradiční chilskou hotelovou snídani, pak si balíme saky paky a po rozloučení se s hotýlkem Velero přesně v 9 hodin vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství. Počasí vypadá všelijak, je zataženo a občas dokonce trochu sprchne, snad to mimo město bude lepší. Nejdříve se však musíme vymotat z Iquique. Hanka určuje trasu, děláme si takovou okružní jízdu podél pobřeží. Za slabou půlhodinku už jsme na čtyřproudové výpadovce a stoupáme na kopec nad městem.

Už pár kilometrů od města se začíná vyjasňovat a než dorazíme k hlavní silnici Ruta 5, zase kolem nás panuje počasí jako… no jako na poušti. Kousek před křižovatkou si děláme malou odbočku a na pár minut stavíme u komplexu historických dolů na ledek jménem Humberstone and Santa Laura, který je mimo jiné na seznamu světového dědictví Unesco v ohrožení. Kromě továrny samotné je součástí i obytný komplex pro zaměstnance včetně administrativních budov, divadla, plaveckého bazénu a dalších. Na exkurzi do areálu se nám ale moc nechce, tak jen uděláme pár fotek z dálky a pak pokračujeme v cestě. U vesnice Huara odbočujeme na východ a dalších 15 kilometrů jedeme po silnici rovné jak pravítko.

Obra z Atacamy (v originále Gigante de Atacama) vidíme už z dálky. Aby ne, když na výšku měří úctyhodných 86 metrů! Ze země to sice tak moc nevynikne, protože kopec s obrazcem připomínajícím lidskou postavu není moc příkrý, ale ze vzduchu je to jiná káva! Bohužel, naše terénní vozítko k vyhlídkovému letu přesvědčujeme marně, musíme se spokojit s pozemským obdivováním prehistorického umění.

A je to vážně hezký pohled, domorodí autoři si někdy v mezi roky 1000 a 1400 museli pěkně máknout, něž to všechno uhrabali a vytvarovali. Kromě postavy samotné je kolem i několik dalších, už mnohem jednodušších obrazců. Aby nebyly naše fotky na jedno brdo, trochu při jejich tvorbě improvizujeme.

Po vyfocení několika desítek fotek ale naše nadšení opadá, protože kromě samotného kopce s geoglyfy není v blízkém okolí nic zajímavého. Nasedáme proto do auta a vracíme se na hlavní silnici, kde si u stánku poblíž křižovatky kupujeme malé polední občerstvení.

Potřetí a tentokrát naposledy projíždíme stejný úsek hlavní silnice, ale tentokrát odbočku na Iquique míjíme a pokračujeme dál na jih. Při průjezdu městečkem Pozo Almonte registrujeme malou čerpací stanici. Raději stavíme a plníme nádrž až po okraj; přeci jen jsme na poušti a síť benzínek tu má poněkud velká oka. Hlavní silnice si ale moc neužijeme, už po pár kilometrech zase sjíždíme, tentokrát na silnici A-665 vedoucí do malé oázy v poušti jménem Pica.

Pro našince je to celkem zvláštní pocit spatřit ve žlutohnědém nekonečném moři písku tolik života a zeleně. Hned u vjezdu je několik sadů se sytě zelenými keři obsypanými citrusy, pravděpodobně citróny, i dalšími zemědělskými plodinami. U mnoha stavení jsou krásné zahrady s palmami a zeleným trávníkem, ale jen o pár metrů dál je to bez vody zase jen vyprahlá země bez života. Narazili jsme dokonce na plavecký bazén, ale bez vody. Místo osvěžující koupele jsme si tak dali jen vynikající místní “jugos”, tedy chlazenou čerstvou ovocnou šťávu namíchanou z manga, granátového jablka a několika dalších druhů zde rostoucího ovoce. V nedaleko stojící “tržnici” jsme si koupili na ochutnání síťovku pomerančů, několik kousků manga a malý plastový sáček s lístky koky, které prý pomáhají proti příznakům výškové nemoci.

Na cestě zpátky na chvilku stavíme v malém populárně naučném parku zobrazujícím zhruba desítku prehistorických ještěrů v životní velikosti včetně obávaného Tyrannosaura Rexe. Ale protože je něco po poledni, na obloze skoro jasno, tak to s pobytem na sluníčku raději moc nepřeháníme. Ve společnosti těchto přerostlých ještěrek si děláme jen pár fotek a po malém kolečku kolem areálu nasedáme do auta a pokračujeme v naší cestě za dalšími geoglyfy.

