Propršená Beskydská (skoro)čtyřka 2017 bez happyendu

by | Sep 1, 2017 | Beskydská sedmička | 0 comments

Nedá se nic dělat, je konec, moje úžasná série čtyř dokončených Beskydských sedmiček v řadě právě končí. Stojím v dešti kousek od vrcholku Lysé hory a v ruce držím promoklý telefon, kterým jsem právě oznámil svému parťákovi Jirkovi, že letošní ročník B7 je nad mé síly. Kromě extrémních povětrnostních podmínek padá největší díl viny na mou hlavu, nemám prostě natrénováno. Celá letošní pochodnická sezóna byla taková neslaná a nemastná, a toto je logický, ale nesmírně hořký důsledek…

Už několik let začíná má příprava na Beskydskou sedmičku pár týdnů před koncem roku, kdy se do prodeje dostávají charitativní poukázky. Jejich koupí si za pár stokorun zajistím bezproblémovou registraci týmu do závodu a ještě podpořím dobrou věc. Na samotné přihlášení do závodu je pak čas do konce května, takže mám spoustu měsíců na hledání vhodného (nebo dostatečně šíleného) parťáka. Letos jsme si plácli s Jirkou Větvičkou, pravidelným účastníkem těch nejnáročnějších pochodů, jaké se v našich končinách pořádají. Společný tým jsme nazvali “Koza na Větvi” a začali se těšit na první zářijový víkend, kdy má celá ta sláva vypuknout.

Není žádným tajemstvím, že B7 je pro mě srdeční záležitost. Projevuje se to mimo jiné tím, že kdykoliv si na závod vzpomenu, sevřou se mi útroby a zrychlí se mi tep. A čím blíž je start, tím intenzivnější pocity zažívám. Nezanedbatelnou roli na tom má i fakt, že jsem dosud každý závod v Beskydech zdárně dokončil. Ale každá série jednou končí a že to nemusí dopadnout podle plánu jsem si začal uvědomovat už dlouho před startem.

Na rozdíl od roku 2016 jsem toho letos moc nenachodil. Jedna dokončená stovka v Krkonoších, Prčice a tři padesátky v okolí Prahy, to není zrovna ideální příprava na nejnáročnější závod sezóny. Ale člověk nemůže mít všechno a já měl letos příjemnější program, než je běhání po horách. Nedostatek přípravy by navíc sám o sobě nemusel znamenat neúspěch, ale už týden před startem se dalo tušit, že osmý ročník Sedmičky bude mokrý, kluzký a studený, což už tak náročných 95 kilometrů ještě ztíží. A i když se předpověď poměrně dynamicky měnila a vyvíjela, nakonec to dopadlo do puntíku tak. Posledním předpokladem budoucího neúspěchu byla volba nejdelší a nejnáročnější varianty závodu nazvané Sport.

Ale nic z toho jsem dopředu nemohl vědět, maximálně jsem to při sledování odpočtu na oficiálních stránkách Beskydské sedmičky podvědomě tušil. Dle tradice jsem se do místa konání závodu přesunul již den před startem a rozbalil stan v místním kempu ve Frenštátu. Celou cestu do mě nemilosrdně pražilo slunce, klimatizace v autě nestíhala, prostě takové typické pozdně-srpnové počasí. Večer před spaním jsem si ještě poslechl pohádku Anděl Páně 2 promítanou v dočasném letním kině pár metrů za mým stanem, a pak se ponořil do říše spánku a odpočinku.

Budíček brzo ráno. Páteční ráno se od čtvrtečního večera liší jako den a noc. Sice neprší, ale teplota poklesla o 15 stupňů, sluníčko je ukryté za hustou vrstvou mraků a občas se mezi stany prožene studený vítr. Něco po deváté sedám do auta a jedu Jirku vyzvednout do Ostravy na nádraží. Po návratu si jdeme společně vyzvednout startovní čísla, čipy, oranžová trička a pár dalších drobností, pak si jdu lehnout a nabrat co nejvíce sil na večer. Počasí se stále horší, ale zatím neprší.

