Málo lidí, málo asfaltu (Maumeen -> Derrintin Lough, TWW den 2.)

Den 2. — Včerejšek byl dlouhý, náročný a minimálně ke konci možná až trochu moc napínavý. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a dneska už můžu být celkem v pohodě. Čeká mě totiž další pořádná porce kilometrů, dokonce o 2 víc, než včera. Nicméně batoh na zádech skoro ani necítím a nohy taky fungují bez problémů, tak můžu být netypicky až mírně optimistický. Obzvlášť, když ráno vykouknu ze stanu a zjistím, že i tady v Irsku mají tu krásnou svítící věc zvanou sluníčko!

Průběh dnešní noci ale nic podobného nenaznačoval. Ani nevím, kolikrát jsem se vzbudil a čekal, jestli stan vydrží i další silný poryv větru, nebo jestli mi při dalším desetiminutovém slejváku nezačne kapat na nos voda. Minimálně zvukově to bylo hodně divoké, a to jsem doufal, že jsem si vybral místo malinko v závětří. Naštěstí se ukázalo, že jsem měl při výběru stanu dobrou ruku a Jurek ULLI 1 složil svou první ostrou zkoušku na jedničku s hvězdičkou.

Ráno vstávám něco po sedmé, už za světla. Mezi mraky probleskující sluníčko barví okolní kopce do krásných sytých barev, nemůžu se na tu nádheru vynadívat. Při představě dnešních 38 kilometrů ale musí jít sentiment stranou a já začínám balit. Mezitím snídám, fotím a oblékám se. Jako sólo dobrodruh v záběhu bez větších předchozích zkušeností postrádám takovou tu rutinu, se na další den připravuji přes hodinu. Ale nakonec se mi všechno podaří do batohu naskládat a můžu vyrazit.

Jen co se s batohem vydrápu na cestu, vykvete přede mnou nádherná duha. Dnešní ráno je fakt kouzelné, tak nějak jsem si to trekování v Irsku představoval! Vyndavám z kapsy mobil a fotím a kochám se, kochám se a fotím… Pak mě upoutá taková zajímavost. Oba konce duhy jsou odhadem jen pár stovek metrů ode mě, PŘED nejbližším kopcem. Co to znamená mi dojde zhruba ve stejný okamžik, jako mi na hlavu zabubnují první kapky. Slejvák, a pořádný! Rychle vyndavám pončo a snažím se ho nasadit. Jelikož spolu s deštěm přiletěl i silný vítr, není to úplně jednoduché. Takže když mi to konečně povede, jsem už slušně mokrý.

Jak rychle déšť přišel, tak rychle zase zmizel. Obecně si začínám všímat, že tady prší primárně z velmi nízké oblačnosti, která se ale zároveň i rychle pohybuje. Doba trvání deštíku se tak většinou počítá maximálně v minutách, jsou to přeháňky v pravém smyslu slova. Ale zase jich je hodně, takže si pončo raději nechám na sobě. I když neprší, slouží jako velmi dobrá neprofoukavá větrovka, proto ani nemusím jít moc nabalený. Což se právě teď docela hodí, jelikož první část mé dnešní cesty vede nahoru, do průsmyku Mám Éan, kde je náboženské místo zasvěcené sv. Patrikovi.

Netrvá moc dlouho, jen slabou půlhodinku, a jsem nahoře. V nohách mám asi 150 výškových metrů, které mě spolu s několika přeháňkami pěkně probraly. Za normálních okolností by to nestálo za řeč, ale s těžkým batohem to je přeci jen poněkud jiná disciplína. Trochu mi znervózňuje, že mám už od prvních minut dnešní cesty úplně mokré nohy. Zima mi není, jen je to takové nepříjemné; jakmile se zdá, že už je v botách trochu sucho, přijde další divočejší úsek a jsem zase na začátku.

