Den 1. — Autobus pomalu mizí v dáli a já si začínám uvědomovat, že mé dobrodružství právě doopravdy začíná. Čeká mě přes 250 kilometrů chůze neznámem, z toho zhruba 35 kilometrů ještě dnes. Sice jsem už více jak 24 hodin na nohou, ale o dostatečný přísun energie i optimismu se zatím stará adrenalin, takže není nejmenší důvod pochybovat o úspěchu. Dokonce před chvilkou přestalo i pršet, proto nechci otálet a vydávám se na cestu.
Články z rubriky Horská turistika
Lezení po horách je zábava a naše nejoblíbenější sportovní činnost.
Na otočku na Triglav (2864m, Julské Alpy)
Už cestou zpátky do hotelu z mého úspěšného sólo-výstupu na Mangart jsem začal přemýšlet o tom, kam se zkusím vydrápat příště. Triglav mě samozřejmě napadl jako první, ale z vyprávění jsem si pamatoval, že tato hora může být trochu větší a náročnější sousto. Proto jsem finální rozhodnutí odložil až na pokoj, kde si napřed o výstupu na nejvyšší horu Slovinska něco přečtu.
Na otočku na Mangart (2677m, Julské Alpy)
Třetí nejvyšší hora slovinských Julských Alp byla prvním pokusem vyzkoušet si, jestli je můj nápad dostat se nahoru a dolů během pár hodin vůbec realizovatelný. Po pravidelné účasti na dálkových pochodech mám sice slušnou fyzičku, ale přeci jen je rozdíl běhat po Beskydech po pěšinkách nebo lézt po zajištěných cestách skoro do tří kilometrů. Takže jsem byl sám zvědavý, jak to nakonec dopadne.
Závěrečná etapa a příchod do cíle (Kinlochleven-Fort William, WHW den 8.)
Den 8. — Dnes nás čeká závěrečný den treku West Highland Way. A že to ani dnes nebude úplně příjemná cesta dává tušit hustý déšť, který nám vytrvale bubnuje na stan. Ale nedá se nic dělat, chca(nec) nechca(nec), musíme začít balit, protože nám ve už za pár hodin jede autobus na Isle of Skye.
Ďáblovo schodiště a divoké rosnatky (Kingshouse-Kinlochleven, WHW den 7.)
Den 7. — Dnes nás podle itineráře čeká nejkratší, ale zato nejnáročnější úsek WHW. Budeme šplhat na strmý kopec nzvaný Ďáblovo schodiště. Bouřlivé noční počasí si ale bohužel vybralo daň na kvalitě našeho spánku, kvůli opakovanému buzení při obzvlášť silném poryvu větru jsme se moc dobře nevyspali.
První větší kopečky na trase (Tyndrum-Kingshouse, WHW den 6.)
Den 6. — Po dni odpočinku jsme lačni vyrazit co nejdříve. Máme v plánu ujít přes 30 kilometrů, abychom dohnali jednodenní skluz, proto si dáváme budíka už na šestou. Ranní probuzení však bohužel není ani náhodou do růžova. Silně prší a navíc Eli k bolavé noze přibrala i rýmu a kašel. Prostě když se daří…
Odpočinek, bolavá noha a spousta alkoholu (Tyndrum, WHW den 5.)
Den 5. — Hlavním tématem dnešního dne bude zdravotní stav Eliščiny nohy. Letmý pohled na Eli vracející se z umývárny ale jakékoliv naděje hatí; kulhá jak veterán od Stalingradu a výraz její tváře automaticky odsouvá dotazy typu „tak jak to vypadá?“ do kategorie zbytečných.
Ovce, krávy a rozmary počasí (Doune Bothy – Tyndrum, WHW den 4.)
Den 4. — I když máme stan vskutku luxusní, ranní probuzení pod střechou chaty zvané Bothy Doune je prostě jiná káva. Ke spaní slouží 2 dřevěné „postele“ plus jedno „letiště“ po celé šířce pokoje. Kromě stolku, několika židlí a trochy nářadí je tu už jen krb, díky kterému nám včera mohlo být příjemně teplo.
Dlouhá cesta podél jezera Loch Lomond (Sallochy-Doune Bothy, WHW den 3.)
Den 3. — Třetí den našeho treku po skotské Vysočině začínáme už v 7 ráno. Rádi bychom dneska došli až do kempu Beinglas, což znamená skoro 30 kilometrů, ale hodně bude záležet na počasí. V každém případě před půl devátou opouštíme tábor a pokračujeme v naší cestě.
Kopeček Conic Hill a jezero Lochmond (Drymen – Sallochy, WHW den 2.)
Den 2. — V osm hodin ráno se probouzíme do krásného, ale hodně studeného dne. Před sebou máme výšlap na kopec Conic Hill, sestup k jezeru Loch Lomond a následnou cestu po břehu až do kempu Rowardennanu. Takový je tedy alespoň náš plán.
Vyrážíme na trek West Highland Way (Milngavie – Drymen, WHW den 1.)
Den 1. — Dnes nás čeká první část treku West Highland Way (WHW), což je přibližně 150 kilometrů dlouhá procházka po skotské Vysočině. Její oficiální start není přímo v Glasgow, ale v malém městečku Milngavie situovaném asi 10 kilometrů na sever. Takže vstáváme a jdeme na to!
Výlet podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci
Den 12. — Ráno se v kempu pod pohořím Paine Grande budíme opět relativně časně, ale přesto odpočatí. Jen co si rozlepíme oči, pozvolna se začínáme chystat na dnešní celodenní výpravu podél jezera Grey až ke stejnojmennému ledovci. Venku je polojasno a hlavně žádný déšť. Jen by mě zajímalo, proč mě tak svědí nos…
Ještě jednou míříme do kempu Paine Grande
Den 11. — Po dvou poměrně náročných dnech, během kterých jsme po svých urazili asi 50 kilometrů a nastoupali přes 2.500 metrů, většinu z toho s těžkými batohy na zádech, si zasloužíme trochu toho odpočinku. Proto jsme raději zůstali zavrtaní ve spacácích a spali až do deseti hodin. Už proto, že po většinu noci bubnoval na stěny stanu déšť.
Výšlap k jezeru Torres a vyhlídce na Torres del Paine
Den 10. — Po ne zcela příjemně strávené noci jsme se ráno zhruba v půl sedmé budili s obavami. Zlověstné ticho jen umocnilo naše černé myšlenky, co si na nás počasí zase přichystalo. O to větší bylo naše překvapení, když venku svítilo sluníčko, sytě modrá obloha byla bez jediného mráčku a foukal jen skoro neznatelný větřík. Neuvěřitelné!
Zdoláváme Valle Francés a vzdorujeme dešti, sněhu i orkánu
Den 9. — První noc v Patagonii ve stanu byla divoká. Mnohokrát nás vzbudil silný poryv větru, který lomcoval stanem a zdálo se, že se každou chvilku spolu s ním vydáme na nedobrovolný let kolem kempu. Naše úsilí při stavbě se naštěstí nakonec ukázalo jako dostatečné, protože stan to všechno vydržel. Přesto jsme v 7 hodin ráno byli všechno jiné, jen ne vyspalí do růžova.