Dlouhá cesta podél jezera Loch Lomond (Sallochy-Doune Bothy, WHW den 3.)

by | Jul 31, 2015 | Horská turistika, Skotsko 2015 | 0 comments

Den 3. — Třetí den našeho treku po skotské Vysočině začínáme už v 7 ráno. Venku nás vítá sychravé počasí, kromě nízké teploty také hodně silně a studeně fouká. Silný vítr má jedinou výhodu, otravné midges jsou pryč. Jinak je to ale bída, snažíme se co nejrychleji sbalit vše potřebné, nasnídat se a vypadnout. Rádi bychom dneska došli až do kempu Beinglas, což znamená skoro 30 kilometrů, ale hodně bude záležet na počasí. V každém případě před půl devátou opouštíme tábor a pokračujeme v naší cestě.

I když nám počasí zrovna moc nepřeje, příroda (nejen) v bezprostředním okolí cesty nám naopak dělá radost. Jdeme po krásné pěšince, občas zobneme nějakou tu borůvku a pokocháme se pěkným výhledem. V dálce dokonce občas probleskuje sluníčko, tak snad se počasí umoudří. I když vzhledem k vytrvalému větru v zádech a strašidelnou oblohou za námi je to asi přání z kategorie zbožných.

V deset hodin, asi po devadesáti minutách chůze, přicházíme do Rowardennanu. Rozhlížíme se kolem, ale chcípnul tu pes. Správcová měla pravdu, kemp tu skutečně není a veřejné záchodky, jediná funkční budova pro veřejnost, páchnou tak odpudivě, že během několika minut raději pokračujeme v cestě. Bez kafe, protože se nikde nedá koupit, což je především pro Elišku situace ne zrovna příjemná. Ale co se dá dělat, dáme si ho jinde.

Ještě pár kilometrů pokračujeme v těsné blízkosti jezera, pak začínáme stoupat pozvolna do kopce. Stezka kolem jezera, po které se WHW běžně chodí, totiž prochází rekonstrukcí. Někde v těchto místech také končí prohibice i ochranná zóna, kde se nesmí kempovat jinde než v kempu, na což nás k naší radosti upozorní hned několik cedulek. Cesta do kopce nám moc nechutná, ale nikam neženeme, osvěžíme se vodou přímo z potoka a na krásné vyhlídce si na dřevěné lavičce uděláme i malý piknik.

Z nejvyššího bodu dnešního úseku začínáme pozvolna klesat k jezeru. Chvilku jdeme lesem, pak pokračujeme přímo po břehu. Míjí nás několik cyklistů, jinak jdeme sami. Počasí se po malém nadechnutí opět zhoršuje, vrcholky kopců mizí v mlze a teplota stále klesá. Proto nás potěší další skotská “sámoška”, kde si za libru kupujeme pravý “skotský tablet“. V principu se jedná o zkaramelizovanou hmotu tvořenou cukrem, máslem a kondenzovaným mlékem. Je to sladké jako cecek, ale chutná nám to. 🙂

Trasa kolem jezera je příjemná. Sice se vlní nahoru a dolů, ale jde se nám dobře a kilometry přibývají. Trápí nás maximálně silný vítr vanoucí od vody a bohužel i první kapky deště. Naštěstí zatím jen tak poprchává, takže ani nenasazujeme pláštěnky. Ve dvě hodiny konečně přicházíme do Inversnaidu, kde nás vítá velký hotel. Tak snad budou mít otevříno.

Chvilku nesměle nakukujeme dovnitř, ale bojíme se vstoupit. Vypadá to tady tak luxusně! A na našem oblečení je dnešní cesta už dost znát. Ale nakonec se přeci jen odhodláme vejít; jednak je u vchodu cedule “turisté vítáni od 10 do 16 hodin”, ale hlavně začíná zase pořádně lejt. Usazujeme se do společenské místnosti, kde je sice dost plno, ale ne zrovna čisté a vymydlené osazenstvo nám pomáhá cítit se tady jako doma. Je tu teplo a vedle na baru je možné si objednat i něco k jídlu a pití. Dáváme si 2x polévku, pivo, cider a kafe, a pak začínáme relaxovat. Máme na to čas až do 4 odpoledne, protože to je doba, kdy se vrací hoteloví hosté a turisté jsou pak vítáni o trochu méně.