Upřímně řečeno nejsem moc velký fanoušek sakrálních staveb, ale atmosféra v Mám Éanu se mi libí. Vliv na to bezesporu má sluníčko a krásné nasvícení, absence lidí a místo jako takové – průsmyk mezi dvěma 600 metrů vysokými kopci. Procházím si to tam pěkně kolem těch nejdůležitějších staveb a nasávám atmosféru. Z rozjímání mě vytrhne další dnešní sprška, už asi pátá. Dobrá tedy, jdeme dál.

Začínám sestupovat k silnici, kde je kromě kovové brány ohraničující pastvinu i docela velké parkoviště. Občas to tady zdá se žije, naštěstí je dnes klid. Z mapy jsem měl trochu obavu, že i silnice bude rušná a plná aut. Brzy se ukáže, že to nebude tak horké. Jediné auto, které mě cestou mine, starý Ford Focus, má otevřené páté dveře, řídí ho starší vousatý pán a vedle auta běží Borderka. Očividně nahánějí ovce, protože pes každou chvíli někam odběhne a pak se vrátí. Nakonec skočí do kufru auta a spolu s pánem odfrčí do dáli. Konkrétně dalšího mraku plného deště, do kterého mám právě namířeno.

O pět kilometrů dále a několik slejváčků později se cesta dělí a podle ukazatele mám pokračovat přes louku. Což je na jednu stranu skvělé, asfalt mi moc nechutná, ale už prvních pár kroků naznačí, že suchou nohou to ani tentokrát nebude. Ještě si důkladně prostuduju ceduli s přeškrtnutým psem. Na rozdíl od těch striktních, několikaslovných, je zde vysvětleno, že vlastník půdy nemá nic proti slušným turistům a pochodníkům, kteří dodržují pravidla, ale kvůli stále rostoucí části těch neslušných musí přistoupit k drastickým opatřením. Jinými slovy pokud mu i přes toto upozornění vlezeme na pozemek se psem, tak to pro pejska dopadne špatně…

Procházím mezi ovcemi a kochám se výhledy. Papírově mají kopce jen výjimečně přes 700 výškových metrů, takže je to podobné, jako u nás na Vysočině. Rozdíl je ale v tom, že zdejší údolí klesají až na hladinu moře, takže prominence (relativní výška, v tomto případě vůči mě) je stejná jako třeba u nás v Beskydech. Ve svých původních plánech jsem měl zakresleno i pár výstupů až na vrchol, ale zatím to nevidím moc reálně. Primárně proto, že kolem každého kopce jsou pastviny obehnané ostnatým drátem a na každé bráně je jedna či více výstražných cedulí…

Po 14 kilometrech se cesta stáčí a já mířím do lesa. Stejně jako většina zdejších lesů je i tento očividně založený člověkem, rozestupy mezi stromy a rovné cesty vypadají jako podle pravítka. Potkávám divný žlutý přívěs a chvilku přemýšlím, jestli je to pro poutníky nebo pro lesní dělníky. Asi B, protože o kousek dále je mýtina a velký počet na sobě naskládaných oholených kmenů. A samozřejmě spousta cedulí, aby mě třeba nenapadlo na ně lézt, nebo se nechat přejet pracovním strojem. Jak jinak…

Už několikrát se mi zdálo, že jsem na obzoru zahlédl postavu v zářivé oranžové budně. Pokaždé to ale bylo jen na pár okamžiků, takže to klidně mohl být nějaký odraz sluníčka od kamene. Nakonec se ale můj pocit potvrdí, na kameni kousek od cesty odpočívá postarší pochodník s krosnou. Zrovna si vaří jídlo, tak se jen pozdravíme a dál pokračuji sólo. Snažím se držet tempo, úplně netoužím po tom, aby mě někdo došel a my museli konverzovat. Občas se ohlédnu a je to dobré, nikde nikdo.

Most přes řeku Bunowen není přímo na cestě, ale kousek mimo. Trasa k němu je značená a vyšlapaná, zacházka je to jen minimální. Kolem řeky roste spousta těch obrovských lopuchů, i když zde jsou velké jen přiměřeně. O kus dále je mě dobře známý dřevěný chodník a na něm další dvě turistky. Když je pozdravím, dost je to vyděsí, raději přidám do kroku a prchám vpřed, aby ze mě nedostaly kopřivku.

