Stovka Podkrkonoším 2018 aneb babí léto na stovce (skoro) bez kopců
Tak ještě jednou a naposled, sporťáku! Jednoduchá stovka NEEXISTUJE, jasný? Že trasa nevede přes Sněžku, do pěti černých sjezdovek, skrz neprostupné pralesy, rozlehlé močály či není zapadaná půl metrem sněhu neznamená, že to bude procházka růžovou zahradou a že to můžeš podcenit! Rozumíme si? Dobře, tak na to mysli, jinak si koleduješ o malér! A teď odchod a nandej jim to!!
Pár dnů před startem Stovky Podkrkonoším, která podle propozic i jedné osobní zkušenosti v roce 2016 nepatří mezi úplně nejobtížnější, jsem se na výlet ke Dvoru Králové nad Labem zrovna moc netěšil. Spíš naopak – od úspěšné Beskydské sedmičky mě pobolívá koleno, kyčelní kloub sice straší víc v hlavě, než bolí, ale pořád to není ono, a navíc se o mě začala pokoušet taková ta smrtelná pánská choroba na sedm písmen. Reálně jsem si proto pohrával s myšlenkou, že to celé oželím a budu se léčit doma.
V den závodu jsem se naštěstí trochu zastyděl nad svou leností a pohodlností, namazal koleno, utřel nudli u nosu a po splnění své občanské povinnosti vyhnat nesympatického ekonomického migranta a jeho více či méně krizové managery alespoň na další 4 roky z Prahy vyrazil směrem na východ. Start akce byl naplánován na desátou večerní, registrace končila o hodinu dříve. S půlhodinovou rezervou jsem tak po 90 minutách jízdy mohl zaparkovat na parkovišti před hotelem Pod Zvičinou, kde bylo, jako i jiné roky, hlavní organizátorské zázemí.
Po registraci spojeného se zakoupením trička s logem závodu a obdržením itineráře s kontrolní kartou se zdravím s několika známými tvářemi včetně mého parťáka Jirky z Beskydské sedmičky, poslechnu si předzávodní povídání hlavního organizátora, a pak se vracím k autu dokončit poslední přípravy. Studuji předpověď počasí, jak moc teplé oblečení si mám přibalit. Nakonec se rozhodnu, že několik triček s dlouhým či krátkým rukávem bude stačit; mrznout by nemělo. Ale to se již blíží desátá hodina, čas odebrat se 100 metrů dolů po silnici na start. Tam už čeká spousta lidí, nakonec se nás tu prý na stovkařskou trasu sešlo hned 131. Bez nějakého zdržování se čeká do posledních vteřin, které se hlasitě odpočítají, a pak se vyrazí na trať. Je odstartováno!
Chrti z čela startovního pole se ihned vyřítí kupředu, já spolu s menší částí startovního pole začínáme v poklidu ukrajovat první metry závodu. Je krásná, vlahá noc, obloha bez mráčku, jen měsíc není vidět. Plně nabité čelovky však trasu i okolí osvětlují dostatečně. Po 1500 metrech odbočujeme ze silnice na sjezdovku na Zvičinu, a kdyby náhodou byla někomu zima, následujících 700 metrů nás hned z kraje pořádně zahřeje. Ale každý je tu plný sil, takže tempo i do prudkého kopce nijak neupadá. Vydatně si pomáhám hůlkami a za pár minut jsem nahoře u Raisovy chaty, kde na nás čeká první živá kontrola s netradičním označením K0. I přes nepatrnou vzdálenost od startu je zde kromě razítka do kontrolní karty k dispozici i pití a něco málo k snědku. Beru si trochu čokolády a o pár okamžiků později jsem již znovu na cestě.
I když jsem tady v těch končinách byl jen jednou, před dvěma lety, trasu si velmi dobře pamatuji. Skoro za každou zatáčkou vím, co bude následovat, až mě to samotného překvapuje. Z kopečka za kopcem se sympatickým názvem Vyšehrad poprvé trochu popoběhnu a hned mám lepší náladu; cítím se skvěle, jsem odpočatý a i tělo se bez problémů zahřívá na provozní teplotu. Krátce po průchodu obcí Kal na horizontu poprvé uvidím krásně nasvícený hrad Pecka. Snažím se si tu nádheru vyfotit, ale i (skoro) nejnovější iPhone má v noci na takovou dálku problémy, musím focení nechat na později. V podhradí se kochám mohutností středověké stavby zalité ve žluté záři reflektorů, do toho mi slabě hraje hudební doprovod. S každým krokem se jeho hlasitost zvyšuje, až projdu hlavní branou a… Týýýýýý jo!
