Jedeme na Atacamu a k jezerům Miscanti a Miñiques

by | Nov 14, 2013 | Chile 2013 | 0 comments

Den 4. — První noc na poušti Atacama se nám spalo příjemně. Sice jsme stále ve vysoké nadmořské výšce kolem 2.500 metrů (tedy zhruba jako na vrcholku Lomničáku v Tatrách), ale za těch pár dní pobytu ve výškách si naše tělesné schránky už asi trochu zvykly a přizpůsobily se prostředí. A také pravidelné žvýkáme lístky koky, které sice chutnají “velmi nedobře”, ale očividně mají minimálně placebo efekt, takže nám v dnešním programu nic nebrání.

Ráno v malé jídelně snídáme opět tradiční chilskou hotelovou snídani a pak se, něco málo po deváté hodině, vydáváme na dnešní okružní jízdu po Atacamě. Na rozdíl od včerejší kulturní vložky se bude dnešek točit výhradně kolem vody, soli a plameňáků v oblasti nazvané Los Flamencos National Reserve.

Jen co opustíme malé městečko San Pedro de Atacama, obklopí nás typická pouštní krajina. Zatímco na dovolené na Islandu nám při dlouhých přejezdech z místa na místo dělala společnost především láva v různém stupni rozkladu, tady je to jednoznačně depresivně vypadající, vyprahlá, hlinito-písčitá půda, na mnoha místech navíc silně osolená. Z počátku jedeme po asfaltce, ale brzy se musíme spokojit s uježděnou hlínou. Vzhledem k nulovým srážkám je tvrdá jako kámen, ale jen s minimem hlubších děr a nerovností.

Díky hustotě provozu stupně -2 máme i během řízení spoustu času se dívat ven z auta kolem sebe. Zdejší krajina je naprosto rovná, jen v dálce se za oparem z horkého vzduchu a prachu tyčí vysoké hory a sopky. I když některé mají přes 5 kilometrů, tradiční bílá čepice na nich, až na velmi vzácné výjimky, chybí. Ráz krajiny se moc často nemění, ale jsme tu teprve krátce, tak nás nadchne nejeden přírodní úkaz, kterému bychom po pár dnech nevěnovali nejmenší pozornost. Často stavíme, kocháme se a fotíme. Každý výlet mimo auto ale připomíná výlet na půl cesty do pekla. I když je teprve dopoledne, slunce se nás snaží seškvařit na uhel a o stín je tu stejná nouze jako o déšť.

Poušť Atacama je 1000 kilometrů se táhnoucí pruh nehostinné krajiny ležící na úbočí jihoamerických And o celkové rozloze přes 105 tisíc km². Jedná se o nejsušší místo na Zemi, kde až na vzácné výjimky najdeme pouze písek, lávu a solná jezírka. Srážkový úhrn se pohybuje od 1 do 15 milimetrů za rok (!!!), na některých místech však v zaznamenané historii nepršelo nikdy. Povrch pouště je proto naprosto vysušený, na mnoha místech jsou vidět krystalické struktury hornin a chemických prvků, které se bez rušivého vlivu vody mohou nerušeně vytvářet desítky a stovky let. Obecné podmínky připomínají povrch Marsu, a proto se zde testují různé technologie a postupy připravované pro lety na tuto planetu. Zajímavostí je, že zde proběhly testy pro zjištění života v půdě určené pro sondy Viking 1 a 2, a to s negativním výsledkem. Poušť samotná však bez života není, kromě rostlin přizpůsobených naprosto suchému prostředí je zde i řada velmi odolných druhů živočichů.

Po šedesáti kilometrech nás čeká první zastávka u jezera Chaxa v části rezervace nazvané Salar de Atacama, největší solné pláni v celém Chile a třetí největší na světě. Zatímco většina ostatních solných plání je alespoň občas zaplavena vodou, na Salar de Atacama se voda vyskytuje pouze v několika malých, ale velmi slaných jezerech a jezírkách. O napájení těchto jezer vodou se stará několik řek tekoucích po vydatnějších deštích až z dalekých hor.

