Ještě jednou míříme do kempu Paine Grande
Den 11. — Po dvou poměrně náročných dnech, během kterých jsme po svých urazili asi 50 kilometrů a nastoupali přes 2.500 metrů, většinu z toho s těžkými batohy na zádech, si zasloužíme trochu toho odpočinku. Večer jsme sice koketovali s myšlenkou vstát hodně brzo ráno a alespoň z dálky si prohlédnout Torres del Paine oblečené do krásného oranžového hávu z ranních slunečních paprsků, ale nakonec jsme raději zůstali zavrtaní ve spacácích a spali až do deseti hodin. Už proto, že po většinu noci bubnoval na stěny stanu déšť.
Ráno, nebo spíše dopoledne, vstáváme do počasí vskutku aprílového. Během první hodiny se mění asi 17x a osciluje od „skoro jasno“, přes „polojasno“, „zataženo“, „zataženo s přeháňkami“ a „slabý déšť“ až po „déšť se sněhem a ledovým větrem“. Což nám mimo jiné komplikuje balení, protože než stan stihne trochu oschnout, spouští se déšť znovu a my se místo balení musíme jít schovat dovnitř. Během krátkých přestávek mezi přeháňkami se alespoň stíháme nasnídat. Při té příležitosti poprvé testujeme náš nový plynový vařič, který na rozdíl od toho islandského funguje bez problémů. Vaříme si ochucené instantní nudle. Mňam!
Po snídani se počasí trochu umoudří, intervaly mezi deštěm se stále prodlužují, a tak se nám konečně daří balit stan a všechny naše věci. Poté se u stolu nad mapou radíme, jakým směrem se bude zbytek našeho pobytu v národním parku Torres del Paine ubírat. Máme na výběr několik možností, ale všechny jsou silně závislé na tom, jak rychle a jestli vůbec se nám podaří sehnat nějaké vozítko, kterým se na dané místo dostaneme. Kemp Las Torres sice nabízí krásný výhled, ale z praktického hlediska je tak nějak mimo centrum dění a bez auta nebo autobusu je to všude daleko. Nakonec se shodneme na tom, že by se nám líbilo spatřit na vlastní oči ledovec Grey. Pokusíme se dostat až na jih parku k hotelu Lago Grey a dál do kempu Pingo, kde případně můžeme i přespat.
V půl jedné se vydáváme do ubytovny s restaurací, kde jsme včera trávili večer, zaplatit náš dluh za použití kempu. Stejně jako včera se v recepci kartou zaplatit nepovede, ale díky terminálu vedle v restauraci nakonec slavíme úspěch. Dáváme si na rozloučenou poslední Coca-Colu a ptáme se recepčních, jak je to tady s dopravou někam jinam. Podle cedulí tu má být odvoz k jezírku Amarga, tedy ke vstupu do národního parku, akorát nám nejsou jasné detaily. Především tedy cena. Prý je to prosté, stačí zaplatit 2.500 pesos za osobu a ve 2 hodiny odpoledne můžeme vyrazit. Děkujeme a jdeme k ceduli značící „autobusovou zastávku“ nějak přečkat těch 90 minut, které nám zbývají do odjezdu autobusu.
Chvilku před druhou hodinou přijede auto, vystoupí z něj nějaká zakrslá osoba a začne prodávat lístky. Za 2.500 pesos na osobu. Kupujeme si dva a pak s hrůzou procházíme peněženku, protože v ní zbývá jen něco málo přes 30.000 pesos. Z rozjímání nad dočasnou chudobou nás vytrhne terénní minibus, který nás naloží a vydá se na cestu směrem k jezírku Amarga. Během krátké cesty se nestihne přihodit nic zlého ani zajímavého, za půl hodinky vystupujeme před administrativní budovou Conafu u Laguny Amarga.
Když si najdeme pěkné místečko na svahu a uvelebíme se na něm, začínáme řešit další postup. Hanka se jde zeptat rangerů, jestli nám nemůžou nějak pomoci. Po pár minutách se vrací s tím, že k jezeru Grey se dostaneme buď po svých, nebo autobusem, nebo stopem. První variantu zavrhujeme okamžitě, jelikož je to nechutně daleko. Druhá varianta je zajímavější, ale netušíme, kdy a jestli vůbec nějaký autobus k Lago Grey pojede. Zbývá tedy varianta poslední, chytit nějakého stopa. Hanka iniciativně provede průzkum mezi řidiči několika okolo stojících dodávek, ale bez valného úspěchu; nikdo tím směrem prý nejede. Ale do večera času dost, tak se obrníme trpělivostí a čekáme.
