Putování mezi větrníky (Wild Nephin NP -> Sheskin Forest, TWW den 6.)

Den 6. — Nocování v národním parku daleko od lidí, daleko od civilizace bylo super. Před usnutím jsem ještě chvíli na mobilu zkoumal možnosti pro dnešní trasu, ale protože ráno bývá moudřejší večera, nakonec jsem toho nechal a věnoval se odpočinku. Předpověď počasí na dnešek je celkem optimistická, ale terén je tu obecně velmi náročný bez ohledu na to, jestli zrovna prší nebo svítí sluníčko. Tak se mi dlouhý, vydatný spánek bude jistě hodit.

Jak hezky včerejší den skončil, tak krásně ten dnešní začíná. V sedm ráno vykouknu ze stanu a svítí sluníčko. To se ta ranní rutina provádí hned mnohem veseleji! Snídám a přitom studuju mapu na mobilu. Noha sice po ránu bolí míň, než večer, ale včera dostala zabrat, tak ji vážně musím začít trochu šetřit. Vzpomenu si na vousatého trempíka z Dublinu, který mluvil něco o tom, že u Nephin Begu je dvojice pěkných jezer a že tam tudy občas chodívá, tak se zamyslím i nad touto variantou.

Jít stejnou, promočenou a náročnou cestou zpátky po trase Bangor trailu se mi moc nechce. Ani se nemusím moc přemlouvat a definitivně měním plán – vyrazím přímo vzhůru, pokochám se dvojicí jezer a snad i výhledem do daleka a dnešní úsek po národním parku si výrazně zkrátím. U chajdy Altnabrocky se naobědvám a podle situace rozhodnu, co bude dál. Původně jsem měl v plánu tam dneska přespat, ale pokud to situace dovolí, spíš se kloním k myšlence si udělat nějakou rezervu, kdyby se noha v dalších dnech zhoršila a já si třeba musel dát delší pauzu.

Než se naděju, je devět hodin. Ranní příprava mi tak zabrala skoro dvě hodiny! Ale když výjimečně neprší, tak proč se honit. Poté, co už mám všechno pěkně sbaleno, vyroste na západě nádherná duha a o pár minut později poprvé zmoknu. To už jsem na cestě do kopce, kde je ale tolik vody, že mě pár kapek navíc nemůže rozhodit. Navíc to je jen krátká přeháňka, za 20 minut zase svítí sluníčko.

Zdejší kopce se nezdají, jejich nízká absolutní nadmořská výška klame tělem. Brodím se travou, vřesem a promočenou rašelinou. Za 30 minut ujdu jen asi 300 metrů, zato nastoupám 160 metrů výškových. Společnost mi dělají jen plaché ovce, které utíkají jen se trochu přiblížím. Občas se otočím a rozhlížím se kolem. Viditelnost je úžasná, počasí se dneska zatím vážně předvádí v tom nejkrásnějším světle.

V půl desáté jsem nahoře. Tedy ne úplně na vrcholku kopce, ale v průsmyku pod ním; nahoru mě bolavá noha a přiměřený pud sebezáchovy nepustí. Otevře se mi krásný výhled i na severní stranu národního parku, kde se za dvojicí modrých jezer na horizontu vesele točí větrné elektrárny. Mám pocit, že tuto větrnou farmu si budu moci prohlédnout hodně zblízka, moje trasa vede tím směrem. Ale zatím je to hudba budoucnosti, teď mě zajímá spíš jak zdolám malý potok vytékající z jezera, a který mi po dalších 300 metrech mírného klesání stojí v cestě . Vzhledem k tomu, že nejsem na žádné značené stezce, s mostem asi počítat nemůžu.

Chvilku přemýšlím, že ho přeplavu. 🙂 Po krátkém hledání najdu úzké místo s dostatečně pevnými a nízkými břehy, kde ho s trochou štěstí na jeden mohutný skok přeskočím. Tím překvapím nedaleko se pasoucí ovce, které s vyděšeným výrazem nechápou, o co se tedy snažím. Po chvilce prodírání se nehostinným terénem se dostanu až na úroveň jezer. Jindy bych se šel podívat blíž a možná se i smočil, ale bolavá noha, aktuálně foukající studený vítr a časná dopolední hodina mě od tohoto nápadu odrazují. Podzimní Irsko očividně není příznivcům přírodního koupání nakloněno…

Cesta hlubokým rašeliništěm je celkem namáhavá, ale studená voda působí příjemně na mou bolavou nohu, takže si nemůžu stěžovat. Jdu relativně přímo bez zbytečného kličkování a kochám se okolím. Najednou si v dálce všimnu dřevěných kůlů. Podle všeho plot! No jestli to bude tradiční plot z ostnatého drátu, tak se moje „zkratka“ může dost nepříjemně protáhnout. Rozhodně si o špičaté ostny nechci natrhnout ani oblečení, ani batoh, ani zadek. Blížím se. Zdá se, že na jednom místě jeden kůl chybí, tak mířím tím směrem. Ale už pár desítek metrů před plotem se má tvář rozjasní, protože plot je dost děravý a na některých úsecích chybí úplně. Přesto jdu opatrně, ostnatý drát schovaný na zemi je zákeřná potvora.