Po krátkém stoupání se přede mnou rozprostře výhled na záliv zařezávající se skoro 15 kilometrů hluboko do pevniny. Na následující hodiny to bude můj věrný souputník, podle itineráře podél něj mám dojít až do míst, kde se do něj vlévá řeka Erriff. Ale to předbíhám. Nejdřív mě čeká sestup po úbočí kopce Búcán a návštěva městečka Leenaun. Cestou chvíli prší, chvíli svítí sluníčko. A já začínám mít lehkou alergii na duhu.

Do městečka přicházím za odlivu, což je poněkud méně fotogenické. Alespoň mě se ta hnědá mořská tráva moc nelíbí. Poslední kilometr po silnici je trochu dobrodružný, aut tu jezdí docela dost a chodník je vymoženost, kterou si zaslouží jen ty nejvytíženější úseky. Přicházím na „náměstí“ a řeším, co si dám k jídlu. Rychlé občerstvení v podobě grilu má zavřeno, stejně jako kavárna vedle. Do hospody či baru se mi moc nechce, respektive tam mají asi plno, tak nakonec opět vítězí malá samoobsluha kombinovaná s poštou, kde si nakoupím ingredience na sendvič a něco k pití. Při placení pán sveřepě odmítá přijmout 10-centové dýško a trvá na tom, že mi musí vrátit přesně. Dobrá tedy…

Venku sice neprší, ale fouká studený vítr. Než se pustím do jídla, vezmu si bundu a nasadím kapucu. Pak už se hladově zakousnu do připravených sendvičů se šunkou a čedarem, to všechno zapíjím pomerančovou limonádou. Začínám toho mít plný kecky. Záda jsou sice v pohodě, ale celkově se cítím unavený. A co je nejhorší, začíná mě pobolívat chodidlo pravé nohy. Nevím z čeho, dneska je asfaltu mnohem méně, než včera. 

Snad to bude dobré, do cíle dnešní etapy mám odhadem 12 kilometrů a jsou teprve tři odpoledne, není kam spěchat. A nebo taky ne… Pak mě napadne spásná myšlenka – co kdybych si zkusil najít ubytování pod střechou už na zítřek? Sice to nebylo v plánu, první nocleh jsem si zajistil až v Newportu, ale počasí je zatím dost bídné, zítra to má být ještě horší, jsem celý den v mokrém a vůbec. Pouštím Booking.com a během pár minut se mi povede najít a zamluvit si hezky vypadající penzion Ros na gCloch kilometrů před centrem. Sice podle všeho budu muset obětovat procházku po Murrisku, ale myslím, že se s tím vyrovnám.

S plným pupkem a s představou na zítřejší noc v posteli se morálka trochu zvedá, tak si do obchodu zajdu koupit ještě něco málo na cestu a na večer. Následně se sbalím a podél zálivu vyrazím dál na sever. Chvilku mlsně koukám do okna kavárny kousek od centra, ale nevidím žádný volný stoleček, tak s povzdechem cupitám dál. Třeba bude dneska večer tak hezky, že si budu moci uvařit kávu Drip it, kterou táhnu už z Prahy. Letmý pohled na předpověď bohužel podobnou touhu řadí do kategorie z říše pohádek a fantazie. Ale co kdyby…?

Cesta po silnici není moc záživná, navíc každou chvilku uskakuju do trávy, když se kolem mě míjí rychle jedoucí auta. Ale řidiči zde jsou vesměs opatrní, když vidí pochodníka na krajnici, výrazně přibrzdí. A když jim uskočím mimo silnici, ještě poděkují. Jediné zpestření tak představují tradiční ostružiny, a pak studánka sv. Josefa, dost podobná té, co jsem viděl v Mám Éanu.