Trasa naplánovaná Hankou vychází optimálně, hlavní silnici Ruta 5 jen kolmo přejdeme a už vjíždíme do národní rezervace Pampa del Tamarugal, kde se těšíme na více jak 350 geoglyfů, rozesetých po úbočích nízkých kopečků, zobrazujících lidi, zvířata a symboly. Nejdříve se ale musíme u malé “vrátnice” zapsat a zaplatit poplatek za vstup ve výši 2000 chilských peset za osobu. První skupinku obrazců vidíme skoro vzápětí. Stavíme, abychom si je dobře prohlédli a vyfotili, a pak pokračujeme dál. Stejný postup zopakujeme ještě několikrát, proto není divu, že nám ujetí několika kilometrů k administrativní budově trvá více jak 20 minut.

Po příjezdu k novotou zářící, moderně vypadající budově nás vítá domorodý správce areálu Geoglifos de Pintados. Očividně by si chtěl pokecat, moc jiných příležitostí tu asi nemá, ale tradiční anglicko-španělská jazyková bariéra rychle roste i zde. Tak nám alespoň s úsměvem udělá společnou fotku a ukáže nám, kde si můžeme odskočit. Pak nás zve dovnitř, do budovy. Při pohledu na malou pamětní destičku vedle vchodu se musíme smát, protože jsme sem dorazili přesně dva dny po slavnostním otevření. To bylo těsně. 🙂

Uvnitř je příjemný chládek a malé informační centrum, všechny cedule jsou však bohužel pouze španělsky. Dokonce i náš hostitel se tváří zhnuseně a klepe si na čelo. Tak si je všechny alespoň fotíme, kdybychom se na ně chtěli později kouknout se slovníkem v ruce. Poté vyrážíme na krátkou naučnou stezku vedoucí podél kopců s geoglyfy. Na cestě vyznačené kameny ve vyprahlé poušti jsou tři zastávky, odkud jsou dle autorů nejlepší fotky. Na každé zastávce je kromě přístřešku poskytujícím úlevu před pálícím sluncem i informační tabule. Ve španělštině, jak jinak…

Naštěstí to moc nevadí, stádo lam, lovce s oštěpem a další postavy i zvířata poznáme i bez nápovědy. Na druhou stranu význam především geometrických symbolů nám zůstává utajen. Ale dost možná všechny ty čtverce, kosočtverce, přímky a kruhy kreslil prostě jen někdo méně výtvarně nadaný. Jako celek to však působí impozantně. Na rozdíl od gigantického, ale zoufale osamoceného Obra z Atacamy je toho tady k vidění spousta, projít celou naučnou stezku nám s častými přestávkami trvá přes půl hodiny.

Dostatečně nasycení předkolumbovským uměním se jdeme rozloučit s průvodcem. Kostrbatě se ho snažíme zeptat, jestli někde poblíž není taková gigantická socha lidské ruky trčící z pouště. Překvapivě rychle pochopí, o co nám jde, ale musí nás zklamat – hledané místo je až 75 kilometrů jižně od Antofagasty. Místo toho nám doporučí navštívit velké solné jezero ležící někde v oblasti, kterou budeme projíždět. Teda alespoň si to myslíme, ale ukazuje nám to na mapě a tváří se přitom vážně, tak snad to není nějaký žertík. Děkujeme a vracíme se na hlavní silnici.

Na hlavní silnici nabereme kurz jih a klidným, předpisovým tempem začínáme ukrajovat další desítky kilometrů z přídělu naplánovaného na dnešní den. Máme před sebou odhadem 50 kilometrů, pak budeme hledat odbočku doprava k jezeru. Po padesáti kilometrech se situace ale poněkud komplikuje. Silnice nebo polní cesta vedoucí do pouště je snad každý kilometr a informační cedule tak nějak chybí. Včetně těch ve španělštině. Nakonec to riskneme a jednu takovou cestu zkusíme naslepo. Po pár kilometrech průjezdu pouští, kde nám společnost dělají pouze nízké suché keře, malá větrná tornáda a sloupy vysokého napětí, naše touha spatřit solné jezero rychle vyprchává. Otáčíme se a vracíme se na silnici. Až doma jsme si na internetu našli, že jsme asi měli najít Salar de Llamara ležící zhruba o 20 kilometrů víc na jih. Škoda, snad příště.

