Přejezd do Puerto Natales a pak do NP Torres del Paine

Je přesně 7 hodin ráno a nás budí nepříjemné pípání budíku. Venku je zima, pod mrakem a každou chvilku se z nebe spustí déšť, z vyhřáté postýlky se nám proto moc nechce. Ale musíme se překonat, za dvě hodiny nám jede autobus na sever do města Puerto Natales, výchozího bodu pro všechny návštěvníky národního parku Torres del Paine. Začínáme přebalovat (batohy). Vzhledem ke změně zeměpisné výšky a předpokládanému nepříznivému počasí schováváme letní věci až na samé dno batohu a nahoru připravujeme rukavice, čepice, mikiny a další věci na zahřátí. V osm hodin zaskočíme na snídani, pak se rozloučíme s milými hostiteli a pěšky se přesouváme do středu města, odkud budeme autobusem pokračovat dál.

Na „autobusovém nádraží“ společnosti Buses Fernández už čeká plno lidí. Lístky za 5000 pesos na osobu máme koupené ze včerejška, tak jen odbavíme zavazadla a chvilku zevlujeme kolem. Po chvíli hlásí odjezd a my se postupně rozsazujeme po autobuse. Autobus je skoro nový, čistý a nijak se nepodobá romantickým představám o autobusové dopravě v Jižní Americe plné staleté techniky, domorodých obyvatel a domácích zvířat. Ani na střeše nikdo nesedí. 🙂 Nemusí, autobus je zaplněn tak ze 2/3. Přesně v 9 hodin vyrážíme na zhruba tříhodinovou cestu na sever.

Z autobusu si toho moc nepamatuji, dopadla na mě únava. I přes málo místa pro nohy se nakonec alespoň trochu přijatelně zkroutím na sedadle a upadám do přerušovaného spánku. Podle Hanky jsem ale stejně o nic nepřišel, maximálně o šest lam a několik ovcí. Žádná škoda. Méně příjemné je ale sledování počasí, které se s každou hodinou horší. Přeháňky trvají stále déle, mraky houstnou a navíc se zvedá nepříjemný vítr. Když pár minut po dvanácté přijíždíme do Puerto Natales do nového autobusového terminálu na severním okraji města, vypadá počasí přesně opačně, než jsme doufali.

Nejdříve musíme koupit lístky na druhou část cesty do národního parku. Úkolu se ujímá Hanka a obchází několik cestovních kanceláří, která mají okénka přímo na autobusovém nádraží. Nakonec se rozhoduje pro cestu s kanceláří Via Paine a kupuje dva lístky na 14:30, což ulehčí naší hotovosti o 7.500 pesos za osobu. Máme tedy něco přes dvě hodiny na to dovybavit se do divočiny a vrátit se zpět. Na informacích se snažíme zeptat na nejbližší outdoorový obchod, ale bez úspěchu. Tak razíme naslepo a na vlastní pěst.

Venku vládne aprílové počasí. Chvíli je zataženo a prší, za 10 minut vysvitne sluníčko a za dalších 5 minut začne silně foukat. Počasí ale neřešíme, máme důležitější starosti. Autobusové nádraží je na okraji Puerto Natales a my se musíme dostat do centra, kde doufáme, že nakoupíme vše potřebné. Podle průvodce toto městečko funguje jako výchozí bod pro většinu cestovatelů do národního parku, a proto je zde obchodů připravených pomoci s výbavou. A skutečně, jen co projdeme několik ulic, začne se to ve výlohách hemžit reklamami na Salomon, The North Face, Salewu a další světoznámé značky. Je tu však jeden drobný problém. Většina obchodů má polední pauzu od 12 do 15 hodin, což nás nejen zaráží, ale trochu i stresuje. Kromě několika drobností jsme měli v úmyslu zde koupit mimo jiné i vařič s plynovou bombou, bez které si toho v parku moc neuvaříme…

