Pražská 100 2017 aneb přišel, viděl a…? Zase nedošel…

by | Dec 8, 2017 | Pražská stovka | 1 comment

Plán to byl jednoduchý a přitom dokonalý – přihlásím se na 24. ročník Pražské stovky, nakoupím dostatek teplé zimní výbavy, mentálně se připravím na zimu, led, bláto, tmu a desítky hodin na cestě, a po oslnivém výkonu si v cíli s Olafem pořídím vítězné selfíčko. Nepovedená sezóna 2017 tím bude zapomenuta a já se pln optimismu vrhnu na přípravu na sezónu příští. Inu, skoro to vyšlo. Skoro…

Letošní, v pořadí již 24. ročník pochodu nazvaného Pražská stovka, měl podtitul “Posázavím z Vysočiny”. Kromě hned čtveřice tras různé délky a obtížnosti, vinoucích se v blízkém či trochu vzdálenějším okolí řeky Sázavy, představil Olaf ještě jednu novinku – nejdelší varianta pochodu se už neřadila mezi prosté “stovky”, ale spadala do kategorie takzvaných “stomílovek”. Ano, královská trasa měřila rovných 170 kilometrů. A mě se z nějakého pošetilého důvodu zdálo, že bych si s takovou porcí kilometrů mohl poradit.

Ti bystřejší z vás po přečtení titulku již asi tuší, že jediné, co se proti plánu tak docela nepovedlo, byl triumfální příchod do cíle a vítězné foto s hlavním organizátorem a duchovním otcem pochodu Olafem Čihákem. Což nelze hodnotit jinak než jako neúspěch. Proto nezbývá než pěkně po “svazácku” analyzovat příčinu, najít viníka a exemplárně ho potrestat. 🙂

Celá anabáze začíná v pátek večer před desátou hodinou, kdy spolu s početnou skupinkou pochodníků vystupuji z vlaku ve stanici Světlá nad Sázavou a v počínajícím sněžení se přesouvám do místní školy, kde je umístěno předstartovní zázemí. Hned po vstupu do budovy zdravím Olafa a ihned se řadím do tradiční fronty na registraci, během které dostanu čip, kontrolní kartu a itinerář. Po zdárném dokončení procesu si zouvám boty a v přeplněné tělocvičně hledám volných dvacet centimetrů čtverečních, kam bych se mohl na pár desítek minut zbývajících do startu uchýlit. O kousek dál zdravím Jirku Větvičku a chvilku optimisticky probíráme naše šance na spatření cíle.

Půl hodiny před startem plánovaným na půlnoc dokončuji přípravu. Část věcí si ve formě praktického “dropbagu” nechávám poslat do Kácova, zbytek pak do cíle v Modřanech. Pak fotím několik fotek na památku a rychle se přesouvám před školu, do prostoru startu. Na to, že se za pár minut startuje, tu není zrovna přeplněno, což Olafa přivádí do mírných rozpaků. Ale většina účastníků to má spočítané dobře, takže s úderem půlnoci se do pohybu dává skoro kompletní závodnická sestava. Je odstartováno, 24. ročník Pražské stovky právě začal!

Velká část startovního pole mizí poklusem ve tmě, já si to rozvážným krokem šinu za nimi. Cíl je nepředstavitelně daleko a není kam spěchat. Počasí je velmi příznivé, trochu sněží, teplota kolem nuly, skoro bezvětří, paráda. Procházím skrz Světlou vedle krásně nasvíceného zámku a dál na jih kolem Radostovic až do prvního lesíka. Terén je zatím ideální, ztuhlý, ale ne zmrzlý, takže neklouže, ale příjemně pruží. I bez občasného popobíhání mi první kilometry rychle ubíhají.

Přes Holý vrch (620 m) s první samokontrolou, kolem několika rybníků a skrz Starý lom s druhou samokontrolou si to kolem Dolního města a Loukova mířím k nejvyššímu bodu trasy, vrcholu Melechov. Kousek odsud jsem před spoustou let byl několikrát na letním táboře, takže bych to tady měl asi znát. Ve tmě a mlžném oparu ale stejně dohlédnu jen k nejbližšímu stromu, takže jsem vděčný za tradičně luxusní Olafoznačení odrazkami a šipkami, díky kterým je sledování trasy hračka. Vážně si neumím představit tu práci, kterou musí organizátoři vynaložit na tak kvalitní značení, tady už není moc co vylepšovat. GPS trasu v hodinkách mám vážně jen pro kontrolu a klid duše.

