Skalní hrádky Labských pískovců aneb má premiéra na severu Čech

by | Aug 10, 2018 | Skalní hrádky Labských pískovců | 0 comments

Ačkoliv se na severu Čech koná hned několik vesměs zimních a jarních dálkových pochodů, pro mě osobně to zatím byla Terra incognita. To se však mělo změnit v polovině srpna, kdy se konal další ročník pochodu nazvaného Skalní hrádky Labských pískovců. Pochod jako takový oslavil již 36. narozeniny, ale teprve loni k běžným pochodům přibyla plnohodnotná trailová stovka, nebo lépe řečeno stodevítka. A protože jsem byl po Týnišťských šlápotách na vlně, rozhodl jsem se dát si před Beskydskou sedmičkou ještě jednu přípravnou akcičku.

Po úspěšném dokončení Týnišťských šlápot mi lidově řečeno narostl hřebínek. Zapomenuty jsou měsíce trápení, bolavých kyčlí a nedokončených pochodů, přede mnou už je zase jen světlá budoucnost. Proto není divu, že jsem k nadcházejícímu pochodu nazvanému Skalní hrádky Labských pískovců přistupoval poněkud lehkovážně. Co na tom, že se to koná v mě neznámém terénu, předpověď slibuje třicítky a dle propozic to rozhodně nebude po rovině… Já přece dal “Olafovy” Šlápoty, takže mě nějaká akce Klubu českých turistů z Krásné Lípy nemůže rozhodit, ne?

Přihlášen na poslední chvíli posílám startovné a začínám se těšit. V den D si netradičně neberu volno, ale jdu normálně do práce na celý den s tím, že to nějak zvládnu a trochu se prospím až před pochodem. Cesta autem je relativně v pohodě, za slabé dvě hodinky parkuji přímo na náměstí v Krásné Lípě, pár metrů od zázemí, vynález zvaný “Parkovací hodiny” sem dosud naštěstí nedorazil. Jdu se zaregistrovat, organizátorka mě zdraví jménem (!?!)  a i když v centrále panuje čilý ruch a mírný organizační zmatek, brzy je hotovo a mám v ruce kontrolní kartu se startovním číslem a propozice pochodu. S díky odmítám nabídku jít se prospat do hasičárny a místo toho se vracím do auta, kde se uvelebím na sedadle spolujezdce a na tři hodiny se zkouším odebrat do říše snů a fantazie.

O devadesát minut později se plán na dostatečný předstartovní odpočinek začíná hroutit. Dohromady jsem spal sotva hodinu, bolí mě záda a začíná bolet hlava. Asi je to změnou tlaku, dneska tady celý den pršelo a i když teď svítí sluníčko, není to úplně ono. Nakonec rezignuji na odpočinek a začínám se připravovat na pochod. Již v “plné polní” se zdravím s Jirkou Větvičkou, Olafem a postupně dalšími známými tvářemi, kterých se na startu sešlo hned několik. Ale to se již blíží devátá hodina večerní, takže je čas na poslední předstartovní informace od organizátorů – na studánky se nemáme spoléhat, v Německu se máme držet modré turistické značky a pochod oficiálně končí o půlnoci ze soboty na neděli, nicméně i na opozdilce se počká. Tak, hotovo, můžeme vyrazit!

Dny se krátí. Je sice teprve devět hodin, ale bez čelovky už toho moc vidět není. Jako tradiční pochod pod taktovkou KČT vede i tento v drtivé většině po turistické značce. Během prvních pár kilometrů mám ale hned několikrát problém se modré značky udržet. Hlavním viníkem mé neschopnosti je bezesporu Olaf a jemu podobní, kteří své noční pochody doznačují odrazkami, kdy stačí jen mrknout a ve svitu čelovky je trasa hned jasná. Na orientaci bez nich prostě nějak nejsem zvyklý… Ale nakonec se vždycky na správnou trasu napojím, a tak si po 45 minutách mohu odškrtnout první kontrolu na rozhledně Dymník.

