Výlet podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci

by | Nov 22, 2013 | Chile 2013, Horská turistika | 0 comments

Den 12. — Ráno se v kempu pod pohořím Paine Grande budíme opět relativně časně, ale přesto odpočatí. Jen co si rozlepíme oči, pozvolna se začínáme chystat na dnešní celodenní výpravu podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci. S potěšením zjišťujeme, že je venku polojasno a hlavně žádný déšť. Pravda, mohlo by být trochu větší teplo, ale na cestě nás zahřeje mládí a rychlá chůze. Jen by mě zajímalo, proč mě tak svědí nos…

Odpověď na svoji otázku dostávám vzápětí při návštěvě umývárny, kde právě končí ranní očistu jeden táborník. Na můj pozdrav neodpoví, zato si s vytřeštěným pohledem rychle balí věci a chvatně vychází ze dveří. Nezdvořák! Jdu se k zrcadlu nad umyvadlem podívat, co ho tak rozrušilo, a málem vyběhnu za ním. Místo kůže na nosu, tvářích a bradě mám něco, co vzdáleně připomíná rozpraskanou půdu na Atacamě. Jen s tím rozdílem, že tato přírodní pohroma se každou chvilku pohne a z prasklin začne prýštit žlutá tekutina. Hodně žluté tekutiny. Při pohledu na tu spoušť mě napadá, že jsem se poslední dva dny při pobytu na sluníčku asi zapomněl namazat krémem na opalování…

Raději se vracím ukrýt do stanu, kde se popálená místa snažím ošetřit krémem. Nemá to valný účinek, z kapiček hnisu se obratem stává pěkná řeka, ale víc s tím nesvedu. Hanka si mě se zájmem prohlíží a v jejím pohledu lze bezpečně vyčíst větu: “Já ti to říkala, aby ses namazal…” 🙂 Jdeme se raději trochu nasnídat a s plnými žaludky naposledy kontrolujeme malý batůžek plný užitečných věcí, který nám bude během celého dne dělat jedinou společnost; jdeme totiž nalehko. Něco před půl desátou se konečně vydáváme na cestu.

Prvních pár desítek metrů jdeme stejnou trasou jako první den treku, ale brzy na prvním rozcestí odbočujeme doleva na cestu vedoucí severozápadním směrem takovým miniaturním údolíčkem mezi dvěma kopečky. Vyšlapaná pěšinka usnadňuje chůzi i orientaci, a i když není v posledních dnech o přeháňky nebo silnější déšť nouze, žádná bahenní lázeň na nás naštěstí nečeká. I zde nedávno řádil požár, jak nám ostatně každých pár metrů připomínají ohořelé stromy a keře. Přesto není krajina bez života, všude je plno mechu, trávy a dokonce i pestrobarevně kvetoucích rostlinek.

Pozvolna a nenápadně stoupáme vzhůru a najednou jsme na kopečku s výhledem na jezírko Los Patos, nad kterým se tyčí mohutná hora Paine Grande. I když má jezírko na délku jen pár stovek metrů, na hladině se prohání pěkně velké vlnky. Aby ne, když vane takový severák, málem nás to několikrát sfouklo dolů! Až na silný studený vítr je ale počasí naštěstí příznivé, občas svítí sluníčko a když se hýbeme, dá se vydržet i bez bundy. Několikrát se pokocháme výhledem a pak raději pokračujeme v cestě dolů mezi stromy, kde to fouká přeci jen méně. Stromy, byť většinou bez listí a bez jehličí, fungují jako spolehlivé větrolamy.

Následující kilometry se krajina moc nemění. Chvilku lezeme nahoru a pak se můžeme ve větru kochat pohledem na jezero Grey nebo v dálce se pozvolna vynořující stejnojmenný ledovec, pak zase o pár metrů slezeme a vidíme jen nejbližší okolí, zato jsme tam skoro v bezvětří. Spálené stromy a keře vytváří podivné a strašidelné propletence, ale občas se nám poštěstí najít i malou zelenou oázu. Cestou také potkáváme docela dost lidí. Většina jde proti nám, ale občas nás lehkým a velmi svižným krokem předběhnou i profesionální nosiči pracující pro jednotlivé chaty a kempy.

Po dvou hodinách na cestě si ve výšce 262 metrů nad mořem můžeme poprvé pořádně vychutnat krásně bílo-modře zbarvený ledovec Grey, jehož splaz je díky skalním masivům uprostřed rozdělen hned na tři části. Samozřejmě také můžeme obdivovati jezero Grey, ve kterém pluje několik ker různých velikostí a vítr je unáší pryč od ledovce. A mezi tím se proplétá malá červená lodička vezoucí turisty. Takže je tu dost důvodů se na chvilku zastavit a udělat pár fotek na památku. Focení se nám nakonec protáhne na čtvrt hodiny a nebýt studeného větru, byli bychom tam ještě déle.

Na dalších kilometrech nás čeká několik příkrých sestupů skoro až k hladině jezera. Cesta to není příjemná, občas to klouže, lezeme po skalách i kamenech, prostě zdoláváme asi nejnáročnější část cesty. V těchto chvílích jsme moc rádi, že jsme si s sebou vzali trekové hole poskytující alespoň základní oporu. Na úrovni jezera přecházíme po novém dřevěném mostku malou, ale divokou říčku Olguín.