Ale ještě než mou fyzičku prověří první pořádné stoupání je tu první živá kontrola s občerstvením na rozcestí Rohule. Čeká na mě na šestnáctém kilometru a já na ni přicházím po necelých třech hodinách jako 152. v pořadí z celkového počtu 171 účastníků nejdelší varianty pochodu. Pípám si a jdu lovit něco k snědku. Je tu poměrně dost plno, tak si zobnu jen trochu čokolády a vdechnu rohlík se salámem, abych po krátké pauze mohl pokračovat dál. Do kopce. Prudkého kopce…

U rozcestníku na Melechovu (715 m) si do karty značím další barevný záznam, abych o pár stovek metrů dál mohl začít vesele panikařit a hledat K4 – Melechov. Teprve po konzultaci s dalším pochodníkem si uvědomím, že jsem si poslední kontrolu omylem zapsal do špatného políčka (K3 byla čipovka a tedy bez fixky) a že je všechno v pořádku. Což mě na jednu stranu potěší, ale na druhou dost vyděsí – když takhle blbu už teď, co budu dělat po sto kilometrech?

Na chmurné myšlenky je dost brzo, tak je vyháním z hlavy pryč a volným tempem ukrajuji další kilometry z té obrovské nálože, kterou si pro nás Olaf & spol připravili. Zrovna, když začnu spekulovat nad tím, že bych něco pojedl, vynoří se přede mnou u obce Smrčná první tajná kontrola. Sympatická trojice kontrolorů mě dosyta nakrmí a napojí, a jako bonus přihodí i praktický dárek v podobě šátku na krk s logem jednoho ze sponzorů. Myslím, že na něj dnes určitě přijde řada. Po pár minutách se loučím a s veselejší myslí mizím v lese.

Další úsek mě zavede do přírodní rezervace Stvořidla, podle itineráře jedné z nejkrásnějších kolem Sázavy. Vzhledem k časné ranní hodině si zdejší krásy můžu tak akorát představovat, když se za tichého šumění nedaleké řeky prodírám mezi popadanými stromy a přeskakuji pařezy a kluzké kořeny. U stejnojmenné chatové osady se cesta trochu uklidní, aby se o pár stovek metrů dál prudce stočila doleva a vyslala mě do prudkého kopce, na jehož vrcholku se nachází studánka s poetickým názvem Studánka Lásky. K stojatým přírodním vodním zdrojům ale nemám úplně důvěru, tak nechávám vodu pro ostatní a po polní cestě mířím k nedaleké Ledči nad Sázavou, kde je umístěna druhá čipová kontrola.

V restauraci U Řeky panuje ospalá atmosféra, proto s díky odmítám pozvání na teplou polévku a po pípnutí vyrážím zas o dům dál. Venku se chvilku kochám krásně osvětleným zámkem a dalšími památkami, ale pak mi zima připomene, že tu nejsem na výletě a že bych se měl zase pohnout. Následující kilometry nejsou úplně záživné, jediným zpestřením je krátký prudký úsek vedoucí skrz lesní školku plnou už dost vzrostlých smrků, kde i přes výborné značení skoro ihned ztrácím orientaci. A když se konečně vynořím na okraji, jsem asi 30 metrů od vyšlapané cesty a pode mnou je asi třímetrový prudký sráz. Možnost vrátit se zamítám skoro hned, takže se za pomoci nezbytných hůlek opatrně spouštím dolů. Povedlo se, jsem dole v jednom kuse!

V urputném souboji s místní flórou jsem si ani nevšiml, že začalo svítat. Při pohledu na oblohu se zdá, že by se dokonce mohlo ukázat sluníčko. Méně příjemným zjištěním je stále klesající teplota, nyní již zcela určitě pod bodem mrazu. Naštěstí se určitě zahřeji při stoupání kolem kopce Fiolník (516 m), kde se na poslední chvíli musela změnit trasa. A brzo mi je jasné proč, po řádění orkánu Herwart to občas mezi stromy vypadá jako po dělostřelecké přípravě, takže jít mimo lesní porost a neriskovat se jeví jako rozumné rozhodnutí. Na 43. kilometru si značím do karty sedmou samokontrolu a už o kilometr dál mě čeká třetí čipová kontrola spojená s občerstvením.