Jen co překonám první překážku, hned přede mnou vyvstane další. Blížím se k lesu, kterým vede cesta, na kterou se potřebuji dostat. Podle mapy jsem si tak nějak přibližně naplánoval, kudy to vezmu, ale není to jen tak. Zdejší uměle vysázené porosty jsou poněkud hustší, než na co jsem zvyklý z lesů kolem rodné hroudy. Dlouho vybírám nějaké alespoň malinko lépe průchozí místo, ale nikde nic. Nakonec si obleču pončo, abych sebe i batoh trochu ochránil před ostrými větvemi a jehličkami, a vrhnu se do porostu.

Realita je ještě horší, než jsem se bál. Větve stromů vyrůstají už u země, která je navíc hodně členitá a je na ní asi půl metru mechu a dalšího porostu. Snažím se jít cestou nejmenšího odporu, hledám každou skulinku, což ale vede jen k zoufalému bloudění a vzdalování se od domnělé cesty. Nakonec rezignuju a začnu si hrát na buldozer. Jehličí mám sice úplně všude (a to tak 95% odclonilo pončo), ale alespoň se podle hodinek blížím správným směrem. Po pár desítkách metrů se navíc dostávám do míst, kde je les trochu mladší a řidší, a tak nakonec netrvá dlouho a jsem u cesty.

Ani teď ale ještě není vyhráno. Od cesty, která vede asi 3 metry pode mnou, mě dělí velmi prudký, blátivý a promočený svah. Nechci riskovat zlomenou nohu, tak chvilku popocházím sem a tam a hledám, kde sejít. Nakonec vytipuju asi nejschůdnější místo a sklouznu se po svahu. Jsem sice jak prase, ale jsem dole! Ještě kouknu na hodinky, na kterou stranu se po cestě vydat, a za 15 minut už mě vítá malý dřevěný přístřešek se stolem a kamenným ohništěm – Altnabrocky hut.

Jsem na cestě sice teprve dvě hodiny, ale pauzu si dám rozhodně rád. Trochu vybalím a jdu k nedalekému potoku pro vodu. Tady bych ji snad ani nemusel filtrovat, ale jistota je jistota… Hodlám si opět uvařit, dnešní oběd bude snídaňové menu složené z míchaných vajíček s cibulí a nadýchané ciabatty, čaje, a navrch si dám kávičku. Po úvodním nezdaru jsem přišel na to, že když dám do vařiče rovnou dvě tablety, voda se ohřeje až skoro k varu. Bohužel ani druhé jídlo z modrého pytlíku mě úplně nenadchne, ještě, že hlad je nejlepší kuchař. Navíc mi přijde, že se mi zásoby ztenčily možná až příliš. Nějak se nemůžu dopočítat zbývajících pytlíků se sušeným jídlem. Hlady sice neumřu, ale na dva další dny už toho zas tak moc nemám…

S plným bříškem balím. Už sbalený si nakonec ošetřím nohu a beru suché ponožky. Teď by to mělo být po cestě, tak dám nohám trochu odpočinout. Rozhodl jsem se pokračovat v cestě a pohrávám si s myšlenkou zkusit zkomprimovat tři dny pochodu do dvou, abych to na úplném konci treku v Ballině měl víc na pohodu; plánovaných 50 kilometrů během jednoho dne by bylo asi fakt příliš. Pokud mi to dneska odpoledne bude šlapat stejně dobře, jako dopoledne, zkusím zavolat do hotelu v Killale a posunout si nocleh o den, už na zítřek. Ale raději nebudu předbíhat, mám za sebou teprve 6 kilometrů.

Plánovaný odchod ve 12 zhatí další přeháňka, ale jak se ukáže, na dlouho poslední. O 40 minut později už zase svítí sluníčko a já jdu dál na sever. Po štěrkové cestě, chvíli smrkovým a později borovým lesem. Po tom ranním očistci jsem za pohodlnou cestu vděčný, ale zároveň jsem hodně rád, že jsem si na včerejšek naplánoval trasu po Bangor trail. Podle všeho vypadá celý úsek Western Way v národním parku podobně a to je malinko nuda.

