Ovce, krávy a rozmary počasí (Doune Bothy – Tyndrum, WHW den 4.)
Den 4. — I když máme stan vskutku luxusní, ranní probuzení pod střechou chaty zvané Bothy Doune je prostě jiná káva. Za denního světla si to tu navíc můžeme pořádně prohlédnout. Vybavení je samozřejmě prosté, ale maximálně účelné. Ke spaní slouží 2 dřevěné „postele“ plus jedno „letiště“ po celé šířce pokoje. Kromě stolku, několika židlí a trochy nářadí je tu už jen krb, díky kterému nám včera mohlo být příjemně teplo. A do kterého se v okolí chaty snažím najít nějaké to dřevo pro příští noclečníky. Bohužel, i přes půlhodinové zevlování v totálně promočeném terénu přicházím s prázdnou, je to tu dokonale vysbírané. Naštěstí nějaká polena tu ještě jsou, takže máme svědomí černé jen malinko.
Vzhledem k omezenému prostoru čekáme, až se ostatní spakují a odejdou, pak se začneme balit i my. Když máme všechno v batozích, loučíme se s posledním spolunocležníkem a vyrážíme ukrojit první z dnešních mnoha kilometrů. Počasí je takové všelijaké, je docela zima, ale alespoň neprší. Zatím…
Nejdříve se musíme dostat tam, kde jsme podle plánu měli být už včera, tedy do kempu v Inverarnanu jménem Beinglas. Je to sice jen 5 kilometrů daleko relativně snadnou a pěknou cestou skrz pole a malé lesíky, ale i tak jsme rádi, že to jdeme až dneska a ne včera v tom slejváku. Největší překážkou je několik žebříků přes ohrady pro dobytek a těsně u kempu i malý most přes řeku Ben Glas Bum, takže si už v 10 hodin ráno můžeme dát v malé hospůdce na okraji kempu ranní kávu a colu.
Kemp Beinglas je další z kategorie luxusních. Kromě místa pro stany je tu i spousta místa pro karavany, ti nejnáročnější turisté mohou hlavu složit ve vkusných dřevěných chatkách. Koukáme na ně trochu mlsně, ale bez předchozí rezervace bychom však stejně měli smůlu, v sezóně jsou beznadějně vyprodané. Kromě „zdravé“ snídaně nakoupené v malém krámku vedle hospody potkáváme i naše známé duo z Holandska. Chvilku probíráme události posledních dní, ale protože se zase začíná ochlazovat, loučíme se a s batohy na zádech kemp opouštíme. Na cestu nám obloha posílá další několikaminutový déšť.
Jsme na cestě a potkáváme pár dalších baťůžkářů. Za půl hodiny se déšť vrací a tentokrát to vypadá na dlouho. Oblékáme pláštěnky a smířeni s osudem začínáme pozvolna stoupat do táhlého kopce. Většinu času jdeme mezi pastvinami se stády ovcí a krav, občas mineme nějakou malou farmu nebo vodopád, křížíme silnice a podcházíme železniční trať (mimochodem, nadchod nebo podchod je na křížení s WHW pokaždé, vstup přímo na trať je zakázán pod mastnou pokutou). Bohužel prší stále silněji, takže nefotíme, nezastavujeme, nekocháme se, jen se krok za krokem posouváme dál a dál. Nejhorší počasí, kdy se k prudkému lijáku přidá i ostrý a velmi studený vítr, trvá skoro hodinu od jedné do dvou. Jsme promočení, zmrzlí a bez nálady. Jediné, o čem přemýšlíme, je jak se skotsky řekne „fucking weather“…
Během největšího lijavce přicházíme na rozcestí. Do „našeho“ kempu je to ještě asi 10 kilometrů daleko, tak zvažujeme i možnost zabalit to ve vesnici Crianlarich, která je odsud asi jen kilometr. Bohužel tam ale není kemp a ubytování naslepo někde v hotelu nebo penzionu se vzhledem k dosavadním poznatkům o totální obsazenosti nejeví jako reálné. Takže si jen dáme energetickou tyčinku a suneme se dál. Do nejvyššího bodu dnešní trasy nám zbývá něco málo přes 1200 metrů. A pořád leje…
Těch 1200 metrů nám dá docela zabrat, ale za 20 minut jsme konečně nahoře. Výhled nic moc, možná i proto, že jsme v lese. 🙂 Jeden příjemný pohled se nám ale přesto naskytne; obloha se začíná protrhávat, déšť ustává a chvilkami vykoukne dokonce i sluníčko. Bohužel pro nás mezi stromy moc nepálí, takže se do nás dává docela slušná zima. Zkoušíme jí zahnat bagetkou se salámem a se sýrem zapitou několika doušky z placatky, ale především ruce máme stále zmrzlé jak led. Ani chůze z kopce nás moc nezahřeje, tak alespoň zrychlujeme na maximum. Znovu přecházíme silnici A82 a řeku Fillan a dostáváme se na pastviny mezi farmami, kde jsme ocitáme doslova obklíčeni stovkami roztomilých ovcí.
