S Trilobitem (ne)zimou nezimou 2024 aneb padesátka jarní přírodou

Pochody od Trilobitu Barrandov mám rád. Konají se ve Středních Čechách nedaleko od mého bydliště, nejdelší trasa měří mezi 50 a 60 kilometry, s obtížností to moc nepřehánějí, a v neposlední řadě je (při vhodné konstelaci hvězd a slabé konkurenci) možné vyhrát pohár za umístění „na bedně“ i když se nejmenujete Stančo nebo Harčarík. Trasy se každý rok mění, ale počet hezkých úseků na dohled Praze je konečný a omezený. Proto byl letošní 14. ročník pochodu S Trilobitem zimou nezimou celkem podobný ročníku 2016, kdy jsem se ho zúčastnil poprvé.

Nevím, jestli to někdy bylo jinak, ale ani třetí ročník nebyl úplně „zimní“. Ani v noci teplota neměla klesnout pod nulu, naopak ve dne předpověď hlásila sluníčko a 11 stupňů. Při volbě oblečení jsem přesto šel raději na jistotu a vzal si dlouhé kalhoty a Merino s dlouhým rukávem s tím, že až mi bude horko, převleču se. V sobotu v 7 ráno jsem tak sbalil běžeckou vestu, nasnídal se a vyrazil na start. 15 minut před startem jsem se za sympatických 80 korun zaregistroval a pak v družném hovoru s ostatními závodníky čekal na signál, že můžeme vyrazit. Přesně v 8 si nás hlavní organizátor vyfotil a všech 14 nás vyrazilo na nejdelší trasu. Účastníků padesátky bylo sice víc, ale jen my si to mohli rozdat o poháry – ostatní startovali už od sedmi. Tak jdeme na věc!

První kilometry vedou po obvodu Kunratického lesa. Nechci se utavit, do prudkého kopečku raději jdu, ale jakmile je to možné, přecházím zase do klusu. Čelo závodu se mi pomalu vzdaluje, ale s tím jsem tak nějak počítal. Teplota je sice stále jen těsně nad nulou, ale mě už je horko až až. Začínám se potit, proto ještě před první samostatnou kontrolou zříceniny u Nového Hrádku zahýbám k dřevěnému stolu a beru si tričko s krátkým rukávem. Zajímalo by mě, co budu dělat v létě…

U informační tabule u Hrádku je trochu těsno. Všichni čtou text a snaží se místo tradičních fixek odpovědět na otázku v itineráři. Mě k tomu chybí drobnost – něco na psaní. Proto si správnou odpověď fotím na mobil s tím, že pokud bude potřeba, dopíšu to všechno v cíli. Za pár okamžiků už jsem zase v běhu a kolem Dolnoměstského rybníka vbíhám do vilové čtvrti v Kunraticích. Chvilku vyklusávám ve společnosti dalšího závodníka Lukyho z Vinoře. Chybně pochytím, že je z Garmina, tak mu diskuze se mnou musí přijít asi hodně zvláštní. Až po chvíli si porozumíme, že mě ZNÁ z Garmin Connectu. 🙂 Ještě pár minut nezávazně klábosíme, pak se mu krůček po krůčku vzdálím a dál pokračuji sám.

U tržnice SAPA přebíhám rušnou hlavní silnici a po cyklostezce opouštím ruch velkoměsta. Mezi zelenajícími se lány polí mířím k první živé kontrole v restauraci U Čámrse v Cholupicích. Nahlásím startovní číslo a obratem dostanu razítko do itineráře. Celé to zabere jen pár desítek vteřin, pak se vracím zpátky na silnici. O kousek později přecházím po přechodu pro zvěř Pražský okruh a mezi balíky slámy a zoraným polem vyklusávám k další samostatné kontrole. Docela tu fouká, tak se potřebuji zahřát pohybem.