Po kratším marném pobíhání od zavřeného obchodu k jinému zavřenému obchodu se na nás usměje štěstí a přímo na hlavní třídě pořizujeme všechno, co jsme potřebovali. Teplou čepici pro Hanku však bohužel neměli. Uklidněni a s vařičem v batohu jdeme ulovit i trochu toho jídla na cestu. Na neprobádané území supermarketu Unimarc se vydává Hanka sama, já hlídám ve vstupním vestibulu batohy. A zatímco ona vybírá dobroty na další dny, já si krátím dlouhou chvíli pozorováním několika dítek školou povinných, které s kasičkou v ruce vybírají peníze. Sice netuším, k jakému účelu je vybírají, ale překvapuje mě jejich více jak 90% úspěšnost. Kolemjdoucí odmítne přispět jen výjimečně, u nás to bývá přesně naopak. Po čtvrt hodině má Hanka uloveno a můžeme se pomalu vydat zpět na nádraží. Cestou ještě nakupujeme poslední drobnosti, ale půl třetí se blíží, raději nebudeme riskovat pozdní příchod.

Na nádraží už stojí náš autobus. Tedy autobus, je to spíš takový mikrobus pro zhruba 20 lidí, navíc nejasného stáří, ale pokud zvládne cestu do oblasti Torres del Paine, tak proč ne. Nakládáme si zavazadla a zabíráme si místa s nejčistším sklem, to kvůli focení. Nakonec se nás v autobuse sejde asi 7 a s mírným zpožděním se vydáváme na cestu. Náš řidič s baretem a vizáží přestárlého francouzského svůdníka šlape mikrobusu pěkně na krk, a aby mu nebylo smutno, průběžně se přes vysílačku baví s řidičem konkurenčního autobusu jedoucího kousek před námi. Naštěstí do toho alespoň moc neřve.

Vzhledem k nepříznivému počasí máme jen omezený výhled, panorámaty a horami na horizontu se budeme kochat jindy. Teď vidíme jen nejbližší kopečky a to ještě ne celé. Rozptýlení přinášejí stále větší stáda divokých lam a obrovské skupiny domestikovaných ovcí. Díky ohradám nám naštěstí neskáčou pod auto, i když někteří jedinci to očividně mají v úmyslu. Na cestě máme jednu zastávku v místním „motorestu“ ve vesnici Torres del Paine, kde si řidiči z několika autobusů dávají hromadné kafe a cigárko. Nás podobná činnost neláká, tak jen vyfotíme okolí a vracíme se do stále méně vyhřátého autobusu; venku je totiž hodně nepříjemná zima. Po čtvrthodině pokračujeme a další zastávku si děláme až na hranici národního parku Torres del Paine, kde si pro nás přichystali překvapivě bohatý program.

Místo tradičního, jednoduchého předání peněz za vstupné a pokračování v jízdě autobus zastavuje u nevelké administrativní budovy a řidič nás všechny vyhání ven. Potom projede kontrolou, zaparkuje na parkovišti a s blaženým výrazem si konečně zapálí cigaretu. Nás se mezitím ujímá jedna Rangerka Conafka (zaměstnankyně správy parku) a vysvětluje nám, co se tady po nás bude chtít. Anglicky, ¡vaya sorpresa! 🙂 Nejdříve se musíme zapsat do knihy návštěv včetně čísla pasu a předpokládané délky pobytu, pak zaplatit vstupní poplatek ve výši 18.000 pesos na osobu, a v neposlední řadě dobře schovat „bumážku“, protože nás prý můžou po celém parku kontrolovat. Následně jsme odvedeni do malé místnosti s velkou televizí a je nám puštěn instruktážní film o tom, jak neproměnit zdejší krásnou přírodu ve spálenou poušť.

Lesní požáry tu totiž berou smrtelně vážně! A to i „díky“ našemu krajanovi, kterému se v únoru roku 2005 ohřívání vody na oběd trochu vymklo z ruky. Výsledkem byl celý měsíc trvající požár, kterému padlo za oběť 15,5 tisíce hektarů lesa a stepních porostů, a ze kterého se bude zdejší příroda vzpamatovávat ještě několik desetiletí. A aby toho nebylo málo, v prosinci roku 2011 tu s vydatnou pomocí izraelského turisty vypukl další požár, s jehož následky se budeme setkávat po celou dobu pobytu. Pravda, vzhledem k aktuálnímu deštivému počasí by bylo založení požáru podobného rozsahu poněkud složitější, ale tomu se tady nikdo nesměje. Takže ticho a pozorně se dívat!

