Závěrečná etapa a příchod do cíle (Kinlochleven-Fort William, WHW den 8.)

by | Aug 5, 2015 | Horská turistika, Skotsko 2015 | 0 comments

Den 8. — Dnes nás čeká závěrečný den treku West Highland Way. Na jeho dokončení však nemáme jako obvykle čas až do večera, ale musíme být v cílovém městě Fort William už před druhou odpolední. Máme totiž dopředu koupený lístek na autobus, protože podle komentářů na internetu může být doprava na ostrov Skye občas poněkud přelidněná. Proto máme budíček už v 7, abychom to všechno tak nějak stihli. A že to ani dnes nebude úplně příjemná cesta dává tušit hustý déšť, který nám vytrvale bubnuje na stan. Ale nedá se nic dělat, chca(nec) nechca(nec), musíme začít balit.

S postupem času to ale začíná vypadat, že by na nás dneska mohla být matička příroda přece jen trochu milosrdnější. Protože než stihneme spáchat ranní hygienu, lijavec polevuje. Občas dokonce na pár minut přestane, takže v těchto vzácných chvilkách rychle balíme. Celkem nám to jde, proto nás ani moc nenaštve, když chvilku po dokončení ranní balící operace není po dešti ani památky. Tou dobou už stejně sedíme pod stříškou u chaty, snídáme a spřádáme plány na dnešní den. Stejně jako ty dva předchozí se naše cesty na pár hodin rozejdou. I když by Eli moc ráda alespoň tentokrát šla po svých, nechce riskovat zhoršení svých zdravotních trablů, které se lepší jen pozvolna. Takže zatímco já ve čtvrt na devět vyrážím na posledních 25 kilometrů, ona suší svůj batoh a poslední zbytky mokrého oblečení a chystá se na přesun autobusem.

Na začátku dnešního treku se vracím na značenou stezku WHW a pak procházím celým městečkem až na jeho severozápadní okraj. V porovnání s dosud navštívenými vesnicemi je Kinlochleven docela velký se spoustou domů a označení “vesnice” si snad ani nezaslouží. Jen co odbočím z hlavní cesty, čeká na mě ostré stoupání. Subjektivně mi přijde horší, než včerejší Ďáblovo schodiště, ale možná je to jen proto, že ještě nemám tu správnou provozní teplotu. Odměnou za ranní námahu mi je krásný výhled na jezero Loch Leven i zpátky na vesnici, kde jsou v ranním oparu dobře vidět oba konce vodní elektrárny i několik tlustých černých rour, které je spojují.

V další fázi se přestává ostře stoupat, stará vojenská cesta se už jen mírně vlní. Procházím údolím mezi dvěma masivy, kolem mě je jen tráva, pastviny, ovce a občas nějaká ta skoro rozbořená budova. A také spousta vody, která je prostě všude. Z nebe ji občas přikrmí další deštík, ale vzhledem k okolnostem už je to vlastně skoro jedno. Kalhoty i boty už mám stejně skrz naskrz promočené. Jediná útěcha je, že v tom nejsem sám, přede mnou vidím poskakovat ještě několik turistů v pestrobarevných pláštěnkách. Občas se zastavím na focení, ale nízká viditelnost, vrcholky hor zahalené v mlze a všudypřítomná skoro 100% vlhkost mé nadšení pro tvorbu snímků redukují skoro na nulu.

V půl jedenácté se ráz krajiny začíná měnit. Jsou vidět lesy a také to, co po takovém uměle vysazeném smrkovém lese zbude, když se ho majitel rozhodne vytěžit. Už jsme to viděli na cestě několikrát včetně samotného průběhu těžby, ale nikdy ne tak blízko. Prostě mezi stromy najede těžká technika, která se za pár dní postará o to, aby z lesa nezbyla ani větvička. A když se po nějakou dobu nechá pozemek ladem, může se začít sázet další kolo.

Po dlouhém táhlém klesání mě v místě bitvy u Inverlochy čeká další kopec nahoru. V tu chvíli dokonce na chvíli vysvitne sluníčko, takže si můžu užít i trochu jiné odstíny zelené, než jen šedou a nevýraznou. Obzvlášť cesta s dřevěným mostkem je fotogenická, takže fotím a fotím. Společnost mi kromě meluzíny dělá jen pár ovcí, je tu klid a pohoda. O kousek dál potkávám tři turisty jdoucí opačným směrem, kteří vyzvídají parametry a obtížnost cesty až do Kingshouse, protože tam chtějí dojít ještě dnes. A také obdivují moje poncho s hrbem na batoh; prý je to skvělá vychytávka. Usmívám se, ale moc tomu nerozumím, kde jinde než tady by měli mít vychytané ochranné pomůcky proti dešti?

Po osmnácti kilometrech zdolávám na poslední kopeček a přede mnou se rozprostírá výhled na město Fort William, kde na mě už netrpělivě čeká Eliška. A také horu Ben Nevis, která je se svými 1344 metry nejvyšší horou Skotska i Velké Británie. Její vrcholek se mi ztrácí v mlze, ale i tak vypadá dostatečně majestátně. Začínám sestupovat po štěrkové cestě, před sebou mám ještě 6 kilometrů. Postupně míjím velký kemp na okraji města a stále více domů. Poslední kilometr je sice po rovince, ale protože mě příšerně začne bolet levá noha, je to hodně nepříjemný závěr cesty. Nakonec však, s vypětím všech sil, přicházím na kruhový objezd k ceduli The Original End of the West Highland Way. Třikrát sláva, je to za mnou!

