Vzhůru do parku Wild Nephin! (Newport -> Wild Nephin NP, TWW den 5.)
Den 5. — Po včerejší kratší, jednodušší a méně záživné etapě mě dneska opět čeká přes 30 kilometrů šlapání, zhruba polovina z toho již v národním parku Wild Nephin. Z důvodu bolavé nohy i raději vypustím úvodní plánovaný okruh kolem jezera Furnace Lough, kromě jednoho opatství tam toho stejně nemělo být moc zajímavého. Alespoň budu dřív v parku a bůh ví, jak to tam vlastně bude vypadat. Třeba mi trochu pošetřené energie přijde vhod.
Na dnešek jsem se vyhajal nejlíp za poslední týden. Spal jsem bez přerušení a vzbudil jsem se v 7. Navíc to po ránu vypadá na samé dobré zprávy – karimatka zůstala nafouknutá, všechno oblečení je krásně suché a bolí mě noha. Což je překvapivě dobrá zpráva, protože bolí tak nějak stejně, jako včera ráno a o dost míň, než včera večer. Mastička očividně zabírá, snad se mi to povede nějak ukočírovat až do konce výletu.
I nadále vede silnice přímo na sever. Pár kilometrů je opět jen kombinace asfaltu a přilehlých farem, pak se značka se silnicí rozloučí a tím pro mě pro dnešek asfalt (až na kraťoučký úsek před parkem) končí. Jdu částečně zpevněnou cestou pokrytou měkkou travičkou, kochám se blížícími se kopečky a těším se, až si někde kolem vstupního bodu do parku poprvé uvařím.
Po posledním krátkém intermezzu po asfaltu vcházím do národního parku Wild Nephin. Jedná se o relativně mladý park, ustanovený v roce 1998, který má zachovat přírodní dědictví i dalším generacím. Primárně se jedná o obrovské plochy rašelinišť, které se zde díky vysokým srážkám vyskytují nejen v prohlubních zadržujících vodu, ale vytvářejí souvislé koberce až 3 metry vysoké. Druhým zdejším lákadlem má být díky velké vzdálenosti od různých světelných zdrojů znečištění nerušený pohled na oblohu. Poslední důvod, proč sem lidi míří, je trochu překvapivý – je to prý nejodlehlejší místo v Irsku. To sice není nějak přelidněné, ale díky farmám je obyvatelstvo rozptýleno skoro po celém ostrově.
U vstupu mě vítá, pro změnu, informační cedule. Prvním bodem je upozornění na nutnou registraci, že se do parku chystám a kde chci tábořit. Prý je to výhradně za účelem případné evakuace lidí při požáru. Což je druhý bod na ceduli – od února do září je zde největší nebezpečí požárů. Při pohledu na své promočené nohy jsem k tomu časovému rozmezí malinko skeptický, ale dobrá. Podle všeho teď není ani oranžový, ani červený stupeň nebezpečí, tak mi snad nikdo vyhazovat nebude. Jen s tím rozdělávání ohňů si nejsem úplně jistý – táborák v úmyslu zapalovat rozhodně nemám, ale jestli se můj vařič na lihové tablety dá zařadit do kategorie BBQ nebo nedá, to fakt netuším…
Zaregistrovaný jsem už v předstihu. Což je asi dobře, protože tady není naprosto žádný signál – QR kód na ceduli je mi tak stejně k ničemu. Podle plánu chci první noc strávit v chatě Tarsaghaun na trase Bangor treku, druhou pak v asi nejprofláklejší zdejší útulně Altnabrocky. Podle informací na webu je Bangor trail sice náročný, ale krásný, rozhodně hezčí než cesta lesem, kudy vede Western Way. I přes bolavou nohu se této odbočky vzdát nechci, a zatím se zdá, že ani není důvod – noha drží a před další dnešní cestou mám v úmyslu se pořádně najíst a trochu si odpočinout.
O pár minut později už stojím u chajdy Brogan Carroll, hlavního rozcestí národního parku. Kromě přístřeší pro možnost přespání je tu i parkoviště, několik informačních cedulí, pár stolů s lavicemi a vyznačené místo pro sledování oblohy. Mám hlad, proto jen pročtu informace na cedulích a přesunu se k řece, kde je na dřevěné terase osamocený stůl s lavicí. Tam se hodlám dočasně utábořit a občerstvit.
