Ďáblovo schodiště a divoké rosnatky (Kingshouse-Kinlochleven, WHW den 7.)

by | Aug 4, 2015 | Horská turistika, Skotsko 2015 | 0 comments

Den 7. — Dobrá zpráva na úvod dnešního dne je, že stan náročnou zkoušku vydržel. Dovnitř se nedostala ani kapička vody, a ani uragán nezanechal na konstrukci našeho plátěného obydlí žádné následky. Bouřlivé noční počasí si ale bohužel vybralo daň na kvalitě našeho spánku, kvůli opakovanému buzení při obzvlášť silném poryvu větru jsme se moc dobře nevyspali. Nad ránem se několikrát chystáme začít s balením, ale přestávky mezi dalším a dalším deštěm jsou tak krátké, že si za sucha nestihneme ani dojít na záchod, natož sbalit věci i stan. A tak to jde hodinu za hodinou, od šesti až do dvanácti, takže naše nálada je vskutku mizerná.

Ani naše zdravotní situace nám moc příležitostí k úsměvům nedává. Eliška je zralá na postel a čaj s citrónem, noha ji navíc stále bolí jen o trochu méně než krk. A ani já už nejsem úplně fit, pálí mě v krku a mám rýmu. Válečná porada před odchodem je proto dlouhá, ale se stejným výsledkem jako včera. Protože je dnešní etapa relativně krátká, pokusím se ji zdolat, zatímco Eliška se zase sveze autobusem. Takže jakmile přestane pršet, sbalíme stan a vyrazíme. Ale s ohledem na odjezd autobusu, který nejezdí úplně často, aby Eli nemusel moc dlouho čekat.

Kolem poledního se nedá odchod už dál odkládat. Autobus jede v jednu a pak až pozdě odpoledne. Využíváme jedné ze vzácných chvilek, kdy se v souvislém dešti otevře malé okénko a obloha se nepatrně rozjasní, vylézáme ze stanu a kvapně začínáme balit. Bohužel, po 90 vteřinách, jen co sundáme vrchní plášť stanu, se bez varování spustí příšerný slejvák, takže máme okamžitě všechno úplně mokré – stan (i uvnitř), batohy i oblečení. Nadávám jak špaček, ještě, že je plácek kolem vody už prázdný a nikdo kromě Eli mě neslyší. Totálně promoklí rezignovaně pokračujeme v balení a za chvíli máme hotovo. Když to drahá matinka Příroda zjistí, nejen, že na další skoro celou hodinu vypne déšť, ale dokonce nám na moment ukáže i sluníčko. WTF!?!?

S batohy na zádech se před hotelem loučíme. Náladu nám trochu zvedne stádo lehce ochočených laní (nebo co to bylo za zvířata), které hoduje na čerstvé zelenině a turisté včetně nás si to zuřivě fotí. Ale pak už poslední pusu na rozloučenou a naše cesty se zase na chvilku rozdělí. Zatímco Eli míří směrem k silnici, kde se snad nachází autobusová zastávka, já jdu na druhou stranu a pokračuji v treku. Chvilku pokračuji po asfaltové silnici, potom odbočím do pole a dál jdu klasickou polní pěšinkou. Nejsem sám, na dohled se pohybuje ještě několik dalších turistů. Cesta není nijak náročná. Obdivuji krásný špičatý kopec Stob Dearg na protější straně silnice i další vrcholky, které občas ozáří sluníčko. Ale oblačnosti zase postupně přibývá a 20 minut po odchodu z kempu zase začíná pršet.

Zhruba po hodině odbočím od silnice doprava a přede mnou se objeví velký kopec Stob Mhic Mhartuin s pěšinkou, jejíž finální části pod vrcholkem se říká Ďáblovo schodiště (Devil’s Staircase). V průvodních na něj upozorňují, turisté (jako třeba naši včerejší spolustolovníci v hospodě) se ho obávají a i jeho jméno dává tušit něco neobvyklého. Asi právě proto je dnešní etapa tak krátká. Jsem proto zvědavý, co to ve skutečnosti bude. Pohled nahoru budí respekt, ale takových kopečků už jsem viděl…

Hned v úvodu stoupání přestává pršet. Přijde mi to možná trochu až líto, protože právě teď by se nějaké osvěžení hodilo. S batohem na zádech se potím jak vrata od chlíva, ale postupuji docela svižně; počáteční pasáž je spíš pozvolná než prudká. S rostoucí nadmořskou výškou ale začíná přituhovat, stezka se stává strmější, a navíc začíná foukat silný nárazový vítr. V nejvyšším úseku už jsou poryvy tak silné, že dá práci udržet se na nohou. Cestička je plná kamení a hodně se klikatí, takže vítr chvilku fouká do zad a chvilku přímo do obličeje, prostě jakým směrem právě jdu. Ale celkově není Schodiště žádný kromobyčejný zabiják, kdo někdy vylezl na Sněžku z Růžohorek, nemůže ho to tady překvapit. Za půl hodiny jsem nahoře, i s focením.