Neprší ani kolem páté hodiny, kdy se probouzím. O pár minut později je ale všechno jinak a na zem začínají dopadat první kapky. A než se nasoukáme do všech těch upnutých triček, kalhot a ponožek, z nebe tečou proudy vody. Černá můra letošního ročníku právě rozevřela svá křídla, první Beskydská sedmička v osmileté historii bude na mokru. A to tak, že hodně.

Po kompletní přípravě, na kterou padlo nečekaně velké množství lékařské vazelíny, a poslední kontrole na webu, jestli do povinné výbavy nepřibyl i gumový člun, se s Jirkou přesouváme na vlak. Dle plánu má odjet něco málo po sedmé směrem na Ostravu a pak dál na Třinec, ale jak už to tak bývá, o něco se opozdí. Leje jak z konve, po silnici se valí proudy vody, jakákoliv snaha zůstat v suchu se po pár desítkách metrů jeví jako zcela zbytečná. Ve vlaku sice není moc teplo, ale množství natěšených závodníků to tady brzy zadýchá, zapotí a zaprdí, takže až na holá kolena mi je celkem příjemně. Vzhledem k lijáku je to s výrazně menší parádou, než jindy, ale konečně vyrážíme.

Po zhruba dvou hodinách popojíždění mezi stanicemi jsme v Třinci. Vystupujeme z vlaku mezi prvními a přesouváme se na náměstí Svobody, kde to za necelou hodinu všechno vypukne. Aktuálně neprší, ale horečné přípravy na pódiu napovídají, že tu ještě před pár okamžiky bylo boží dopuštění. Poměrně dost se ale ochladilo, tak hledáme nějaké vyhřáté místo, kde se na chvilku schováme. Do oka nám padne supermarket Albert stojící hned naproti náměstí. Stejně jako dalším stovkám závodníků, takže to uvnitř vypadá jak v úle. Prodavačky jsou očividně v šoku (inu, je to teprve osmý ročník B7, že?), jedna nervózně vykřikuje “zavíráme, všichni ven!”, druhá se spolu s postarším sekuriťákem snaží dovolat na PČR a ohlásit přepadení, a poslední se jen hystericky směje.

Venku se zatím schyluje ke startu. A aby nám nebylo moc velké horko, začíná zase pršet. Lépe řečeno lejt. Pouštím svůj nový sporttester Garmin Forerunner 935, ale má problémy se zaměřit. Trochu mě to zarazí, u novinky z roku 2017 jsem to nečekal, ale jsme hned u budovy, tak tomu dám čas. Po chvilce marné snahy se rozhlížím kolem a vidím, že nejsem sám, Jirka i kolem stojící další majitelé Garminů mají stejný problém. Působíme trochu komicky, šest sportovců se vztyčenou levicí a občasnou kontrolou, jestli “už se to chytlo”. Nakonec si mé zařízení se slabým GPS signálem poradí a tak, když s mírným zpožděním závod odstartuje, mám vše zaznamenané od startu.

První stovky metrů jsou tradiční maso. Většina ostatních sportovců vyrazí tryskem dopředu a my se je snažíme následovat. Kvůli ochraně přírody je totiž vrcholová kontrola na Travném otevřena jen do 4 do rána, takže není času nazbyt. Nijak oslnivým tempem dorazíme pod první kopec, Malý Javorový, a začínáme výstup. Napřed po asfaltu, o pár minut později se přesouváme na sjezdovku. Sice to klouže, ale čekal jsem to výrazně horší. Zato s mou fyzičkou nebude něco v pořádku, moc mi to do prudkého kopce nejde. Domluva s Jirkou na místě, kde se na vrcholu v případě potřeby potkáme, se ukáže být užitečná. Krok s ním dokážu držet jen do půlky kopce, pak se mi ztrácí v davu ostatních.