Víc než pohled na spoustu malých, přežvykujících sudokopytníků nás ale potěší pohled na farmu s možností ubytování jménem Strathfillan Wigwam, kde kromě záchodů mají i malý krámek. Pivko si tady sice nedáme (nemají licenci), ale teplý čaj, kafe a něco sladkého nám udělá radost minimálně srovnatelnou. Před obchodem chvilku posedíme a hřejeme se v paprscích slunce, když se však schová za mrak, je nám rychle zima a jinak než chůzí se nezahřejeme, takže vstávat a jde se dál.
Zbývající 4 kilometry nám skotská příroda konečně ukazuje i svoji vlídnější tvář. Sluníčko svítí skoro bez přestávky, takže nám je konečně zase teplo, naše okolí začíná připomínat Krkonoše a nálada jde prudce nahoru. V jednu chvíli nás předběhne jakýsi sportovně oděný týpek, který, jak se později dozvíme, se rozhodl zdolat celý WHW trek za 2 dny. Míjíme místo, kde se v roce 1306 odehrála bitva u Dalrighu, a o chvilku později i malé jezero s podivným názvem Jezero ztraceného meče, kde podle pověsti odhodili své meče i další těžkou zbroj Robert I. (Robert the Bruce of Scotland) a jeho vojáci, když utíkali před vojáky anglickými.
Na závěr historického okénka si můžeme na několika cedulích přečíst, že se v okolí vesnice Tyndrum, kam se za pár minut konečně dostaneme, v dřívějších dobách masivně těžilo olovo a je tu i jediný aktivní zlatý důl v celé Velké Británii. Radost z příchodu do kempu nám však zkalí zdánlivě banální špatné došlápnutí Elišky spojené s píchnutím v kotníku, které však ani po několika minutách nechce odeznít…
Když dokulháme do kempu, odbíjí pátá hodina odpolední. Už na první pohled to tady naprosto luxusní. Ubytování sice stojí 7 liber na osobu a noc, ale za tu cenu máme k dispozici mimo jiné přepychové umývárny a záchody nebo malou kuchyňku. A dokonce tu mají i zařízení na redukci otravných midges, které zdá se skutečně funguje! Pro stany je sice vyhrazeno jen malé místo uprostřed kempu, ale my si vystačíme s málem. Rychle stavíme stan, protože pěkné počasí je ta tam a začíná zase drobně pršet. Když máme postaveno, jdeme na nákup do centra tvořeném několika baráky a benzínkou s obchodem. A právě zde jsme svědky nehody, kdy jeden naprosto opilý jedinec přímo před námi najel na benzínový stojan a celý ho zboural. Naštěstí to dopadlo dobře (tedy pro nás, pro stojan ani řidiče to zas tak dobře nedopadlo) a my se s nepříjemným zážitkem můžeme vrátit ke stanu.
Po návratu máme radost, že si vedle nás staví stan naši staří známí z Holandska. Za družného hovoru si v malé dřevěné chatce vaříme večeři z pytlíku, tentokrát překvapivě dobrou bramborovou kaši s masem a zeleninou, popíjíme pivo a cider a mlsáme malé sladkosti. Náročný den si však začíná vybírat svou daň, takže se loučíme, jdeme se osprchovat a vrtáme se do spacáků. Kromě obligátní obavy o počasí nám dnes přibyla další starost, ale oba shodně doufáme, že zítra bude noha Eli zase v pořádku.