První kontrola je prostě kouzelná! Na nádvoří osvíceném hořícími loučemi hraje stylová hudba, u jedné ze zdí je postaveno i několik stolů ozdobených svíčkami a květinami. Mít organizátoři ještě dobové kostýmy, spadla by mi čelist až k palcům u nohou a pak by se nejspíš odkutálela do hladomorny. Naštěstí jsou ale oblečeni civilně, takže na to jen zírám s otevřenou pusou a teprve po chvilce přemlouvání se mi ji podaří zavřít. Pak se můžu jít v klidu zapsat do kontrolního listu a něco malého pojíst.
Kochal bych se tu klidně hodinu, ale jestli mě něco Beskydská sedmička s Jirkou naučila, pak to, že na kontrolách je možné ušetřit spoustu času. Rychle proto doplňuji vodu, beru si na cestu sušenku a s posledním ohlédnutím se loučím s hradem i organizátory. Mířím dál skrz ztichlé centrum vesnice až k místnímu koupališti, kde je odbočka zelené turistické značky mimo silnici. Po té dosud vedla významná část trasy, takže bude jedině dobře si od ní pár kilometrů odpočinout. Jde se převážně do kopce, ale nijak prudkého, takže mi to upaluje jedna radost. Dokonce předbíhám několik pomalejších souputníků. Na Červeném vrchu se napojím pro změnu na modrou značku, a tak to jde dál a dál a kilometry vesele naskakují.
Hledání cesty mě nijak nezpomaluje. Jednak je prvních 70 kilometrů stejných, jako předloni, navíc bylo k dispozici hned několik velmi přesných GPS záznamů (navíc s přesnou polohou všech živých či samostatných kontrol, luxus!), takže mi hodinky s nahranou trasou dají brzy vědět, kdybych se z cesty nějak odchýlil. Ale ani ty nejsou většinou potřeba, protože trasa je ještě doznačena reflexními čtverečky na stromech, takže stačí jen namířit čelovku kupředu a hned je jasné, kam mé další kroky povedou.
Druhým prudkým stoupáním na trase je kopec Bradlo, na jehož vrcholu na mě čeká druhá kontrola. Část trasy vedoucí na vrchol je obousměrná, ale závod není B7, tlačenice se zde rozhodně nekoná. Stále mám hodně sil, nahoru vyběhnu raz-dva. Pak už jen stačí najít voskovku a udělat si do itineráře kontrolní bod. Mám splněno, vzhůru dolů!
Kousek před Hostinným mi pípnutí na hodinkách oznámí kilometr s pořadovým číslem 30. Vzhledem k tomu, že jsem na trase přesně 4 hodiny, odstartuje mé domýšlivé Ego neustávající kolotoč násobení, dělení, sčítání a odčítání předpokládaného doběhu do cíle. Marně se ho mé racionální Já snaží upozornit na to, že jsme teprve ve čtvrtce pochodu a že rozhodně bude hůř… Ego si do toho nenechá mluvit a už už si formuluje vítězný post na Facebook. Vzdávám marnou snahu a doufám, že mu na nedaleké občerstvovačce zacpu něčím pusu…
Náměstí v Hostinném je krásně osvícené a téměř liduprázdné. Výjimku tvoří malý „pultík“ plný jídla a pití na jedné z laviček, několik organizátorů a o trochu více závodníků. Každý se tiše krmí (nejen) vynikajícím perníkem, který tvoří značnou část mé závodní stravy. Nepohrdám ale ani ostatními dobrotami, k tomu nezapomínám ani doplnit tekutiny v těle i silikonových lahvičkách. Především se ale snažím vše urychlit a co nejdříve vyrazit zase na cestu. Nejen kvůli úspoře času, ale především proto, že se dost ochladilo a i po krátkém postávání na místě se do mě dává zima.
A to taková, že pár desítek metrů od kontroly musím znovu zastavit a trochu se přiobléknout. Jedno merino tričko, rukavice a čepice ale plní funkci a spolu s mírným stoupáním do dalšího kopce mé tělo rychle vrátí na příjemnou provozní teplotu. Dalších 12 kilometrů vedoucích po modré turistické značce není moc náročných, takže nic nebrání rychlému popobíhání. Tedy kromě palce na pravé noze, který se nějak zasekl, nechce se moc ohýbat a při každém kroku o sobě dává vědět. Naštěstí to není nepřekonatelná bolest, hlavně se do něj teď nekopnout…!
