Krakonošova pomsta 2017 aneb trochu nám pršelo a foukalo…
Letošní sezóna zatím není zrovna povedená, takže K100 je moje premiérová stovka v tomto kalendářním roce. Nemám moc natrénováno, ale poměrně slušný výsledek z pochodu do Prčic mě naplňuje mírným optimismem. Nicméně hory jsou hory, ty v okolí Prahy moc nenajdeme, takže to určitě bude bolet. Ale těším se, Krkonoše mám prostě rád. Jen ta předpověď počasí mi dělá trochu starosti…
Je pátek, pár minut po dvanácté hodině, a já nasedám do svého (staro)nového vozu zahraniční výroby, abych vyrazil směr Vrchlabí, kde večer odstartuje 51. ročník Krakonošovy stovky. Je sice už červen, ale přesto je to moje první letošní stovka; ani jedné z dosud uskutečněných jsem se z různých důvodů ani nepostavil na start. Proto jsem si raději vzal v práci volno a plánuji se před závodem ještě trochu prospat. K100 sice nepatří mezi ty nejnáročnější podniky, nicméně i tak to po více jak půl roce od posledního závodu na 100 kilometrů přijde vhod.
Cesta proběhla bez komplikací, kromě krátké průtrže mračen kousek od cíle mě nic nezdrželo. Ve dvě odpoledne jsem mohl zaparkovat na dohled DDM Pelíšek, kde byl jako tradičně hlavní organizátorský stan. Po nedávném lijavci nebylo již ani stopy, sluníčko pálilo a na obloze nebyl ani mráček. Na registraci od tří se mi 50 minut čekat nechtělo, proto jsem si po sklopení zadních sedadel udělal v autě takový malý „bunkr“ a pokusil se spát. Trochu mi v tom bránilo několik desítek dětí na vedlejším sportovním hřišti vytrvalým jekotem, ale nakonec jsem usnul a s několika přestávkami spal snad 4 hodiny. Po probuzení jsem si vyzvedl startovní číslo 313, převlékl se do sportovního, dokončil přípravu zavazadla, pozdravil se s Jirkou, Olafem a několika dalšími známými, a pak vyrazil na náměstí T.G.M., kde byl na osmou naplánovaný start.
Tedy abych byl přesný, oficiální start byl naplánovaný na devátou hodinu večerní, ale startovat se mohlo průběžně již od osmi. Pár minut před osmou však vládla na náměstí taková hodně podivná atmosféra. Před liduprázdným pódiem zevlovalo ve skupinkách několik desítek pochodníků a marně čekalo na nějaké pokyny. Napsat, že organizace vázla, by však nebylo úplně přesné – ona tu totiž vůbec žádná nebyla. Tak jsme se s Jirkou alespoň vyfotili a po úderu osmé hodiny na věži radnice a několika minutách lehce zmateného pokukování po ostatních vyrazili vstříc dobrodružství. A hrozivě černé obloze. Krakonošova stovka je odstartována!
Stejně jako loni se oficiální měření času spouští teprve po průchodu časomírou na konci mostíku přes silnici na Špindl. To jsem ještě ve dvojici s Jirkou, ale ten v prním kopci natáhne krok a mizí v dálce. Jeho cíl pokořit patnáctihodinovou hranici očividně bere vážně. To já se rozcházím pomaleji. Stejně jako před měsícem v Prčicích mám ambici začít zvolna a postupně zrychlovat. Ale hodně bude záležet na počasí; první děsivý mrak se nám sice vyhnul, ale vzácně jednotná předpověď počasí slibující všechno, jen ne příjemné podmínky, mi moc klidu nepřidává. Cestou zdravím Olafa, pro kterého si bohužel Krakonoš už na sedmém kilometru přichystal speciální bonus…
První větší prověrku netrénovaných svalů na nohách představuje výšlap na rozhlednu Žalý, kde se nachází první kontrola. Stoupám rozvážně, ale slušným tempem, mám ze sebe radost. Kromě pípnutí časomíry s časem 0:59 je zde k dispozici čaj a voda na doplnění. Čaj je vařící, voda ledová, tak si to nějak namíchám do plastových lahviček „na potom“ a za pár minut jsem pryč.
