¡Hola Chile! Konečně, po nekonečných 22 hodinách v letadle…

by | Nov 11, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 1. — Konečně. Konečně! Konečně jsme v cíli našeho několikadenního přesunu do Jižní Ameriky, naše dovolená právě začíná! Nic proti létání, ale od stísněného prostoru v okřídleném autobuse si rádi pár dní odpočineme. Malé letišťátko poblíž města Arika je určené pouze pro vnitrostátní lety, proto bez jakýchkoliv překážek projdeme několika chodbami letištní haly k výdeji zavazadel, a o pár minut později už v plné polní míříme k přepážce autopůjčovny Europcar, kde máme pro následujících 7 dní zamluvené motorového vozítko.

Tedy vozítko, vzhledem k plánu naší cesty vedoucí horami i pouští, cestou i necestou jsme si vybrali nechutně velkou obludu, čtyřmístný pickup Mitsubishi L200, i když jen s náhonem předních kol. Při příchodu k prosté přepážce však začínáme mít obavu, v jakém stavu auto bude a jestli vůbec dostaneme to, co chceme. Naše chmury nijak nerozptýlí minimální až nulové schopnosti zaměstnance autopůjčovny dorozumět se jiným jazykem než španělským (jak se časem ukáže, jedná se o obecný chilský jev), ale nakonec si nějak porozumíme. Když dojde na placení kartou, vytáhne señor úředník manuální karetní “žehličku” a začne úřadovat. Naštěstí úspěšně, protože po chvíli úřadování končí a my se přesouváme na parkoviště k autu.

První dojem je výborný – auto je takové, jaké jsme chtěli, červené, nablýskané a od pohledu v dobrém stavu. Při podrobné prohlídce už pár šrámů objevíme, ale všechny jsou pečlivě zaznamenané v předávacím protokolu. Ani na okamžik nemáme pocit, že by nás chtěli nějak napálit. Chvilku se s úředníkem “bavíme” o různých drobnostech, jako třeba na co auto jezdí, jakou má spotřebu nebo jestli je v Chile nějaká maximální povolená rychlost. Poslední otázka se týká místa možného pořízení zásob. Prý v Arice, které je asi 20 kilometrů odsud, tam je všechno. Moje obavy ze silného městského provozu Hanka zahání tvrzením, že podle mapy se jedná jen o “malé městečko”, nemám se prý čeho bát. Můžeme tedy vyrazit!

Arica je ne moc zajímavé přístavní město na samotném severním konci Chile, vzdálené pouhých 18 kilometrů od Peru. Služeb přístavu využívá i sousední Bolívie, takže mezi Arikou a Bolívií panuje čilý provoz nákladních vozidel. Arika je rovněž nejsušším obydleným místem na zemi, alespoň pokud jde o srážky. Roční průměr činí méně než 1 milimetr srážek na metr čtvereční!

I když jsem řídil naposledy na Islandu, na manuální převodovku a silný naftový motor si rychle zvykám a po pár kilometrech jsme už s mohutným vozítkem jedna ruka. Brzy se napojujeme na hlavní silnici zvanou Ruta 5 vedoucí ze severu Chile na jih v délce přes 3300 kilometrů a já s obavami sleduji, jak provoz začíná houstnout…

Už pár kilometrů před Arikou je jasné, že “malé městečko” vypadá jinak. Všude je plno lidí (podle Wiki jich tu žije skoro 150 tisíc) a aut, takže seznámení se s místním provozem připomíná špatně naplánovaný průzkum bojem. Většina řidičů naštěstí jezdí podle předpisů a navíc dost defenzivně, to je dobré. Na červenou se nejezdí, maximálně při odbočování doprava a to ještě jen občas, to je také dobré. Na druhou stranu není hlavní silnice nijak značena, dopravní značky jsou jen na vedlejší, což je docela matoucí a chvilku trvá, než se s tím naučím fungovat. Ale celkově to jde lépe, než jsem čekal a než jsem se bál. Jediným problémem tak zůstává hledání otevřeného obchodu, abychom pořídili nějaké zásoby. Nakonec naši snahu vzdáváme a stavíme u benzínky Shell, kde si kupujeme asi 30 litrů balené vody a něco málo na zub; víc tam toho totiž nemají. Potom zpátky na silnici, vrátit se kousek na sever a pak vyrazit po silnici Ruta 11 na východ k hranicím s Bolívií.

