Pražská 100 2018 aneb tři řeky s Olafem (DNF)

by | Dec 19, 2018 | Pražská stovka | 2 comments

 Jubilejní 25. ročník Pražské stovky sliboval návrat ke kořenům. A to nejen svou trasou, startující i končící v Praze – Modřanech a plánující účastníky zavést na ta nejkrásnější místa na jih od metropole, ale i svou délkou čítající ještě “snesitelných” 125 kilometrů. Což proti letům minulým představovalo značné zkrácení. Není proto divu, že se na start postavilo hned 317 odvážlivců, kteří se rozhodli změřit své síly se záludnou trasou, náročným terénem a zimním počasím.

Au au au au au! To je bolest!!! Trvalo to sice jen zlomek vteřiny, ale důsledky jsou velmi závažné a smutné… V mém levém třísle to píchlo, jako by mě tam bodli žhavou pletací jehlicí, a od té chvíle nejsem schopen udělat normální krok. Bolest navíc vystřeluje až k páteři, a aby toho nebylo málo, rychle dostávám křeče do “sedacích svalů”. Jestli se mi to nepovede rozhýbat, letošní Pražská stovka pro mě právě skončila. Chvilku odpočívám, pak kulhám na okraj Dobřichovic, kde na malém náměstíčku s lavičkou zkouším protahování a masáž postiženého místa. Ale kromě toho, že se do mě brzy dává zima, nevidím žádnou změnu k lepšímu. Jako poslední pokus zkouším tříslo srovnat pomalou chůzí, a tak bez ohledu na palčivou bolest přecházím železniční trať, zdolávám most přes Berounku a pak kulhám asi 200 metrů na promenádě podél řeky. Ne, nejde to. Se sebezapřením vyndavám mobil a volám si odvoz, vzápětí informuji i organizátory… 

Game. Set. Match. Pražská stovka!

340 kilometrů. Přesně tolik jsem ušel během pochodu nazvaného Pražská stovka. Bohužel nikoliv najednou, ale v rámci pěti uplynulých ročníků, což mimo jiné znamená děsivé skóre 5:0 ve prospěch pochodu. A stejně jako každý rok i letos doufám, že to konečně zlomím a dojdu až do cíle. Drobný optimismus je na místě, protože kromě velmi povedené druhé poloviny pochodnické sezóny (5 dokončených stovek za sebou) jsou i parametry jubilejního 25. ročníku tak trochu ne-Olafovské. Především délka hlavní trasy 125 kilometrů vrací Pražskou stovku zpět do kategorie “stovek” a minimálně na rok dává zapomenout 150+ kilometrovým stomílovkám. Díky startu v Modřanech je pro mě navíc ideální i logistika; odpoledne si na pár hodin zdřímnu, najím se, připravím a teprve necelou hodinu před startem závodu se registruji v tradičním zázemí pochodu, v ZŠ profesora Švejcara.

Je tu narváno, a to tak, že hodně. Pobyt v centru dění omezím na minimum, jen vyplním tradiční kontrolní kartu, dostanu itinerář a kontrolní čip, a pak se přesunu k jednomu z východů, kde je přeci jen volněji. S mírnou předstartovní nervozitou pozoruji soupeře, kteří nezřídka patří mezi naší ultra-trailovou špičku; část znám jménem, tu větší jen od vidění, ale nepochybuji o tom, že se tu sešla hodně silná konkurence. Čas sympaticky ubíhá a když se pozdravím s Jirkou Větvičkou, je pomalu na čase vydat se na nedaleké shromaždiště nazvané Veřejný oddechový a sportovní areál, zkráceně VOSA, odkud přesně o půlnoci pochod odstartuje. Zatím je tam pusto, ale s blížící se půlnocí se rychle plní, a když Olaf začne odpočítávat, jsme tu skoro všichni. S úderem dvanácté hodiny se dav vyvalí z branky a po schodech míří ke Lhoteckému potoku. Je odstartováno, jubilejní 25. ročník Pražské stovky právě začal!