Naštěstí stačí vyšplhat jen pár schodů, kontrola je hned u vchodu. Když se mě pan kontrolor ptá na startovní číslo, chvilku ho zkoumám a pak nejistě hlásím číslo 10. Ale raději se ptám, jestli už tu náhodou někdo s tímto číslem nebyl. Tak prý ne, je to dobré. Uklidněn si balím kontrolní kartu zpátky do pouzdra a jsem skoro na odchodu, když tu zaslechnu, jak jeden ze zahraničních závodníků na otázku “Number?” odpovídá zcela jednoznačně “Ten”… A sakra… Znovu zkoumám kartičku, ale bez jednoznačného výsledku. Raději vyndavám telefon a volám hlavní organizátorce, která mi po chvilce štrachání v papírech sdělí, že pro tento pochod mám šťastné číslo 13. Tak ještě že nejsem pověrčivý… 🙂

Po žluté značce kopírující cyklostezku pokračuji rychle až pod Vlčí horu. Poslední úsek vede po Köglerově naučné stezce již mimo zpevněnou cestu. Během výšlapu nahoru musím obcházet několik popadaných stromů a občas se mi povede uklouznout na spadaném bukovém listí, ale jinak to zatím jde bez problémů. Za 100 minut od startu jsem na druhé kontrole. Ta je znovu na rozhledně provozované KČT a znovu naštěstí v přízemí. Tentokrát je razítko i nahlášení startovního čísla otázkou několika vteřin a já může bez zdržení pokračovat dál.

Cesta dolů se dá s trochou dobré vůle seběhnout, tak toho využívám a trochu zrychlím. Na rozcestí Pod Vlčí horou mé nadšení trochu zbrzdí mírný kufřík, který naštěstí moje hodinky s GPS odhalí hned v zárodku, takže nakonec je z něj jen pár desítek metrů navíc. S větší opatrností se blížím k obci Brtníky, kde na polní cestě číhá první tajná kontrola. A na ní dvě kontrolorky a malé občerstvení. Prohodím s nimi pár slov, vyfotím si je, nechám si dát razítko, doplním vodu a vezmu si na cestu dvě čokoládové sušenky. O pár minut později jsem už zase na cestě.

Je krásná, jasná noc. A zima, ještě že jsem si nakonec vzal vlněné tričko s dlouhým rukávem. Od pusy stoupá pára a jak si tak vykračuji po louce, boty mám od rosy celé mokré. Kolem kaple Nejsvětější trojice scházím Křížovou cestou do centra Brtníků a pak po silnici dál na západ. Ze silnice brzy odbočuje cyklostezka a po té jdu až do obce Kopec, kde na mě čeká první samostatná kontrola s fixkou a cvakacími kleštičkami na označení kontrolní karty. Pro jistotu použiji oba nástroje a pak vcházím mezi první skály CHKO Labské pískovce.

Tedy tak si to alespoň představuji. Je černočerná noc, mezi hvězdami chybí měsíc nacházející se právě v novoluní a čelovku mám z praktických důvodů nastavenou na omezený svit. Ale i v mém bezprostředním okolí je občas na co koukat a když už nic nevidím, alespoň poslouchám nedaleko tekoucí Brtnický potok. Trasa se mírně vlní, jen občas mě překvapí nějaké to ostřejší stoupání nebo klesání, takže kilometry rychle naskakují. U mostu v Zadní Doubici se dostávám do těsné blízkosti hranice s Německem, ale tentokrát do zahraničí jen nakouknu a dál pokračuji na české straně.

I přes omezený rozhled si všimnu na skále připevněné Vlčí desky. Neslavný konec dvou vlků i jejich lovce v roce 1640 mě nutí k zamyšlení, jak je to s vlčí smečkou v Lužických horách v současnosti. Ale snažím se utěšit tím, že vlk je plaché zvíře preferující srnky a divoká prasata před domestikovanou kozou, a kdyby náhodou měli chuť na změnu jídelníčku, pohybuji se naštěstí až uprostřed startovního pole… 🙂 O kousek dále si i přes mírnou zacházku jdu prohlédnout Hadí pramen, který naštěstí není plný plazící se havěti, ale chladné pramenité vody. O pár kilometrů dál mě vítá Panenská jedle, ze které však zbyl už jen kus holého kmene; místo ní je tam v ohrádce nově zasazená jedlička nová. A tak se s občasným rozptýlením postupně prokousávám cestou dál a dál, až se kousek před loukou Na Tokáni setkávám s třetí kontrolou.

