Když pominu školní docházku, není v mém životě mnoho činností, které bych opakoval 11 let po sobě. Výlet na východní cíp republiky a pobíhání nahoru a dolů spolu s dalšími tisícovkami nadšenců je bezesporu výjimkou. Beskydská sedmička je prostě moje srdcovka a pokud zdraví dovolí a něco se drasticky nezmění, budu se ji snažit užívat si do nejdéle. Letos jsem do Beskyd nejel s velkým očekáváním, o to příjemnější byl nakonec můj výsledek.
Nemám to nějak statisticky podchyceno, ale přijde mi, že po Covidu rozhodně víc závodů zaniká než vzniká. Takže, když jeden takový nový vznikne, navíc v krásném prostředí Krušných hor, kde od konce Horské výzvy žádné pořádné organizované proběhnutí není možné, prostě se musím přihlásit a pochod s názvem Krušné hory nejsou krušné si poznamenat do kalenáře. A začít se těšit, protože to podle všeho bude moje jediná prázdninová stovka.
Stovka královstvím Krakonoše je jedna z těch, které si každý rok za žádnou cenu nechci nechat ujít. I když se z různých důvodů startovní listina maximálnímu počtu účastníků (500 běžců a pochodníků) už několik let po sobě neblíží ani na dohled, pro mě je cesta do Vrchlabí jedním z vrcholů pochodnicko-běžecké sezóny. Letos je navíc naplánována hodně, skutečně HODNĚ pozměněná trasa, tak jsem zvědavý, jak se mi to bude líbit.
Ještě ve čtvrtek večer jsem se chystal do Prčic ulovit svůj další pochodnický škrpál, ale po důkladném zvážení všech pro a proti jsem v pátek sebral odvahu a v sobotu vyrazil na svou první letošní stovku, tu Rakovnickou. Podle Garmina má fyzička sice ani zdaleka nedosahuje bývalých hodnot, ale subjektivně cítím, že už mám natrénováno. Navíc je Rakovnická taková příjemná, “méně náročná” a skvěle zorganizovaná akce, na otestování svých reálných možností prostě zn. ideál.
Karlštejnská tlapička patří mezi mé nejoblíbenější “kratší” pochody a závody, tak kolem 50 kilometrů. Jednak mám rád Karlštejn, a pak se organizátorům pokaždé podaří naplánovat zajímavou trasu v okolních lesích, loukách a vesnicích. Navíc jsem zde před lety poprvé a zatím naposledy získal krásný pohár za páté místo, takže když byl oznámen termín letošního ročníku, okamžitě jsem si toto datum vyznačil do kalendáře a začal se těšit.
Běhání po asfaltu sice není můj šálek kávy, ale když mi v Trasku nabídli zaplatit startovné a navrch slibili pěkné funkční triko, po pěti letech jsem se rozhodl zopakovat si výklus kolem Vltavy mezi pražskými památkami a přihlásil se na Prague Half Marathon 2023. Po dalších zdravotních lapáliích jsem po několikaměsíčním výpadku mohl trénovat jen pár týdnů, ale atmosféra a dav skoro 11 tisíc běžců dělá divy, tak jsem byl sám zvědavý, jaký výkon nakonec předvedu.
56. ročník Krakonošovy stovky přinesl další změny. Bezesporu největší byla více jak z poloviny úplně překopaná trasa, která se “pro změnu” vyhnula Sněžce a všemu na východ od ní. Naopak způsob komunikace zůstal beze změny, takže ještě v den závodu byla na hlavní stránce oficiálního K100 webu “aktualita” z konce března. Naštěstí stránka s trasou aktualizovaná byla a všichni účastníci navíc dostali den před startem informační email, takže vzhůru do Krkonoš!
V rámci rehabilitace a snahy o nepřetěžování operovaného palce pravé nohy jsem začal víc jezdit na kole. Takže když mi 200 metrů od nového bydliště startuje významem sice lokální, ale pořád magickým slovem “závod” označená sportovní akce, nemůžu zůstat stranou. Ambice mám malé, spíš minimální, zatím toho pořád víc naběhám než najezdím, ale plánovaných 45 kilometrů bych měl zvládnout se ctí. Snad, pokud se něco nepokazí…
Když jsem zhruba před měsícem po dvakrát odložené operaci palce pravé nohy definitivně odhodil berle, moje účast na B7 se zdála být hodně, HODNĚ nepravděpodobná. Ale rekonvalescence se povedla podle plánu, bolest se ustálila ve snesitelných mezích, a když dopadlo dobře i několik “průzkumných” výběhů během dovolené v Orlických horách, rozhodl jsem se zajet to do Beskyd zkusit. Zabalit uprostřed závodu to můžu vždycky, ne?
Na 55. ročník pochodu z Prahy do Prčic jsme si museli počkat tři dlouhé, Covidem vyplněné roky. Uspořádáním tohoto masového turistického pochodu se ale zdá, že se věci vracejí zpátky do normálu. A nezbývá než doufat, že to bude návrat trvalý. Třetí květnovou sobotu se tak na start nejdelší varianty pochodu mohlo na konečné trasy metra C najednou postavit hned několik stovek natěšených pochodníků i běžců – bez roušek, dezinfekce a dvoumetrových rozestupů.