Výšlap k jezeru Torres a vyhlídce na Torres del Paine

Už v osm máme sbaleno a jsme připraveni na cestu. Chvilku uvažujeme nad snídaní, ale protože je v jídelně hlava na hlavě, nakonec ji odsuneme na později, dáme si ji někde na cestě. Venku před chatou nás doslova ohromí krásná příroda kolem, které jsme si včera nějak neměli možnost všimnout. Přímo nad kempem se tyčí až do výšky 2.600 metrů vrcholky masivu Cuernos del Paine, což vzhledem k tomu, že se nacházíme v necelých 100 metrech nad mořem, působí až strašidelně. Směrem na východ vidíme i ledem pokrytý vrcholek pohoří Paine Grande. K tomu všemu spousta sytě zelených stromů a keřů, blankytně modré oblohy a modrozelené vody v jezeře s téměř neznatelnými vlnkami. Obzvlášť při vzpomínce na včerejší počasí a nízkou oblačnost není divu, že se hodně dlouho nemůžeme odtrhnout a vydat na cestu.

Dnešní etapa začíná hned od prvních metrů pěkně zostra a během pár kilometrů šplháme 200 výškových metrů. Odměnou za námahu nám jsou krásné výhledy na všechny strany, takže se každou chvilku zastavujeme a kocháme i fotíme; průměrná rychlost pochodu nebude ani dnes moc k chlubení. Kromě hor, jezer a kopců se nám líbí i místní živá příroda s pestrobarevnými kvetoucími rostlinami v čele. V této oblasti podle všeho nebyl požár už spoustu let. Díky Bohu!

Podobné nadšení v nás vyvolává první kondor, majestátně kroužící v těsné blízkosti hor. Ladným plachtěním se v ranním sluníčku snaží najít termální proudy vzduchu, které ho bez námahy vynesou až nad vrcholky hor. Brzy se k němu přidává druhý, a když se po chvilce objeví i třetí do party, jsme na vrcholu blaha. Krouží kolem nás a s každým okruhem jsou výš a výš. Čas od času některý z nich mírně zašvindluje a zamává křídly, ale většinu času se jen nechávají unášet větrem do dáli…

Když poslední kondor zmizí za obzorem, schováváme foťáky a pokračujeme v chůzi. Nesmutníme, ještě jich během dnešního dne uvidíme bezpočet. V pravidelných intervalech míjíme informační cedule udávající ušlou a zbývající vzdálenost mezi dvěma tábořišti a výškový profil. Nezbytné jsou samozřejmě i cedule varující před rozděláváním ohně ve volné přírodě. Obzvlášť jedna varující před pálením toaletního papíru nás pobaví, ale i ta tu není bezdůvodně; jeden z největších požárů za posledních 50 let má na svědomí izraelský turista, který se právě tímto způsobem snažil ekologicky zlikvidovat odpad po… no však víte po čem.

Sluníčko nemilosrdně peče a začíná nám být teplo. Děláme si proto krátkou zastávku na břehu jezera, kde se kromě sundání několika vrstev oblečení i trochu nasnídáme a pokocháme se dalšími kouzelnými výjevy. Jelikož stále mírně, zato dost studeně fouká, nechávám si místo elegantního a praktického sombrera chránícího i proti sluníčku teplou čepici bez kšiltu. Nabídku na použití opalovacího krému na obličej odmítám, čehož budu následujících 168 hodin hodně, HODNĚ litovat.

Zhruba po osmi kilometrech, jejichž zdolání nám trvalo podprůměrné tři a půl hodiny, přicházíme k malému rozcestí poblíž zátoky Inge. Cesta napravo vede do kempu Torres, kde si můžeme odpočinout a kam jsme ostatně měli v úmyslu dojít od začátku. Cesta nalevo je vlastně taková zkratka vedoucí přímo na sever směrem k Torres del Paine, díky které si můžeme ušetřit pár kilometrů, ovšem za cenu prudšího stoupání a odpočinku až v kempu Chileno. Po krátké debatě jdeme kratší cestou přímo k vrcholu, nicméně část naší výpravy není touto volbou úplně nadšena. Často děláme přestávky a odpočíváme. Batohy se zdají mít už více jak metrák a nohy v těžkých botách v tomto jarním počasí vysloveně trpí.