Postarší dvojice kontrolorů mě nalévá dobrou náladou a kombinací piva, Koly a vody, takže jsem za chvilku plný po okraj. Ale není důvodu se tu nějak moc zdržovat, první občerstvovací stanice je již nedaleko. Loučím se a okolo Suchého vrchu se ze severu blížím k obci Rynartice, kde na mě čeká kromě spousty tekutin i něco na zub. Bohužel se to neobejde bez dalšího malého kufříku, dneska už asi pátého. Sporttester Garmin Forerunner 935 s nahranou trasou ale i tentokrát zabrání mírným nespokojeným zavrněním větší škodě, takže můžu po zhruba pěti hodinách a třiceti minutách na trati konečně otevřít dveře penzionu Na konci světa.

Uvnitř je světlo, teplo, rušno a relativně plno. Část osazenstva v čele s Andy Novákovou se ale právě chystá k odchodu, takže během několika okamžiků je v penzionu zase poloprázdno a klid. Hlásím své číslo a dostávám do karty razítko, pak usedám k volnému stolu a obratem začínám dobíjet svůj mobil a Garmin. Teprve potom si objednávám gulášovou polévku a k pití pivo a malinovku. Je sice teprve půl třetí ráno, takže je na snídani trochu brzy, ale to mi je jedno; gulášovka je naprosto dokonalá a s dvěma krajíci chleba mi v žaludku vytvoří skvělý základ do dalších kilometrů. Kromě toho si koupím ještě 4 čokoládové tyčinky “na potom” a doplním si vodu v lahvích po okraj. Zhruba po 20 minutách jsem připraven znovu vyrazit.

Z penzionu vede cesta chvilku po silnici, pak po polní cestě dolů z kopce, až k rozcestníku Pavlínino údolí, které dál pokračuje doprava podél Chřibské Kamenice. Nás ale trasa vede po červené značce doleva, do obce Studený, a potom do pěkně prudkého kopce směrem k vrcholku jménem Studenec. Poslední úsek je společný pro cestu nahoru i dolů, takže potkávám několik pochodníků, kteří již mají tuto zkoušku za sebou. Na Studenci je kovová rozhledna a tentokrát si značku v kartičce musím zasloužit, fix i kleštičky jsou totiž až úplně nahoře. Odkládám hůlky a začínám stoupat na 94 (snad?) schodů vysokou věž. Jde to celkem dobře, jen v posledním patře se schody dost zúží a méně subtilní lidé (jako třeba já) začnou mít problém s místem. Ale po vydechnutí se projít i s malou rezervou dá a na samotném vrcholku si mohu v kontrolní kartičce odškrtnout / procvaknout políčko SK2.

Cesta dolů trvá mnohem kratší dobu, než cesta nahoru. Sedlem pod Studencem, místem střetnutí rakouského a pruského vojska v roce 1757, jenom proletím, a o pár okamžiků později již znovu stoupám, tentokrát celkem pohodovou cestou, k vrcholku Zlatého vrchu, kde se zaplní i další políčko třetí samostatné kontroly.

Začíná svítat a na mě dopadá celkem tradiční ranní krize. Ale zatím to vypadá dobře, kromě zvýšené únavy se mi jde stále dobře. Na úpatí Širokého kopce mě cesta vede nedaleko bunkrů z předválečného opevnění, tak se občas zvědavě zastavím a trochu si je prohlížím. A zrovna, když mě napadne, že už bych něco pojedl, na křižovatce lesních cest s hlavní silnicí spatřím dřevěný altánek a na něm značku Tajná Kontrola 2. Jako obyčejně dostanu razítko, pak si můžu sednout a během doplňování tekutin i trochu odpočinout. Únava je čím dál tím silnější, tak doufám, že trocha odpočinku a spousta cukru v krvi mi ji pomohou překonat. Loučím se s mírně vymrzlým kontrolorem a začínám stoupat ke kopci jménem Javor.

