Počasí je na draka (Derrintin Lough -> Westport, TWW den 3.)
Den 3. — Jestli byla moje první noc ve stanu trochu dobrodružná, tak dneska to byl regulerní fičák. Pokud se počasí hodlá i nadále horšit tímto tempem, konec světa očekávám nejpozději v pátek v podvečer. Stan naštěstí drží. I moje hodinky hodnotí dnešní noc jako „slušnou, i když s častým probouzením“, tak bych si asi ani neměl stěžovat. Ale jestli to takhle bude pokračovat… Jediné, co mě v chladném ránu těší, je vidina následující noci v peřinách a pod střechou.
O hodinu později, v průsmyku u kopce Tawny Rower, se v duchu kaju a křečovitě svírám turistický orientační kůl s vyznačenou postavou, aby mě jeden z nespočtu poryvů větru nesrazil na zem. Kůly mají v horní části nalepenou bílou odrazku pro lepší orientaci v mlze a ve tmě. Nohy mám promočené na kost zhruba po kolena, jelikož většina prudkého výstupu nahoru byla korytem jednoho z asi 500 malých potoků a potůčků valících se z kopce dolů, případně mezi trsy trávy vyplněné vodou do hloubky přibližně 10 centimetrů. Každých 5 minut navíc prší, a to kvůli větru vodorovně, obličej mám proto umytý na měsíc dopředu.
Snažím se fotit a natáčet videa, ale vítr mi telefon každou chvíli hrozí vyrazit z ruky. Dávám si pozor, abych neuklouzl a po zadku nesjel až dolů. Jak jsem mokrý a unavený po náročném výstupu, v nohách trochu ztrácím cit. A trekové hůlky jsem si do Irska nebral. Naštěstí ani dnes není vysloveně zima, takže jsem sice mokrý, ale nemrznu.
Cesta nahoru byla náročná, ale dolů k jezeru Lugacolliwee Lough nebude o moc jednodušší. Tráva je podmáčená a klouže, často musím jít cik-cak po vrstevnicích. Vítr je pořád extrémně silný, ale naštěstí fouká z protisměru, takže mě nehrozí shodit dolů. Nakonec mi sestup o 200 výškových metrů do úrovně vodní plochy trvá přes 20 minut.
Ani tam to ale není žádná pohodička. Na koupání, které jsem si při plánování poznamenal do itineráře, to rozhodně není. Vlny jsou větší než v létě u moře, voda je samozřejmě studená a cesta kolem jezera neznatelná. Značení sloupy je tu sice dobré, nicméně jsou dost daleko od sebe a každou chvíli zjistím, že jdu buď příliš nahoře, nebo dole. Pomalu se začínám těšit, až se zase napojím na silnici. Zatím jsem zase nepotkal ani živáčka, ale dnes se tomu ani moc nedivím. V krátkých přestávkách mezi poryvy se kochám, fotím a natáčím další videa.
Cesta podél jezera se chýlí ke konci, mírně se stáčí přímo na sever a dál následuje dlouhé, pozvolné klesání až k malé farmářské osadě. Vítr se utišil a ani déšť už není tak prudký, pouze na zemi je stále povodeň. Někdy se mi noha propadne do mazlavé hnědé rašeliny až nad kotník. Ovcí je kolem stále víc a víc, každou chvíli narazím na branku oddělující jednotlivé pastviny. Vesměs osazenou jedinou cedulí prosbou ponechat bránu po průchodu ve stejném stavu, jako jsem ji našel.
Po dvou hodinách a třiceti minutách je zatím největší irská hikerská výzva za mnou. Jak nemám asfalt rád, tentokrát si pevnou a relativně suchou zem užívám. Mám za sebou teprve třetinu dnešní porce kilometrů, ale už bych pomalu končil. Ani ne tak kvůli celkovému vyčerpání, ale pravé chodidlo toho začíná mít plné kosti a klouby. Jít sice můžu, ale už znatelně kulhám, jak se chodidlo snažím šetřit. Ale nedá se svítit, tady zůstat nemůžu a ani nechci, to to musím kousnout a pokračovat.
Volným tempem zdolám pětikilometrový asfaltový úsek a jsem u na hranici dalšího úseku přes pastvinu. Aktuálně neprší a i vítr je celkem přijatelný. Lezu na žebřík a jsem zase v trávě. Ani se nesnažím hledat nějakou sušší trasu, prostě jdu rovně a po třech krocích mám v botách zase povodeň. Paradoxně mi to je příjemné, pravá noha se chladí a alespoň o trochu míń bolí.
Čeká mě další stoupání, naštěstí mírné. Ale i těch pár výškových metrů má značný vliv na sílu větru. Silné nárazy mě opět dostávají skoro do kolen a abych náhodou úplně neuschnul, tak zase začíná pršet. V krátkých pauzách fotím a snažím se kochat, protože výhled na trojici jezer je fakt krásný. Ale chtělo by to trochu lepší počasí.
Přelézám další plot přes ohradu a blížím se k odbočce na horu Croagh Patrick. Ještě včera jsem měl v plánu vylézt až nahoru a pořádně se rozhlédnout po okolí, ale dneska budu muset změnit plány. Kromě toho, že je nízká oblačnost a nahoře bych si stejně neviděl ani na špičku nosu, se musím přepnout do režimu údržby a začít maximálně šetřit nohu. Mám před sebou ještě spoustu dní i kilometrů a dneska už je to velký špatný. Takže kolem odbočky jen smutně projdu a pokračuju dál v cestě po silnici.
Když se přede mnou objeví první domy z kraje Wesportu, cítím nefalšovanou radost. Do cíle sice ještě pořád pár kilometrů zbývá, ale vizuální kontakt s civilizací mi dodává energii. Dokonce občas potkám i nějakého člověka se psem na procházce, jasný důkaz, že už jsem blízko. Na benzínce Emo utratím asi 30 Euro, kromě půllitrového kelímku s kafem si kupuju spoustu jídla a pití. Dneska sice zase bude studená večeře, ale návštěva restaurace je to poslední, co dneska chci. Moje ubytování je sice po trase tracku, ale od centra města je ještě dost vzdálené, tak to zase nějak vydržím na sendvičích a sušenkách a pořádně se najím až zítra.
S plnou igelitkou už jdu jen šnečí rychlostí, ale je mi to fuk, do cíle už to nějak doklepu. Moji snahu ocení i příroda, protože kousek před odbočkou na chvilku vysvitne sluníčko. Nápis „B&B“ je poslední plastová cedule, kterou dneska uvidím a po několika metrech už sedím na lavici před domem Ros na gCloch a čekám na paní domu, až mě přijde pustit dovnitř. Nakonec jsem tu proti plánu o půl hodiny dřív, ale protože sedím na lavici a nikam nemusím chodit, je mi to úplně jedno.
V půl čtvrté dorazí majitelka a já se můžu ubytovat. Provádí mě domem, k dispozici mám svůj pokoj s obrovskou postelí a kopelnou se sprchovým koutem. Zároveň můžu využít i obývák s krbem, kde se zítra bude podávat i snídaně. Při předání klíčů se paní zeptá, jestli plánuji jít někam ven, třeba na večeři. Když spatří můj vyděšený výraz, sama si odpoví, že asi ne, a nechá mě svému osudu.