Umístění kontroly vedle hřbitova je symbolické, je totiž zima jak v márnici. Voda v kelímcích pozvolna zamrzá, salám nezvykle křupe a čokoládu je lepší jen cucat. V rámci udržení přiměřené tělesné teploty se snažím hodně jíst a pít, tak se cpu, jak kdybych týden nejedl, a mezi sousty konverzuji s kontrolorem. Mimo jiné se dozvídám, že jsem se za 8 a půl hodiny posunul na 137 místo, což mě samozřejmě velmi potěší. 🙂 Nakonec mě ale zima přemůže a musím vyrazit dál.

Na cestu mi už svítí sluníčko. Je nádherné ráno, zmrzlá příroda se pozvolna probouzí a občas se neubráním zastavení a kochání. Z toho me brzo vyvede procházka kolem Ostrovského potoka, kde na jednom místě tak trochu chybí most. Místo toho je tam jen spadlý strom a kus dřeva, vše silně obaleno ledem. Pravda, taková divočina jako v roce 2014 to není, ale i tak mě to trochu vyvede z míry. Ale jen malinko, pak si vzpomenu na nesmeky v batohu a svět je hned veselejší. Bez nejmenšího problému se dostanu na druhý břeh a než si je schovám do batohu, půjčím je ještě dvěma dalším pochodníkům.

O pár minut později si celou operaci s nesmeky zopakuji, na rozdíl od ostatních opět úspěšně. Pak už si je raději nechám po ruce, ale třetí přechod potoka se bez nich obejde, stačí přeskákat po kamenech. Namrzlých a kluzkých, jak jinak. Ve Zruči nad Sázavou už naštěstí doba pokročila a přes potoky a řeky vedou skutečné mosty, tak ji jen rychle proběhnu kolem zámku a zámeckým parkem, abych pak zase protáhl své svaly šplháním na Chabeřickou vyhlídku s krásným pohledem na meandr Sázavy, kde si do kontrolní karty označím devátou samokontrolu.

O necelé tři kilometry dál a třicet minut později stojím pod dřevěnou rozhlednou Babka (451 m), kde je podle itineráře jubilejní desátá kontrola. Nahoře, kde jinde. Odkládám hůlky a stoupám po 130 točitých schodech, abych si do kontrolní karty mohl poznamenat další barevné číslíčko. A když už jsem nahoře prohlédnu si okolí – nedávnou zdolaný Melechov a Fioník nebo Velký Blaník u Vlašimi. Na dlouhé postávání nahoře to ale moc není, fouká tu a je tu celkem zima, takže rychle dolů a vzhůru do Kácova.

Posledních pár kilometrů je zase méně zábavných, ale blížící se velká kontrola a představa občerstvení mi nohy trochu popohání. Konečně se přede mnou objeví malé město Kácov s výborným pivovarem v popředí a zámkem v pozadí. Stačí přejít po mostě přes Sázavu a v místní opravené sokolovně pro mě končí první část pochodu. 63 kilometrů jsem zdolal za 13 hodin a ve výsledcích figuruji na průběžném 146. místě. Je čas na zasloužený odpočinek, suché oblečené a něco do žaludku.

Moje lenošení v příjemném a přátelském prostředí se nakonec protáhne na hodinu, ale stálo to za to. Obzvlášť na výborný chleba se škvarkovým sádlem budu vzpomínat ještě dlouho. Když se opět vydávám na cestu, cítím se skvěle – najedený, napitý, odpočatý, bez většího zdravotního neduhu a pln optimismu. Je něco málo po druhé hodině, počasí je stále krásné, ale soumrak už se nezadržitelně blíží. Podél Sázavy obkroužím Kácov kolem dokola a na rozcestí odbočím vpravo na Čertovu vyhlídku.

Jak to tak většinou bývá, vyhlídky bývají někde vysoko, na kopci či podobné terénní nerovnosti. Nejinak tomu je i v tomto případě, proto na vyhlídku vede hodně moc schodů. S plným žaludkem a po hodinové pauze mi to moc nejde, ale nakonec se těch 200 výškových metrů vydrápu a za odměnu si mohu do kontrolní karty poznamenat další, již 13. kontrolu. Nezapomenu se ani porozhlédnout po okolí a musím uznat, že Kácov je v zapadajícím odpoledním sluníčku téměř pohádkový.

Čtrnáctá kontrola následuje téměř vzápětí. Je to sice jen 200 metrů daleko, ale do kopce a navíc mimo cestu, takže mi to trvá dlouhých sedm minut, než se dostanu k cíli. Do karty si červenou fixkou píšu 14:47 udávající čas, jak dlouho jsem již na cestě. Po dalších pár minutách jsem zpátky na silnici a loučím se nejen s Kácovem, ale na dlouhou dobu i se zábavnou a záživnou trasou pochodu.