Ale zpět k jezeru Chaxa. Parkujeme poblíž malé administrativní budovy, ve které je i prodej vstupenek do rezervace, která dostala jméno podle zdejších nejkrásnějších opeřenců – Los Flamencos. Kromě nás je na místě jen jeden autobus plný milovníků ptactva a několik zaměstnanců starajících se o prodej lístků a čistotu toalet, dohromady maximálně 30 lidí. Po zaplacení vstupního poplatku ve výši 2000 chilských peněz za osobu je nám umožněn vstup na krátkou okružní naučnou stezku vedoucí až k jezeru. Stezka není nic jiného než uválcovaný, kameny ohraničený pruh světle hnědé až bílé půdy, která je jinak všude kolem rozpraskaná do hloubky několika desítek centimetrů.

K samotnému jezeru to máme asi 200 metrů. Cestou se setkáváme s prvními obyvateli tohoto vyprahlého koutu země. Trochu překvapivě se jedná o malé ještěrky se žlutým nebo oranžovým zbarvením. Líně se povalují na sluníčku a nechávají se fotit, ale jakmile se k nim zkusíme přiblížit na dosah ruky, bleskurychle mizí ve štěrbinách mezi kameny. Hlavním chodem na zdejším menu jsou ale větší i menší skupinky plameňáků, kteří ve zdejších mělkých vodách hledají něco k snědku.

Celkem jich kolem může být i několik desítek. Nejsou tu sami, spolu s nimi se v mělkém jezeře brodí i další vodní opeřenci, ale plameňáci jsou prostě NEJ. Asi nejkrásnější jsou v letu, kdy se jim odhalí kouzelné růžové peří pod křídly, které je jinak zrakům kolem okukujících turistů pečlivě schované. Během naší návštěvy jsme letící jednotlivce či malé skupinky viděli hned několikrát a jednou nám hejno dvanácti plameňáků přelétlo skoro přímo nad hlavou. Prostě nádhera!

Asi bychom se na krásy zdejší přírody vydrželi koukat hodně dlouho, ale blíží se poledne a ze zářící koule na obloze se rychle stává nemilosrdný nepřítel “número uno”. Nemáme teploměr, tak se o aktuální teplotě můžeme jen dohadovat, ale na sluníčku se bez možnosti alespoň občasného ukrytí do stínu prostě nedá vydržet.

Jdeme si proto prohlédnout zbytek stezky, kde je kromě druhé ptačí pozorovatelny i několik informačních tabulí upozorňujících na v dálce se tyčící sopky, nezřídka aktivní. Nejaktivnější z nich, 5.592 metrů vysoký vulkán Lascar, už si v tomto tisíciletí stihl ulevit devětkrát, v letech 2002 a 2006 dokonce dvakrát během jednoho roku. Tak snad se v nejbližších hodinách neprobere…

Vracíme se k autu a když se nám po dlouhém větrání podaří snížit teplotu uvnitř na příjemných 70 stupňů, nasedáme a vyrážíme za dalším místem hodným naší pozornosti. Cestou ještě několikrát stavíme podívat se na krásně barevné rozkvetlé květiny, které zde na poušti působí až nepatřičně, ale pak už rychle míříme k solnému jezeru Salada plnému zcela nasyceného solného roztoku.

Asi 40 kilometrů jedeme přímo na jih, pak následuje ostrá odbočka doprava a po dalších 20 kilometrech jízdy s jednou (ano, jedinou) mírnou zatáčkou jsme na místě. Stavíme před vysokou haldou hlíny, která má zabránit vjezdu i odvážlivcům, které značka “Peligro” znamenající nebezpečí nezastaví. Jen co ji obejdeme, zjistíme proč; hráz rozdělující jezero na dvě půlky se na několika místech propadá.

Solné jezero nás vítá silnou vůní (soli, překvapivě) a třpytivým leskem bílých krystalů soli, které odráží už tak ostré sluneční paprsky. Sluneční brýle na poušti přijdou vhod neustále, ale tady je to naprostá nutnost, bez nich to nejde ani na pár minut. Hráz je tvořena uježděnou hlínou, všude kolem se povalují větší i menší kusy zkrystalizované soli. Jsou překvapivě lehké, ale o to víc ostré. A slané, samozřejmě, kdo by neochutnal. 🙂

Hladina jezera se i v silnějším větru skoro nehýbe, voda je krásně průzračná a zdá se být modrozeleně zbarvená. Na hladině jsou malé bílé ostrůvky a jezero spolu s horami nebo naopak nekonečnou rovinou plnou rozpraskané půdy v pozadí vypadá kouzelně. Bez nejmenší stopy života kolem ale působí i trochu strašidelně. Vodu v jezeře samozřejmě ochutnáváme také, ale naše tvář se hned křiví v odporné křeči. Je to vážně HODNĚ soli v trošce tekutiny, i doma na kloktání si dělám slabší roztok. Raději se věnujeme pořizování fotografií a doplňování tekutin necháme na pozdější dobu.