Pomalejším tempem ukrajuji poslední metry z prvního “nesoutěžního” vrcholu. Nahoře je opět tradiční veselice, i když vzhledem k počasí to není úplně ono. Jirka na mě čeká na smluveném místě, a na první soutěžní vrchol, Velký Javorový, tak přicházíme osm minut po půlnoci společně. Rychle si odpípneme čipovou kontrolu a bez zastavení pokračujeme k prvnímu seběhu dolů, do Řeky. Tady už je na cestě bláta víc, než dost, ale z kopce se mi běží bez problémů a předbíhám doslova desítky soupeřů. Mimo jiné proto, že na rozdíl od nich si nelámu hlavu s hledáním nějaké “lepší” cesty, ale beru to bahno nebahno. Poslední úsek už je po asfaltu a přesně 31 minut po první kontrole máme v zápisu i kontrolu číslo 2.

Na kontrole v Řece je tradičně jen pití, tak se trochu osvěžíme. Doplním vodu do flaštiček, Jirka sundá rozmočené tejpy, a pak vzhůru do dalšího kopce. Opět po sjezdovce. A tady už to není taková sranda. Kvůli bujné vegetaci je tu vyšlapána jen úzká cestička, kterou se postupně proplétají všichni závodníci. Had z čelovek každou chvilku zpomalí, občas úplně zastaví. Někteří jedinci to po chvíli nevydrží a začínají hledat paralelní cesty, které se po chvilce zase setkávají s hlavním proudem, takže vznikají zácpy, prostě chaos. Dokonce i na mě je to pomalé a protože nemám rád předbíhání, jsem trochu mrzutý.

Konečně je druhá sjezdovka minulostí. Ale pro nás, účastníky kategorie Sport, to ještě není všechno. Máme před sebou asi 1500 metrů dlouhou “vracečku” na skutečný vrchol Ropice a zpět. A tady už je to vážně maso. Déšť nepolevuje, ba právě naopak. Bláta je po kotníky, lidi kolem mě kloužou, ale moje boty od inov-8 (Trail Talon 275) drží na kluzkém povrchu jak přibité. Alespoň jedna dobrá zpráva, protože jinak se trápím. Občas musím dokonce zastavit a vydýchat se, na to úplně nejsem zvyklý, alespoň pokud jde o takovéto kopce…

Něco málo před druhou jsem nahoře, celý výstup na Ropici mi z Řeky zabral zhruba hodinu a čtvrt. Jirka už na mě čeká, naštěstí jen chvilku. Pípáme si a pádíme dolů. I přes velmi obtížný terén mi to jde dobře a první zpomalení následuje až v místě, kde se trasy hobíků a sporťáků zase setkávají. Provoz houstne, ale i tak se dá běžet velmi rychle tempem kolem 7 minut na kilometr, takže netrvá dlouho a jsme na občerstvovačce v Morávce.

Už cestou jsme se dohodli, že zkusíme stihnout výstup na Travný, abychom měli všechny vrcholy kompletní. I letos tam totiž bydlí nějaký nevrlý tetřev či jiný chráněný tvor, kvůli kterému je tam časové omezení – kdo přijde na rozcestí Sviňorky po 3:15, ten má smůlu a musí spolu se 40 minutovou penalizací pokračovat spolu s hobíky spodní cestou. Kdo dorazí mezi 2:45 a 3:15, ten si může vybrat, ještě rychlejší závodníci musí povinně nahoru. Kvůli zdržení při výstupu z Řeky i mé obecné pomalosti do kopců to máme tak tak, proto si na občerstvovačce jen rychle lokneme trochu vody, já popadnu dva melouny (letos teda nic moc…) a už si to svištíme pod třetí sjezdovku.