Z informační tabule si fotím celkovou délku cyklotrasy 19A, pak skrz klidné ranní Dolní Břežany pokračuju dál na jih. Mezi zoranými poli mi to přijde povědomé, tady už nějaký pochod určitě vedl. A taky že ano, dokonce ten samý, akorát o pár let zpátky. V zatáčce plním další samostatný úkol a fotím si plastiku České republiky vytvořenou v roce 2018 ke 100. výročí založení Československa. Po průchodu obcí Libeň dávám vale méně záživné části pochodu, dál už to bude víc přírodní. A bahnité…

Bláta je kolem skutečně víc, než dost. Obdivuji jedince, kteří se na start vydali v silničkách. Já mám co dělat se udržet na nohách v botách s pořádným vzorkem. Kousek za Novým Okrouhlem si u lesní studánky doplním vodu, abych se nemusel zdržovat v hospodách. Při té příležitosti dopiju zbytky z obou lahví, dohromady víc jak půl litru. Běžím dál, z kopečka to docela jde. Zatím se cítím skvěle, nohy i plíce fungují na výbornou.

Přibíhám k Zahořanskému potoku a podél něj vyklusávám chatařskou oblastí až k Vltavě. To už jsem až na pátém místě, předběhl mě nějaký borec v bílém. K další živé kontrole a nejjižnějšímu místu trasy mi zbývá pár stovek metrů. Kousek od nádražní budovy stojí modré auto s otevřeným kufrem a přilepenou cedulkou KONTROLA. Zdravím se s paní kontrolorkou a podávám jí kartičku, kam mi obratem vtiskne další razítko. Mezitím si z batohu vyndavám rohlík se sýrem a šunkou a k tomu velkou lahev iontového nápoje. Loučím se a s plnou pusou se vracím po stejné cestě podél řeky zpátky, kde potkávám další dva závodníky přibíhající o pár minut později.

Kousek za železničním přejezdem pokračuji po červené značce a začínám šplhat do kopce vedoucího na Oleško. Cestou potkávám spoustu turistů. Jak je krásně, na procházku přírodou jich vyrazily davy. Z vyhlídky si fotím si Vltavu v Davli a než dofuním na rozcestník Oleško značící konec stoupání, mám dopito. Což se brzy ukáže jako problém – více jak litr tekutiny v žaludku nedělá moc dobrotu a tělo si s tím nějak neumí poradit. Je mi blbě, bolí břicho, můj postup se výrazně zpomaluje. Lehce vyklusávám jen z kopce, a přitom by se tady běželo tak krásně!

Na další živou kontrolu je to pro změnu do kopečka podél Zvolského potoka. Obecně dneska trávím na břehu vodních toků poměrně dost času. Kontrola má být v obci Zvole u rybníka v hospodě U Rybníka. Ale trochu zmatkuju, cedule žádná a venku na terase se na mě taky nikdo nevrhá s razítkem. Pak si všimnu pána sedícího u piva, jak mi ukazuje, že mám jít dovnitř. A skutečně, hned u vchodu je malý stoleček, kde vytoužené razítko dostanu a můžu běžet dál.

Mezi poli a po okraji lesa míří mé další kroky k rozcestníku Ohrobská, kde máme v rámci další samokontroly opsat letopočet ze zarezlého a zarostlého turistického ukazatele. Ani jsem netušil, že tu nějaký takový je. Tady už je to jinak hlava na hlavě, při seběhu po červené se vyhýbám asi 20 lidem, což mě poněkud zpomalí. Břicho už je lepší, daří se mi klusat už přijatelnou rychlostí. Na železniční zastávku Jarov tak dobíhám s mírným optimismem.

Ten mě ale při snaze vyklusávat i po rovině přejde, tak dobře na tom zatím nejsem. K rozcestníku Károvské údolí to proto trvá déle, než bych čekal. Zároveň mě čeká poslední větší zkouška dnešního závodu, stoupání na hradiště Závist. Po žluté je to napřed volnější, ale druhá část je pěkně prudká. Jdu sice bez zastavování, ale funím jak lokomotiva. Nahoře u rozcestníku je to zase Václavák, sešly se tu asi 3 velké skupinky postarších turistů, kteří se zdraví, volají na sebe… Nádhera, rychle pryč!