Nahoře to překvapivě fouká ještě o trochu víc a je tam docela zima. Fotím vrcholové selfie, ale protože mě při prohlídce okolí větříček málem sfoukne dolů ze skály, raději si dávám housku k obědu a rozhoduji se, jestli vylezu až na úplný vrcholek, nebo jestli budu pokračovat dál. Při pohledu na blížící se mraky ale raději sázím na jistotu a budu rovnou pokračovat dál. Dnešní etapa je sice krátká, ale nejsem ještě ani v polovině a deštivé počasí mému nachlazení moc nepřidá. Proto když dojím, dám si jako dezert dva Paraleny a pak se vydám na další cestu.

Další kilometry vedou malebným údolím mezi několika kopci, napřed dolů a pak zase nahoru. Dokonce tu ani nefouká, takže k dokonalosti mi chybí jen maličkost – voda na pití. Jak mi není dobře, je moje spotřeba vody násobná proti běžnému dni a moje půllitrová láhev už je dlouho bez kapky. Pravda, vody je všude kolem mě víc, než je mi milé, potůček překračuji každých 20 metrů a každých 100 metrů už teče pořádný potok, který je problém zdolat. Ale protože se nacházím v oblasti rašelinišť, voda je zde znečištěna barevně i spoustou pevných částic. Netuším, jestli je to jen vada na kráse nebo by mi po takovém osvěžení bylo blbě, v každém případě to zkoušet nehodlám. Místo toho se alespoň pokochám krásnými masožravými rostlinkami, kterých je tu všude kolem plno. Což je další věc, kterou bych tady ve Skotsku nečekal.

Když se vyšplhám na protilehlý kopec, rozprostře se přede mnou údolí, ve kterém leží i vesnice Kinlochleven, cíl mé dnešní cesty. Sice je to ještě asi 6 kilometrů daleko, ale už budu jen klesat, nejobtížnější část je dnes už za mnou. Ještě hodinu jdu po rozbahněné cestě plné kamenů, jde to relativně pomalu. Jak se blížím k vesnici, potkávám víc a víc turistů. Jednoho dokonce s kolem! Po hodině přicházím ke štěrkové cestě, u které je budova, ze které se vyklube horní část hydroelektrárny. Od budovy vede několik černých trubek majících v průměru snad 2 metry, kterými se dopravuje voda přímo až do hydroelektrárny. Na své cestě dolů ji je uvidím ještě několikrát.

Štěrková cesta je na několika místech extrémně strmá, takže mám co dělat, abych neuklouzl. Na jednom místě zkusím nabrat vodu z potůčku, a protože mi na pohled i na chuť přijde bez závad, kopnu do sebe hned celý litr. Pak pokračuji dál a kocháme se přírodou, která je zde v porovnání s předchozími dvěma etapami jinak zelená a o dost bujnější. Když sejdu skoro až do města, volám Eli, abychom se domluvili, kde se potkáme. První pokus se úplně nepodaří, protože každý čekáme na jiném místě, ale na druhý pokus to klapne. Potkáváme se v kempu Blackwater a společně jdeme zařídit ubytování. Chtějí 8 liber za osobu a noc. Místa je tu zatím dost, ale kemp se rychle plní. Chatky jsou dokonce přebookované, když dorazí jedna slečna s rezervací na již obsazenou chatu, pan správce má co dělat, aby jí v městečku sehnal ubytování jiné.

Když postavíme stan a následně ho po ranním balení během deště vysušíme, jdeme si do místní sámošky nakoupit obvyklou kombinaci jídla, pití a alkoholu. Pak si užíváme klidný večer v plně vybaveném kempu. Kromě sprchy tu mají skvělý vynález v podobě sušárny, ve které sušíme všechny svoje vlhké věci, boty především. A taky zásuvku na dobití veškeré elektroniky, halelůjah! V osm hodin, když už je všude tma, si bereme prášky na nachlazení a jdeme spát, protože nás zítra čeká dlouhý den. Ani nás už moc nepřekvapí, když na stan začínají dopadat první kapky deště…

Pin It on Pinterest