Po další čtvrt hodině mi je jasné, že nic z toho mi nepomohlo, krize udeřila s plnou intenzitou. Usínám za chůze, vidím v lese podivné věci, a když si na chvilku sednu na pařez, okamžitě upadám do mikrospánku. Tohle už asi bude na delší dobu, tohle jen tak neodezní… Potácím se lesní cestičkou, v duchu (a občas i nahlas si zpívám), beru si kofeinový gel, snažím se prostě nějak zmátořit. Ale změna žádná, je mi mizerně. Zjevit se tu teď kouzelný dědeček s nabídkou, že mě odnese do cíle, vrhnu se mu kolem krku a už ho nepustím. Moje průměrné tempo upadá a já propadám mírné depresi…

Při jedné takové přestávce na pařezu najednou slyším celkem hlasité dusání a šustění listí. Asi nějaký pochodník, co na rozdíl ode mne nemá s tempem problémy. Rozhlížím se kolem, ale nikoho nevidím. Zvuky jsou stále hlasitější, když tu najednou mezi stromy spatřím velkou šedivou kouli. Jezevec! To jsou mi věci, toho jsem ještě takhle naživo neviděl. Bez hnutí sleduji, jak proběhne ve vzdálenosti zhruba dvaceti metrů, a pak zmizí mezi skalami. Obohacen o nový zážitek se zvedám a doufám, že je to ten pravý impulz pro mou znavenou mysl, aby se dala dohromady.

Bohužel, netrvá dlouho a vše je při starém. Každou chvilku musím zastavit, sednout si a pár minut si odpočinout. Pak třeba i chvilku popoběhnu, ale nevydržím to dlouho a musím zase zastavit. Průměrná rychlost se pohybuje kolem 4 kilometrů za hodinu, je to prostě mizérie. Ani návštěva obce Mlýny mě nijak nerozveselí. Procházím krásnou přírodou za kouzelného rána a já z toho nemám ani trochu radost, jen se peru sám se sebou a každý metr je utrpením. Míjím Stříbrný vrch a Medvědí hůrku, a pak pokračuji dlouhou rovinkou až pod Zaječí vrch. Na rozcestí zase pár minut sbírám síly a přemítám, jestli mám tohle všechno zapotřebí.

Zvedám se, ale neujdu ani 200 metrů a zase slyším v křoví praskání. Ztuhnu a rozhlížím se kolem sebe. Najednou se za mnou, místem, kudy jsem před chvílí prošel, hustého porostu vynoří statná laň, opatrně se rozhlíží na všechny strany a větří. Něco se jí nezdá, tak se na chvilku schová do křoví, ale pak znovu vyleze na cestu a znovu se rozhlíží. Nakonec popojde dál a za ní vyleze celá jelení rodinka. Tak skutečného jelena vidím také poprvé! To jsou vážně věci, hotová National Geographic Live… Velmi pomalu tasím mobil a doufám, že se mi tu nádheru povede vyfotit. Trvá to jen pár desítek vteřin, ale mě to přijde jako věčnost. Nakonec se za celou pěticí čtyřnohých krasavců zavře les na druhé straně cesty a já, pln dojmů a adrenalinu, můžu zase pokračovat.

A tentokrát je zvířecí efekt přeci jen trvalejší. Pořád to sice není ani zdaleka ono, ale subjektivně se mi jde trochu lépe. A hlavně mentálně mi to dost pomohlo, protože když se přede mnou o pár stovek metrů dál v hustém porostu objeví nechutně prudká stěna kopce jménem Klíč, vystačím si jen s jedním zaklením. A jak už jsem psal, v pochodech KČT se chodí vesměs po značkách, takže i v tomto případě na vrchol vyrážím nikoliv kolmo na vrstevnice po suťovém poli, ale po méně prudké cestě po červené turistické značce. A za slabou čtvrthodinku jsem nahoře.

Nahoře je krásný výhled na všechny světové strany, a také velmi milý a ochotný kontrolor čtvrté živé kontroly, který mi během kochání se panorámaty poskytuje dokonalý výklad o všech kopcích a kopečcích, které jsou dnes díky dobré viditelnosti vidět. Nutno ovšem podotknout, že v tomto případě jde o příslovečné házení perel kozám, jelikož moje mentální kapacita se aktuálně pohybuje někde mezi JÁ CHTÍT PÍT a JÁ CHTÍT SPÁT. Jediné, co mě z výkladu zaujme, je upozornění na nepříjemně černou oblohu nad Českým Švýcarskem, ale jelikož je to opticky dost daleko, nehodlám se tím moc stresovat.