Stejně jako jindy nemám ambice hnát se kupředu, spokojím se s poklidným chvostem startovního pole. Dýchám přes merino nákrčník a snažím se nekašlat; posledních pár týdnů jsem se střídavými úspěchy bojoval s nachlazením, takže moje průdušky nejsou z mrazivého vzduchu zrovna nadšené. Počasí nám nicméně přeje, alespoň v porovnání s minulým týdnem je to téměř zimní ideál – teplota pár stupňů pod nulou, skoro jasná obloha a bezvětří. I předpověď je milosrdná, takže snad se rosničky tentokrát moc nespletou. Svižným tempem procházíme ztichlým sídlištěm a parkem kolem retenční nádrže Borový, překračujeme hlavní silnici Generála Šišky a přes Modřanskou rokli míříme k Cholupicím.

U letiště Točná se napojujeme na mně dobře známou trasu, kterou jsem běžel snad 20x. I když vesměs ve dne a hlavně v opačném gardu, stejně je příjemné vědět, co mě čeká. Jinak je to zatím pohodová procházka, podklad je hodně ztuhlý, takže se nebořím, ale ani nekloužu, kilometry rychle přibývají. Na Čihadle si u vrat opuštěné raketové základny značím druhou kontrolu a pak pokračuji dál do přírodní rezervace Šance, prvního více terénního úseku pochodu. Na Nickerleho vyhlídce, kde je třetí kontrola, je malá zácpa, ale také krásný výhled na osvětlenou Zbraslav. Poslední část úseku byla hodně namrzlá, takže spolu s ostatními hledám cestu lesem podél cestičky. A poprvé si uvědomuji, že na rozdíl od ostatních nemám problém s terénem. Zatímco kolem mě hned tři lidi kloužou a padají, já stojím na svahu jak přilepený…

Kolem zvolské minizoo jen proběhnu a doufám, že pumy a jiné kočkovité šelmy jsou tentokrát bezpečně zavřené v klecích. Na Hradiště kolem Arcibiskupského altánu je to zase hodně do kopce, ale sil je zatím dost a za podpory hůlek jsem brzy nahoře, u kontroly číslo 4. Zapíšu si čas a pak mě čeká delší příjemný seběh dolů, do Károvskovského údolí. Místo odpočinkové procházky podél železniční trati nás ale Olaf po pár metrech zase žene nahoru, do kopce, a teprve po dalším kilometru se stočíme po modré značce zpět k Vltavě. Obzvlášť poslední fáze sestupu je dost náročná, lidi tu kloužou a padají. Ale já ne, jen se kolem nich mihnu a jsem dole, u první čipové kontroly spojené s občerstvením.

Občerstvovačku mají na starosti borci z TrailPointu, mého oblíbeného obchodu (nejen) se sportovní obuví pro jedince s nadměrně vyvinutými chodidly. Právě u nich jsem si ve středu před závodem koupil nové obutí inov-8 X-Talon 260 Ultra velikosti 48 a od prvního kilometru si za svoji prozíravost nepřestávám gratulovat. Jsou to mé první boty s tak agresivní podrážkou plnou 8 mm vysokých kolíků, díky kterým si připadám jako bych měl na nohách přísavky. Bez ohledu na sklon kopce po došlápnutí prostě stojím, nepohnu se ani o píď. Což se paradoxně jeví možná až trochu kontraproduktivně, protože moje kolena na takové tvrdé došlapy nejsou úplně zvyklá. Obzvlášť to levé mě začíná občas pobolívat.

Na občerstvovačce panuje čilý ruch. Nejdříve pípám čip a pak se řadím do fronty na teplý čaj. Uzobávám různé dobroty na doplnění energie a čekám, až mi Radek Brunner doplní vodu v lahvích. Je to hodně zvláštní pocit, když vás obskakuje borec, který je schopen uběhnout 246 kilometrů dlouhou trasu mezi Athénami a Spartou v průměrném tempu lepším, než mám já na půlmaratonu. Fotím si ho na památku a s novou dávkou energie se pouštím Ohrobeckým údolím do kopce po červené značce. I tady to dobře znám, takže bez překvapení nacházím sedmou kontrolu na rozcestí Zvole-Ohrobská a můžu pokračovat dál dolů do Vraného nad Vltavou. V nohách mám přes 20 kilometrů, ale ani to necítím, jde se mi vážně výborně.

