V pořadí 52. ročník pochodu Praha – Prčice má pro mě osobně pořadové číslo 2,5. Ten první jsem absolvoval již v roce 2013, druhý, jubilejní 50., pak o 2 roky později. Bohužel, kvůli laserovému vybroušení svého zraku až 14 dnů po oficiálním termínu a bez zlaté botičky :(, takže proto ta půlka. Letos naštěstí žádný odklad není potřeba, proto pokud se mi podaří dojít až do cíle, zasloužená a vyšlapaná odměna v podobě druhého škrpálu mě nemine. Jakou asi bude mít barvu…?

Na konečné trasy metra C v pražských Hájích je přes časnou ranní hodinu hlava na hlavě. Nejdelší (a zároveň původní) varianta pochodu nazvaná Trasa Karla Kulleho už dávno není jen pro fajnšmekry, ale na start se každým rokem staví mnoho stovek odvážlivců. Letos přesně 716 včetně mého kamaráda Honzy. Organizátoři se dav snaží odbavit hned na několika stanovištích, takže vystát frontu, zaplatit 40 korun českých jako startovní poplatek a získat mapu kombinovanou s kontrolním listem zabere asi 5 minut. Pak už jen u jiné kontroly ukázat, že mám vyplněné zdravotní prohlášení a že mám v úmyslu celý pochod ve zdraví přežít, a po obdržení prvního razítka můžu vyrazit na cestu.

V mém případě to samozrejmě není tak snadné, protože už tradičně je mým prvním úkolem nastartovat všechny GPSky a trackery a udělat pár fotek do památníčku. To mi zabere dalších skoro 10 minut, proto když se konečně vydávám na cestu, většina stratovního pole je již daleko přede mnou. Ve čtvrt na šest ráno je pak konečně začínám následovat.

Moje taktika pro dnešní pochod je jednoduchá – první půlku se pokusím ujít a když se nevyskytne žádný problém, postupně se budu snažit  zrychlovat. Od začátku roku mám totiž v nohách to, co ti aktivnější z nás zvládnou za víkend, takže si nehodlám moc vyskakovat. Navíc je velkou neznámou počasí – předpověď slibuje zimu a přeháňky, což může postup hodně zkomplikovat. Ale uvidíme, zatím je sice zima, ale neprší.

Od úvodních metrů natáhnu krok a postupně míjím ostatní pochodníky. Ani je nepočítám, je jich přede mnou vážně moc. Po pár minutách ostré chůze se přede mnou ale objeví další fronta a já musím zastavit. Tradiční postartovní „tajná“ kontrola složená ze dvojice zasloužilých členů KČT snažících se odlepit z velkých archů samolepící „P“, a jako důkaz ho vetknout pochodníkům do karty, sice dělá, co může, ale moc rychle jim to nejde. Proto fronta narůstá a trochu brblá. Ale vážně jen trochu… 🙂

Za pět minut jsem označkován a můžu pokračovat. Trasa pochodu se mění jen výjimečně, takže je to všechno při starém – Milíčovský les, Újezd, Průhonický zámek a Průhonický park. Tam je to moc pěkné, ale trochu tápu při pomyšlení, jak se z něj chceme dostat. Při mém „neoficiálním“ pokusu jsem tam totiž východ na jižní straně parku hledal marně. Všichni jsou ale tak nějak na jisto, tak se jich držím. A brzy je má otázka zodpovězena, je tam totiž otevřená brána, která byla před dvěma lety neprostupně uzamčena. Hurá!

Dál následují Osnice, Olešky, Radějovice, Sulice, Kostelec u Křížků a rozcestí Markvart. Co se trasy týká, nic moc. Samý asfalt, maximálně polní cesta, a výhledy jen do polí a vesnic v okolí Prahy. Dalších deset kilometrů naopak patří k tomu nejlepšímu, co pochod nabízí. Asfaltu je sice pořád dost, ale cesta vede lesem, ptáčci zpívají, prostě pohoda. Jde se mi dobře, nic mě nebolí a sil mám zdá se na rozdávání, tak proti plánu zkouším stále častěji popobíhat. Až do Týnce totiž cesta spíš klesá a to se to panečku běží, když je to z kopce. 🙂

Ani se nenaděju a jsem v Týnci nad Sázavou. Ve stejné malé prodejně, jako předchozí pochody, si nakoupím drobné občerstvení a vodu, prohodím s paní prodavačkou pár slov, a pak se po mostě přes Sázavu blížím k prvnímu „punktu“, kontrolnímu bodu pochodu. Při pohledu na razítko s číslem 42 km se zaraduji, že už jsem tak daleko. Teprve pak mi dojde, že to značí počet kilometrů do cíle… No nic, doplněné zásoby už mám, takže vzhůru do Neveklova!

V nohách mám 30 kilometrů za 4 hodiny a pořád se cítím skvěle. Počasí se nemění, teplota se pohybuje kolem 13 stupňů, občas foukne, ale hlavně neprší. Trasa už zase není tak záživná, ale co se dá dělat, to jsou prostě Prčice. Přes Chářovice a Chrášťany se dostávám na lesní cestu do Černíkovic. Před 4 lety to byla bahenní lázeň, letos je to jen příjemný mírný kopeček. Počasí prostě dělá každý závod originální.