Ale co to? Místo tradičního výstupu po louce odbočujeme už v zatáčce do lesa a mezi stromy se prokousáváme nahoru. Tady už to není tak ucpané, jako pod Ropicí, navíc jsem často brzda já sám. Několikrát proto uhýbám a pouštím rychlejší závodníky před sebe. Nahoru na Sviňorky mi to trvá sice jen asi 15 minut, ale mně to přijde jako věčnost. Ani Jirka se nahoře netváří zrovna nadšeně. Musíme se rozhodnout, zda půjdeme nahoru nebo po traverzu. Do limitu (4 hodiny ráno) zbývá něco málo přes hodinu a na Travný jsou to jen 4 kilometry, tak jsem optimista a věřím, že to zvládnu. Vyrážíme ostrým tempem po cestě, bohužel špatné, a jen díky hodným a pískajícím soupeřům si zajdeme pouhých pár desítek metrů.

Netrvá dlouho a můj optimismus je ten tam. Cesta nahoru je všechno, jen ne příjemná, všude plno bláta a spousta kamení. Mé psychice nepomáhá ani neustálý proud rychlejších závodníků, ani světlo z Jirkovy čelovky, která mě každou chvíli z kopce přede mnou marně vyhlíží. Stovky metrů přibývají až příliš pomalým tempem, každou chvíli se opřen o hůlky musím vydýchat. Čtvrtá hodina se neúprosně blíží. Když dorazím na Malý Travný, mám toho plné zuby.

Tři minuty před čtvrtou jsem na rozcestí pod Travným a čtu na ukazateli, že na vrchol je to ještě kilometr. I kdyby to bylo po rovině, nemám šanci. Nohy se mi rozklepou a žaludek sevře. S posledními zbytky morálních sil se krok za krokem sunu k vrcholu a deset minut po čtvrté jsem tam. Bohužel pozdě. O pět minut, jak mi říká Jirka, kvůli pozdějšímu startu o pět minut posunuli limit. Ale teď už jsou senzory kontrolního stanoviště na zemi vypnuté, hned vedle balící se kontroly. Bez energie, jako jsem já.

Jirka je zmrzlý z čekání, já z naprosté ztráty energie. Prohodíme pár slov, pak se musím obléct. Beru si na sebe vše, co ještě v batůžku mám, a pak se vydám na dlouhé klesání dolů do Krásné. Sám, Jirka už šel, jinak by se z něj stal rampouch. Z kopce mi to stále docela jde, ale motivace je pryč. Místo toho se mi hlavou honí černé myšlenky, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ale stále v sobě mám malou touhu po dokončení závodu i přes nepřízeň přírody. Ještě zabojuji!

Jak jsme se později dozvěděli, na Travném pro nás závod oficiálně skončil. I kdybychom došli až do cíle, tak jsme kvůli chybějící kontrole dostali DQ a ve výsledcích bychom nefigurovali. Příště musím lépe prostudovat pravidla…

Na kontrole v Krásné vládne v našem týmu ponurá atmosféra. Jirka je z neustálého čekání na svou pomalejší polovinu zmrzlý jako sobolí trus, zima a déšť navíc nijak neprospívají jeho levému kolenu. Ani menu na občerstvovačce mu náladu nezvedá, a upřímně řečeno ani mně. Je vidět, že osmý ročník závodu je první na vodě. Po sedmi hodinách na cestě mít možnost “ohřát” se iontovým nápojem, ledovou vodou nebo melounem není úplně ono, takže to po krátké poradě balíme a pokračujeme dál na Lysou horu; odsud se stejně nemáme jak dostat.

Cesta na Lysou po žluté značce, přes Malchor, je mi dobře známá. A z počátku se mi zdá, že krize je zažehnána a jdu alespoň subjektivně docela rychle. V půlce kopce, někde kolem rozcestí Pod Šebestýnou, se to ale zase láme, a od té doby je to zase trápení. Už od Krásné se rozednívá, ale vzhledem k povětrnostním podmínkám je pořád velké šero. Když pak kousek před Malchorem vylezu z lesa, kde pro mlhu není vidět na 50 metrů daleko, a do tváře mi začne foukat ostrý vítr, poslední zbytky nadšení jsou pryč – končím!