Následujících 12 kilometrů je totiž nouzovým a na poslední chvíli dojednaným řešením kalamitní situace způsobené již zmiňovaným říjnovým rozmarem počasí. Místo plánované prohlídky krásného hradu v Českém Šternberku na mě čeká jen asfalt, silnice a zase asfalt. A jako by to samo o sobě nestačilo, s ubývajícím světlem se rychle zhoršuje počasí, ke stále silnějšímu a studenějšímu větru se přidává i sněžení. Prostě krása. Pár kilometrů jdu bok po boku s jedním pochodníkem, ale pak se naše cesty rozdělí a já zase pokračuji sám. A má dobrá nálada začíná pozvolna zamrzat.

Postupně míjím obce s podivnými názvy Zbizuby, Podveky a Útěchvosty, abych nakonec dorazil do Ratajů nad Sázavou. Už je tma jako v ranci. V kopcích kolem městečka v rychlém sledu značím kontrolu 15 a 16, abych poté podél řeky dorazil až do vesnice Ledečko k restauraci U Pivoňků, kde je další živá kontrola s spojená s občerstvením.

Uvnitř je celkem plno, ale jedno volné místo tu pro mě ještě najdou. Podle organizátorů jsem 82 kilometrů až sem zdolal za rovných 18 hodin,  momentálně se nacházím na 132. místě. Víc než průběžné pořadí mě ale zajímá teplá polévka s několika rohlíky a různé druhy tekutin, které do sebe postupně dostávám. V mezičase si povídám se sympatickou dvojicí pochodníků, kterou jsem na trase potkal již několikrát. Prý jim pochod přišel dost fádní, tak si ho ženská část týmu zpestřila koupelí v potoce. Ale protože se v Kácově mohla převléci, zas tak hrozné to nebylo. Ufff, respekt!

Zpátky do zimy se mi moc nechce, ale co se dá dělat. Loučím se, oblékám se a vyrážím zase do tmy. Nic mě nebolí, není mi zima, jdu celkem slušným tempem… Ale něco se mi úplně nezdá. Nevím, co to je, ale něco není úplně v pořádku… V Samopších si fotím zajímavě nasvícený most přes řeku, pak mě čeká další výšlap. Ale ani ten pro mě nepředstavuje problém, vyrovnaným tempem jsem za chvíli nahoře.

Po krátkém intermezzu po silnici se přede mnou objeví město Sázava. Ale trasa ho jen nepatrně “lízne”, projdu se jen mezi několika domy a pak mě žlutá turistická značka zase vede do lesa. Do kopce. S rostoucí nadmořskou výškou se mi celé rozsvícené město otvírá jak na dlani. Je to docela pěkný pohled, když tu se ozve dlouhé zahoukání a pár desítek metrů ode mne projede pestrobarevný vláček motoráček. A mě to najednou začne docházet – mně to prostě už nějak nebaví, nejradši bych byl ve vlaku, v teple, a jel domů. Veškerá mentální příprava je v troskách, nemůžu tu myšlenku na vyhřáté kupé vyhnat z hlavy.

O pár minut později se nějak dám dohromady a přesvědčím své línější “ego”, že to je jen přechodná krize a že zase bude dobře. Vždyť mě nic nebolí, na rozdíl od loňska ani nemrznu, tak proč házet flintu do žita. Zrychlím a budoucnost se zase začíná jevit v růžovějších barvách, když tu mě výrazně rychlejším tempem mine další pochodník a v dobrém rozmaru optimisticky prohodí:

“Tak už jen druhou půlku a jsme v cíli!”

…ticho… …tma… …zima…

Já samozřejmě vím naprosto přesně, kde jsem, kolik jsem toho ušel a kolik mi toho zbývá. Kvůli tomu s sebou pořád tahám spoustu chytrých krabiček a malou elektrárnu. Ale takhle nahlas vyslovené je to tak nějak hrozně skutečné. Je to pro mě jak rána palicí. Rána, ze které se moje “ego” už nevzpamatuje. Ono je celkem snadné si v teple a klidu domova dokola opakovat, že těch 170 kilometrů zvládnu a že stačí jen chtít. Ale když člověk stojí po 20 hodinách pochodu ve tmě a mrazu na kopci, opírá se do něj ledový vítr, na hlavu mu padá sníh a jediné, na co je schopen myslet je to, že ho čeká minimálně ještě jednou tolik kilometrů a ještě o trochu víc než dvojnásobek hodin utrpení, to se hlava přesvědčuje mnohem hůř.