Poslední větší zpestření dnešního dne nás čeká při překročení hranice regionů Tarapaca a Antofagasta po zhruba 50 kilometrech jízdy, kde nás dopravní značky vedou mimo hlavní silnici na malé prostranství lemované malými budovami a stánky. Z počátku se sice zdá, že dopravní značky PARE (STOP) jsou zde jen na okrasu, ale protože všechna auta jedoucí v koloně parkují a jejich řidiči odchází někam mezi stánky a domečky, raději stavíme taky a jsem vyslán zjistit, co se vlastně děje. Jak se ukáže, na rozdíl od první přejížděnou hranice mezi regiony je tato administrativně a policejně kontrolována, což si vyžádá naši součinnost.

Všichni kolem směřují k malému domečku se státním symbolem nad vchodem, ve kterém se nachází trojice apaticky se tvářících chilských policajtů, tak tam jdu také. Už z mého pozdravu “Buenos días” s pražským přízvukem chápou, že španělsky se nedomluvíme. Volají proto asi jediného anglicky mluvícího kolegu, který se mi lámanou angličtinou snaží vysvětlit, že k překročení hranice regionu potřebuji nějaký formulář, a že mi ho asi dali spolu s autem. Vracím se pro kompletní složku z autopůjčovny, ve které policajt po chvilce přehrabování skutečně kouzelný papírek nachází. Označí ho razítkem, rozpůlí a pošle mě pryč s tím, že druhou půlku máme odevzdat u výjezdu. Cestou zpátky k autu ještě kupuji nějaké malé občerstvení a pak už míříme k výjezdu z prostoru “hraničního přechodu”. Tam výměnou za druhou půlku potvrzení můžeme projet pod zvednutou závorou a konečně jsme zase na volné silnici.

Tím zábava určená pro dnešní den končí. Následují desítky kilometrů nechutně rovné silnice lemované pouštní krajinou s mořem písku a občasným kopečkem. Čas od času se objeví malá oáza nebo vesnice, malebný hřbitůvek nebo dokonce i geoglyf nejasného data i původu, ale jinak je to nuda, šeď a písek. Po dalších 80 kilometrech jízdy se na pár dní loučíme se silnicí Ruta 5 a odbočujeme na východ, kam vede silnice označená jako Ruta 24. A protože na východ, do hor, budeme zase stoupat. Cílem je město Calama zajímavé mimo jiné tím, že v jeho sousedství leží jeden z největších povrchových dolů na měď na světě. Pro návštěvníky je k dispozici i možnost exkurze spojená s obdivováním dolu i technického vybavení použitého k těžbě, ale protože se už připozdívá a máme před sebou nezanedbatelný kus cesty, odsouváme prohlídku na neurčito.

V Calamě si děláme dvě zastávky. Nejdříve se v centru města snažíme najít bankomat, který si bude rozumět i s naší platební kartou a podělí se o své bohatství. Po chvilce hledání se nám to nakonec daří, což jedeme oslavit na benzínovou stanici; tankujeme plnou. A protože je hned vedle otevřená lékárna, jdeme se tam poohlédnout po nějakém silném opalovacím krému, protože následující tři dny asi budou na sluníčko hodně náročné. Kupujeme “padesátku” a vracíme se do auta. Najet na výpadovku sice zvládneme až na druhý pokus, ale pak už je před námi jen závěrečná část dnešní cesty.

Už se skoro setmělo. Zase jedeme do kopce, protože před San Pedrem musíme zdolat průsmyk ve výšce skoro 3.500 metrů. A kromě táhlého stoupání na nás čekají i další, někdy i desítky kilometrů dlouhé, naprosto přímé úseky silnice. Ve tmě má tento typ cesty s nezvykle dlouhou viditelností dopředu ještě jednu nevýhodu. A sice naprosto chybí odhad, jak daleko protijedoucí auto vlastně je. Já, zvyklý z našich končin, jsem při každém spatření světel protijedoucího auta hned tlumil dálková světla, zatímco protijedoucí auta i svítila o sto šest a teprve pár stovek metrů před setkáním je vypnula (většinou). Ale přizpůsobil jsem se.

Někdy kolem deváté hodiny večerní překonáváme poslední, a nejvyšší kopec a pak už to máme do městečka San Pedra de Atacama jen kousek. Hodně malého městečka, protože v něm žijí jen dvě tisícovky obyvatel, díky turistům se však v sezóně počet lidí násobí. Ubytování máme zajištěné v penzionu Hostal Solor, který se stane naším dočasným domovem pro následující tři dny. Vítá nás sympatická majitelka staršího data výroby a vede nás do malého, ale opět naprosto čistého pokojíku s velkou manželskou postelí a soukromou koupelnou se záchodem i sprchovým koutem. Místo večeře si před spaním dáme jen mango. Raději v koupelně, protože při jeho konzumaci se nedá nedělat nepořádek, a pak už jdeme do hajan.

Pin It on Pinterest