Kopeček Conic Hill a jezero Lochmond (Drymen – Sallochy, WHW den 2.)

by | Jul 30, 2015 | Horská turistika, Skotsko 2015 | 0 comments

Den 2. — V osm hodin ráno se probouzíme do krásného, ale hodně studeného dne. Čas nás zrovna moc netlačí, takže pozvolna snídáme a pozorujeme cvrkot kolem, jak jeden stan po druhém mizí a kemp se vylidňuje. Když už jsme tu zbyli skoro poslední, začínáme i my každodenní rutinu skládání stanu a balení všeho do našich objemných batohů. V noci očividně ještě sprchlo, protože stan je mokrý a všechno kolem také. Zatím nám trochu chybí praxe, takže když se vydáváme na cestu, je skoro deset. Před sebou máme výšlap na kopec Conic Hill, sestup k jezeru Loch Lomond a následnou cestu po břehu až do kempu Rowardennanu. Takový je tedy alespoň náš plán.

Konečně zase na cestě. Nejdříve jdeme po silnici na Drymen jako včera, ale kousek před vesnicí uhýbáme na polní cestičku, kde ve stráni potkáváme naše “staré známé” Holaňďany. Také teprve balí. Procházíme kolem nich a po několika minutách chůze po louce přecházíme docela rušnou silnici A811. Kousek jdeme souběžně, pak zase odbočujeme do polí. Hned po průchodu brankou se na nás vyřítí stádo ovcí, které pastevci ženou proti nám. Raději se jim klidíme z cesty a pokračujeme dál až ve chvíli, kdy mizí v dáli. Potkáváme skupinky skautíků a turistů obecně, toto je očividně oblíbený úsek treku.

V dalších kilometrech se střídají louky, lesy a mýtiny. Obzvlášť mýtiny nám silně připomínají přírodu na Šumavě, takže se cítíme jako doma. Sice pozvolna, ale zato vytrvale stoupáme a nabíráme výškové metry. Což je dobré minimálně pro zahřátí, protože začíná docela studeně foukat. Občas sice ještě vysvitne sluníčko, ale moc to nepomáhá, celkově se ochlazuje. Na obzoru poprvé vidíme 361 metrů vysoký kopec Conic Hill a za ním i jezero Loch Lomond, největší to sladkovodní jezero ve Velké Británii.

Něco málo po jedné hodině stojíme na úpatí kopce Conic Hill. Kolem nás proudí davy lidí oběma směry, kromě jednotlivců jsou to i celé skupiny a zájezdy. Začínáme stoupat a jde to těžce. Čeká nás sice jen 180 výškových metrů, ale cesta nahoru je občas i dost prudká a s krosnou na zádech je to vysloveně boj o každý krok. I proto se kousek pod vrcholem shodneme na tom, že úplný vrcholek kopce si raději necháme ujít a budeme pokračovat dál. Také proto, že tady už je lidí jak na Sněžce o Svatovavřinecké pouti. V místě s nádhernou vyhlídkou do okolí na chvíli shazujeme batohy, kocháme se a fotíme, abychom o pár minut později mohli v klidu zahájit zbývající část sestupu.

Cesta dolů je překvapivě náročná minimálně stejně, jako výstup. Je totiž snad ještě prudší, takže měrou vrchovatou využíváme trekové hole a ulevujeme si přetíženým kyčlím a kolenům. V půl třetí sestup konečně končí a my vcházíme do vesnice Balmaha. Zabíráme volný stolek před restaurací Oak Tree Inn a dopřáváme si zasloužený odpočinek spojený s doplněním energie a tekutin. Hamburger, pizza i pivko nám vysloveně bodnou, jen by mohlo být o trochu teplejší počasí. Ale alespoň neprší a většinou i svítí sluníčko.

O hodinu později si zase nasazujeme batohy na záda a pokračujeme dál. V těsném okolí jezera to vypadá jako u nás na Lipně, tady asi přes léto bydlí skotská smetánka. Chvilku jdeme po silnici, častěji lesem, pak se přehoupneme přes malý kopeček, ale stále se držíme na dohled od břehu jezera. Cesta je skvělá a jde se nám v mezích možností dost dobře. Lidí rychle ubývá, tímto směrem už jdou maximálně ostatní účastníci treku WHW. V obrovském kempu u vesnice Cashell nakupujeme vodu a pečivo, protože se zásobováním to tady není dvakrát slavné.

V půl osmé se před námi otevře pěkný kemp Sallochy. Původně jsme měli v plánu dojít až do kempu v Rowardennanu, ale po rozhovoru s paní správcovou svůj záměr přehodnotíme. Mimo jiné proto, že kemp v Rowardennanu je prý zrušený a kempování mimo oficiální kempy je kolem celého jezera Loch Lomond zapovězeno pod vysokou pokutou. Takže nebudeme riskovat a za 5 liber na osobu postavíme stan zde. A to i přesto, že zde platí přísná prohibice a alkohol je tu zakázáno nejen nakupovat (ostatně není kde), ale i konzumovat. Hodná paní správcová nám nakonec spiklenecky prozradí, že 4 kilometry odsud je hospoda, kde svoje choutky můžeme ukojit, ale tuto variantu rychle vyhodnotíme jako beznadějnou.

Takže stavíme stan, prohodíme pár slov s krajany (vypadají trochu podezřele, asi nějaká křesťanská mládež), pokecáme s našimi staro-novými kámoši z Holandska, kteří mají stan vedle nás, a pak se rychle schováme do stanu, protože začíná masivní útok létavých bestií zvaných midges, což jsou takové malé, ale nesmírně otravné a někdy i bolestivě kousající mušky. Ve stanu se partyzánsky trochu zahřejeme obsahem placatky a v 9 hodin unaveni okamžitě usínáme.

Pin It on Pinterest