Počasí mi zatím přeje, je hezky, slunečno a menší větřík. Občasné několikaminutové přeháňky už ani neberu na vědomí, jak rychle přijdou, tak i rychle odejdou. Vybalím si batoh, namažu nohu a převleču ponožky, a jako první jdu zajistit vodu na pití a na vaření. I po přefiltrování přes můj krásný nový filtr Platypus je zabarvená hodně do žluta, ale nezapáchá a chutná jako minerálka, tak se s chutí napiju. Není to ostatně poprvé, vodou z potoka se napájím od prvního dne a zatím zcela bez zdravotních následků.
Rozbalím a sestavím vařič a dám vařit vodu. Pak si sednu na promočenou lavici (pěnová karimatka funguje i jako podsedák) a kochám se okolím. Po chvilce mě upoutá od chatky se blížící menší postava. Celá v zeleném, to bude asi ranger. Já to věděl, vařič JE považovaný za BBQ, asi dostanu za uši. Ranger přijde až ke mě, pozdraví a ptá se, co tam dělám. Sdělím mu své jméno, adresu a číslo občanského průkazu. Ptá se, kam mám namířeno. Po několika nedobrých zkušenostech s mou výslovností irských jmen mu to raději chci ukázat. Sahám do kapsy a vyndavám mobil. Pomalu, žádné prudké pohyby… Pak se mu na malém displeji telefonu snažím ukázat svůj dnešní cíl. Mám to hodně zazoomované, proto je na displeji vidět jen souvislá zelená, občas protnutá fialovou cestou. Chvilku na to smutně kouká a pak řekne, že jestli nikam nespěchám, tak že si skočí pro svou mapu a vrátí se.
Trochu se uklidním. Kdyby mě chtěl vyhodit, tak už to asi udělal. A vařiče si ani nevšiml! Za pár minut se vrací a rozkládá na stůl velkou a hodně podrobnou mapu parku. Zdá se, že tam je zakreslen každý strom, každý kámen a dost možná i každá ovce. Ukazuje mi, kde jsme a já mu na oplátku ukazuju, kam mám namířeno. Začínáme si povídat. Není to ranger, ale turista z Dublinu, který to tady má rád a jezdí sem už mnoho let. Chválí mi rozhodnutí jít kus po Bangor trail, prý je to tam krásné. Ale náročné. Ptám se ho, jak je to s tím přespáváním. Podle něj můžu spát, kde chci. Jen když je oranžová nebo červená požární výstraha, je to omezené na ta kempoviště. Ale to mě teď trápit nemusí, sucho teď není ani náhodou. A s vařičem, jako mám já, není problém ani za sucha.
Ukazuje mi místa, která stojí za to vidět. A kde se dá dobře nocovat a na který kopec se vyplatí vylézt. A další spousty informací, které za dva dny co tu strávím ani nemám šanci užít. Nakonec spolu klábosíme přes 20 minut. Pak se rozloučí a vrací se k chatě. A já ke svému vaření. Zalévám si vegetariánskou Chana Masala, pak si ještě vařím kafe. To mě uspokojí mnohem víc, než jídlo, kterého je sice hodně, ale vážně není chutné. Je to jako chroupat suché müsli bez příchuti. Ale zasytí a to je hlavní. Po jídle se sbalím. Strávil jsem tu přesně 90 minut, jsem najedený a nohy odpočaté, vyrážím na Bangor trail.
Bangor trail vede v místech staré stezky ze 16. století, která spojovala Bangor s Newportem. Vede po úbočí kopců, takže je tam relativně nízké převýšení, ale zase dostatečně vysoko nad hustým rašeliništěm. Podle všech informačních cedulí se jedná o velmi náročný trek, ale první kilometry tomu moc nasvědčují. Cesta je vyšlapaná a dobře patrná. Je samozřejmě opět silně podmáčená, ale vždycky se dá najít způsob, jak po kamenech nebo po trsech trávy přeskákat na druhou stranu a nenamočit se.
Z velké části vede po hranici národního parku. Postupně se oddělují jednotlivé okruhy, které z počátku vedou po stejné trase. Nejkratší Botky, pak v těsném sledu Lough Aroher a Letterkeen. Cesta postupně přechází v kamenitou, náročnější na nohy. Začíná se taky horšit počasí, nejdříve zaleze sluníčko, pak začne foukat a ochladí se, nakonec začne pršet.