Po devadesáti minutách vyplněných lenošením, zevlováním po okolí, focením několika apatických lam a v neposlední řadě občasným mlsáním drobností z našich již značně prořídlých zásob dostanou naše plány zásadní trhlinu. Přijde k nám totiž jedna rangerka s tím, že od své kolegyně slyšela, že se chceme vydat k jezeru Grey a dál do kempu Pingo. Když jí to potvrdíme, upozorní nás, že cestu podél jezera je kvůli nedávnému požáru možné absolvovat pouze s předem objednaným průvodcem. Bez něj musíme zůstat v hotelu, kde jedna noc přijde na 250 amerických dolarů. Takže jí poděkujeme a začínáme pracovat na plánu B.
Po chvilce zkoumání mapy docházíme k závěru, že ať se na to díváme z jakékoliv strany, nejlepší ze všeho bude zopakovat si ještě jednou cestu do kempu Paine Grande. Tedy napřed přejet ke kotvišti Pudeto a pak dál katamaranem přes jezero Pehoé. V kempu přespíme a zítra budeme mít celý den na to si udělat procházku po břehu jezera Grey až k velkému stejnojmennému ledovci, který je na jeho severním okraji. Navíc je tato cesta posledním úsekem z treku “W”, který nám chybí k jeho kompletnímu zdolání, takže není co řešit. Máme radost, že jsme to tak krásně vymysleli, ale k dokonalosti tomu chybí ještě nějaký ten autobus, který by nás k jezeru Pehoé zavezl.
V půl páté se konečně na obzoru objeví kolona autobusů a po pár minutách vjíždí do parku. Je mezi nimi i náš známý bílý minibus společnosti Via Paine s Francouzem z Patagonie za volantem. Ještě než si stačí zapálit, vrhne se k němu spolu s námi skupinka čekajících turistů chtivých svezení. Když na otázku, jestli nás odveze ke katamaranu, odpoví kladně, tváře všech kolem se rozjasní. Máme vyhráno! Naše nadšení ale trochu hasne poté, co každého jednotlivce zkasíruje o 2.500 pesos. Bez lístku, pěkně do kapsičky. Problém není ani tak v ceně, i když nás samozřejmě trochu zaráží zvláštní nepoměr mezi cenou lístku ke kotvišti z Puerto Natales a nyní od hranice parku, ale to je vedlejší. Horší je, že nám v peněžence po zaplacení katamaranu zbude přesně 1.300 pesos, v přepočtu asi 50 korun. V Paine Grande naštěstí berou karty, ale co budeme dělat zítra na výletě netušíme.
Sedáme si do minibusu a po chvíli odjíždíme. Počasí nám přeje rozhodně více, než posledně. Viditelnost je výborná a něco málo mráčků na obloze jen dokresluje atmosféru, takže koukáme z okna a kocháme se. Snad jen depresivní pohled na výsledky požáru z roku 2011, který byl posledně z větší části ukryt pod milosrdnou mlhou, nám trochu kazí náladu. V přístavišti Pudeto dokonce jdeme mezi ohořelými zbytky stromů v těsné blízkosti a protože tentokrát nelije jako z konve a neženeme se schovat do katamaranu, můžeme si je pěkně prohlédnout. Je to sice smutný pohled, ale příroda si snad nějak poradí. První známky obnovy už dokonce kvetly. S obnovou lesního porostu to ale bude přeci jen komplikovanější…
Jdeme na loď a usazujeme se v podpalubí. Platíme 24.000 pesos za dva lístky a doufáme, že v kempu budou fungovat karetní terminály. Raději jdeme zahnat chmury na palubu, příznivé počasí přímo vyzývá k focení. Během půlhodinové plavby pořídíme spoooustu fotek, investice do vysokokapacitních SD karet se vyplácí. Bohužel se ke konci počasí začne rychle horšit, zvedá se silný vítr, a než doplujeme k přístavišti v Paine Grande, je obloha plná ošklivých mraků.
V kempu se raději jdeme ihned zaregistrovat a zaplatit za místo pro stan. Platíme rovnou dvě noci, protože cestu zpět do Puerto Natales máme v plánu až na sobotu. Platba kartou naštěstí proběhne bez problémů, tak to rovnou jdeme oslavit do místní samoobsluhy. Nakupujeme čerstvé pečivo, plechovku tuňáka, pivo, víno, Coca-Colu a bramborové chipsy. Pak hledáme nějaké pěkné místečko pro stan, a když jedno najdeme, během pár minut je stan připraven k obývání.
Předtím na nás ale čeká bohatá večeře. Jelikož kousek od našeho stanu trénují nějací umělci z LŠUCH (Lidové školy umění Chile) hru na Panovu flétnu a nedá se říct, že by jim to zrovna šlo, raději jdeme pojíst trochu stranou. V půl deváté je naštěstí umělecká činnost sousedů u konce a my se můžeme v klidu zavrtat do spacáku. Ještě než se naše mysl odebere do říše snů, slyšíme dopadat na stěny stanu první kapky. Ach jo…