Silná bolest na chvíli utiší Ego v jeho prognózách, ale jakmile na hodinkách pípne 40. kilometr v čase těsně přes 6 hodin, všechno to počítání zase začne nanovo. Mezitím se blížím ke čtvrté kontrole umístěné ve zřícenině hradu Břecštejn. Sejde se nás tam pěkný počet, což je trochu problém, protože přístup do jedné z věží, kde je K4 s voskovkou fyzicky umístěna, je velmi úzký a ne zrovna pohodlně přístupný. Ale nějak se tam nakonec vystřídáme a já si mohu v kontrolní kartě vyplnit další okénko.
Trasa od hradu je dost podobná té k hradu – minimum asfaltu, většinou polní cesty, chvíli polem, chvíli lesem. Na jednu stranu trochu nuda, na druhou stranu nic náročného, takže pípání hodinek informujících o každém pokořeném kilometru se ozývá příjemně často. Kolem několika rybníků je mi celkem zima, ale stačí přidat do kroku a pocit chladu je zažehnán. Zrychlený metabolismus má ale za následek rychlejší trávení a já začínám mít pocit hladu. Žádný problém, mám v batohu plno jídla, ale nechce se mi zastavovat, o pár kilometrů dál je přece Trutnov a v něm další kontrola. Ať se tělo nakrmí podkožním tukem, co mu táhnu už od startu, ne? 🙂
2 kilometry před kontrolou se ukáže, že bez nějakého drobného přísunu kalorií to nepůjde. Sedám si na větrem vyvrácený strom a krmím se čokoládovou tyčinkou. Míjí mě pár závodníků, ale to mě nijak netrápí, mám co dělat sám se sebou. Čokoláda naštěstí rychle doputuje do krve a já jsem zase schopen pohybu. Tentokrát už na kontrolu naproti pivovaru Krakonoš dorazím bez zastávky, na rozdíl od předloňska navíc ještě skoro za tmy.
Kontrola v Trutnově je opět skvělá. Já vím, že se opakuji, tak snad jen že kromě obvyklých dobrot je tu i megaochotná obsluha (včetně Evy krátící si tu čas zbývající do startu zkrácené, šedesátikilometrové trasy), která se o každého znaveného pochodníka stará jak o vlastního. Člověk si jen poroučí, co by rád, a za pár vteřin to má na stole. Místo polévky si objednávám pivo a pak zase zobu od všeho trochu, ať si tělo vybere. Na cestu si do kapes strkám i několik sušenek a s banánem v ruce se loučím.
Venku pomalu začíná svítat, zatím ovšem bez vlivu na teplotu. Vyhřátý z kontroly se rychle začínám klepat, tak se musím zahřát rychlou chůzí. Skrz vesnici Starý Rokytník se blížím k asi nejhezčí pasáži celého pochodu. Ranní sluníčko dělá z vcelku fádní polní krajiny fantastickou podívanou, po překročení hlavní silnice v Bohuslavicích pak začínám kolem zrušené železniční zastávky šplhat po starodávných schodech do kopce k Čížkovým kamenům. Na kombinaci březového háje, zlatého kapradí a velkých kamenů si dobře pamatuji z minula, dneska je to díky sluníčku prosvítajícímu skrz větve ještě krásnější.
Navíc mě těší, že mám stále dost sil, i do kopce je můj postup rychlý a bez komplikací. Na sluníčku začíná být pěkně teplo, jakmile však zajdu za stromy nebo trochu foukne, myšlenky na odložení svršků zase zaženu. Procházím skrz vesnici Markoušovice a posekanou loukou stoupám k další kontrole, jako předloni umístěné v Jestřebí chatě. Na K7 si nejdříve nechám označit kontrolní kartu a pak se usadím ke stolu. Tady si dávám svou oblíbenou kombinaci piva a malinovky, k jídlu pořádný krajíc chleba se sádlem a (pro změnu) několik kousků perníku.
Jen co dojím, vyrážím vzhůru k další kontrole, K8. Je na vrcholku rozhledy Žaltman a je to k ní jen kousek. Ovšem skoro pořád do kopce, je to také nejvyšší bod na trase. Cestou si prohlížím několik „řopíků“ z obrany zbudované před druhou Světovou válkou a kochám se stále ještě pěkně nasvícenou ranní krajinou. Rozhledna je kousek z hlavní cesty, ale vede k ní turistická značka, takže není jak zabloudit. Vylézám až na vrcholek a není mi úplně příjemně, fouká celkem silný nárazový vítr a celokovová konstrukce se podezřele hýbe a skřípe. Ale nakonec to zvládnu i s krátkým kocháním se výhledy do blízkého i dalekého okolí.