Za další dvě hodiny, po zdolání pěti kilometrů a 250 výškových metrů, je před námi poslední most, tentokrát přes divokou řeku Río Ascencio tekoucí stejnojmenným údolím. Momentálně se opravuje, proto nakonec opatrně lezeme přes improvizovanou a nedůvěru budící lávku, ale nakonec padáme vyčerpáním nikoliv do řeky, ale až ke stolu před chatou Chileno. Morálka v mužstvu však není moc dobrá, máme toho plné zuby. Půlhodinová přestávka proložená několika plechovkami Coca-Coly nám ale vrací sílu do unavených svalů a vylézt ještě dnes až k Věžím už se nezdá být tak pošetilým nápadem jako před chvílí. Počasí je pořád vynikající, tak by byla škoda toho nevyužít. Samozřejmě musíme jít nalehko, s batohy by to mělo rychlý konec. S přehnanou bezpečností si ale moc hlavu nelámeme, jen je položíme k velkému kameni kousek vedle cesty, vyndáme doklady a další nezbytnosti, a zhruba ve dvě hodiny odpoledne děláme první krok na cestě k vrcholkům Torres del Paine.

I této oblasti se naštěstí plameny už delší dobu vyhýbají, proto jdeme větší část cesty podél řeky hustým, svěže zeleným lesem. Potkáváme množství lidí nejrůznějšího věku a vzezření, jedna z nejznámějších přírodních památek Patagonie je prostě magnet. I přes značnou únavu nám cesta docela ubíhá, krátký odpočinek pomohl a bez zátěže na zádech se jde samozřejmě mnohem lépe. Nad hlavami nám krouží kondoři a když v dálce na horském svahu zahlédneme párek velmi vzácných jihoandských jelenů (známějších zde pod jménem Huemul), který je spolu s kondorem chilským národním zvířetem, nálada opět o něco vzroste.

Bohužel ne na dlouho. I když jsme slušně stoupali i doposud, proti posledním 1.500 metrům od rozcestí u kempu Torres až na vrchol k jezeru Torres (jeden originální název za druhým) 🙂 to byl jen slabý odvar. Vydrápat se nahoru náročným kamenitým a občas písčitým terénem nám zabere rovnou hodinu, během které nastoupáme dalších 300 výškových metrů. Navíc tu nejsme nijak chráněni před pálícím sluníčkem, protože cesta vede přímo po holé skále, takže z nás pot jen stříká. Dokonce padají i návrhy na rozdělení skupiny, ale jsou vždy rázně zamítnuty. Nakonec se ve 4 hodiny odpoledne konečně převalíme přes horizont a před námi se rozprostře úžasný výhled na zelenkavé jezero, nad kterým se tyčí celkem 3 majestátné Věže.

Když trochu popadneme dech a tep nám poklesne pod 200 úderů za minutu, vydáváme se na obhlídku. Je tady docela dost lidí, ale v porovnání s tím, jak to tady soudě podle počtu sestupujících muselo vypadat před dvěma hodinami, jsme tady více méně sami. Mnohem víc než počet turistů nás ale zajímají hory jménem Torres del Paine. Tři věže pojmenované Jižní věž (2.860 m), Střední věž (2.800 m) a Severní věž (2.246 m) tvoří spolu s horou Nido de Condor (2.243 m) a jezerem Torres pod nimi nezapomenutelné panorama, které obzvlášť pěkně vynikne v dnešním jasném počasí.

Stejně jako většina ostatních hor v tomto pohoří jsou i tři věže složené z několika vrstev různě zbarvené horniny, takže jsou na nich jasně patrné příčné pruhy. Černá čepička, známá například z masivu Cuernos del Paine, zde sice chybí, ale zase se na věžích ve stále chladném podnebí drží bělostné zbytky sněhu. Fotogenickou oranžovou barvu, známou z průvodců a časopisů, sice na skalách vykouzlí sluníčko pouze brzo ráno při rozbřesku, ale my si nestěžujeme. Být počasí jako včera, věže bychom neviděli vůbec.

Kromě obdivného zírání nezapomínáme ani na focení, takže pro následující 30 minut máme o zábavu postaráno. Snažíme se najít ten nejkrásnější záběr, pózujeme, děláme autoportréty, prostě si to v Chile, jako už po několikáté, užíváme. Občas se nad jezerem rozlehne burácivý lomoz samovolně padajícího kamení. A i když se vesměs jedná o malinké kusy zvětralých skal valících se dolů jen několik metrů, z ozvěnou zesíleného zvuku nám spolehlivě běhá mráz po zádech. Ani si raději nebudeme představovat, jak v těchto skalách musí znít slabé zemětřesení.

Ani nám to nepřijde, ale už jsme nahoře skoro celou hodinu. Snažíme se proto mezi ostatními turisty najít někoho, kdo je schopen nám udělat alespoň průměrně vypadající společnou fotku. A když se nám to po několika nepovedených pokusech konečně podaří, můžeme se s klidným svědomím vydat na cestu zpět. Světla je sice stále ještě dost, ale máme před sebou ještě odhadem 10 kilometrů a únava se hlásí o slovo čím dál tím častěji, tak nebudeme pokoušet štěstí.

