Letošní Krakonošova 100 byla plná novinek, alespoň z mého pohledu. Poprvé se startovalo ve vlnách podle výkonnosti z nově opraveného Náměstí Míru ve Vrchlabí. Poprvé se oddělil kontrolní čip se startovním číslem od itineráře a mapy. Poprvé se dramaticky změnila léta pouze více či méně kosmeticky upravovaná trasa, i občerstvovačky byly vesměs nové. A poprvé jsem tento pochod nedošel až do cíle. Ach jo…
Je to již tři roky, co jsem se jednoho sobotního rána vydal na výlet do Rakovníka, abych si tam v rámci Rakovnické 60 prošel okolí a prohlédl si krásy Křivoklátska. Dost se toho od té doby změnilo, změny se však udály i v Rakovníku – účastníků zase výrazně přibylo, k dispozici mají i několik tras navíc, ale hlavně je mezi nimi i čistokrevná stovka. A právě na tu jsem se letos vypravil.
Není příliš obvyklé, abych během jednoho měsíce absolvoval dva pochody na skoro stejném místě. Ale protože se jedná o Brdy, které mám aktuálně skoro “za barákem”, a první z pochodů se odehrával v jihozápadní části u Spáleného Poříčí, nebyla má účast na Fabiánově stovce alias Brdské stezce žádným nudným opáčkem. Navíc jsem měl Brdům co vracet, zatím to tam pro mě vždy dopadlo neslavně.
Zbrusu nový pochod nazvaný Brdskými hvozdy byl mým třetím pokusem o úspěch v místech, které byly veřejnosti ještě nedávno uzavřeny. Od počátku se vše sice vyvíjelo slibně, ale obrovská porce kilometrů po tvrdém povrchu (asfalt a podobné, chodidlům nepřátelské materiály) na mých nohách po 100 kilometrech zanechala takovou paseku, že jsem při představě dalších minimálně 30 kilometrů raději hodil flintu do žita…
Jubilejní 25. ročník Pražské stovky sliboval návrat ke kořenům. A to nejen svou trasou, startující i končící v Praze – Modřanech a plánující účastníky zavést na ta nejkrásnější místa na jih od metropole, ale i svou délkou čítající ještě “snesitelných” 125 kilometrů. Což proti letům minulým představovalo značné zkrácení. Není proto divu, že se na start postavilo hned 317 odvážlivců.
Tak ještě jednou a naposled, sporťáku! Jednoduchá stovka NEEXISTUJE, jasný? Že trasa nevede přes Sněžku, do pěti černých sjezdovek, skrz neprostupné pralesy, rozlehlé močály či není zapadaná půl metrem sněhu neznamená, že to bude procházka růžovou zahradou a že to můžeš podcenit! Rozumíme si? Dobře, tak na to mysli, jinak si koleduješ o malér! A teď odchod a nandej jim to!!
Již pár týdnů po loňském neúspěchu jsme si s Jirkou řekli, že pokud to bude jen trochu možné, dáme si letos plnotučnou Beskydskou sedmičku ve své nejdrsnější podobě ještě jednou. Takže jsem se koncem srpna částečně nemohl dočkat a částečně měl hodně sevřený žaludek, protože mít druhé DNF za sebou by byla… no, hodně nepěkná věc. Jen z toho počasí jsem měl obavy. Velké obavy…
Ačkoliv se na severu Čech koná hned několik vesměs zimních a jarních dálkových pochodů, pro mě osobně to zatím byla Terra incognita. To se však mělo změnit v polovině srpna, kdy se konal další ročník pochodu nazvaného Skalní hrádky Labských pískovců. A protože jsem byl po Týnišťských šlápotách na vlně, rozhodl jsem se dát si před Beskydskou sedmičkou ještě jednu přípravnou akcičku.
Jo, jo, jo, jo a ještě jednou JO! Olafův organizátorský skalp se konečně houpe na mém virtuálním pochodnickém opasku a já tomu stále tak trochu nemůžu uvěřit. Dokončil jsem Týnišťské šlápoty, zdolal jsem 120+ kilometrů s převýšením 3800+ metrů! Vyrovnal jsem se s horkem, suchem i bouřkou, a zároveň vylepšil rekordní záznam v kolonce nejdelší pochod. Ale hlavně, a to především, jsem se celou cestu výborně bavil.
Poté, co se mi minulý rok začátkem září “podařilo” přerušit krásnou sérii čtyř dokončených B7 v řadě, zůstala mi už jen jedna stovka, u které mám při vícenásobné účasti stoprocentní úspěšnost. Přeměnit letošní registraci na čtvrtý úspěšný záznam v mém závodnickém deníčku ale dlouho vypadalo jako nesplnitelné přání. A tak jsem se na start pochodu postavil s jediným přáním – dojít až do cíle.