První větší kopečky na trase (Tyndrum-Kingshouse, WHW den 6.)

by | Aug 3, 2015 | Horská turistika, Skotsko 2015 | 0 comments

Den 6. — Po dni odpočinku jsme lačni vyrazit co nejdříve. Máme v plánu ujít přes 30 kilometrů, abychom dohnali jednodenní skluz, proto si dáváme budíka už na šestou. Ranní probuzení však bohužel není ani náhodou do růžova. Kromě toho, že z nebe padají proudy vody, se ani noha Elišky nedá označit jako vyléčená, spíš naopak. A aby toho nebylo málo, je Eli pořádně nastydlá, takže jí teče z nosu a každou chvilku se rozkašle. Když to tak všechno sečteme, uděláme jedinou rozumnou věc – přeřídíme budík na devátou, zavrtáme se ještě jednou do spacáků a pokračujeme ve spánku.

Druhé probuzení v devět je veselejší, ale jen o trošku. Lijavec ustal a místo něj jen drobně poprchává, což se v kontextu několika posledních dní ani nedá označit za déšť. Vše ostatní však bohužel zůstává při starém, proto ještě ve stanu dopilováváme náš včera vymyšlený “Plán B”. Po zvážení všech možností se rozhodujeme pro variantu rozdělit naše duo a dnes (případně další dny) cestovat odděleně. Zatímco já se pokusím celé WHW dojít po svých, Eli bude popojíždět hromadnými dopravními prostředky a vždycky se někde potkáme. Konkrétně dneska pojede Eli jednu stanici vlakem do osady nazvané Bridge of Orchy, a až se tam potkáme, popojede zase, tentokrát autobusem, do osady Kingshouse, kde máme v plánu přenocovat.

Kolem desáté hodiny vyrážíme. Doprovázím kulhající, ale bojující Eli kousek na vlak, pak se vracím do kempu a napojuji se na WHW stezku. Procházím kolem několika stavení, překvapuje mě počet ubytovacích kapacit (nicméně všude svítí cedule “No Vacancies”) a obchodů s jídlem a vybavením. Po chvilce přecházím silnici a mířím na sever. Jdu po zpevněné polní cestě, po levé straně vede silnice, po pravé železniční koleje. Chvilku čekám, jestli kolem nepojede Eli, abych jí zamával. Ale vlak nejede a nejede, takže to po čtvrthodině vzdávám a pokračuji v cestě.

Drobné mrholení sílí a postupně přechází v regulérní déšť. Po mostu přecházím trať a teprve o kousek dál, když fotím protilehlý kopec, vlak rychle profrčí kolem. Schovávám foťák a dál šlapu po nijak náročné cestě. Je to trochu nuda, kromě kopců po pravé ruce není moc na co koukat. Výjimku tvoří krásný železniční most přes řeku Allt Kinglas, ale protože v tu chvíli leje přímo nechutně, míjím to místo bez fotky. Teprve když se přiblížím k prvnímu záchytnému bodu dneška, malé osadě Bridge of Orchy, déšť pozvolna ustává. A když vcházím do hotelu, je po dešti.

Eli nacházím rychle, je v hotelové restauraci. Čte si nějakou knížku, usrkává u toho horký čaj. Vypadá dobře, ale cítí se o dost hůř. Chvilku se bavíme a řešíme, jestli se tu najíme, ale nakonec jen pokračujeme v pitném režimu. I když je venku docela zima, čaj nechci. Jdu si raději k baru vybrat nějaké pivo. Mám chuť na cider, ale při pohledu do malé ledničky za barem objednávku rychle měním. Pravda, třetinka Staropramenu za necelé 4 libry vypadá šíleně, ale co se dá dělat, jsem prostě vlastenec. 🙂 Cider každopádně přijde na řadu hned po něm. Po necelé hodině odpočinku v teple se zvedáme a jdeme před restauraci. Venku je relativně slušné počasí, občas dokonce vysvitne sluníčko, takže čekání na autobus utíká příjemně. Když Eli odjede, já s batohem (lehčím o stan) pokračuji pěšky.

Kousek od hotelu přecházím po pěkném kamenném mostu řeku Orchy. Na břehu je malý neoficiální kemp s několika stojícími stany, jinak nic. Míjím ho a jdu dál po značené stezce. Procházím brankou bránící dobytku jít až do města a v řídkém lesíku pozvolna začínám stoupat na kopeček jménem Mam Carraigh. Převýšení to není nijak divoké, celkem nastoupám asi 180 metrů, ale cesta je hodně promáčená, všude plno bláta, takže jdu pomalu a těžce.

Mezitím už je Eliška v cíli své cesty. Těch zhruba 20 kilometrů zdolal autobus za půl hodiny a hodný pan řidič zastavil Eli přímo před hospodou Kingshouse, takže spokojenost maximální. Chvilku brouzdá kolem a fotí si okolí, pak přejde po mostě řeku Etive a začíná na plácku u řeky stavět stan. Když je hotovo, spolu s “našimi” holanďany a skupinkou dalších mlaďochů z různých zemí Evropy to jdou oslavit do restaurace, kde popíjí cider a pivo, cpou se hamburgery a prostě si to užívají. 🙂

Podobně jako hospoda The Clachan Inn v Drymenu je i hospoda Kingshouse hodně stará, jeho historie sahá až do 17. století. Své jméno dostala v roce 1746 díky královským vojákům, kteří zde byli ubytování po bitvě u Cullodenu. Tentokrát tam sice žádní vojáci nebyli, ale volné místečko bychom tam stejně hledali marně; v sezóně je to prostě přecpané.