Sluníčko svítí, noha mě trápí jen občas, kilometry příjemně naskakují. Les střídá mýtina, mýtina se po chvíli mění v les. Míjím další místo, jezero Duff, kde jsem měl podle itineráře v plánu se vykoupat, ale už mě to ani nenapadne. Před druhou hodinou odpolední přicházím k závoře a informačním tabulím, a po 24 hodinách strávených v národním parku ho opouštím. Se smíšenými pocity, protože zatímco doteď to byla jedna z nejkrásnějších pasáží treku, teď mě čeká pravý opak.

Začíná to ale zvolna. Jdu po štěrkové cestě, po obou stranách plot s ostnatým drátem, nad hlavou občas dráty vysokého napětí. Před pár dny tu byl nějaký cyklozávod, tak občas potkám zajímavou ceduli, jako třeba STRAVA Start. Jinak je to ale nuda. Navíc mi začíná být takové horko, že si sundavám mikinu a jdu jen v tričku. Snad se nespálím, opalovací krém jsem považoval za zbytečný. Procházím lehce zastavěnou oblastí, ale kromě pár ovcí a krav tu není ani živáčka. Blížím se k silnici a odbočuji doleva. Provoz je tu naštěstí dost mírný, auta kolem mě ovšem jezdí nepříjemně rychle. Naštěstí není problém zachovat si odstup.

Zhruba po třech kilometrech se „moje“ silnice napojuje na hlavní N59, kde už je jiný provoz. Kromě výrazně vyšší intenzity osobní dopravy tu jezdí i spousta autobusů a náklaďáků. Silnice není moc široká, raději před projíždějícím vozidlem pokaždé trochu ustoupím do trávy. Což řidiči kvitují s povděkem, ale moje tempo dost kolísá. Třetinu času trávím ve škarpě a čekám, až kolem mě bude zase klid. Procházím místem zvaným Bellacorick, kde podle informační tabule bývala elektrárna spalující takřka nekonečné zásoby rašeliny. Nyní ji nahradily větrníky. Zašlou slávu připomíná už jen pár opuštěných budov a autobusová zastávka.

Silnice teď vede souběžně s řekou Owenmore. Aktuálně se opravuje (silnice, ne ta řeka) a protože je na ní dost štěrku, jsou tu značky omezující rychlost na 25 kilometrů v hodině. Respekt před silničním zákonem tu je nicméně dost podobný,  jako u nás. Za půl hodiny, co jsem omezením procházel, to byla přesně dvě auta, která jela krokem. A ostatní řidiči z toho byli dost nervózní…

Naštěstí všechno dobré i zlé někdy končí, a stejně tak i moje trápení na hlavní silnici. U malého kostelíku odbočuji vpravo a po zbrusu nové asfaltce mířím k právě budované větrné farmě. Napravo ode mě se točí desítky již plně funkčních vrtulí, naštěstí jsou dost daleko, aby mě jejich svist obtěžoval. Po deseti minutách chůze asfalt končí a dál je jen šedá zpevněná cesta. Tady také potkávám dnešního prvního a posledního člověka (lidé v autech se nepočítají). Když se míjíme, pozdravíme se, on se zeptá, kam jdu, já mu řeknu, že TWW, on pokýve hlavou, popřeje mi štěstí a tím je moje dnešní chvilka sociální interakce u konce.

Je nejvyšší čas rozhodnout se, jak to bude s ubytováním v následujících dnech. Po krátkém rozmýšlení se rozhodnu to risknout a píšu přes Booking.com žádost na hotel The Acres B&B, jestli by bylo možné posunout si ubytování o den už na zítřek. Podle itineráře mi k hotelu aktuálně chybí asi 55 kilometrů, ale dneska bych měl ještě něco ujít a zítra to snad už nějak doklepu. Chvíli čekám, jestli nedostanu okamžitou odpověď, ale žádná nepřichází, tak schovávám telefon a jdu dál.

Na to, že je už půl páté, kolem mě jezdí podezřele moc aut. A směrem k větrníkům, nikoliv od nich. Začínám být opět trochu nervózní, protože při přípravě na trek jsem někde zahlédl, že je dobré větrníkovou farmou procházet mimo pracovní dobu. Dokonce tam je prý průchod zakázán, což mě malinko děsí. Sice jsem vystresovaný o něco méně, než první den, ale i tak by to i vzhledem ke stavu mého pravého chodidla byla hodně nepříjemná komplikace. Utěšuju se, že by mi snad někdo z dělníků jedoucích kolem něco řekl, pokud bych tam měl jít zbytečně. Ale úplně jistý si tím nejsem…