Celkem poklidná cesta do Davle po červené turistické značce má dvě komplikace. První je krátké, asi 200 metrů dlouhé zakufrování po přeběhnuté odbočce. Druhá je neplánovaná “Olafovina” vedoucí nás po trase mimo turistické značení dolů k Vltavě a hned zase zpátky na červenou. Kromě dvou kilometrů navíc to znamená i dalších 150 výškových metrů, ale znovu musím pochválit obutí, i do prudkého blátivého kopce se jde bez nejmenších problémů. Další odbočka na mě čeká v Olešku, tentokrát ale kousek nad železniční tratí jdeme po vrstevnici mnohem déle, a teprve pak se vydrápeme zpátky na červenou. Na vyhlídce si prohlédnu osvětlenou a jen pár stovek metrů vzdálenou Davli a už se těším, až si v místní hasičárně dám zase trochu teplého čaje a něco na zub. Ale jdeme Pražskou stovku, takže nic není tak jednoduché, jak se zdá. A nás místo poklidné cesty podél Vltavy čeká ještě jedno stoupání a pak dalších pár (hodně!) stovek metrů po naučné stezce Střed Čech. Teprve pak nám Olaf milostivě povolí sejít k Vltavě a kolem nádraží a po zeleném mostě můžeme zamířit k hasičárně, kde je druhá kontrola.

V několika místnostech je krásně teplo a útulno. Na stolech plno jídla a pití, ve velkých varnách spousta horkého čaje. Prostě stovkařův Eden. Já však odolám pokušení a po krátkém občerstvení a doplnění obou lahví horkým čajem se loučím. Mimo jiné proto, že se sem dneska ještě jednou vrátím; na stejném místě je totiž dle itineráře i kontrola číslo 4. Venku je stále ještě tma tmoucí, ale obloha již začíná ztrácet svou temnou barvu, blíží se svítání. U vody to trochu studí, ale jakmile vyšplhám pár výškových metrů, je mi zase teplo.

V obci Sloup na mě čeká zajímavé a nečekané překvapení. Nějaký tajemný příznivec ultrapochodníků tu ve své garáži přichystal pro všechny “báječné běžce Pražské 100” neoficiální občerstvovací stanici s džusy, sušenkami a dalšími dobrotami. S úsměvem na tváři ochutnávám jedno srdíčko. Fakt milá pozornost. 🙂

Další zastávka je opět u vody, u kostela sv. Kiliána, kde je umístěna kontrola s pořadovým číslem 13. Pak zas do kopce do vesnice Hvozdnice a dál po žluté až do Štěchovic. Na vyhlídkovém místě je celé městečko i s přehradou jako na dlani, mě ale víc zajímá protilehlý kopec Chlum, kam se budu muset vydrápat. Naštěstí až po dalším občerstvení na strategicky umístěné tajné kontrole, kde je kromě milých a usměvavých organizátorek k dispozici tradiční menu. Doplním vše potřebné, prohodím pár slov a vykročím vstříc dalšímu stoupání.

Kopec Chlum s nádrží pro přečerpávací elektrárnu obkroužíme skoro celý. Asi nejzajímavější na celém úseku je to, že začíná sněžit. Zatím jen lehce a z nebe místo vloček padá spíš taková zmrzlá krupice, ale jestli to do teď ostatním klouzalo, teď to asi začne klouzat i mě. Teplota je sice stále lehce pod bodem mrazu, ale kombinace ledu a vlhkého podkladu dává tušit nepříjemnosti. To pět rychlejších závodníků, které potkávám v místě, kde se cesta napojuje na NS Svatojanské proudy, právě zažila větší nepříjemnost, než je padající zmrzlá voda z oblohy – někdo si zde totiž pohrál se značením, takže místo odbočení proti proudu řeky pokračovali dál, někteří až zpátky do Štěchovic.