Máme před sebou asi 130 kilometrů neznámým terénem, dnešní nocleh máme domluvený ve vesnici Putre vysoko v horách. Silnice je vesměs výborná, jen občas se vyskytne nepříjemná díra vymlácená koly těžkých náklaďáků mířících do Bolívie. A že jich tu jezdí! Brzy zjistíme, že mimo město a především v horách plných klikatících se silniček to s dodržováním předpisů není tak žhavé, jako ve městech. Maximální povolená rychlost se se dodržuje tak nějak aby se neřeklo, ale především dvojitá nepřerušovaná čára tu má spíš informativní než restriktivní funkci. Naložené náklaďáky se totiž šinou do kopce i z kopce rychlostí kolem 20 km/h a legálních možností k předjetí je v kopcích plných ostrých zatáček pomálu. Z počátku se tomu sice bráním, ale když mě s troubením předjede i zájezdový autobus a řidič kamionu přede mnou už podesáté dává blikáním směrovky najevo, že cesta před námi je volná, risknu to i já. S maximální opatrností, samozřejmě. 🙂

Slunce máme v zádech a výhledy jsou i přes poněkud depresivní charakter krajinky úžasné. Až na výjimky projíždíme nehostinnou pouští s minimem rostlin, jen tu a tam míjíme malou oázu nebo vesnici. Hanka fotí o sto šest, sice přímo z auta, ale kvalita fotek je více než dobrá. Už jsme viděli i první divokou lamu! S přibývajícími výškovými metry roste počet kaktusů, které zde s minimálním příjmem vody rostou i několik desítek let, a klesá počet lidí a obydlí. Silnice je stále klikatější a začínáme pociťovat i první příznaky vysokohorské nemoci – hůř se nám dýchá a pobolívá hlava. Aby ne, před pár hodinami jsme byli u moře a teď jsme už skoro ve 3 kilometrech nad ním!

Naštěstí se cíl naší cesty rychle blíží a zhruba v půl deváté dorážíme do melé vesnice jménem Putre, ležící v nadmořské výšce 3500 metrů. Je už sice tma, takže malý hotel La Chakana s objednaným ubytováním nacházíme až na druhý pokus, ale vzhledem ke kvalitě značení je to docela úspěch. Naše nadšení z vidiny blízké sprchy a teplé postýlky ale rychle střídá mírné zoufalství. Objednané ubytování totiž není zas tak úplně volné. Alespoň už tušíme, proč má Hanka na mobilu několik zmeškaných hovorů… Začínáme zjišťovat, co se vlastně stalo. Komunikace vázne, protože pan správce (pro změnu) neumí anglicky víc než 5 slov. Po půlhodině dohadování a hledání na internetu je jasno, tady se dneska nevyspíme. Naštěstí jsme si cestou vesnicí všimli několika cedulí s hostely, tak nasedáme do auta a jedeme zkusit štěstí jinam.

S přibývajícími odmítnutími ale nálada v autě klesá k teplotě nyní již slušně vymrzlého okolí. Některé hostely jsou plné a jsme zdvořile odmítnuti, jinde se obsluha při dotazu na pokoj jen tváří nechápavě, co to po nich vlastně chceme. Už pomalu začínáme zvažovat plán “B” spočívající v návratu do Ariky. V posledním hotelu Las Vicuñas na okraji vesnice se ale koná happy end. Nejen, že mají volný pokoj pro dva, ale navíc je i levnější než ten původně objednaný!

Rychle se zařizujeme. Kromě zimy jen pozvolna se poddávající elektrickému přímotopu tu mají dokonce i Wi-Fi internet v ceně, tak Hanka rovnou píše na Booking.com email s popisem dnešních nepříjemností s ubytováním a žádostí o prověření našich dalších rezervací. Jedno překvapení nám už bohatě stačilo. Něco málo pojíme, napijeme se a před jedenáctou hodinou večerní jdeme spát. Zítra nás čeká národní park Lauca a následně dlouhý přejezd na jih do města Iquique, takže to určitě bude náročný den. Dobrou noc!

>> Obdivujeme sopky, lamy a jezera v NP Laucahttps://www.nasetoulani.cz/wp-admin/post.php?post=4980&action=edit#

Pin It on Pinterest