U informační tabule vítající mě v lese Sheskin se uklidním. Vypadá to, že trasa treku tu vede i nadále, jinak by tu tahle cedule nebyla. Nebo ne? Nebo ne??? Další hodinu ťapu v nízkém lesíku, občas se mi cesta zpestří nějakým hezkým výhledem. Ale hlavou se mi pořád honí nepříjemné obavy. Ze stresu mě začíná bolet chodidlo víc, než normálně, občas musím zastavit a protáhnout se. Ale moc to nepomáhá. Co naopak pomůže je kladná odpověď z ubytování, že to půjde, můžu přijít už zítra, akorát musím doplatit rozdíl 20 Euro, protože ubytování v sobotu je dražší. No problem!

V půl šesté přicházím k další informační ceduli a pořádně se mi uleví. Jasně a barevně je na ní napsáno, že trasa Western Way pokračuje dál, jen se musím držet „na hlavní“ a neodbočovat na cesty k jednotlivým větrníkům, kam je veřejnosti vstup zakázán. Jelikož bych to neměl v plánu ani bez této cedule, napiju se a pokračuju už bez nervů dál. Prohlížím si větrníky v různém stupni rozestavěnosti, kochám se přírodou a zdravím malé stádečko ladných laní. Kdyby nezačínalo pršet, byl by to téměř dokonalý večer.

Déšť se naštěstí řadí do kategorie přeháněk, za pár minut je pryč. A i já už jsem na konci své cesty areálem větrné farmy, u odbočky k osmé vrtuli se cesty dělí a já pokračuji po lesní cestě dál, mimo civilizaci. Obdivuji zdejší přírodu, po těch čtyřech hodinách na silnici jsem klid a zelenou barvu už hodně potřeboval. Navíc se udělal krásný večer, nízké sluníčko barví stromy i oblohu do sytých barev, je tu vážně krásně.

Trochu nečekaně se přede mnou objeví dřevěný chodník značící velmi vlhké okolní prostředí. Jelikož se začíná pozvolna šeřit a já bych měl začít hledat místo pro stan, nezbývá než doufat, že mi nebude dělat společnost moc dlouho. Nakonec to jsou jen necelé tři kilometry, které sice nabízí nadprůměrně krásné vyhlídky a výjevy, ale já už nemám moc sílu si to užívat. Spíš než po výhledech koukám kolem cesty a hledám suché a rovné místo pro stan, pokud možno s minimem kamení. Marně…

Před sedmou dřevěný chodník konečně končí, ale o moc lepší podmínky na stanování dál stejně nejsou. Štěrková cesta, po obou stranách hustý les s členitým terénem, spousta mechu, vřesu a vody. Jediné místo přicházející v úvahu je rozšíření cesty zhruba každý kilometr od sebe, asi pro možnost vyhnutí se lesní techniky, kde se mi ale moc kempovat nechce. Kvapem se šeří a lepší místo stále ne a ne přijít. Navíc mě mé odvážné já neustále hecuje, že je ještě čas a čím víc toho ujdu dneska, tím dříve budu zítra v posteli. Ach jo!

V půl osmé už není kam ustupovat. Je skoro tma a v nohách mám už 38 kilometrů, takže když najdu další rozšířenou část cesty, sympaticky vykousnutou ve dvoumetrové vrstvě rašeliny a schovanou před pohledy z daleka, začínám chvatně stavět stan. Nejde to moc dobře, kolíky se nedaří zarazit do země víc než jen pár centimetrů, stan je takový zplihlý. Jsem sice v zákrytu a momentálně panuje bezvětří, přesto raději hledám po okolí pár velkých kamenů a některá lanka upevním pod nimi. Jelikož mám dvě karimatky, tak na zem položím podložku pod stan, na ni pěnovou novou karimatku, pak postavím stan, do kterého dám nafukovačku a úplně navrch spacák. Připadám si jako princezna na hrášku, ale snad to účel splní.

Poslední část táboření už dělám s čelovkou. Jsem KO, tak večeři odfláknu sušenkami a tyčinkami. Pořádně se obleču, je jasno a tohle místo se zdá být hodně vlhké, nad ránem bude i ve stanu pořádná zima. Zavrtám se do spacáku a chystám se usnout. Najednou se nedaleko ozve divné praskání a rachtání. Po chvíli zas. Když se to ozve potřetí, beru čelovku a jdu se podívat. Je to nějaký pracant s traktorem s přívěsem, který něco sváží z lesa. Ach jo, je pátek, tak snad to bude mít brzy hotové. Hlavně, aby nejezdil kolem mě. Nebo mě nechtěl vyhodit?! No nic, snad to dobře dopadne. Dobrou noc!