Mě se naštěstí podobná nepříjemnost vyhnula a můžu zahájit okružní jízdu kolem bývalých Svatojanských proudů. Co tu postavili přehradní nádrž, proudy zmizely na dně, ale okolí je stále kouzelné. Není divu, že tu je ráj chatek a osad. Nicméně polovina prosince není úplně ideální dobou na kochání se přírodními krásami. Neustávající sněžení začíná chůzi i občasný běh komplikovat i mě; kameny a kořeny namrzají a s ledem už si mé nové luxusní botičky zas tak dobře neporadí. Místo kolem sebe tak raději sleduji cestu v bezprostřední blízkosti, jen občas se zastavím a udělám si nějakou tu fotku na památku. Tempo držím stále na své poměry skvělé a tak není divu, že brzy zdolávám metu 50 kilometrů.

V Třebenicích si nejdříve prohlížím slapskou přehradní hráz zespoda, abych po ní po pár minutách mohl přejít. Zdánlivě jednoduchý úkol však v sobě skrývá nejedno úskalí. Především pod tenkou vrstvou skryté zamrzlé kaluže jsou ďábelsky zákeřné a zpětně to vypadá, že čtveřice nepříjemných podklouznutí možná právě zde zasela semínko mého pozdějšího zranění a neúspěchu. Zatím to je ale pouze drobná nepříjemnost na cestě, kterou nijak neřeším. A další kontrola s občerstvením se nezadržitelně blíží.

Pouze pro potřeby závodníků uzavřená hospoda U Oldy v Nové Rabyni je útulná, ale brutálně přeplněná. Rychle si tedy odpípnu čip, u baru si koupím něco na doplnění tekutin a pak se raději přesouvám před hospodu, kde si na lavičce přelévám vodu do lahviček a mezitím se krmím rohlíkem se šunkou a nějakou čokoládou. Chumelí už celkem slušně, teplota se pořád dívá na nulu na teploměru zespoda a mě začíná být zima. Raději se balím a vydávám zpátky do kopce k modré turistické značce. Pár kilometrů mám i společnost, nějakého dalšího pochodníka, ale vzhledem ke svému problematickému krku nejsem ideální partner do diskuze.

Na rozcestník Pexův luh Olaf upozorňoval už před pochodem. Dál po žluté je totiž tak trochu kalamita, což má za následek trochu náročnější a pomalejší postup. U Teletínských vodopádů je situace nejhorší, nejednou nás značky vedou mimo cestu, jen abychom se vyhnuli desítkám popadaných stromů různého stáří a velikosti. Ale i tuto překážku se mi povede úspěšně zdolat a kousek od vesnice Teletín si můžu do kontrolní karty zapsat 18. kontrolu. 

Další kilometry měly být, minimálně pro mě, zlatým hřebem pochodu. Nacházím se několik desítek metrů nad hladinou Štěchovické přehrady a přede mnou tuším několik vyhlídek a jinak kouzelných míst. První je vyhlídka Bednář s kontrolou číslo 19. Počasí však není velkému kochání moc nakloněno. Viditelnost sice není špatná, ale ze skal a kamenů kolem vyhlídek je regulérní klouzačka, což vzhledem k únavě nehodlám riskovat. Nerad bych, aby můj první křížek na Pražské stovce byl zrovna v kolonce “vzpomínáme”… Opatrně si tak značím kartu, s velkým jištěním dělám fotku a rychle se vracím na přeci jen bezpečnější zem.