Cesta z nejvyššího bodu na trase má tu výhodu, že dál to vede jen z kopce. Což by bylo ještě lepší, kdyby ten kopec sklonem často nepřipomínal černou sjezdovku; možnosti běžet nebo alespoň jít hodně rychle jsou na tomto povrchu alespoň pro mě poněkud omezené. Nejhorší kombinací je pro mě prudký kopec dolů a asfalt, což je přesně to, co mě na většině úseku do Malých Svatoňovic čeká. A když už se sklon trochu zmírní a můžu i popoběhnout, zapomenu odbočit a tak si dnes poprvé (a naštěstí naposledy) trochu víc zakufruji. No nic…
Méně záživný úsek do Úpice uteče opět coby dup a brzy už sedím na náměstí před městským muzeem, cpu se vším možným včetně studeného těstovinového salátu a klábosím s příjemnou a pohodovou obsluhou. Jednoho člena si pamatuji už z loňska, akorát to měl ještě čepici. 🙂 Čas plyne nepříjemně rychle, raději se zvedám a loučím. I mé racionální Já je trochu nahlodáno vidinou skvělého času. Mám za sebou skoro 80 kilometrů za krásných 13 hodin, to by vážně mohlo klapnout!
Předemnou je však dlouhých 20 kilometrů, již dopředu avizovaných jako „asfaltové peklo před Kuksem“. Pro mě to bude částečná novinka, předloni se ještě šlo přes Dvůr Králové nad Labem. Mám z toho trochu strach, ale cítím se skvěle, takže jsem mírný optimista. První polovina je mi povědomá, kopíruje předloňskou trasu. Asfaltu je tu celkem dost, ale vliv na rychlost to zatím nemá. Spíš na únavu a celkovou opotřebenost nohou, především chodidel. I tak to ale až do Maršova u Úpice jde dobře.
Cestou míjím spoustu mýtin, následek společného řádění jednoho z mnoha orkánů a společnosti Lesy České republiky. Možná i proto byla jedna z lesních cest kousek před Prorubami „vylepšena“ tunami různobarevného kamení, které podle všeho mají za úkol pomoci těžké technice odvozit všechno to vykácené dříví. Lesákům to asi pomohlo, zato pro moje chodidla je to doslova peklo. Připadám si jak začínající a ne moc šikovný fakír, který se rozhodl naučit chodit po skle. Chodidla pálí a bodají, každou chvíli se ozve ostrá bolest, prostě si to „užívám“. Obejít lesem se to moc nedá, každou chvíli je tam strom, díra nebo hromada kamení. Takže nic a šlapat pěkně středem.
Netrvá to sice nějak dlouho, ale i těch pár stovek metrů se na mě dost podepíše. Tempo sice stále není nejhorší, ale nohy jsou dost rozbité a občas musím zastavit a ulevit jim trochu. U vesnice Běluň se bývalá a stávající trasa rozcházejí, dál to pro mě bude terra incognita. Když dorazím k hranicím obce Kuks se světoznámým parkem plným barokních soch reprezentujících ctnosti a neřesti, minu kontrolní stanoviště nějakého závodu veteránů a překonám hlavní, hodně frekventovanou silnici, mám toho tak akorát po krk.
Na desáté kontrole na místním fotbalovém hřišti si ještě zvládnu nechat dát razítko, pak sebou fláknu do trávy na hřišti a více jak půl hodiny nejsem schopen pohybu. Asi jsem to prospal, nevím. Každopádně když se proberu a rozhlédnu kolem sebe, nejsem zdaleka sám. Na trávě se povaluje několik dalších zombies a ani sedící postavy nepůsobí zrovna svěžím dojmem. Mě ale ta půlhodinka odpočinku překvapivě hodně pomohla navrátit nohám sílu, takže jen co se trochu nakrmím a doplním zásoby (do cíle už žádná další kontrola s občerstvením asi nebude), můžu se opět zapojit do závodu. Pravda, na skvělý čas už rezignovalo i moje optimistické Ego, ale pořád by to mělo být něco kolem 21 hodin.
V Kuksu se koná nějaká sláva, všude je plno lidí, kteří se na mě trochu podezřívavě dívají. Marně si vzpomínám, kudy mám jít, je to tady nějaké složité. Nakonec volám Jirkovi, který už je možná v cíli, o pomoc. Po telefonu mě nasměruje do toho největšího davu směrem k zámku. Až k němu se ale nedostanu, těsně před mostem scházím až k řece a po jejím břehu začínám vyklusávat proti proudu Labe po naučné stezce Půjdem spolu do Betléma. Trochu zvláštní název ale neřeším, mám před sebou jen vidinu posledních 20 kilometrů.