Až na vrchol na rozhlednu nás organizátoři naštěstí neženou, tam to musí být o život. Vyklusávám po velmi prudké asfaltce dolů po zelené a snažím se neuklouznout na kombinaci bláta a mokrého listí. Cestou mě míjí několik cyklistů, naštěstí jedou ohleduplně a ještě poděkují. Pod mostem Závodu míru chvilku přemýšlím, že se U Posledního Kelta stavím na jedno, dlouhá fronta podobně smýšlejících turistů a cyklistů mě ale z mého nápadu rychle vyléčí. Ve společnosti desítek Pražanů se tak indiánským během sunu podél Vltavy na sever až k estakádě dálničního okruhu, kde mě itinerář i turistické značení vedou prudce nahoru.

Po louce přecházím na druhou stranu Pražského okruhu a pár minut na to jsem v Komořanech. V restauraci U Bukačů má být poslední živá kontrola, ale přijde mi, že už jsem ji musel minuout. Chvilka práce s aplikací Mapy.cz mě ale naštěstí uklidní, je ještě pár stovek metrů přede mnou. Kontrola je tentokrát na zahrádce, tak si na chvilku sednu a během razítkování karty prohodím pár slov. Ale vzápětí se zvedám a pádím dál, beru to trochu sportovně a chci udržet své aktuálně páté místo.

Než zabočím k lesíku kolem Cholupického potoka, rychle se stavím v místní večerce a koupím si jeden RedBull. Doudám, že mi dá křídla. Vtáhnu ho skoro na ex a skutečně, po pár minutách se mi zdá, že nohy jsou trochu lehčí a ochotnější běžet. Je to mírně do kopce, tak běh není úplně ideální, ale lepší něco, než nic. Podél hlavní silnice vbíhám do Modřan a brzy nato jsem v Modřanské rokli. Tady dosahuje počet lidí maximum, ale silnice je tu naštěstí široká, nějak se vejdeme.

U Libušské přehrady už to je dobré. Můžu běžet i souvislejší úseky a navíc se zdá, že páté místo udržím až do cíle – v dohledu není nikdo v běžeckém a do cíle to mám už jen 4 kilometry, navíc dost často z kopce. Hecnu se a snažím držet tempo pod 8 minut na kilometr. Běžím skrz vilovou čtvrť v Libuši, pak kousek po chodníku vedle hlavní silnice, a když zase odbočím do klidnější ulice, čeká mě poslední, dlouhá cílová rovinka. Z kopce. Kilometr zvládám za 5 minut a pak už v restauraci Na tý louce zelený hledám známé písmeno K na žlutém podkladu, neklamnou známku cílové kontroly.

Po chvilce pátrání ji nacházím v dřevěné verandě vedle restaurace. Vcházím dovnitř a za pár okamžiků mám jak diplom, tak slušivou medaili. Na trojici vítězů jsem ztratil skoro hodinu, čtvrtý v pořadí mi nadělil asi 10 minut. Ale se svým výkonem jsem nakonec spokojený, dal bych si za odměnu pivo! Při pohledu na frontu u stánku ale jen smutně pokývám hlavou a jdu si na lavičku vyplnit nový záznam ve Stravě. Tím pro mě dnešní ranní běhání končí.

Co říci závěrem? Od Trilobitů vím, co očekávat, a přesně to jsem dneska dostal. I přes známou trasu jsem se několikrát dostal na místo, kde jsem byl poprvé, a i přes převahu asfaltu se mi to líbilo. Velký podíl na tom samozřejmě mělo jarní počasí, takhle teplo v únoru nepamatuju. Celkově to byla vydařená sobota. Jako bonus vnímám i fakt, že mě po doběhu nic nebolí, nohy jsou sice unavené, ale bez zranění. Takže děkuji za organizaci a pokud to klapne, uvidíme se na Tlapičce v květnu!