Vyhlídka Máj, jeden z nejfotogeničtějších meandrů Vltavy a asi i v ČR. I když jsem sem měl namířeno už několikrát, tuhle nádheru si na vlastní oči mohu prohlédnout teprve dnes. Ale stejně jako u předchozí vyhlídky je to jen poloviční uspokojení, protože skrz stromy není moc dobře vidět. A dostat se na to správné místečko, odkud vznikají ty nejkrásnější fotky, je ještě o řád složitější, než na Bednáři. Sice se tam právě fotí nějaká nesoutěžní partnerská dvojice, ale jejich křečovité pohyby mi dávají tušit, že mají dost stažené půlky. Někdo naštěstí přendal fixu na prostranství nad sněhem pokrytými skálami, takže ani není třeba pouštět se do přehnaného rizika. Značím si kontrolu číslo 20 a sám sobě si slibuji, že se sem musím někdy vrátit. Ideálně v létě, kdy je pravděpodobnost námrazy přeci jen nižší.

Tři kilometry až do Třebsína utečou jak voda. Držím si své tempo, zdržuji se jen na focení, zatím si nemůžu stěžovat. Občas mě sice mírně zazlobí levé koleno, ale po pár krocích se zase uklidní a můžu pokračovat. Kontrola s číslem 21 je na místě zvaném U vodníka Třeba, která zde sedí obklopen obrovskou spoustou hrníčků na dušičky. Doufám, že na mě žádný připravený nemá. O pár stovek metrů dál se přede mnou otevře výhled na řeku, kterou ovšem není Vltava, ale Sázava. A já jsem zase trochu veselejší, protože tady to dobře znám. Kolem několika hezkých vyhlídek se po červené značce blížím k dalšímu významnému bodu, k mostu přes Sázavu u Pikovic. Ještě předtím ale musím zdolat další Olafovu výzvu, vydrápat se skoro až na vrchol kopce Medník. Po 72 kilometrech to už nejde tak lehce, jako na začátku pochodu, ale stále ještě si připadám svěží a plný sil.

V Pikovicích je kromě mostu již zdaleka vidět další srocení davu tvořeného pestrobarevnými pochodníky, neklamné znamení tajné kontroly. S radostí si nechám označit kontrolní kartičku a doplňuji zásoby po kapsách i energii v krvi. Chvilku si užívám luxusu v podobě dřeva hořícího v kovovém kotlíku, ale protože mám takový smělý plán dorazit do Davle ještě za světla, loučím se a po klouzajících prknech mostu pomalu přecházím na druhý břeh. Další kilometry jsou celkem pohodové, jen v Chlomku se nás Olaf rozhodne vyhnat pro pár výškových metrů do kopce nad skály; z celkového pohledu jde ale jen o drobnost. Půl hodiny nato mám na dohled most pro pěší v Davli a o dalších 10 minut později podruhé otevírám dveře místní hasičárny, čímž zhruba zakončím druhou třetinu pochodu.

Jsem na cestě již 16 hodin, tuhle zastávku tedy trochu protáhnu. Kromě tradičního občerstvení to znamená i návštěvu WC, dobití sport-testeru a kompletní převléknutí horní poloviny těla. Jako takový neobvyklý, ale nesmírně chutný bonus si pro nás organizátoři připravili tradiční valašské Frgály. Vychutnávám si tu lahůdku a mezitím přemítám o tom, co mě ještě čeká. Čas mám zatím vynikající, že tu budu tak rychle jsem předpokládal jen v té nejoptimističtější variantě. Celkově se cítím výborně, nejsem ospalý a kromě levého kolena, které se občas píchnutím připomene, mě nic nebolí. Vzhledem k počasí je to až podivné.

Chvilku po čtvrté hodině se loučím a podruhé, tentokrát naposledy, opouštím milé organizátory v Davli. Soustředím se na to, abych trefil tu správnou cestu, vzhledem k opakovanému křížení je to v GPSce trochu nepřehledné. Ale povede se, jen s drobným zaškobrtnutím. Už za svitu čelovky procházím obcí Sloup a dál přes Řeřichový vrch blíž a blíž k Brdům. Procházím Líšnicí, podchodem křížím dálnici D4 a mířím k Černolicím. Jsem trochu nervózní, protože 25. kontrola by tady podle itineráře už někde měla být. Místo ní mě ale překvapí další tajná kontrola se sympatickými organizátory, kteří nám prozradí, že hledaná kontrola na nás čeká hned za další skálou. V klidu si doplním čaj a skutečně, jen co se vydrápu na malou Černolickou skálu, můžu si do karty poznačit další značku.