Zatímco se kochám, objeví se na vrcholu i Filip Drazdík. Moc se tu nezdrží, jen pár fotek a pádí dolů, což přiměje k rychlejšímu odchodu i mě; malinká troška soutěživosti ve mě ještě zůstala. Před odchodem se trochu odstrojím a převleču do krátkých rukávů, sluníčko již peče o sto šest, ale pak rychle dolů a za Filipem. Jeho tempu nestačím, sice neběží, ale zato jde s urputností robota. To já se každou chvilku kochám, fotím, zalévám stromečky, zatímco on jen jde, jde, jde a jde… Takže je to jak na gumě, chvilku jdeme bok po boku, chvilku mu koukám na záda. A v takovém rozpoložení dojdeme až do Svoru, kde na nás v Hey-bar klubu čeká druhá občerstvovací stanice.

Po vstupu na pozemek se napřed leknu obrovského psa, o pár vteřin později mě překvapí netradiční sportovní výzdoba na stěnách. Prý je to důsledek “smíšeného manželství”, jak mi prozradí milá paní za pultem. Jakékoliv sportovní záležitosti přestávám řešit v okamžiku, kdy přede mě postaví tři lahůdkové párečky s hořčicí, spoustu chleba pivo a limonádu, a já se mohu plně věnovat jen doplňování energie a tekutin. Mezitím dobíjím elektronická zařízení a pasivně konverzuji s hovorným kontrolorem, který mi po označení kontrolní karty vypráví i spoustu zajímavostí ze svého života. Podobně jako na Klíči jdou ale veškeré informace jedním uchem tam a druhým ven, prostě mám vypnuto. Pardon…

Před odchodem si na cestu dám ještě několik čokoládových tyčinek a jeden energetický nápoj pro případ nouze, pak se loučíme s přítomnými a společně s Filipem míříme ven. Já se po chvilce vracím pro trekové hole, ale naštěstí jen od branky. Znovu se napojujeme na červenou značku a společně míříme na severovýchod ke zřícenině hradu Milštejn. Trochu si povídáme, únava je v mezích snesitelnosti, takže kilometry zase naskakují o něco lepším tempem. Jen občas se trochu s obavami otočím, protože za námi se to začíná mračit a občas se ozve dokonce i výhružné burácení hromu. Ještě bouřka, to by mi dneska už vážně chybělo…

Kousek před zříceninou míjíme rodinku s dětmi na výletě a mě tak nějak probleskne hlavou, že to jsou snad úplně první turisté, které jsem za 70 kilometrů dosavadního putování potkal. A přitom je toho tady tolik ke koukání! Některá místa mi dokonce připadají, jako bych tady už někdy byl. Například takový Samperův obrázek, ten jsem už prostě musel vidět… A taky že ano, dojde mi! Před pár lety jsem se účastnil cyklo závodu s poetickým názvem Lužická Šukačka, který vedl právě tudy. Sice v opačném směru, ale je to tak. Dobrá zpráva, moje paměť mi ještě slouží.

U údolní nádrže s poetickým názvem Naděje se schovává třetí tajná kontrola. Značíme si kartičky a pak klesáme až na úroveň hladiny k Hamerskému potoku, kolem kterého půjdeme až na Hamr. A to střídavě po levém i pravém břehu. Přesun na druhý břeh je občas trochu dobrodružný, mosty už mají nejlepší léta za sebou, ale riziko utonutí v případě pádu je v době kritického sucha téměř nulové.

Zanedlouho dojdeme ke stavení pojmenovaném Penzion Pod Přehradou. Neplánovaně, ale o to s větší úlevou se tam s Filipem zastavíme a doplníme tekutiny. Osvěženi a trochu odpočati začínáme stoupat k hranicím s Německem, konkrétně na vrch Hvozd. Většina z těch 5 kilometrů je příjemná, pozvolná, vesměs lesní a polní cesta. Teprve za rozcestím s poněkud zvláštním názvem Babiččin odpočinek se cesta trochu přiostří, aby na rozcestí Pod Hvozdem přešla v ostrý kamenitý stoupák. Naštěstí není moc dlouhý, takže stačí jen chvíli zabrat a jsme na vrcholku, kde už na nás čeká kontrola číslo 5.