Po zdolání druhého z kopců jménem Žalý (konkrétně Zadní Žalý) poprvé běžím. Citelně se začíná ochlazovat, každou chvíli se něco spustí. Mám na sobě tři vrstvy oblečení a v batohu další dvě, tak snad to bude stačit. Kolem mě začínají probíhat závodníci, kteří startovali až v devět, vesměs oblečeni do kraťasů a jednoho trička. Je mi z nich zima…
Na rozcestí Rovinka zapínám čelovku. O kousek dál se z vedlejší cesty vrací dvě závodnice, které trochu zakufrovaly. Moc dlouho nad tím ale nepřemýšlím, protože mi na hlavu dopadá první kapka. A pak další a další… Z počátku je déšť trochu nesmělý, ale během stoupání na Mísečky už leje jak z konve, takže na druhou kontrolu v tradiční restauraci Stopa přicházím v půl jedenácté již řádně promočený.
Vevnitř je hlava na hlavě, každý se chce schovat (a počkat, až to přejde, ha ha ha:), tak si jen doplním vodu a pokračuji dál. Po zelené, až na Dvoračky, tenhle úsek mám docela rád. Dneska to však není taková zábava. Déšť různé intenzity očividně nemá v úmyslu v dohledné době skončit, studeně fouká a na zemi je to blátivé a mokré eldorado. Snažím se jít svižným tempem, abych se zahřál, ale už se těším, až se v Harrachově doobleču. Trochu paradoxně je i přes silný déšť slušná viditelnost, takže se mohu alespoň trochu pokochat svítící Rokytnicí nad Jizerou.
Míjím Dvoračky (ty jsou zdá se otevřené, ale po krátké úvaze je hodlám ignorovat), Ručičky, a pak přes Rýžoviště až dolů do Harrachova. Většina cesty je po asfaltu, tak skoro pořád běžím, abych už byl konečně v suchu. I když to se mi možná splní ještě dříve, protože přestává pršet. V Harrachově pomáhám jednomu bloudícímu najít správný směr a až do sportbaru 007 jdeme společně.
Třetí kontrola už není čipová. Nechám si zapsat své číslo do počítače a s chutí se vrhám na jeden z obrovského množství chlebů namazaných různými marmeládami a jinými dobrotami. Nezapomínám ani na vodu a na svůj plán se doobléknout, venku už je vážně příšerná zima. Když se najedený, napitý, v pěti vrstvách oblečený a s krajícem chleba na cestu v ruce loučím, ve dveřích se potkávám se závodníkem, který na sobě má jen kraťasy a v ruce drží tričko s krátkým rukávem. WTF?!?
Asfaltová cesta podél Mumlavy je monotónní a zdlouhavá. Jdu výrazně pomaleji, než loni, takže mě každou chvilku předhoní rychlejší pochodník. Podle všeho už neprší, ale každý poryv větru schodí ze stromů tisíce kapek, takže je to vlastně jedno. Kousek od rozcestí Krakonošova snídaně zahýbám na lesní cestu a začínám se škrábat na sever k Vosecké boudě a dál k hranicím. Jde to pomalu, není to ono. Nohy neslouží a ani hůlky, které půl roku ležely v koutě, mi zdolávání výškových metrů moc neusnadňují, bolí mě z nich ruce.
Když se lesní cesta zase spojí se značenou asfaltkou, absolvuji svůj první dnešní hovor na téma „povolené zkratky a alternativní cesty K100“. Vůbec jsem dneska nějaký družný, s tolika cizími lidmi jsem nemluvil za celý loňský rok dohromady. 🙂 Asfaltka přechází v písčitou cestu a mě poprvé dochází dech. Každou chvíli musím odpočívat a metry naskakují protivně pomalu. Míjím Voseckou boudu a po dalších pár stovkách metrů se začíná zvedat vítr; neklamné znamení, že hřeben je již nedaleko.
Po 6 hodinách a 12 minutách si fotím rozcestník Svinské kameny, první z významných milníků závodu. Ale moc se tam nezdržím, viditelnost je mizerná a ledový vítr fouká nepříjemně silně. Otáčím se doprava a po červené značce začínám ukrajovat první metry hřebenovky nazvané Stezka Česko-Polského přátelství. Sám, přátelství chtivých Poláků tu dneska moc není. Je to sice hodně monotónní činnost, protože není na co koukat, ale terén je příjemně písčitý (a proto s minimem louží), převýšení přijatelné a když mám štěstí, vítr chvilku fouká i do zad. Akorát mi pak zase mrzne zadek, ale co se dá dělat, člověk nemůže mít všechno.