Blíží se stý kilometr, tak se nechci zdržovat a z kopce Červená hlína sbíhám svižným tempem dolů do Dobřichovic. Mám radost, protože na rozdíl od loňského roku mám nejen sílu, ale i mentální energii na to konečně dokončit tenhle extrémně těžký závod. Na hodinkách mi pípne 95. kilometr, když tu se to stane… A než pochopím, co se vlastně stalo, je konec všem nadějím…

Co dodat? I když to pro mě ve výsledku dopadlo skoro nachlup stejně jako loni (neúspěch po 100 kilometrech), na rozdíl od loňské Posázavské stomílovky jsou moje dojmy výrazně odlišné. V prvé řadě mě to vážně bavilo. Ne sice úplně všechno, k Olafovým z mého pohledu občas trochu zbytečným odbočkám jen za účelem nahnání pár výškových metrů mám rezervovaný postoj už dlouho, ale celkově jsem si trasu jak se tak říká “užil”. A paradoxně, i když jsem velkou část znal, stejně mi v paměti utkvělo množství krásných míst. Je až s podivem, co všechno je Olaf schopen vymyslet v místech, kde už to přece každý dobře zná!

Dále nezbývá než obdivovat skutečně špičkové organizátorské zabezpečení celé akce. Na značení se sice letos snesla trochu kritiky v souvislosti s přehnanou aktivitou imbecilních spoluobčanů, ale já osobně jsem s trasou neměl nejmenší problém. 200 metrů navíc, co jsem nakufroval během 100 kilometrů, jindy zvládnu již během prvních pár kilometrů pochodu. GPS trasa v hodinkách je prostě obrovský pomocník, a pokud by napříště Olaf kromě trasy dal v předstihu k dispozici i (byť třeba lehce neúplný) itinerář včetně kontrolních bodů, byla by to pro mě orientační nirvána.

Osobně ale ještě víc než značení oceňuji geniálně rozmístěné občerstvení. Je vidět, že jako zkušený stovkař má Olaf vyvinutý cit pro to, kde zhruba lidem dochází voda či energie. Z tohoto pohledu mi letošní P100 přišla snad nejlépe pokrytý pochod, co jsem zažil. Osobně jsem si s sebou táhnul značné množství zásob, aby mě právě nedostatek energie nestál šanci na první dokončení, ale díky Olafovi a jeho vesměs milým a obětavým organizátorům jsem nakonec ujedl jen 1 rohlík a 2 čokoládové tyčinky; vše ostatní jsem dostal. A to jsem ještě pohrdnul polévkou a k obecně nejlépe hodnocené občerstvovačce “U Čahojů” se ani nedostal.

Podtrženo, sečteno, mám z pochodu mnohem lepší pocit než loni, protože zranění je (na rozdíl od ztráty motivace) něco, s čím se prostě musí počítat. Pokud mi jindy trvalo několik dní až měsíců, než jsem přijal za svou myšlenku na další účast v tomto pochodu, letos jsem byl už cestou z Dobřichovic přesvědčený o tom, že to rozhodně nebylo naposled. Snad bude Olaf milostiv a délka trasy i dalšího ročníku se bude blížit spíš stovce než dvoustovce… 🙂 

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý pochod měřil 125 kilometrů, já z toho zvládl přibližně 96 kilometrů za 19 hodin 46 minut průměrným tempem 12:20 na kilometr (4,9 km/h). Během pochodu jsem nastoupal 3.442 metrů a sestoupal 3.496 metrů. Na start pochodu se postavilo 317 účastníků, dokončilo jich neuvěřitelných 233. Vítěz to dal za snových 14 hodin a 24 minut. Kompletní výsledky jsou tady.

Pin It on Pinterest