Volám to Jirkovi, který už je nahoře na Lysé. V promočeném telefonu je špatně slyšet; nepromokavá fólie je sice dobrá věc, ale na telefonování se telefon musí vyndat a v tomto počasí vážně nevydrží v suchu dlouho. Nakonec si snad porozumíme, prý na mě počká. Snažím se pospíchat, ale nejde mi to. Ještě než dorazím pod Malchor, volá znovu, že už musí jít, jinak to odmarodí. Souhlasím, že se sejdeme v Ostravici, když o pár metrů dál dostávám nápad, že nemusím až nahoru, ale můžu to po modré střihnout kolem Lysé a napojit se na červenou, kudy se jde dolů. Což se ukáže jako chytrý tah; ušetřím síly a navíc mě v první zatáčce dožene Jirka, takže jdeme zase spolu.

Ale je to smutná cesta. Být v pohodě, můžeme tady utíkat o sto šest, ale v tomto rozpoložení jen skoro mlčky koušeme poslední kilometry. Pod Ostrou horou to stáčíme k jihu a za necelou půl hodinu přicházíme do Ostravice, do nového “polovičního” cíle v lokalitě Na Pile. Rozlehlý prostor plný nadšených diváků, místo pro zábavu jejich ratolestí, velká občerstvovací stanice, televizní rosnička Alena Zárybnická jako moderátorka a v neposlední řadě pravidelný telemost z cíle ve Frenštátu. Tak to alespoň vypadalo v hlavách organizátorů, než jim v tom udělalo počasí dost guláš. Ve skutečnosti se na obrovské ploše prochází pár mrznoucích odvážlivců, malé skupinky závodníků se bez energie trousí ke kontrole, v jednom velkém stanu vyhřívaném jediným teplometem se tísní několik desítek závodníků a pod několika slunečníky (ehm) čekají skupinky závodníků v alu fóliích na autobus. A do toho všeho rosnička, která během půl hodiny, co ji posloucháme, ani jednou jedinkrát není schopná říct, kdy už konečně přestane pršet…

Ještě během posledních kilometrů zvažoval Jirka, že to do cíle zkusí dojít sám. Mimo záznam, mimo pořadí. Ale prostředí Ostravice a vlažná decka hovězího vývaru zlomila i jeho. Pod slunečníkem se těšíme na autobus, který nás má odvézt do cíle, do Frenštátu. Přijíždí asi za dvacet minut a po nastoupení a usazení se na sedadla bez čekání vyrážíme. V suchu a teple, co si víc přát.

Po návratu do Frenštátu odevzdáváme startovní čísla a čipy, a bereme si zpět finanční zálohy. Tím pro nás letošní B7 definitivně končí. Malou náplastí na bolavé závodnické srdíčko je  příchod vítězného týmu, který přibíhá pár minut po nás. V čase 12 hodin 1 minuta, což je vzhledem k podmínkám čas k neuvěření. Navíc pouhých 140 vteřin po nich je v cíli druhý tým, jehož členem je i můj Traskový kolega David Pecina. Gratulace a obrovský respekt!

Pak už se do nás ale zase dává zima, tak s Jirkou razíme směrem ke kempu. Sprcha, sbalit stan a ostatní věci a kolem poledního nasedáme do auta a vydáváme se na cestu směrem ku Praze. Ani nás moc nepřekvapuje, že přestává pršet… Tak snad za rok, Sedmičko!

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřil 95 kilometrů, já z toho zvládl necelou polovinu (46,5 km) za 10 hodin 30 minut průměrným tempem 13,33 minuty na kilometr (4,4 km/h). Během závodu jsem nastoupal 2.854 metrů a sestoupal 2.791 metrů. Na start závodu se postavilo ???? účastníků. Vítězové to dali za neuvěřitelných 12 hodin a 1 minutu. Kompletní výsledky jsou tady.

Pin It on Pinterest