Všechno jako obyčejně, jen je to organizované a na zádech mám občas i startovní číslo. Posledních pár let navíc tak nějak systematicky i trénuju, takže mě výsledný čas zajímá víc než před lety.
Zbrusu nový pochod nazvaný Brdskými hvozdy byl mým třetím pokusem o úspěch v místech, které byly veřejnosti ještě nedávno uzavřeny. Od počátku se vše sice vyvíjelo slibně, ale obrovská porce kilometrů po tvrdém povrchu (asfalt a podobné, chodidlům nepřátelské materiály) na mých nohách po 100 kilometrech zanechala takovou paseku, že jsem při představě dalších minimálně 30 kilometrů raději hodil flintu do žita…
Jubilejní 25. ročník Pražské stovky sliboval návrat ke kořenům. A to nejen svou trasou, startující i končící v Praze – Modřanech a plánující účastníky zavést na ta nejkrásnější místa na jih od metropole, ale i svou délkou čítající ještě „snesitelných“ 125 kilometrů. Což proti letům minulým představovalo značné zkrácení. Není proto divu, že se na start postavilo hned 317 odvážlivců.
Tak ještě jednou a naposled, sporťáku! Jednoduchá stovka NEEXISTUJE, jasný? Že trasa nevede přes Sněžku, do pěti černých sjezdovek, skrz neprostupné pralesy, rozlehlé močály či není zapadaná půl metrem sněhu neznamená, že to bude procházka růžovou zahradou a že to můžeš podcenit! Rozumíme si? Dobře, tak na to mysli, jinak si koleduješ o malér! A teď odchod a nandej jim to!!
Již pár týdnů po loňském neúspěchu jsme si s Jirkou řekli, že pokud to bude jen trochu možné, dáme si letos plnotučnou Beskydskou sedmičku ve své nejdrsnější podobě ještě jednou. Takže jsem se koncem srpna částečně nemohl dočkat a částečně měl hodně sevřený žaludek, protože mít druhé DNF za sebou by byla… no, hodně nepěkná věc. Jen z toho počasí jsem měl obavy. Velké obavy…
Ačkoliv se na severu Čech koná hned několik vesměs zimních a jarních dálkových pochodů, pro mě osobně to zatím byla Terra incognita. To se však mělo změnit v polovině srpna, kdy se konal další ročník pochodu nazvaného Skalní hrádky Labských pískovců. A protože jsem byl po Týnišťských šlápotách na vlně, rozhodl jsem se dát si před Beskydskou sedmičkou ještě jednu přípravnou akcičku.
Jo, jo, jo, jo a ještě jednou JO! Olafův organizátorský skalp se konečně houpe na mém virtuálním pochodnickém opasku a já tomu stále tak trochu nemůžu uvěřit. Dokončil jsem Týnišťské šlápoty, zdolal jsem 120+ kilometrů s převýšením 3800+ metrů! Vyrovnal jsem se s horkem, suchem i bouřkou, a zároveň vylepšil rekordní záznam v kolonce nejdelší pochod. Ale hlavně, a to především, jsem se celou cestu výborně bavil.
Poté, co se mi minulý rok začátkem září „podařilo“ přerušit krásnou sérii čtyř dokončených B7 v řadě, zůstala mi už jen jedna stovka, u které mám při vícenásobné účasti stoprocentní úspěšnost. Přeměnit letošní registraci na čtvrtý úspěšný záznam v mém závodnickém deníčku ale dlouho vypadalo jako nesplnitelné přání. A tak jsem se na start pochodu postavil s jediným přáním – dojít až do cíle.
Namlsán hodně povedeným Pražským půlmaratonem mám zálusk na další trofej – reinkarnovanou Fabiánovu stovku konanou v Brdech. Organizace se ujal můj kamarád a parťák z B7 Jirka Větvička s pomocníky, takže to pro mě bude mít i trochu jiný rozměr. Musím ukázat, že loňské fiasko s nedokončeným beskydským propršeným pochodem byl ojedinělý výbuch…
Plán to byl jednoduchý a přitom dokonalý – přihlásím se na 24. ročník Pražské stovky, nakoupím dostatek teplé zimní výbavy, mentálně se připravím na zimu, led, bláto, tmu a desítky hodin na cestě, a po oslnivém výkonu si v cíli s Olafem pořídím vítězné selfíčko. Nepovedená sezóna 2017 tím bude zapomenuta a já se pln optimismu vrhnu na přípravu na sezónu příští. Inu, skoro to vyšlo. Skoro…
Nedá se nic dělat, je konec, moje úžasná série čtyř dokončených Beskydských sedmiček v řadě právě končí. Stojím v dešti kousek od vrcholku Lysé hory a v ruce držím promoklý telefon, kterým jsem právě oznámil svému parťákovi Jirkovi, že letošní ročník B7 je nad mé síly. Kromě extrémních povětrnostních podmínek padá největší díl viny na mou hlavu, nemám prostě natrénováno…
Akce Kudy chodili trempové, pořádaná turistickým oddílem Trilobit Barrandov, patří mezi mé nejoblíbenější „kratší“ pochody. Cesta vede vesměs kolem řek a potoků, lesy a loukami, prostě tam, kde to „trempíci“ měli a mají rádi. Loňská trasa mi přišla výjimečně povedená, z letošní jsem měl trochu obavy, protože první pohled na oficiální GPX soubor sliboval méně lesů a více asfaltu.
Letošní sezóna zatím není zrovna povedená, K100 je moje premiérová stovka v tomto roce. Nemám moc natrénováno, ale poměrně slušný výsledek z pochodu do Prčic mě naplňuje mírným optimismem. Nicméně hory jsou hory, ty v okolí Prahy nenajdeme, takže to určitě bude bolet. Ale těším se, Krkonoše mám prostě rád. Jen ta předpověď počasí mi dělá starosti…
Známý pochod vedoucí z jižního okraje Prahy až do Prčic je pro mě jednou z posledních možností, jak alespoň trochu natrénovat na neúprosně se blížící Krakonošovu 100, konanou v půlce června v Krkonoších. Rok 2017 je totiž z pohledu pochodnického všechno, jen ne úspěšný. Ale jsem optimista, ono mi vlastně ani nic jiného nezbývá…
Letošní dálkoplazecká sezóna se pro mě zatím nevyvíjí podle mých představ. Je konec dubna a v nohách mám dohromady míň kilometrů, než kolik jsem loni ušel během každé z několika stovek. Především proto se chystám na start druhého letošního pochodu od Trilobitů s názvem Karlštejnská tlapička.
Je konec února, po sněhu ani památky, teplota v noci jen nesměle nakukuje do záporných hodnot a mým nohám se začíná stýskat po dlouhých (nejen) turistických pochodech a závodech. Nejvyšší čas vyrazit na první letošní výlet pořádaný oddílem Trilobit Barrandov s názvem S Trilobitem Zimou Nezimou.