U Sněžných jam ale relativní idylka končí. Mlha je tak hustá, že každou chvíli očekávám Rákosníčka, ale především vítr se začíná dostávat za hranice snesitelnosti. S GPSkou v ruce pomáhám dalšímu bloudícímu najít správnou cestu, na známém kamenném chodníku z velkých bloků kamene porostlých klouzajícím lišejníkem ji však radší schovávám a s hůlkami v ruce soustředěne skáču z kamene na kámen. Tento chodník je náročný i ve dne, za sucha a bezvětří, v těchto podmínkách je to vážně o ústa. V duchu si tleskám za hůlky, že nemusím jít tak pomalu, ale jen do chvíle, než mi jeden obzvlášť silný poryv sfoukne hůlku před nohu a já o ni málem zakopnu. No, ustál jsem to, naštěstí…
Když je konečně tahle past na znavené pochodníky u konce, z hluboka si oddechnu. Během následujících kilometrů se scénář sice ještě párkrát zopakuje, ale už nikdy v takovéhle smrtící kombinaci. A to ještě můžeme být Krakonošovi vděčni, že teplota byla pár stupňů nad nulou; co by bylo začít to namrzat, to snad radši ani nechci domýšlet. Kolem Mužských kamenů, Dívčích kamenů a rozestavěné Petrovy boudy scházím po asfaltce k Lužické boudě. Stejně jako loni jsem tu v čase, kdy se začíná rozednívat. Což poznala i čelovka, naposledy zablikala a šla spát. Cestou houknu na dalšího pochodníka, který si chce prodloužit cestu výšlapem na Čihadlo (tato zkratka byla i označena šipkou s logem K100), a ten se mi za odměnu svěří, že si na těch zrádných kamenech rozbil nos a ztratil hůlku za hodně peněz. To potěší…
Na Lužické je další kontrola a polévka k tomu. Nějak na ni ale letos nemám chuť, místo toho navštívím WC a cestou zpět potkávám u umyvadla závodníka s krvavým a hodně nateklým kolenem. Další oběť zrádných kamenů… Doplňuji vodu a dobíjím sporttester, proto se celková pauza vyšplhá na 30 minut. Ale krátký odpočinek je nutný, čeká mě neoblíbený trailový sestup k polské Polaně plný kluzkých kamenů, kořenů, bláta a kaluží.
K mému překvapení to ale není tak hrozné, jak jsem se bál. Proti loňsku sice není tak krásné ráno, ale viditelnost je s klesající nadmořskou výškou stále lepší a lepší, vítr se honí především v korunách stromů, ale hlavně je stav cesty více méně stejný jako loni; očividně je tak hrozný, že už horší být nemůže. 🙂 Cestou se dávám do řeči s cyklistou, pro kterého je chození stovek jen způsobem, jak se odreagovat od šlapání do pedálů. Společně litujeme trojici, která se asi o kilometr dál vrací proti nám, protože minuli Lužickou boudu, a pak mi utíká, protože tohle vážně není terén pro mě.
Na louce u Polany dělám pár fotek, pak pokračuji po modré směrem na jih přímo ke Sněžce. Kousek přede mnou je další kontrola. Tentokrát k ní ale dorazím ze západu, po modré. Loni to nešlo, cesta byla v rekonstrukci. Na kontrole si kromě tradičního zapsání čísla jen beru vodu a bez zdržení pokračuji dál pro mě zcela novou trasou kolem ledovcového jezírka Malý Staw. Za hezkého počasí to tam musí být nádherné, protože i dnes to tam vypadalo hodně dobře.
Po krátkém intermezzu po žluté značce s klesáním o 50 výškových metrů končím ve 1250 metrech nad mořem. Hodně motivující, protože dál po černé turistické značce (na území Polska mají i černou a očividně ví proč) začínám stoupat až k nejvyššímu bodu dnešní cesty i celé České republiky. Jde to pomalu, ale pomáhá mi mírně se lepšící počasí a koktejl od Nutrendu. Dokonce potkávám několik turistů! Kolem horní stanice lanovky z polské strany přicházím k typické žluté Slezské boudě u Obřího sedla a přede mnou je už jen ten poslední kopec.