Když se malinko vzpamatuju a převléknu do suchého oblečení, začnu řešit, kde je Eli. Před chvílí jsme si psali SMS, tak snad bude nedaleko. Je čtvrt na dvě, do odjezdu autobusu tedy máme hodinu čas. Fotím si cílový prostor a těším se, až mě tu Eli vyfotí. Poté vytáčím její číslo a dozvídám se, že je v cíli WHW a že na mě čeká. Trochu znejistím, protože já jsem také v cíli WHW a nikde jí tu nevidím. Chvilku se zmateně domlouváme, až z toho vyplyne, že konce WHW jsou minimálně dva a Eli čeká u toho druhého, který je v centru města. Nedá se nic dělat, beru na záda batoh a vyrážím hledat ten “skutečný” cíl WHW.

Cesta do centra Fort Williamu není nijak dlouhá ani náročná, ale já kulhám a nadávám u toho jak špaček. Dobrá nálada z dokončení treku je pryč, nyní se soustředím jen na bolavou nohu a stále rychleji bežící čas. Na náměstí kousek od nádraží se s Eli chvilku hledáme, pak společně odcházíme k druhému a zaručeně pravému cíli WHW, kde si na lavičce sednu a nechám se na památku zvěčnit. Pak se přesouváme na autobusové nádraží a pár minut čekáme na autobus. Po jeho příjezdu naložíme batohy a ještě před odjezdem jdeme koupit něco k pití; ani jednomu z nás není moc dobře a 3 hodiny v klimatizovaném autobuse dají našim sliznicím dost zabrat. Tlačen časem bohužel v obchodním domě neomylně vyberu dva nejhnusnější džusy na trhu, každý plný E-ček a konzervantů, s nezaměnitelnou příchutí umělého sladidla. Podíl ovocné složky skvělých 10%. Prostě hnus…

S mírným zpožděním něco málo před půl třetí hodinou odpolední vyrážíme na cestu. Autobus je super a řidič taky, jen těch 30 liber za osobu nám přijde docela dost. Na rozloučenou se můžeme podívat na obrovskou parní lokomotivu, která se s lidmi chystá na výlet, a pak už nás čeká jen 180 minut jízdy po úzkých skotských silnicích. Snažíme se minimalizovat zvukové projevy našich nemocí, ale s chemickým nápojem ze supermarketu se nám to moc nedaří. Naštěstí tu nejsme jediní a počasí venku nevypadá na to, že by nám v našem léčebném procesu chtělo nějak pomoct… V půl páté přejíždíme po velkém mostě přes moře a rázem jsme na ostrově Skye. Bohužel, jestli se nám počasí ve Fort William zdálo ošklivé, tady je to mimo stupnici. Po ostrově budeme cestovat ještě hodinu, ale za celou cestu není ani náznak zlepšení. Začínáme se obávat nejhoršího…

Je půl šesté večer a náš autobus právě zatáčí na miniaturní autobusové nádraží v centru města Portree, které bude po následujících několik dní naším domovem. Tedy bráno trochu s nadsázkou, ve skutečnosti budeme bydlet v kempu asi 2 kilometry na sever od města. Což se vzhledem k počasí v této chvíli jeví jako kilometrů 50. Chvilku si pohráváme s myšlenkou se někde na chvíli schovat a dát si něco dobrého na zub, ale jednak není nikde místo, a navíc to stejně nevypadá, že by za hodinu mělo být počasí výrazně lepší. Takže oblékáme pláštěnky a vyrážíme.

Pouhé dva kilometry nám dávají docela zabrat. Většinu času jdeme do kopce, ale kousneme se a za půl hodiny jsme u cedule. Při pohledu na nápis “Camp is FULL” se o nás ale pokoušejí mrákoty. Představa, že ještě někam budeme muset jít je úplně děsivá, a to bez ohledu na to, že vlastně nemáme jít kam; jiný kemp tady v okolí prostě není. S obavami se jdeme zeptat dovnitř, jak to s tím plným stavem myslí. Naštěstí se ukáže, že to plný stav platí pro karavany a podobná monstra, pro běžné baťůžkáře se stanem je místa dost. Takže jdeme stavět stan, ale ani to není úplně bez problémů. V kempu je sice hodně volné travnaté plochy, ale podmáčené takovým způsobem, jaký jsme ještě neviděli. Prostý pohyb připomíná chůzi po vodní posteli a každý třetí krok se propadneme po kotník hluboko do bláta. Ale i tuto překážku zdárně zdoláme a poté se konečně můžeme schovat.

Ve stanu se postupně krmíme obloženými houskami, zapíjíme to alkoholem a zdokonalujeme se v umění rozpoznat sluchem všech 193 různých typů deště, který vytrvale bubnuje na stěnu stanu. Postupem času propadáme stále větší beznaději, kterou nijak nevyřeší ani pohled na online předpověď počasí. A nepomáhá ani četba online deníků z naší rodné hroudy, protože titulky typu “Na 30 místech opět padly teplotní rekordy” nebo “Hasiči nemají dostatek vody na hašení” bereme jen jako hodně černý humor. Naše morálka klesá tak hluboko, že reálně hledáme možnost, jak se přesunout někam k moři, nebo alespoň zpátky do Čech k vodě, protože deštivého počasí máme právě tak akorát dost. Chvíli před půlnocí usínáme s vědomím, že předčasný odjezd nepřipadá kvůli ceně v úvahu. A právě v tu chvíli přestává konečně pršet…

Pin It on Pinterest