Míjím park s několika rozsáhlými díly barokní tvorby Matyáše Brauna, které obdivuje pěkná řádka návštěvníků. Poté počet kolemjdoucích zeslábne a já jsem zase sám. Tedy skoro, v dálce přede mnou vidím několik postaviček. Cítím se ale tak dobře, že stáhnout jejich náskok je otázkou několika stovek metrů. A s překvapením koukám, že jednou z postaviček je Andy. Ne zrovna moc dobře naložená Andy Nováková, která pokřikuje na ostatní včetně mě, ať si klidně běží, že ona už půjde na pohodu. Což o to, já bych rád, ale právě teď je to dost do kopce, takže prohodím pár slov, udělám jí fotku na památku a teprve o kousek dál se zase rozběhnu.
Cesta jako taková je pěkná, vede vesměs lesem, jen tak nějak pořád do kopce. V dálce prosvítá Dvůr Králové nad Labem, a když kousek pod Dehtovskou horou míjím Komenského jeskyni, zbývá mi do cíle jen 5 kilometrů. Předtím ještě stihnu trochu zazmatkovat při přechodu hlavní silnice 325 a následně chvíli hledám tu správnou odbočku mimo turistickou trasu, ale i tuto zkoušku úspěšně zdolávám a před sebou mám poslední stoupání na kontrolu číslo 11 na rozcestí U Kříže.
Po úspěšném označení kartičky mi chybí pouhý jeden kilometr na poslední, dvanáctou kontrolu. Za 7 minut jsem tam a s blaženým úsměvem kreslím do jediného dosud prázdného políčka aktuální čas na trati. Teď už je mi jasné, že další úspěšně dokončená stovka je na dosah. Snový výsledek pod 20 hodin sice odolal, ale i tak to bude hodně povedený závod. Na běh už nemám sílu, ale s pomocí hůlek vytrvale ukrajuji metr za metrem. A pokud si dobře vzpomínám, jde mi to o mnoho lépe, než předloni.
Cestou se zdravím s několika úspěšnějšími závodníky mířícími zpět na parkoviště a přesně 20 hodin a 30 minut po startu, stále ještě za denního světla, šplhám po schodech ke vchodu do hotelu Pod Zvičinou, kde je cíl závodu. U vrátek mě nejdříve vítá Michael z TrailPointu. Prohodíme spolu pár slov, stopnu si hodinky a s blaženým výrazem ve tváři vcházím do salónku hotelu. Ozve se potlesk, za pár okamžiků mám diplom a fotku s hlavním organizátorem. Trochu se na něj sice zlobím kvůli tomu masakru před Kuksem, ale jinak jsem rád, že to mám za sebou a že to byl veskrze pozitivní zážitek. Po chvilce se loučím a po usednutí do auta pro mě letošní Stovka Podkrkonoším definitivně končí.
Co tradičně dodat závěrem? S odstupem několika dnů už mám na letošní podzimní procházku Krkonošským podhůřím jen ty nejlepší vzpomínky. I když jsem na trasu trochu nadával, při pohledu na mapu se zdá, že moc jiných možností kolem Dvora Králové není. Krásné počasí perfektní zážitek jen umocnilo, na půlku října to byl sen. Hlavní devizou závodu jsou však bezesporu vynikající, téměř „domácké“ občerstvovačky s bohatou zásobou nejrůznějších dobrot v čele s perníkem na desatero způsobů. Nedílnou součástí občerstvovaček je i ochotný personál (obsluha na kontrole v Trutnově si nezadá s Alcronem) a vrcholem všeho je úchvatná kontrola na hradě Pecka, o které jsem psal v úvodu. Všemu tomu vládne usměvavý Tomáš Zaplatílek, pro kterého to ovšem byla derniéra v roli hlavního organizátora; Stovka Podkrkonoším by ale měla pokračovat pod vedením nových vládců, takže jim nezbývá než popřát hodně úspěchů i do dalších ročníků. A třeba se zase někdy uvidíme.
Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 116 kilometrů (dle GPS jsem nachodil asi o 2 km víc) jsem zvládl za 20 hodin 32 minut průměrným tempem 10:21 na kilometr (5,8 km/h). Během závodu jsem nastoupali a sestoupal 3.121 metrů. Na start závodu se postavilo 131 účastníků, se svým časem jsme se umístil na hezkém 52. místě. Vítězové to dali za 12 hodin 42 minuty, 27 účastníků závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.