Cesta dolů je o něco málo příjemnější, než cesta nahoru. Má mimo jiné výhodu v tom, že se neustále můžeme kochat pohledem do údolí a mírně si tak dodávat energii. Ale nesmíme to přehánět, stačí jeden chybný krok a vymknutý kotník (nebo dokonce něco horšího) nám může udělat přes naše dovolenkové plány tlustou čáru. O malinko svižnějším tempem než doposud se po dvou hodinách objevujeme na hranicích kempu Chileno, kde se k naší velké radosti znovu setkáváme s našimi zcela netknutými zavazadly. Chvilku bádáme nad možností postavit si stan už tady, ale odrazují nás stejné dřevěné plošiny jako v kempu Cuernos. Nakládáme si proto batohy na záda a svižným krokem pokračujeme v cestě na jih.

Poslední část klesání k mostu přes řeku Ascencio je překvapivě prudká, minimálně stejně, jako byl kopec těsně pod vrcholkem. Dole pod kopcem už se sice začínají rýsovat první stavení komplexu Las Torres, ale blíží se nepříjemně pomalu. Meleme z posledního, batohy váží asi tunu a kožené boty transmutovaly do olověných. Puchýře už raději ani nepočítáme. Morálka mužstva je na bodu mrazu a pokračujeme jen proto, že jinou možnost nemáme. Nakonec ale zdoláváme i poslední překážku v podobě visutého, houpajícího se mostu přes řeku a vstupujeme na pozemek hotelu.

K vstupním dveřím luxusního horského hotelu Las Torres to je ještě kilometr. Máme toho vážně plné zuby, proto nás napadá i taková pošetilost, jako jít se tam zeptat, jestli nemají volný pokoj. Ať to stojí, co to stojí! Bohužel je plno, i když vzhledem k později vyhledaným cenám za noc to tak bylo asi lepší. Pro nás to znamenalo další kilometr navíc ke stejnojmennému kempu, kde si konečně můžeme sundat batohy s vědomím, že dneska už se nikam daleko nepůjde.

Kemp Las Torres na nás působí jako zjevení. Je obrovský, takže se těch pár stanů ostatních návštěvníků zcela ztrácí a my si připadáme, jako kdybychom měli kemp sami pro sebe. Je upravený, všude krásná travička a sem tam keř nebo strom jako elegantní hranice jednotlivých stanovišť. Nové a čistě uklizené zázemí je samozřejmostí. Ale nejúžasnější je výhled na tři věže tyčící se na obzoru. Tady se nám bude líbit!

Stavíme stan a zabydlujeme se, zabere nám to jen pár minut. Spolu se sluníčkem zapadajícím za hory ale rychle mizí i teplo, během čtvrt hodiny už pořádně přituhuje. Oblékáme si teplé oblečení a shodujeme se na tom, že po celodenním pochodu máme docela hlad. Přesouváme se proto do nedaleko stojící chaty s jednoduchou restaurací, kde BEROU PLATEBNÍ KARTY! Vzhledem k neplánovaným výdajům totiž máme trochu problémy s hotovostí a jelikož jsme během treku nepotkali moc bankomatů, začíná jít do tuhého. Ale tím se začneme trápit až zítra, dnes se díky plastové kartičce od Citi banky můžeme rozšoupnout! Naše nadšení trochu zkrotí pokus o platbu za místo pro stan, při kterém je karta opakovaně odmítnuta, ale v restauraci už platba projde a nájem máme přijít zaplatit ráno.

V restauraci si objednáváme Coca-Colu, moc dobré patagonské pivo a nějakou místní specialitu nazvanou Chorrillana skládající se ze směsi hranolek, několika druhů masa, opečených klobás, manga a cibule zapečených se sýrem a s volským okem navrch. Hanka má menší hlad, proto si dává poloviční porci. Já mám strach, že se nenajím, proto si raději dávám porci plnou. Když však přinesou první talíř s jídlem dostačujícím pro šestičlennou rodinu a postaví ho před Hanku, moje obavy jsou zažehnány. Pereme se s tím statečně, ale podobně jako v restauraci v San Pedru je množství jídla nad naše síly. S plnými žaludky popíjíme pivo a pozorujeme ruch kolem. Zaujmou nás dva týpci s českými nápisy na tričkách, ale vypadají divně a tak se k nim raději nehlásíme. Místo toho se přesouváme do stanu, kde zalézáme do spacáku a během chvilky spokojeně usínáme.