Po zelené turistické značce postupně obkroužím Neštěnickou horu a na rozcestí Roháč se vydávám na další táhlé stoupání na Budákův kopec. Na jeho vrcholku je většinou pochodníků oceňovaná občerstvovačka s točeným pivem, ale já si to jen vyfotím a zase pokračuju dál. Z každého kopce dolů běžím, a tak kilometry naskakují znamenitým tempem. Skrz vesnici Dubovka jen proběhnu a přede mnou se otevře Neveklov s druhým kontrolním bodem.

Na místním náměstí si opět dle tradice v cukrárně nakupuju něco málo na zub a do žaludku. Když paní řeknu, že jdu z Prahy, ani mi to nechce věřit. Ale je to tak, 44 kilometrů jsem zvládl za 6 hodin a 11 minut, což překvapuje i mě samotného. I přes doplnění energie se ale ani zde moc nezdržím, a po krátké kontrole na jižním okraji náměstí mám v kontrolní kartě další razítko a mířím směr Kosova hora.

Ráz krajiny se moc nemění, ale v této fázi alespoň výrazně ubývá asfaltu. Vesměs se jde po polních a lesních cestách, což je příjemné především pro mé nožky. I když jsou, jako ty moje, obuté v měkounkých a dosud jen jedinkrát použitých inov-8 TrailTalon 275 z Trailpointu, kde mají skladem velikosti v normálních obchodech již zcela ignorované. Druhou výhodou je počasí. Možná je o pár stupňů tepleji, než na startu, ale pořád je to v mezích toho, co se dá považovat za ideální pochodnické podmínky. A tak není divu, že pádím k cíli jako splašený kůň. Tedy koza… 🙂

Každou chvíli míjím pomalejší pochodníky a mohu se jen dohadovat, jestli jsou z Prahy nebo se připojili někde cestou. Když se přede mnou objeví železniční stanice Kosova hora, vím, že to je do cíle skutečně jen kousek. Na poslední oficiální kontrole je dost plno, tak si nechám dát jen razítko a rychle pryč. Vody mám zatím dost a cíl je na dosah. Chvátám především proto, že pokud zvládnu těch posledních 14 kilometrů hodně rychle, můžu se v celkovém čase dostat pod 10 hodin. Což by pro mě bylo něco jako maraton pod 2 hodiny pro skutečné běžce.

Přes Dohnalovu Lhotu šplhám do posledního výraznějšího kopce na trase, a když jsem nahoře, je mi už jasné, že letošní Prčice dopadnou nad očekávání výborně. Cestou dolů se ale začíná rozplývat můj sen o rekordu, desetihodinový limit podle všeho pokořen nebude. Napřed mě za obcí Mezné zdrží tajná kontrola, ale především začne proud pochodníků houstnout natolik, že už ani nemá smysl předbíhat. Navíc bych musel posledních 5 kilometrů zdolat v čase, který by bylo složité dosáhnout i odpočinutý a bez překážek, takže po chvilce mentálního dohadování rezignuji a do cíle se rozhodnu jen dojít, takříkajíc „na pohodu“.

Což se ukáže jako ne zcela nejlepší nápad, protože jakmile přestane hlava pumpovat do krve adrenalin a další chemické dobroty, okamžitě mě začne bolet celý člověk a poslední kilometry se stanou utrpením. „Cílová rovinka“ z Jesenice do Prčic je zdlouhavá, nudná a nezáživná sama o sobě, bez patřičné motivace je všechno ještě 3x horší. Ještě, že je pod mrakem a nepeče do mě sluníčko. Ale i tuto poslední nástrahu dnešního pochodu nakonec zvládnu a v půl čtvrté odpoledne se objevím na prčickém náměstí. Jsem v cíli!

K úspěšnému dokončení je nyní třeba probít se skrz stovky pochodníků až ke stánku, kde mi za můj velkolepý výkon dají růžovou botičku a Horalku od Sedity. A zároveň mě pošlou k jinému stánku na úplně opačném konci náměstí, kde jako úspěšný pokořitel nejdelší trasy dostanu jestě bonusový dárek. Tím je magnetická botička na lednici ve fialové barvě. Mě ale mnohem víc překvapí (a potěší), že jsem dle slečny ve stánku dorazil z Prahy jako 15. v pořadí! Což je, vzhledem k počtu startujících, skutečně hodně slušný a nečekaný výsledek.

A tímto příjemným zjištěním pro mě pochod Praha – Prčice definitivně končí. Již převlečený si u svého kamaráda Tomáše dávám na zahradě jeho chalupy hned na náměstí zdravotní pivo na doplnění vitamínů a tekutin, a protože začíná drobně krápat a je mi zima, vydávám se čekat na autobus. S velkou porcí štěstí se dostanu do třetího autobusu jedoucího přímo do Prahy na sedadlo pro průvodce vedle řidiče, tak to mám navíc se skvělým výhledem. A v 8 hodin večer jsem doma.

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace. Celý pochod měřící 72,8 kilometru jsem zvládl za 10 hodin 17 minut průměrným tempem 8,5 minuty na kilometr. Během pochodu jsem nastoupal a sestoupal 1276 metrů. Na start v Praze se postavilo 716 účastníků, celkem se na start libovolné trasy postavilo 20.824 pochodníků a cyklistů. Se svým časem jsem se (neoficiálně) umístil na 15. místě.