Za dalších pár desítek minut přicházíme k chatě Grey obklopené vzrostlými, nepoškozenými stromy. Když zjistíme, že tu berou kreditní karty, kupujeme si dvě Coca-Coly a dvě piva v plechovce. Kreditní transakce se sice protáhne, k ručnímu vyplnění několika formulářů jsou třeba dva zaměstnanci chaty a přes 10 minut práce, ale nakonec máme zaplaceno a můžeme pokračovat dál.

Jako první míříme na vyhlídku kousek od chaty, odkud máme už několikátý krásný výhled na jezero i ledovec Grey. Počasí už nám přeje trochu méně, od ledovce fouká už hodně ledový vzduch a i přes protrhanou oblačnost vysvitne sluníčko jen výjimečně, ale přesto se zde zdržíme skoro půl hodiny, z čehož velkou část jen sedíme na skále trochu v závětří a kocháme tou nádherou. Ledovec jiskří modrými a bílými odlesky, dole pod námi plují obrovské ledové kry, připadáme si jako v pohádce. Škoda jen, že se během našeho pobytu na skále žádná další kra neodlomila, prý je to skutečně obrovský rachot.

Když jsme dostatečně pokochaní a vymrzlí, radíme se, kam půjdeme dál. Nakonec se rozhodujeme pokračovat ještě kousek kolem jezera až na úroveň ledovce, k jeho levému (z našeho pohledu pravému) splazu. Podle mapy bychom se měli dostat hodně blízko, tak jdeme na na to! Stačí jen najít správnou cestu, což nám dá trochu víc práce, než jsme čekali.

Nakonec se na tu správnou ale přeci jen dostaneme, a po chvíli si můžeme prohlédnout skalnatý výběžek, na kterém jsme byli, z druhé strany. Jelikož je vyhlídka trochu chráněna proti větru, na chvilku se tam usadíme a kochání se krásnou přírodou si ještě zpříjemníme jedním vychlazeným pivem Astral.

Pár minut poté, co se znovu vydáme na cestu, začínáme stoupat do prudkého kopce. Cesta vede hustým lesem, který trochu připomíná lesy někde na Šumavě. Přicházíme k hodně dlouhému, visutému a hlavně divoce prohnutému mostu přes řeku neznámého jména. I když je most zjevně nový, není chůze po něm zrovna příjemná. Raději ho překonáváme samostatně a přestože to nakonec zvládáme bez nejmenšího problému, na pevné zemi je nám přeci jen lépe. Hned za mostem stoupání pokračuje a postupně šplháme na nejvyšší bod naší výpravy umístěný 305 metrů nad hladinou moře.

Ale ještě než se dostaneme až k cíli dnešního dne, potkáváme starého známého z letiště v Miami. Napřed ho sice mineme jen s běžně zamumlaným pozdravem, ale pak se všichni jako na povel zastavíme a otočíme. Je to on! Ten, který se s námi při čekání na vstup do letadla dal do řeči a říkal, že se bude pár týdnů toulat sám v Patagonii. To je ale náhodička! 🙂 Pár minut konverzujeme na téma “kde jsme byli a co jsme dělali” a pak se loučíme. Poslední, co nám před odchodem stihne říct, je že asi hodinu cesty odsud je moc krásná vyhlídka na ledovec.

Trochu se vyděsíme, ale nakonec se ukáže, že se náš milý turista trochu spletl. Nebo myslel něco jiného než my. Protože už po pár minutách totiž přicházíme do nyní již opuštěného a zpustlého kempu Los Guardas, kde si po chvilkovém odpočinku všímáme oblíbené cedulky “Mirador”, tedy “Vyhlídka” ukazující někam do lesa. Vydáme se po ní a chvilku na to se nám vyjeví krásný pohled na ledovec i jezero, kde se můžeme vzpamatovat z náročného stoupání a dát si druhé (a poslední) pivo.

Protože občas vysvitne i sluníčko, děláme spoustu fotek, protože v tu chvíli je ledovec obzvlášť kouzelný. Ohromná masa ledu zbaví vodu veškerého vzduchu, proto je led krásně, až nepřirozeně modrý. Díky neustálému pohybu v mase ledu je navíc jeho povrch velmi členitý a plný větších či menších zlomů. Ani tentokrát se nám bohužel nepoštěstí být svědky odlomení nějakého kusu, ale jinak se nám splnilo všechno, co jsme od návštěvy tohoto ledového obra očekávali.

Po 40 minutách vyrážíme přesně ve 4 odpoledne na zpáteční cestu. Podle GPSky před sebou máme něco přes 15 kilometrů více či méně náročným terénem, takže dostat se zpět do tábora nám bude odhadem trvat 3-4 hodiny. Pokud se nestane nic nepředpokládaného, dorazíme ještě za světla.

Cesta zpět byla o něco méně zábavná, než cesta k ledovci. Jednak se trochu zhoršilo počasí, občas dokonce trochu sprchlo, ale navíc jsme před sebou většinou viděli jen méně půvabná panorámata. Jelikož jsme se vraceli identickou trasou, dělali jsme minimum zastávek kvůli focení, častěji jsme stavěli jen kvůli pití. Moc jsme toho přes den nejedli ani nepili a tak se u nás pomalu začal probouzet žaludek s žádostí o krmení.

Tak trochu podle předpokladu jsme se do tábora dostali v půl osmé večer. Během cesty se nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku. V klidu jsme došli k našemu stanu, který jsme (možná i díky malému zámečku na zipech) našli bez nejmenšího poškození. Něco málo jsme pojedli a pak se unavení, ale spokojení zavrtali do spacáků. Zítra na nás čeká poslední procházka po parku a odpoledne se už vydáme na cestu zpět do civilizace, do Puerto Natales.

Pin It on Pinterest