Zdravíme kontrolora a necháváme si dát potvrzení o úspěšném zdolání vrcholu. Pak se chvilku kocháme, ale vzhledem k počínajícímu dešti to nepřeháníme a raději vyrazíme směrem do první vesnice na německé straně. Po modré turistické značce, jak jsme byli instruováni před startem. Ve vesnici Hain se koná nějaký závod na kratší vzdálenost, takže se proti nám v protisměru každou chvilku vyřítí nějaký rychlý běžec a my jen tak tak stačíme uskočit. Souběh tras je ale jen dočasný a jakmile opustíme hranice vesnice, jsme zase skoro sami. Počasí je trochu proměnlivé, ale silný déšť se nám zatím vyhýbá. Což je asi zdejší dlouhodobý problém, protože především travnaté plochy kolem vypadají, jako by o vodě slyšely naposledy před půl rokem…

Znenadání se před námi objeví skalní městečko s názvem Nonnenfelsen. Víc než nadšení z krásného útvaru mě děsí představa, že tam budu muset vyšplhat. Ale jde to celkem dobře, dokonce stihnu během výstupu pořídit i pár fotek. Nahoře odoláme nutkání si to tady důkladně prohlédnout a pokochat se výhledem do krajiny, místo toho jdeme striktně podle itineráře dál na západ až k jižnímu okraji městečka Waltersdorf, odkud po krátké přestávce započneme dlouhý výstup na kopec Luž.

Z dálky nás opět trochu vyděsí stará prudká sjezdovka, ale i tentokrát se držíme turistické značky, která nás dovede relativně příjemnou cestou až na vrchol. Tam už na nás čeká předposlední živá vrcholová kontrola. Dostaneme razítko a po nezbytné fotodokumentaci scházíme stejnou cestou až k rozcestníku pod kopcem. Pak pokračujeme dál na západ až zpátky k českým hranicím. Chvilku jdeme přímo po hraniční čáře, následně se u kopce Ptačinec odpojíme a zahájíme několikakilometrové klesání až do obce Lesná, kde je na parkovišti u hlavní silnice stánek a v něm třetí, poslední občerstvení s hned trojnásobnou dámskou obsluhou.

Ačkoliv se asi o všech dosud navštívených kontrolách dá prohlásit, že jejich osazenstvo bylo milé a úslužné, tohle je jiný level. Paní kontrolorky o nás mají nefalšovaný strach, abychom během těch posledních 15 kilometrů do cíle neumřeli hladem, žízní, nedostatkem cukru, soli, vitamínu C, kofeinu, teinu, kolagenu, prostě snaží se nás maximálně zabezpečit. A když už nemůžeme jíst, alespoň nám věci balí na cestu. Při odchodu mám batoh plný a ještě si v ruce nesu banán. Celý. 🙂

Po odchodu z poslední občerstvovačky nás čeká poslední ostrý test, výstup na kopec Jedlová. Sluníčko se kloní k obzoru, krajina se barví do zlatova a o to víc vynikne, jak je vyprahlá. Nejdříve šplháme ke zřícenině hradu Tolštejn, naštěstí ho jen míjíme v uctivé vzdálenosti. Poslední stovky metrů na vrchol Jedlové se zdají být nekonečné, i přes pozdní odpolední hodinu je velké horko a rozpálená asfaltová silnice nám tu řeholi nijak neusnadňuje. Ale i tuto překážku s Filipem zvládáme a po krátkém hledání kontroly a pana kontrolora máme v kartičkách poslední razítko. Z dlouhého čekání už trochu unavený kontrolor se s námi chce rozdělit o své vlastní pivo a je upřímně smutný, když odmítáme. Tak nám alespoň přeje šťastnou cestu, že prý už je to do cíle jen pár kilometrů z kopce.