Nebo v to alespoň doufám, protože lepšící se počasí byla očividně jen další legrace zdejšího vládce hor. Sněžka není pro mlhu vidět a vítr si svou silou nijak nezadá s tím, co byl u Sněžných jam. Ba co víc, s každým výškovým metrem je to horší a horší. Zhruba v půlce výstupu to začíná být docela krize. Vítr fouká přímo do obličeje a já mám problémy s dechem. Prostě je na mě to proudění moc rychlé. Každé dva kroky tedy musím zastavit, otočit hlavu do závětří, vydýchat se a pak zase pokračovat. Výstup na Sněžku tak v mém podání připomíná výstup na K2. Delší pauzy raději maskuji natáčením na mobil, aby se mi kolemjdoucí moc nesmáli…
Kousek pod vrcholkem mám pocit, že nedaleko přistává vrtulník, ten zvuk je naprosto jednoznačný. Přijde mi to zvláštní, protože v tomto počasí by to byl zajímavý způsob sebevraždy. Chvilku váhám, jestli nemám toho kyslíku v krvi až příliš málo. Teprve pak mi dojde, že se podle všeho jedná o meluzínu v rozpadajícím se polském Ufo. Což ale znamená, že už jsem těsně před cílem. A skutečně, o pár schodů dál se v mlze začne rýsovat obrys dominanty našeho nejvyššího kopce. Projdu kolem něj a o pár vteřin později vidím i Poštovnu s velkým logem K100 na zábradlí.
Když přijdu blíž, hledám kleštičky jako tu byly před rokem. Ale nikde je nemůžu najít. V tomto počasí nemám náladu na dlouhé zdržení, proto si fotím Poštovnu a chystám se jít dál, když tu kolem mě projde další závodník, vezme za kliku a… vejde dovnitř! Sakra, málem jsem zopakoval stejnou chybu jako na pochodu z Dubče do Dubče… No nic, (některými) chybami se člověk očividně moc neučí… Jdu za ním a uvnitř je skutečně živá kontrola. Zapíše si moje číslo a já po krátkém přemýšlení pokračuji ven; posezení u něčeho teplého je sice lákavé, ale já už chci být pryč! Kdyby do tohoto nečasu ještě začlo pršet (nebo sněžit), je konec.
Venku se rozhodnu zdejší povětrnostní podmínky zvěčnit i pro budoucí generace a natáčím na mobil pár krátkých videí. Málem se mi to ale vymstí. Podle teploměru v Poštovně jsou venku 2 stupně, kvůli větru je pocitově určitě pod nulou, takže mi velmi rychle začínají omrzat prsty. A trvá dost dlouho, než se mi zase vzpamatují. Upaluji proto z kopce dolů, co to jde, abych se trochu zahřál. Moc mi v tom nepomáhá další majstrštyk místních správců, kteří se rozhodli místní chodníky stavět z kamenů na výšku. Pro mé nohy je to po 60 kilometrech jak cesta po střepech… Jediné pozitivum vidím v tom, že je cesta skoro celá schovaná v porostu z klečí, a tak jsem alespoň trochu chráněn proti stále silně funícímu větru.
Když pominu velmi prudký sestup po nepohodlné cestě v první části cesty na Pomezní boudy, dál už je to naopak příjemná procházka. Bohužel, můj plán trochu to v poslední třetině závodu rozbalit a nahnat nějaké ty hodiny se začíná rozplývat. Prostě mi odešly nohy, sílu mám, ale do stehen a lýtek ji nějak neumím dostat. Takže se do kopců ploužím a z kopců běžet nemůžu, protože nohy bolí a bolí… Ale nějak zásadně mě to nenervuju. Když to jde, snažím se o svižnou chůzi a alespoň nemusím každou chvíli odpočívat a chytat dech.
Na kontrole na Pomezních boudách doplňuji energii opět chlebem se sádlem, pořádně promažu chodidla (už začínají trochu pálit a puchýře bych teď rozhodně nechtěl řešit), trochu si odpočinu a pak zase se loučím. Aby se mi šlo lépe, pouštím si do sluchátek hudbu a ve společnosti svých oblíbených zpěváků a kapel si to přes Spálený Mlýn, Janovy Boudy a Velkou Úpu šinu do Pece na poslední kontrolu. Zrovna, když jsem svědkem další debaty ostatních závodníků na téma „můžeme jít podél silnice, když modrá vede tudy?“, kouknu na telefon a tam zpráva od Jirky, kde prý jsem. Ten blázen to fakt dokázal, jeho čas 14:57 je z říše snů. Chvilku přemýšlím, jestli mě jeho výsledek nabudí nebo naopak sejme, ale pak to hodím za hlavu, pogratuluju mu SMSkou a těším se na malinovku.
