Tak ještě jednou a naposled, sporťáku! Jednoduchá stovka NEEXISTUJE, jasný? Že trasa nevede přes Sněžku, do pěti černých sjezdovek, skrz neprostupné pralesy, rozlehlé močály či není zapadaná půl metrem sněhu neznamená, že to bude procházka růžovou zahradou a že to můžeš podcenit! Rozumíme si? Dobře, tak na to mysli, jinak si koleduješ o malér! A teď odchod a nandej jim to!!
Již pár týdnů po loňském neúspěchu jsme si s Jirkou řekli, že pokud to bude jen trochu možné, dáme si letos plnotučnou Beskydskou sedmičku ve své nejdrsnější podobě ještě jednou. Takže jsem se koncem srpna částečně nemohl dočkat a částečně měl hodně sevřený žaludek, protože mít druhé DNF za sebou by byla… no, hodně nepěkná věc. Jen z toho počasí jsem měl obavy. Velké obavy…
Ačkoliv se na severu Čech koná hned několik vesměs zimních a jarních dálkových pochodů, pro mě osobně to zatím byla Terra incognita. To se však mělo změnit v polovině srpna, kdy se konal další ročník pochodu nazvaného Skalní hrádky Labských pískovců. A protože jsem byl po Týnišťských šlápotách na vlně, rozhodl jsem se dát si před Beskydskou sedmičkou ještě jednu přípravnou akcičku.
Jo, jo, jo, jo a ještě jednou JO! Olafův organizátorský skalp se konečně houpe na mém virtuálním pochodnickém opasku a já tomu stále tak trochu nemůžu uvěřit. Dokončil jsem Týnišťské šlápoty, zdolal jsem 120+ kilometrů s převýšením 3800+ metrů! Vyrovnal jsem se s horkem, suchem i bouřkou, a zároveň vylepšil rekordní záznam v kolonce nejdelší pochod. Ale hlavně, a to především, jsem se celou cestu výborně bavil.
Poté, co se mi minulý rok začátkem září “podařilo” přerušit krásnou sérii čtyř dokončených B7 v řadě, zůstala mi už jen jedna stovka, u které mám při vícenásobné účasti stoprocentní úspěšnost. Přeměnit letošní registraci na čtvrtý úspěšný záznam v mém závodnickém deníčku ale dlouho vypadalo jako nesplnitelné přání. A tak jsem se na start pochodu postavil s jediným přáním – dojít až do cíle.
Namlsán hodně povedeným Pražským půlmaratonem mám zálusk na další trofej – reinkarnovanou Fabiánovu stovku konanou v Brdech. Organizace se ujal můj kamarád a parťák z B7 Jirka Větvička s pomocníky, takže to pro mě bude mít i trochu jiný rozměr. Musím ukázat, že loňské fiasko s nedokončeným beskydským propršeným pochodem byl ojedinělý výbuch…
Už od mládí jsem spíš vytrvalec než sprinter, takže mě takovéto krátké závody nikdy moc nelákaly. Navíc po asfaltu a v davu mezi tisícovkami dalších závodníků. Ale zkusit se má všechno, a tak když přišla nabídka reprezentovat Trask na letošním polovičním Pražském půlmaratonu, váhal jsem jen chvíli. Tréninkové plány sice jako tradičně vzaly brzo zasvé, ale když zdolám sto kilometrů v horském terénu, tak 21 kiláčků po rovince snad dám taky, ne?
Plán to byl jednoduchý a přitom dokonalý – přihlásím se na 24. ročník Pražské stovky, nakoupím dostatek teplé zimní výbavy, mentálně se připravím na zimu, led, bláto, tmu a desítky hodin na cestě, a po oslnivém výkonu si v cíli s Olafem pořídím vítězné selfíčko. Nepovedená sezóna 2017 tím bude zapomenuta a já se pln optimismu vrhnu na přípravu na sezónu příští. Inu, skoro to vyšlo. Skoro…
Nedá se nic dělat, je konec, moje úžasná série čtyř dokončených Beskydských sedmiček v řadě právě končí. Stojím v dešti kousek od vrcholku Lysé hory a v ruce držím promoklý telefon, kterým jsem právě oznámil svému parťákovi Jirkovi, že letošní ročník B7 je nad mé síly. Kromě extrémních povětrnostních podmínek padá největší díl viny na mou hlavu, nemám prostě natrénováno…
Akce Kudy chodili trempové, pořádaná turistickým oddílem Trilobit Barrandov, patří mezi mé nejoblíbenější “kratší” pochody. Cesta vede vesměs kolem řek a potoků, lesy a loukami, prostě tam, kde to “trempíci” měli a mají rádi. Loňská trasa mi přišla výjimečně povedená, z letošní jsem měl trochu obavy, protože první pohled na oficiální GPX soubor sliboval méně lesů a více asfaltu.