Dobrá, pár kilometrů sice vypadá jinak, ale že to bude převážně z kopce podle itineráře pravda je. Říkám Filipovi, že bych zkusil běžet, tak mi přeje hodně zdaru a já vyrážím kupředu. Kousek dál se cesta stáčí po sjezdovce; já pokračuji výsekem lesa pod vlekem. Najednou slyším, že na mě Filip volá. Otáčím se a ukazuje mi, že jdu blbě, správně je po sjezdovce. Střihnu to tedy skrz několik metrů široký, ale velmi hustý a starých, polámaných stromů plný pruh lesa, a než se proderu na druhou stranu, je Filip 100 metrů daleko. Vydám se ho stíhat a když ho na konci sjezdovky míjím, děkuji mu za pomoc.

Běžím dál a zdá se, že by to mohlo jít; nohy nebolí, únava někam zmizela a teplota okolí začíná rychle klesat. Ani si nevšimnu, že už zase běžím mimo značku. Teprve Filipovo hlasité TUDY mi napoví, že ani na druhý pokus ta moje sólo akce moc dlouho nevydržela. Vracím se k němu, chvíli jdu zkroušeně kousek za ním a nadávám jak špaček. Pak popoběhnu, ale na další křižovatce se raději otočím a jen mávnu rukou, jako že bych šel tudy… Ach jo, zase blbě. Filip už si musí myslet, že jsem naprostý retard…

Dám si chvilku oddech a za osadou Jedlová to zkusím ještě jednou, naposledy. Najednou se to nějak zlomí a já běžím, rychle a po správné trase. Na první křižovatce uhýbám správně, na druhé taky a pak i na všech následujících. Filipa jsem v tu chvíli viděl naposledy, dál to je až do cíle má soukromá stíhací jízda proti časomíře. Malou vesnicí Rybniště jen prolétnu a když si na rozcestí Nad Vápenkou značím do karty poslední samostatnou kontrolu, zbývají mi do cíle už jen poslední tři kilometry. Taková delší cílová rovinka.

První kilometr zdolám za 6:40 a odměnou mi jsou první domy Krásné Lípy. Další kilometr už je pomalejší, ale na jeho konci vidím kostel na náměstí a tedy cíl mé cesty. Poslední kilometr již běžím jak ve snu a když kolem nového hotelu proběhnu na náměstí a před vchodem do budovy si vypnu měření trasy na hodinkách, rozlije se mi po těle blažené teplo. Jsem tu, další stovka je za mnou! V cíli dostávám něco na doplnění tekutin, diplom s dosaženým časem, pamětní medaili a dvě tašky plné dárečků. Jako o Vánocích! A tím pro mě ultratrailový závod s názvem Skalní hrádky Labských pískovců definitivně končí.

Závěrem mi nezbývá než poděkovat nadšeným organizátorům za krásnou, rozmanitou a zábavnou trasu, velmi dobré zázemí, ochotné kontrolory a milé osazenstvo na občerstvovacích stanicích. Filipovi za mnohakilometrovou společnost a mentální oporu, díky které se mi nakonec podařilo dorazit až do cíle. A všem ostatním pochodníkům za další příjemně strávený víkend na dálkových pochodech. Snad jediné, co by sneslo vylepšení, je (tedy kromě účasti, takové akci by slušelo o pár desítek pochodníků víc, nicméně konkurence je veliká) počet a rozmístění občerstvovaček tak, aby mezi nimi nebyly tak obrovské mezery… Klidně i za cenu zvýšení startovného, ale obzvlášť v parném létě by to myslím pomohlo… V každém případě děkuji za organizaci a snad jsme se neviděli naposledy. 🙂

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 116,7 kilometru (reálně asi 111 km včetně mírného kufrování) jsem zvládl za 23 hodin 36 minut průměrným tempem 12,08 minuty na kilometr. Během závodu jsem nastoupal i sestoupal 3563 metrů. Na start závodu se postavilo 34 účastníků. Kompletní výsledky zatím nejsou k dispozici…

Uvedené fotografie byly pořízeny v dobré víře a v reportážním duchu. Pokud se někdo některou z fotek cítí omezen na svých právech, napište mi do komentáře a já zvážím její odstranění. Vivat GDPR!

Pin It on Pinterest