Já si zatím o 15 kilometrů jižněji užívám krásného výhledu do dáli, jsem nahoře. Pod sebou vidím velké jezero Tulla a malou osadu Inveroran, nad sebou pak asi 300 metrů vysoko vrcholek dalšího kopce Beinn Inverveigh. Chvilku si pohrávám s myšlenkou vylézt na něj, ale pak ji zavrhuji a po několika minutách začínám sestupovat. Občas potkám protijdoucí turisty, ale naprostou většinu času jsem sám.

V Inveroranu je jen pár budov. Jedna z nich je sice něco jako hospoda nebo bar, ale nemám hlad ani žízeň, tak ji míjím bez povšimnutí. O chvilku později přecházím přes most přes řeku Abhainn Shira a když se kochám výhledem, dokonce na chvilku vysvitne sluníčko. Ale jen na chvilku, takže když přicházím na zajímavě vypadající cestu, už je zase pod mrakem. Jak se můžu dočíst na informační ceduli, cesta samotná byla založena už na přelomu 17. a 18. století a jako hlavní spojnice severu s jihem sloužila až do roku 1933. I pak ale zůstala provozuschopná a nyní je využívána především turisty na treku WHW. Moje prvotní nadšení ale rychle mizí, protože v cestě je spousta vyčnívajících kamenů, které mi rychlým tempem ubíjejí chodidla. Radši si ani nechci představit, jak po tomhle mohly jezdit neodpružené kočáry a povozy…

Hodně pevná a hodně nepříjemná cesta naštěstí ve stejné kvalitě nevydrží dlouho, takže se po pár stovkách metrů začíná jít o dost lépe, zato špinavěji. Když vyšplhám do táhlého kopce dalších 150 výškových metrů, rozprostře se přede mnou nádherný výhled na mokřady a malá jezírka, mezi kterými pramení řeka s krátkým názvem Ba. Na pravé straně vidím desítky kilometrů daleko, dopředu několik kilometrů dlouhou vlnitou stezku a nalevo jsou zase stále vyšší kopečky, na jejichž vrcholcích občas dokonce září sněhové závěje. Nádhera!

Když se k tomu přidá sluníčko, které si konečně přestalo hrát na vzdálených kopcích a zavítalo zahřát i moji maličkost, nemá závěr dnešní etapy chybu. Na 25. kilometru na mě čeká poslední dnešní stoupání. Ani tentokrát to není nic vražedného, ale už toho mám plný brejle – bolí mě nohy i záda, takže když se přede mnou vyjeví další údolí s mohutným kopcem Bienn a’ Chrulaiste, ve kterém rozpoznávám bílou budou hospody Kingshouse, mám nefalšovanou radost. Pravda, je stále více jak 4 kilometry daleko, ale teď už to snad půjde rychle.

Cestou dolů mě zaujme kopec, který jsem vlastně z velké části obkroužil. Respektive neznatelné sloupy na jeho úbočí. Ostřím unavené oči a skutečně, kopec Creag Dubh spolu s vyšším Mealh a’ Bhuidirh (1108 m) tvoří nefalšované lyžařské středisko s několika sjezdovkami a vleky nazvané Glencoe Mountain Resort! To jsou teda věci, sjezdovky ve Skotsku…

Jdu dál. Jakmile se napojím na asfaltovou silnici, zbývá mi do cíle dnešní etapy už jen kousíček. Posledním úkolem je ve zdraví přejít celkem frekventovanou hlavní silnici. Po chvilce čekání na ten správný okamžik se to podaří a já se v půl šesté večer ocitám u cíle dnešní etapy, u hospody Kingshouse. Už z dálky vidím, že náš stan je postavený, ale Eli nikde. Odložím si batoh a jdu ji hledat.

Nacházím ji v hospodě v družném hovoru s partičkou již zmiňovaných mlaďochů. Dávám si s nimi jedno pivo na uvítanou, pak se jdu do stanu převléct a připravit na večer. Je krásně, docela teplo, tak si beru jen sandály a jdu v nich do řeky nechat zchladit svá otlačená chodidla. O chvilku později už sedím u stolu vedle Eli, která si právě dává k večeři hamburgera. Trochu jí z něj ujídám, ale jinak ani nemám hlad. Spíš žízeň, takže pivo i cider tečou proudem. Zábava je výborná, tak si trochu protahujeme večerku a do stanu odcházíme až po desáté.

Jelikož stanujeme v neoficiálním kempu, není tu žádný servis, záchody, nic. Ale v našem mírně podroušeném stavu by stejně bylo riskantní cokoliv podnikat, proto se jen chumláme do spacáků a jdeme spát. O dvě hodiny později nás ale budí větrná smršť kombinovaná s prudkým deštěm. Chvilkami to vypadá, že se celý stan zvedne a odletí někam do teplejších krajin. Je nový a neotestovaný, tak jen tiše doufáme, že vydrží. Uvidíme ráno…

Pin It on Pinterest