U kostelíka v Aasleagh, kousek za cedulí s informací, že jsem opustil okres Galway a nyní se nacházím v okrese Mayo, odbočuje TWW vlevo. Kolem tohoto místa bylo na webu dost nejasností, nedávno asi bylo v opravě, tak jsem tu měl v poznámkách vykřičník. Na první pohled se ale zdá, že je vše v pořádku. Tedy kromě přístupu ke kostelíku, je za plotem a zamčenou brankou, ani si ho z takové dálky nechci fotit. Několik set metrů jdu po velmi úzké silnici, za odměnu mě pak čeká místní vodopád. Fotím si ho napřed z mostu přes řeku, pak se vydám po stezce kolem toku. Vody je hodně a vodopád vodopádí moc pěkně. A hlasitě.

Sedm následujících kilometrů vede kolem řeky Erriff, po okraji jednotlivých pastvin. Často tedy přelézám ohrady mezi pozemky různých vlastníků, občas se dostanu až těsně k řece. Být trochu tepleji, asi bych neodolal a vykoupal se, ale momentálně jsem mokrý víc, než dost. Kromě úplně promočených nohou mě ale jinak nic netrápí. Snad kromě pravého chodidla, které bolí sice slabě, ale nepřetržitě. Jednou se musím kus vracet, protože jsem omylem šel po opačné straně plotu, než jsem měl, ale jinak tenhle úsek cesty proběhne bez potíží.

Poté, co se po mostu Houston dostanu na druhý břeh řeky, projdu kolem několika stavení a dál pokračuji do lesa Sheeffrey. Už se nemůžu dočkat, až si lehnu do stanu a moje dnešní putování bude u konce. I když mám na konci dnešní etapy hned tři vytipovaná místa pro kempování, zařeknu se, že pokud najdu nějaké hezké místo dřív, utábořím se hned. V tomto ohledu je bohužel Irsko zemí ne zrovna přátelskou. Během následujících dvou kilometrů tak najdu jedno jediné místo, kde bych si stan mohl bez problémů postavit. Bohužel je nedaleko stavení, navíc těsně vedle cesty, takže ho jen minu a pokračuji dál. Další nalezená místa už jsou mnohem méně vhodná, ať už jde o místo, podklad nebo okolí. Je po šesté hodině, začíná se trochu šeřit, ale hlavně se začíná kazit počasí. Očividně se zase blíží déšť.

Začínám být nervózní. Je sedm večer, skoro tma a stále nemám vybrané ani místo. Najednou se mi podaří najít relativně rovné místo mezi stromy asi 15 metrů od cesty, ale když všechno vybalím a začnu stavět, ukáže se, že problémem bude uchycení. V místě plánovaných kolíků je buď skála, nebo naopak hodně hluboký mech. Je mi do breku, začíná mrholit. Několikrát ještě vyběhnu po okolí, jestli přeci jen nenajdu něco lepšího, ještě jedno místo mi přijde tak nějak použitelné, ale světla valem ubývá a k dešti se přidává i vítr. S maximálním úsilím se mi povede kolíky přichytit alespoň přiměřeně pevně, doufám, že to bude stačit. Pak si nafouknu karimatku, vybalím spacák a konečně se schovám do stanu.

Ve stanu si už za slušného deště dojím zbývající sendviče a večeřím. Na víc nemám sílu a ani náladu, jak ten den začal optimisticky, tak konec je zase trochu depka. Navíc mě trápí pravý nárt (nebo chodidlo, prostě pravá noha od kotníku dolů). Když jsem ho dneska na konci cesty vysvobodil z boty a osušil, je celý červený, horký a nateklý. Naštěstí jsem si s sebou vzal i chladivou konopnou mast, tak si nohu opatrně mažu a doufám, že ráno bude líp. Chci si lehnout, ale přijde mi, že karimatka je trochu měkčí, než včera. Asi jsem ji v tom spěchu blbě nafouknul. Párkrát do ní vyprázdním obsah svých plic, pak se zavrtám do spacáku a snažím se usnout. Naštěstí to tentokrát jde rychle, za pár minut nevím o světě.