Ještě pár kilometrů se snažím vyškrábnout poslední zbytky morálky a přesvědčit sebe sama, že to ještě nemusím vzdávat. Ale kromě až příliš mlhavého slastného pocitu vítěze nenacházím moc argumentů pro pokračování v cestě, takže nakonec kousek za vesnicí Dojetřice činím finální rozhodnutí a vytáčím číslo “přítele na telefonu”, čímž svou snahu o dokončení Pražské stovky definitivně pohřbívám. Na rozcestí pokračuji místo značené trasy do Chocerad po silnici směrem k dálnici D1 a jak opadá adrenalin, postupně se do mě dává zima.

Když mě můj zachránce nabere do auta, svítí mi na hodinkách 100 kilometrů a 300 metrů. Jedno malé vítězství jsem tedy dnes přeci jen získal… Pražská “stovka” v pravém smyslu slova je pokořena! Ale jinak není nic ke slavení, dorazím k mámě domů, osprchuji se a jdu spát…

Druhý den si, vyspalý a přiměřeně odpočatý, jedu do cíle pro svůj drop bag s věcmi z Kácova. V modřanské základní škole je překvapivě živo, ale já se tam cítím tak nějak nepatřičně. Chci si jen vzít svoje věci a vypadnout pryč, daleko od všech hrdinů, kteří nevzdali a došli až do cíle. Ale když se dostanu na řadu, chtějí mi dát diplom! Za účast, stačí jen přinést kontrolní kartu. Napřed odmítám, že si nic takového nezasloužím, ale přemluví mě, tak si ji jdu do auta vyzvednout. Pak chvilku čekám, než mi vyplní diplom. A i když to není ten diplom, který jsem tak moc chtěl, i tak mě při pohledu na něj zahřeje u srdíčka. Dokonce tak, že zapomínám na hlavní účel mé návštěvy a pro drop bag se od Barrandovského mostu musím vrátit ještě jednou… A málem se setkám s Jirkou Větvičkou, který nakonec za necelých 34 hodin pochod dokončil!

Co dodat? Prostě to zase nevyšlo. Vzhledem k nepovedené sezóně to není ani moc překvapivé, ale přesto jsem měl pocit, že by to letos mohlo vyjít. K organizaci nelze mít připomínky, dlouholetá praxe a vášeň organizátorů pro věc je prostě neuvěřitelná, a i když už se ani zdaleka nejedná o komorní akci, všechno (alespoň z mého pohledu) běželo jako po drátkách.

Trochu menší nadšení mám letos z trasy. Výraznou měrou k tomu samozřejmě přispěla kalamitní situace se spoustou omezení, takže je samotné uspořádání akce možné považovat za malý zázrak (oficiální doporučení od úřadů bylo akci zrušit). Přesto mám po 100 ušlých kilometrech pocit, že mi v paměti neutkvělo moc zajímavých míst; buď jsem se k nim nedostal, nebo jsem je neviděl za světla. Ale vzhledem ke krátké délce zimního dne se ani toto nedá považovat za mínus, tak to prostě je a ani s tím organizátoři nic neudělají. Prostě zimní stovky mají svá určitá specifika a pokud chci být příště úspěšný, musím se s tím smířit a připravit se na to.

Ale jestli se o zdolání P100 budu ještě někdy pokoušet? Pokud Olaf bude dál prodlužovat kilometráž, je to více méně pošetilá snaha. A o kratší trasy nemá mé ego zájem. Takže nevím… Vážně nevím…

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý pochod měřil 170 kilometrů, já z toho zvládl přibližně 100 kilometrů za 21 hodin 53 minut průměrným tempem 13,06 minuty na kilometr (4,6 km/h). Během pochodu jsem nastoupal 2.970 metrů a sestoupal 2.899 metrů. Na start pochodu se postavilo 171 účastníků, dokončilo jich 98. Vítěz to dal za neuvěřitelných 21 hodin a 41 minut. Kompletní výsledky jsou tady.

P.S. Olaf se před pár dny nechal na Facebooku slyšet, že jubilejní 25. ročník pochodu by symbolicky mohl mít hlavní trasu dlouhou přibližně 125 kilometrů. Což už je snesitelná vzdálenost i pro mě… Takže proti původním proklamacím už svou další účast na podniku nazvaném Pražská stovka tak kategoricky neodmítám… 🙂

Pin It on Pinterest