Plni dojmů a unaveni ze sluníčka se pomalu vracíme k autu a pak míříme k malé, zelené a i ze vzdálenosti 25 kilometrů dobře viditelné oáze jménem Peine. Snad tam budou mít nějaké občerstvení. Zásoby vody sice máme dostatečné, ale chtělo by to něco lepšího a sladšího. Bohužel, nemají tu nic. Nebo možná mají, ale je to všechno zavřené, tak se radíme, co dál. Dnešní cestování bychom rádi zakončili pohledem na dvě krásná jezera Miscanti a Miñiques vysoko v horách, ale máme to k nim ještě dost daleko, asi 80 kilometrů. Podle průvodce by však měla horami vést zkratka, kterou si můžeme zkrátit cestu zhruba na polovinu.

Chvilku jezdíme v okolí vesnice a postupně zkoušíme několik cest vedoucích do hor. Cesty jsou v takovém stavu, že máme oprávněný strach o auto i o sebe, a i kdybychom nakonec nějakou podobnou stezkou pro lamy vyjeli, průměrnou rychlostí 15 km/h bychom si moc nepomohli. Raději se tedy otáčíme a vracíme se tam, odkud jsme sem přijeli. Malinko pokažená nálada neúspěšným hledáním zkratky přes hory se nám rychle zlepší po setkání s divokým oslíkem. A o chvilku později jich potkáme dokonce celé stádo.

Opouštíme oblast Atacamy a kromě změny rázu okolní přírody začíná prudce stoupat i naše nadmořská výška. Než dorazíme k jezerům, bude naše GPSka ukazovat skoro o 2.000 metrů víc než na Atacamě; opět poměrně výrazně překročíme hranici 4.000 metrů. Několikrát stavíme a fotíme si okolní krajinu, jednu malou zastávku děláme i u vesnice Socaire. Když nám k jezerům chybí už jen pár kilometrů, sjíždíme z hlavní silnice na cestu připomínající kulisy pro rallye Dakar. Všude hluboký písek, občas díra nebo kámen. Brodíme se návějemi, v zatáčkách si občas připadáme jako na ledu, ale proti nudným mnohakilometrovým rovným úsekům silnice v poušti je to řidičův sen.

Konečně jsme u vjezdu do dalšího sektoru národního parku Los Flamencos, který stráží domorodá hlídačka Conafu (organizace starající se v Chile o lesy a národní parky) obývající malou chatku. Zastavujeme a jdu dovnitř koupit vstupenky. Po zaplacení 2500 pesos za osobu dostanu u malého plastického modelu národního parku rychlé školení. O čem moc netuším, protože je zase španělsky. Ale usmívám se a kývu hlavou, tak má paní radost a opakuje to jen jednou.

Vracím se k autu a vjíždíme do parku. Jen co se přehoupneme přes poslední kopeček, otevře se před námi výhled na krásné jezero Miscanti s rozlohou přes 13 km², nad kterým se tyčí mohutný kopec Cerro Miscanti a sopka Miñiques. Následující desítky minut trávíme popojížděním po parku, kocháním se a focením. V areálu jsou i dvě chaty, ve kterých je snad možné i přespat, ale nás zajímá především příroda.

Bílý okraj kolem jezera Miscanti dává tušit, že zdejší voda nebude tak úplně pitná. A skutečně, díky nízkému obsahu soli se jí říká brakická. Je to trochu s podivem, protože se jezero nachází v nadmořské výšce 4.120 metrů, ale je to tak. Na rozdíl od níže položených jezer zde ani není moc živo, několik opeřenců sice vidíme, ale jinak je tu relativně mrtvo. Nebo si to alespoň myslíme.

Postupně se dostaneme až na parkoviště u druhého, výrazně menšího jezera nazvaného Miňiques, kde stezka pro turisty končí. Obě nedaleko sebe ležící jezera tvořila v minulosti jednolitou plochu, ale po jedné z erupcí sopky Miñiques vytvořila tekoucí láva přírodní hráz. Vystupujeme z auta a připravujeme se na další focení, když tu najednou se kousek od nás pohne pískově žlutý kámen! A my s překvapením vidíme, že to není kámen, ale živá Patagonská liška, někdy též zvaná Cuelpo nebo Horský pes! A pěkně zvědavá, nutno podotknout, protože si to líným krokem šine přímo k nám.