Poslední kontrola v hospodě Zelený potok je zase trochu přelidněná, tak si jen doplním vodu, vdechnu malou malinovku a mentálně se připravím na poslední ostré stoupání na Hrnčířské boudy. Loni mě to málem zabilo, tak snad to letos bude lepší. Loučím se a po pořádné dávce chemie od Nutrendu se pouštím do prudkého kopce. Zhruba v půlce se otáčím a když vidím sluncem zalité kopce na protější straně údolí, jen si odplivnu. Fakt skvělý timing, Krakonoši!
U Hrnčířských boud si to krátím další povolenou zkratkou přes pole, když tu mě dožene dvoijce závodníků, se kterými jsem se už několikrát v průběhu závodu potkal. A prý jak jsem věděl, kudy jít. Opět vysvětluji, vo-co-go, pak se jeden z dvojice trhá a utíká do cíle, zatímco ten druhý, Radek, toho má očividně dost. Dávám se s ním do řeči a v družném hovoru nám cesta hezky utíká. Moje ambice na dobrý čas jsou stejně pryč, tak co. Když se navíc domuvíme na společné cestě do Prahy, je jasné, že do cíle už dorazíme společně.
Klidný a pohodový závěr pochodu se poněkud zkomplikuje kousek za rozcestníkem Rejdiště. Tažko říct, jaký úřednický osel povolil souběh dvou ani zdaleka ne komorních akcí v jeden den a po stejné trase, v každém případě ty desítky cyklistů, kteří nás ve vysoké rychlosti na lesní cestě během zhruba dvoukilometrového sjezdu míjí ve vzdálenosti menší než dostatečné, mě asi ještě chvilku budou strašit ze spaní. Navíc přijíždějí zezadu, takže se celý úsek každých 5 metrů otáčíme, prodíráme se ostružiním vedle cesty a přeskakujeme ze strany na stranu tam, kde si myslíme, že není vyjetá stopa.
Naštěstí se trasy závodů nakonec dělí a my scházíme do poslední vesnice před Vrchlabím, do Horního Lánova. Vylézt na poslední kopec a pak po asfaltce dojít až k městskému parku nám zabere asi 45 minut a pak už nás čeká jen mírný sestup do města. Cestou nás začínají dobíhat první závodníci poloviční, 55 kilometrů dlouhé trasy, tak je radostně zdravíme a těšíme se na cílovou pásku. Poslední metry Vrchlabím už vnímáme jak ve snu a konečně je tu cíl. Jsme tu, zvládli jsme to!
V cíli si vyzvedáme diplom, trochu se občerstvíme a protože začíná zase poprchávat, nasedáme do auta a vyrážíme na cestu domů. U první benzínky ale raději stavíme a dáme si krátkého šlofíčka na oživení, pak už se jede mnohem lépe. V 8 hodin jsem doma a začínám zpracovávat své dojmy, které jsou hodně intenzivní.
Závěrem bych chtěl poděkovat organizátorům za organizaci (i když by stálo za to zvážit, jestli by se něco nedalo dělat jinak, a také nějak ujednotit ty rozdílné trasy a povolené zkratky, ne každý už jde K100 po patnácté a ví o nich), tradičně úžasné občerstvovačky, Radkovi a Jirkovi za milou společnost a Krakonošovi za to, že nás nechal dojít až do cíle.
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 96,7 kilometru jsem zvládl za 19 hodin 44 minut průměrným tempem 12,1 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 3609 metrů. Na start závodu se postavilo 425 účastníků. Se svým časem jsem se umístil na 228. místě jako 186. muž v pořadí. Vítěz to dal za 9:46, 81 pochodníků nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.
Teď jsem ještě shlédla video a to je teda síla!!! No hlavně, že jsi to ve zdraví přežil 🙂
Dik:) Jsem proste drsnej horal:-)))
Jsi vážně dobrej, bratříčku 🙂