Po shlédnutí videa jsme propuštěni a můžeme se vrátit do autobusu. Venku se výrazně setmělo a vypadá to na silný déšť. A skutečně, po pár minutách dopadají na sklo autobusu první kapky. A než se dostaneme k přístavišti v Pudeto, leje jako z konve. Silnice v národním parku je štěrková, klikatá a kopcovitá, náš řidič přesto uhání jako o závod. Kolem nás se v dešti choulí stáda lam a nízko ležící mraky se líně převalují na okolních kopcích. Míjíme i několik jezer a v každém je úplně jinak zabarvená voda. Poprvé se také setkáváme s výsledkem řádění ohnivého živlu a obavy místních strážců nám už rozhodně nepřijdou přehnané.

Zhruba ve tři čtvrtě na šest přijíždíme k přístavišti, u kterého na nás má čekat katamarán vozící turisty přes jezero Pehoé. Kvůli lijavci se nemáme čas rozhlížet kolem, jen si vyzvedneme batohy ze zavazadlového prostoru a utíkáme se schovat do chaty na břehu jezera, ve které je i malá restaurace, nebo spíš bufet. Při pohledu na rozpečené bagety nás kručící žaludky upozorní na to, že jsme toho dneska vlastně moc nesnědli. Kupujeme si proto každý jeden rozpečený kuřecí sendvič a kolu k tomu. To už je bufet skoro prázdný, většina lidí se přesunula na molo ke katamaránu, tak raději jdeme také.

I když z venku nevypadá katamarán moc velký, vejde se do něj docela dost lidí. Zavazadla se nahází na hromadu na přídi a ještě než se všichni usadí, vyplouváme. Po chvíli s radostí pozorujeme, jak déšť řídne, až ustane úplně. To je ten správný čas vydat se na horní, vyhlídkovou palubu. Lezeme po schodech mezi prvními a ihned poznáváme, že silný déšt vystřídal ještě silnější vítr. Netušíme, jak moc rychle to foukalo, ale občas jsme měli problém se při poryvech na houpající se lodi udržet ve vzpřímeném stavu. Silný vítr však naštěstí i trochu rozfoukal nízkou oblačnost a tak se poprvé můžeme alespoň trochu kochat pohledem na pohoří Paine Grande a Cuernos del Paine. Přesně třicet minut po vyplutí přirážíme k molu u hotelu a kempu Paine Grande, kde už na cestu zpět čeká hodně dlouhá fronta turistů; ani se nechce věřit, že se na loď všichni vejdou.

To my máme jiné starosti. Rozhodujeme se, jestli zůstaneme zde nebo budeme pokračovat do tábořiště Italiano, které odsud má být asi 2 hodiny cesty. Já jsem pro, Hance se moc nechce, ale nakonec kývne. Ovlivněni přednáškou na hranicích parku se tedy snažíme sehnat nějakého rangera, který by nám dal na naši cestu požehnání. Nakonec se ukáže, že to není tak horké a na cestu se můžeme vydat jen tak. Jenže než dojdeme k hranici tábořiště, znovu se zatáhne a začne pršet, takže mé nadšení pro večerní procházku rychle vyprchává. Vracíme se k chatě a jdeme zařizovat místo pro stan.

Za pár minut je hotovo, stačí zaplatit 4500 pesos a vybrat si mezi již stojícími plátěnými příbytky neobsazené místo. Během čtvrt hodiny máme stan postavený a trochu zabydlený. Zvláštní pozornost věnujeme upevnění kolíků, protože vítr v intenzitě nijak nepolevuje. Vymrzlí a prokřehlí večeříme sušenky a kolu, a pak se jdeme do baru zahřát zevnitř. Sklenička zlaté a stříbrné tequily sice není nejlevnější, ale zato jí jsou odhadem jeden a půl deci pro jednoho. Chvilku trvá, než se s tím popereme, ale nakonec je všechno vypito a my se můžeme jít v klidu už před devátou pěkně prospat.