Zdoláváme Valle Francés a vzdorujeme dešti, sněhu i orkánu

by | Nov 19, 2013 | Chile 2013, Horská turistika | 0 comments

Den 9. — První noc v Patagonii ve stanu byla doslova lahůdková. Mnohokrát nás vzbudil silný poryv větru, který lomcoval stanem a zdálo se, že se každou chvilku spolu s ním vydáme na nedobrovolný let kolem kempu. Naše úsilí při stavbě se naštěstí nakonec ukázalo jako dostatečné, protože stan vydržel bez ztráty kytičky, jen se nepatrně zdeformoval. Díky teplým novým spacákům jsme alespoň nocovali v příjemném teple. Přesto jsme v 7 hodin ráno byli všechno jiné, jen ne vyspalí do růžova.

Po probuzení následuje tradiční hygiena. Umývárny v kempu jsou slušně vybavené a relativně čisté, v nepříjemně větrném počasí s teplotou kolem nuly ale očistu v nevytápěných místnůstkách redukujeme na nutné minimum. Po sbalení stanu a batohů se ládujeme zdravou a chutnou snídaní v podobě sušenek a plechovky Coca-Coly, pak se pohledem loučíme s okolím a vydáváme na cestu. Ještě jednou se raději snažíme zjistit, jestli skutečně nepotřebujeme potvrzení od rangerů, ale podle recepčního v hotelu prý ne. A navíc tu stejně žádný ranger není, takže není co řešit.

Počátek první části našeho treku kolem pohoří Paine, nazvaného podle tvaru trasy “W”, probíhá relativně klidně. Počasí se trochu umoudřilo, vítr fouká snesitelně silně, občasné přeháňky nás zkropí jen malým množstvím vody a díky teplému oblečení a pohybu v nenáročném horském terénu nemáme problém ani s vlezlou zimou. Prvních pár stovek metrů jdeme po břehu jezera Pehoé, pak překonáme pár kopečků a ocitáme se na břehu jezera Skottsberg.

Počasí sice rozhodně nepřeje dlouhému kochání a rozjímání nad krásami chilské přírody, ale i tak si hned všímáme odlišné barvy vody v jezeře v porovnání s jezerem Pehoé. Už jsme se s tím setkali na severu Chile a i zde se s tím v následujících dnech setkáváme ještě několikrát, prostě co jezero, to vlastní unikátní odstín. Dobře je to patrné i z našich fotek nebo z přehledného satelitního pohledu na Google Maps. Oblačnost je sice stále hodně nízko, proto je lépe vidět do dálky než do výšky, ale občas zahlédneme i zasněžený vrcholek nějaké hory. A dva kondory!

Na severním okraji jezera Skottsberg se také poprvé dostáváme do oblasti zasažené některým z velkých požárů. Jestli v nás doposud zbyl malý ironický úšklebek nad přehnanou opatrností zdejších správců národního parku a z neustálých upozornění na cedulích v kempech i podél cest, tak stačí jeden pohled na stovky metrů mrtvého a až strašidelně vypadajícího zbytku lesa složeného ze stále stojících ohořelých stromů, a musíme se jim v duchu omluvit. Z praktického hlediska se nám díky požárům občas otevře výhled, který by nám byl v případě hustého porostu utajen, ale to je jen malá a navíc politicky hodně nekorektní útěcha.

Někdy jdeme po dřevěných chodníčcích, většina cesty je ale tvořena vyšlapanou pěšinou v trávě nebo na kamenitém podloží. Značení je řídké, ale vzhledem k prostředí se stejně nedá nikam odbočit. První dnešní úsek není nijak náročný, ale kvůli nemoci jsme toho za poslední 3 měsíce moc nenachodili, a navíc táhneme na zádech hodně těžké batohy, takže rychlost našeho postupu je pouze vycházková. Po 150 minutách překonáváme po visutém mostě řeku Río del Francés a za dalších pár minut jsme v tábořišti Italiano, kde si děláme dvacetiminutovou přestávku.

Stačí letmý pohled a je nám jasné, že toto tábořiště se s tím “naším”, kde jsme strávili noc na dnešní den, nedá srovnávat. Je celé tmavé a schované v lese, nabízí minimální zázemí a vůbec je takové až moc hard-core. Takže jsme docela rádi, že jsme se sem nevydali už včera na noc. Sundaváme batohy a rozhodujeme se, kam půjdeme dál. Přímo na sever vede údolím turistická cesta k dalšímu tábořišti Britanico, odkud je to už jen kousek na vyhlídkové místo se skvělým výhledem na severozápadní část pohoří Paine. Cesta je to ale dost obtížná, vede stále do kopce už náročnějším terénem a hlavně to zatím vypadá, že místo výhledů uvidíme jen mraky. Ale jsme optimisté a doufáme, že se oblačnost buď rozfouká, nebo se dostaneme až nad ni a uvidíme vrcholky hor v moři oblaků. Proto jen rychle pojíme sendviče, zapijeme je pivem, schováme batohy do dřevěného přístřešku a vyzbrojeni pouze fotoaparáty míříme na sever.