U odbočky na poslední okruh je i malá útulna Lough Aroher Hut. A právě tam potkávám hotový dav – zhruba 15 mladých pochodníků, podle všeho studentů. Vypadají trochu zmoženě. Ptám se jich, jak to jde, tak jen ukáží boty – jsou totálně promočené a zablácené. Prý je to vážně masakr. Pomyslím si něco o zhýčkané mládeži, protože mně to zatím přijde docela v pohodě. Ještě pár minut společensky konverzujeme, pak se rozloučím a jdu dál. O pár minut později potkávám malou skupinky tří dospělých, asi jejich profesoři a profesorka. Poslední jmenovaná mi nadšeně vypráví o tom, že kousek dál stojí překrásný dub! Jo, je to učitelka… 🙂
Netrvá dlouho a v duchu se studentíkům omluvím. Kvalita cesty se rapidně zhoršuje, přibývá úseků, které se suchou nohou přejít nedají. Kamení ubývá, vyšlapaná cestička se postupně ztrácí v porostu. Na těch nejhorších místech je občas položený dřevěný chodník a vyskládané kameny, ale dřevo už začíná trouchnivět a kameny jsou často komplet pod vodou. Někdy se paradoxně vyplatí z cesty sejít a skákat po trsech trávy kolem, ale je to dost namáhavé a pomalé.
Přeháňky se stávají stále častější. V jednom malém údolíčku vyhloubeném potokem spatřím strom, o kterém mluvila paní profesorka. Měla pravdu, je to skutečně dub. A očividně to tu má dost těžké, jeho koruna přesně zařezává s profilem údolí. Navíc je široko daleko jediný, prostě si zaslouží obdiv a fotku na památku.
Na suché nohy už jsem dávno rezignoval, ale přesto se snažím vybírat si méně promočenou cestu. Což se mi i daří, nevýhodou tohoto způsobu je ale zoufale nízká rychlost postupu. Klesá skoro ke dvěma kilometrům za hodinu, což jsem už dlouho nezažil. Kromě toho, že mě to moc nebaví, začíná být otázkou, jestli do plánovaného cíle dnešní etapy vůbec stihnu dojít. Ještě je přede mnou skoro 10 kilometrů a pomalu se blíží pátá hodina odpolední.
Potůčky vinoucí se krajinou mají kolem svých břehů vesměs krásnou travičku, na které by se určitě dalo krásně kempovat. K jednomu takovému právě přicházím, tak si dělám pauzu a rozmýšlím, co dál. Do cíle dnešní etapy chci dojít primárně proto, že tam má být nějaká chatka na přespání, jiný důvod tam není. Zítra se navíc budu vracet stejnou cestou zpátky až k okruhu Letterkeen, kde jsem potkal studenty, což mě vzhledem k terénu trochu děsí. O moc lepší výhledy do dálky podle všeho dál už nebudou a dle mapy jsem právě v ideálním místě blízko dvojice jezer, na které mě upozorňoval trempík z Dublinu. Jít dál se tedy moc nepřemlouvám a když opodál najdu zbytky nějakého stavení, je rozhodnuto. Dál už dneska nepůjdu a do zítřka něco vymyslím.
Vybrat místo pro stan mi trvá déle, než jsem předpokládal. Zbytky starého stavení sice poskytují ochranu proti větru, ale je to tam samý bodlák s velmi nehezkými, velkými a tvrdými trny. Další dírku v karimatce ani stanu nechci. Země je navíc hrbolatá a samý kámen, tak se po několika cestách tam a zpět rozhoduji pro místo u potoka. Stavím stan, lehce povečeřím a dokonce zvládnu i minutovou koupel v potoce – voda má 14 stupňů, stejně jako okolní vzduch. Pak se v krásném slunečném večeru ještě trochu pokochám a zalezu do stanu.
Ve stanu si chvíli čtu, pak ještě zkoumám možnosti zítřejší trasy, ale pak mě přemůže únava a upadám do spánku. I tentokrát trochu přerušovanému. Sice fouká, ale v porovnání s předchozími nocemi spíš symbolicky. V půl čtvrté ráno mě vzbudí plný močový měchýř, tak vylezu ven ze stanu a při té příležitosti se kochám noční oblohou. Je jasno, bohužel drobný mlžný opar, ale i tak je na obloze plno hvězd a hvězdiček. Všude kolem je černočerná tma, ani na obzoru není vidět světýlko. Připomíná mi to noční oblohu v Chile, kde to bylo úplně top. Brzy se do mě ale dá zima, tak zalezu zpátky do spacáku a spím až do rána.