Zájem o jezera i kopce je okamžitě přesunut na vedlejší kolej a my se s nadšením vrháme do pozorování (a focení) jihoamerické lišky Bystroušky. Z počátku se sice držíme v uctivé vzdálenosti, protože není jasné, jestli si nás přišla prohlédnout nebo ulovit k večeři, ale brzy se osmělujeme a blížíme se k ní stále blíž. Lišce to, zdá se, nevadí a líně se prochází kolem. Občas zívne, občas se na chvilku posadí nebo si lehne. Nádhera, jsme u vytržení. 🙂

Po deseti minutách jí ale naše společnost omrzí a vydá se na cestu k jezeru, kde má dokonce parťáka (nebo parťačku). Ještě chvilku ji pronásledujeme vysokým zoomem, ale už je moc daleko. Vracíme se tedy k původnímu programu a fotíme si jezero i sopku nad ním. Potom nasedáme do auta a vyrážíme na cestu zpátky do San Pedra.

Cesta probíhá klidně a nerušeně. Chvilkami stavíme a fotíme, nebo se jen tak kocháme, občas nám přes cestu přeběhne lama nebo stádo koz. Provoz je opět minimální, a tak je spousta času obdivovat okolní krásy přírody. Ve vesnici Toconao na nás ale vybafne ještě jedno nečekané překvapení. Měří asi metr osmdesát a je oblečené do zelené uniformy s nápisem Carabinieros de Chile. Ano, účastníme se silniční kontroly! Po zastavení se k nám blíží jeden policajt s rukou na pistoli a druhý z dálky jistí situaci. Když pozná, že nejsme místní gangsteři, ruku z opasku sundá a požádá nás o doklady. Anglicky! Můj mezinárodní řidičák prošel první ostrou zkouškou bez problémů, doklady k autu také, tak po několika minutách můžeme pokračovat v jízdě.

Až do San Pedra se už nic zvláštního nestalo, v sedm večer přijíždíme k hotýlku. Chvilku odpočíváme, ale pak se trochu upravíme a zase jdeme ven. Rozhodli jsme se ochutnat noční život v tomto pouštním centru, a také si po několika dnech dát pořádné jídlo, nejlépe s vysokým obsahem masa. Do centra to máme pár minut pěšky a už cestou potkáváme nezvyklou spoustu lidí. V samotném centru to žije, je tu spousta obchůdků (v jednom si kupuji slušivý klobouček s lamou), cestovek, půjčoven kol a samozřejmě restaurací. Hanka má nějaké vytipované, po chvilce hledání vybíráme restauraci La Casona. Jsme uvedeni na zahrádku, usazeni a pak začínáme z jídelního lístku vybírat večeři.

Nakonec si vybíráme grilované maso a klobásky podávané pro dvě osoby a k tomu salát. Snad toho bude dost, máme docela hlad! K tomu místní pivo, aby se nám dobře usínalo. Restaurace se rychle plní a začíná tu být celkem živo. A horko, protože za námi zapálí improvizovaný krb, ve skutečnosti tvořený starým železným stavebním kolečkem. Krmíme se předkrmem tvořeným nějakými plackami se zeleninovým pikantním salátem a čekáme na hlavní chod. Když nám ho po chvilce donesou, naše obavy o velikosti porcí vystřídá zděšení – tohle přece nemůžeme sníst! Pečivo i salát odkládáme na okraj stolu a vrháme se na maso. Vynikající maso, nutno podotknout! A je ho vážně moc, hovězí, vepřové, kuřecí a k tomu klobásy a uzené. Po půl hodině je nám jasné, že tuhle bitvu nemůžeme vyhrát, všechno to prostě nesníme.

Po zaplacení kráčíme rozvážným tempem zpátky do hotelu. Na procházku po vesnici už nemáme sílu a stejně už je většina obchodů zavřená. Cesta domů nám trvá poněkud déle, ale nakonec jsme tu. Na mango nebo pomeranč nemáme ani pomyšlení, tak se jen umyjeme, vyčistíme si zuby a jdeme spát. Zítřejší budíček totiž bude hodně, HODNĚ časný.

Pin It on Pinterest