Z počátku to jde relativně snadno, ale zhruba po čtvrt hodině se znovu spouští déšť a tentokrát to vypadá, že pršet jen tak nepřestane. A navíc začíná foukat. Mlčky šplháme do strmého kopce, zdoláváme kamenité strže, přeskakujeme potoky, potůčky, po mostech i větší boční přítoky řeky a cítíme, že nedostatek pohybu v posledních měsících s naší fyzičkou pořádně zamával. I bez těžkého batohu musíme každou chvíli odpočívat. Občas se nám naskytne zajímavý pohled dolů na jezero nebo přes údolí na ledovce Francés, ale jinak nám nízké mraky brání v rozhledu. Alespoň že přestalo pršet. Začalo totiž hustě sněžit, za půl hodiny je všude bílo.

Když po dvou hodinách vyšplháme k tábořišti Britanico, máme v nohách dalších 5 kilometrů a 500 výškových metrů. A máme toho lidově řečeno plné zuby. Při pohledu na tábořiště, které víc než zázemí pro turisty připomíná základnu partyzánů po půlročním obležení nepřátelským vojskem, rezignujeme na občerstvení a koukáme do mapy, jak daleko je vyhlídka. Jakmile zjistíme, že je to k ní ještě 2 kilometry a hlavně skoro 300 výškových metrů, s ohledem na stále nijak optimistické počasí prohlašujeme výpravu údolím Francés za ukončenou a začínáme sestupovat zpět ke tábořišti Italiano.

Dolů to jde lépe, než nahoru, jen to trochu víc klouže. Přesto nám to trvá stejně dlouho, jako nahoru, nohy už hodně bolí. Stavíme více méně jenom na focení nebo když se chceme napít. Vody je všude kolem plno, když se chceme napít, stačí ji jen něčím nabrat. V našem případě plní funkci nádoby na vodu malá umělohmotná rozptylka na blesk fotoaparátu o objemu maximálně půl deci. Voda je ale tak ledová, že jí stejně nedokážeme najednou vypít víc než jen pár loků. V půl čtvrté odpoledne jsme zpět v tábořišti Italiano, a o čtvrt hodiny později se již v plné polní vydáváme na poslední úsek dnešní etapy.

Do cíle v kempu Cuernos nám chybí něco kolem šesti kilometrů, ale na těch šest tisíc metrů ještě dlouho nezapomeneme. Z počátku tomu nic nenasvědčuje, protože pršet už přestalo a dokonce se zdá, že se začínají protrhávat i mraky. Za hodinu je ale všechno jinak. Jen co vyjdeme z lesa na svah nad jezerem Nordenskiöld, déšť je zpět a navíc doprovázen větrem síly vichřice s poryvy rychlosti mimo měřitelnou stupnici. Nejhorší situace nastává, když sejdeme na úroveň jezera, protože nejsme nijak chráněni a vítr si s námi dělá, co chce. Několikrát nás dostane do kolen (doslova) a každému dalšímu poryvu odoláváme s vypětím všech sil hůř a hůř. Níže uvedené video mluví za všechno.

Konečně po třech hodinách vcházíme do kempu Cuernos, které kromě místa pro stany nabízí i ubytování v jednopatrové chatě. I přes nepříznivé počasí platíme jen za místo pro stan a hledáme plácek, kde ho postavit. To se však ukáže být neřešitelným problémem. Kemp je v prudkém svahu, všude jsou samé křoviny a malé stromy, a když už je někde volné místo, buď nechutně páchne, nebo je bez trávy a kolíky v něm nedrží. Řešením se zdají být vodorovné dřevěné plošiny, na kterých už některé stany stojí, ale pro stavbu našeho plátěného stavení nám chybí náčiní i hřebíky. Po chvilce marného zkoumání, moknutí a mrznutí se zdá, že bez speciálního náčiní to nepůjde. Jdu se proto do chaty zeptat, jestli nemají kleště, kladívko a hřebíky. Po krátké pseudo-konverzaci ve španělštině dostávám akorát kladívko. Gumové…

Vracím se za Hankou, která mezitím holýma rukama z dřevěné desky několik hřebíků uvolnila. Ještě chvilku laborujeme v prudkém větru se stanem, ale nakonec rezignujeme a zkroušené jdeme do chaty zaplatit za dvě postele pod střechou. Jsou volné dvě poslední a navíc každá v jiné místnosti, ale nám už je všechno jedno, chceme být jen v teple a v suchu. Po zaplacení nekřesťanského nájmu 50 dolarů za postel (bez jídla!) se jdeme ubytovat, a pak ve společenské místnosti kombinované s jídelnou slavíme dnešní happy-end pivem, vínem a colou, zatímco venku zuří větrné peklo. Po půl hodině nás ale z jídelny vyhánějí, protože se bude podávat večeře. Máme trochu hlad, ale chuť nás přechází po zjištění, že za tříchodové menu platí strávníci dalších 50 dolarů. Ufff.

Společně si dáváme uschnout mokré věci k centrálnímu krbu s plápolajícím ohněm, pak dopíjíme poslední zbytky alkoholu, dáváme si pusu na dobrou noc a odebíráme se každý do své ložnice. Ty mají miniaturní rozměry a jsou v nich palandy. Třípatrové! A my samozřejmě máme ty v nejvyšším patře. Raději optimalizujeme pohyb tak, abychom museli slézt dolů až ráno, zavrtáváme se do spacáků a snažíme se usnout. Při 15+ lidech v místnosti a průměrné ohleduplnosti spolubydlících na úrovni pouličního opilce to není tak jednoduché. Hanka si usínání zpestří dlouhým rozhovorem s krajany v sestavě jeden turista a čtyři turistky. Já chvilku poslouchám, ale po pár minutách usínám.

Pin It on Pinterest