Západ slunce ve Valle de la Luna
Den 5. (odp) — Po probuzení po odpolední siestičce máme jedinou starost, a to aby se nám nezkazilo počasí. Naštěstí jsme na poušti, takže žádné nemilé překvapení se nekoná, na obloze je zase vymeteno. Díky GPSce víme, že slunce bude zapadat pár minut před osmou, ale pokoj opouštíme už v půl šesté, raději si necháváme časovou rezervu. Což se brzy ukáže jako docela dobrý nápad.
Cestou stavíme na odpočívadle nad San Pedrem a kocháme se pohledem na skály, hory a spoustu písku. Takové malé demo, jak to asi bude vypadat v Měsíčním údolí. Po pár minutách nasedáme do auta a jedeme na křižovatku, kde jsme si odpoledne všimli odbočky. Nacházíme ji bez problémů a odbočujeme do pouště.
Jenže tady se naše dosud bezproblémová cesta začíná poněkud komplikovat. Jezdíme po poušti skoro 30 kilometrů sem a tam, ale nenacházíme jedinou známku toho, že by zde měla být světově proslulá přírodní památka. Jediné vyvýšené místo, kde tušíme náš cíl, je nalevo od nás, ale nevede k němu žádná cesta. V jednu chvíli to už začíná vypadat nadějně, ale cestu blokuje závora zamčená na petlici. Doma z Google Maps zjistíme, že to skutečně byl druhý vjezd do údolí.
Vzhledem k tomu, že jsme navíc během celého popojíždění potkali jen jedno auto, zatímco podle průvodce se to tu mělo auty, mikrobusy a autobusy jenom hemžit, nakonec se rozhodujeme neztrácet tu čas a zkusit štěstí jinde. Matně si vzpomínáme, že jsme ukazatel na Valle de la Luna viděli ještě na jiné silnici vedoucí ze San Pedra, tak míříme tam.
Už z dálky viditelná skupinka aut a autobusů dává osádce našeho vozu, v níž někteří jedinci začínají pozvolna propadat trudomyslnosti, naději. Čas však tentokrát hraje proti nám. Sjíždíme z hlavní silnice a stavíme u kontrolního stanoviště. Po zaplacení vstupného ve výši 2000 chilských pesos za osobu pokračujeme dál, ale čeká na nás další komplikace v podobě nově stavěné silnice. Další zpomalení, jede se krokem, a k duně to přitom máme ještě 10 kilometrů. Na malém parkovišti nakonec parkujeme pár minut po půl sedmé a hned se vydáváme nahoru, kam s vítězoslavným úsměvem na rtech dorážíme deset minut před sedmou. Stihli jsme to!
Podobně jako dnes ráno u gejzírů tady rozhodně nejsme sami. Lidí je kolem už několik desítek a stále sem šplhají další. Procházíme se po kamenitém hřebínku sem a tam, obdivujeme obrovskou písečnou dunu, fotíme si solí pokryté rozlehlé plochy vyschlého jezera pod námi, kocháme se měsícem nad horami téměř v úplňku a po očku sledujeme sluníčko, které se již začíná ukládat ke spánku.
Stíny se protahují a všechno se začíná zbarvovat do zlatožluté až červené barvy. Není divu, že tu NASA testovala prototyp vozítka vyslaného k Marsu. Na duně jsou díky osvětlení jasně patrné mělké písečné vlnky, ale s přibývajícím časem se postupně všechny ztrácejí ve stínu. Ve tři čtvrtě na osm už jsou osvětlené jen nejvyšší body kolem duny a za pár minut se noří do tmy i ty.
Je čas na poslední fotky. Přichází k nám místní strážkyně a mile nás vyhání, protože se to tady na noc zavírá a cesta dolů by mohla být v naprosté tmě nebezpečná. Pro nás tedy asi ne. My si vzali čelovku, ale ostatní by si prý mohli zlomit nohu. 🙂 Naposledy se rozhlížíme po nyní již zcela potemnělém a téměř liduprázdném místě a po chvilce začínáme krátký sestup k autu.
Cesta domů je krátká, už nebloudíme. Po náročném a velmi dlouhém dni toho máme docela dost, tak si jen na osvěžení loupeme každý jedno mango, nad umyvadlem ho jíme a pak se zavrtáváme pod peřinu. Je to naše poslední noc na severu Chile, zítra se přesouváme do Antofagasty, letíme zpátky do Santiaga a následující den pak budeme pokračovat dál na jih, do Patagonie.