Náš pobyt v hotelu se protahuje, protože venku se počasí nijak nelepší. Ba právě naopak, zavřené okenní tabule bičuje silný vítr s deštěm, psa by nevyhnal. Ale nedá se nic dělat, tady zůstat nemůžeme. Před čtvrtou hodinou odpolední proto nasazujeme batohy, pláštěnky, poncho a další nezbytné ochranné pomůcky, a srdnatě vyrážíme vyzvat počasí na souboj. Bohužel, po 1500 metrech není o vítězi pochyb, počasí vede na body o parník. Tak se alespoň snažíme najít jeskyni, kde podle pověsti přebýval psanec jménem Rob Roy, ale neúspěšně.

Jako by počasí samo o sobě nebyl dostatečný důvod pro mizernou náladu, následující 4 kilometry dlouhý úsek stezky je opravdovou pomstou Roba Roye všem odvážným hledačům jeho jeskyně. Ani metr není rovinka, neustále skáčeme z kamene na kámen, boříme se do bahna, šplháme po kořenech a kmenech stromů, abychom o pár kroků dál zase po jiném kořenu sklouzli dolů. Do toho nás poráží silné poryvy větru, takže neustálou masáž miliony kapek deště skoro ani nevnímáme. Velebíme trekové hole, bez kterých bychom byli u dávno v koncích. Není divu, že tyto 4 kilometry zdoláváme skoro 2 hodiny.

Když se před námi konečně objeví konec této pekelné stezky, naše nadšení nezná mezí. O to víc, že i déšť skoro ustává. Oslavíme to malou svačinkou, pak vyrážíme dál po trase do malého kopce; je nám zima a nechceme se nastydnout. Rychle ale poznáváme, že naše nadšení bylo hodně předčasné. Nahoru jdeme potokem, i když to nám zas tak moc nevadí, protože už máme boty stejně skrz naskrz promočené. Horší je, že zase začíná pršet. A to tak, že hodně. Jako dezert nakonec si pro nás WHW přichystala přechod totálně podmáčené louky, kde není problém zapadnout po holeně do bahna. Po chvilce hledání nějaké lodičky nakonec louku přeskáčeme po staré rozbořené zítce, ale stejně si každý několikrát pořádně nabereme vody do bot.

Nahoře na kopci definitivně mizí i poslední zbytky našeho nadšení. Jsme zmoklí, zmrzlí a hladoví, bolí nás nohy, ruce i záda, a když se podíváme nahoru na oblohu, chce se nám brečet. Při představě, že nás v tomhle lijavci čeká ještě minimálně 5 kilometrů do dalšího kempu, se o nás pokouší mrákoty. Pomalu postupujeme další loukou kupředu, když tu najednou… Najednou se před námi objeví tři stavení! Jednomu se kouří z komína a když přijdeme blíž, vyklube se z něj Bothy jménem Doune! To je taková jednoduchá turistická chata, kde mohou pochodníci jako my zdarma strávit noc. S nadějí nakoukneme dovnitř a protože je v chatě místo, společné rozhodnutí je jednomyslné – jsme zachráněni, tady strávíme noc!

Obzvlášť Eliška je nadšená. Noc v téhle chatě chtěla strávit od začátku, jen nevěděla, jak to zkombinovat, aby to vyšlo časově. Takže ji trochu podezřívám, jestli v tom příšerném nečase nemá prsty… 🙂 Ale co, teď sejdeme zabydlet. Sušíme si věci, vaříme čaj a připravujeme první instantní jídlo, konkrétně Boloňské špagety. Přitom po očku pozorujeme spolubydlící. Spolu s námi tu jsou dva nefalšovaní skoti na kolech, kteří ale po chvíli oblékají pláštěnky a pokračují na cestě i v silném dešti. A pak už jen divnej kluk s holkou, kteří se spolu baví dlouho do noci. Později dorazí ještě jeden turista, čímž se počet obyvatel chaty zaokrouhlí na pět.

My s Eli to ale na dlouhé ponocování nevidíme. Jíme špagety, které sice trochu křupou, ale sníme je všechny. Zahřejeme se čajem s příchutí whiskey, a pak už se jen uvelebíme ve spacácích a zhasneme čelovky. V krbu praská oheň, venku hvízdá meluzína a my se pozvolna odebíráme do říše snů. Jen kdyby ti dva u krbu chtěli už konečně zmlknout…

Pin It on Pinterest