S Trilobitem (ne)zimou nezimou 2017, tentokrát z Radotína do Radotína

by | Feb 25, 2017 | S Trilobitem zimou nezimou | 0 comments

Je konec února, po sněhu ani památky, teplota v noci jen nesměle nakukuje do záporných hodnot a mým nohám se začíná stýskat po dlouhých (nejen) turistických pochodech a závodech. Nejvyšší čas vyrazit na první letošní výlet pořádaný oddílem Trilobit Barrandov s názvem S Trilobitem Zimou Nezimou. Letošní trasa začíná a končí v pražské čtvrti Radotín, takže připravit výbavu, nařídit budík a brzy do postele, ranní budíček bude opravdu časný.

V půl páté ráno vstávám, rychle se oblékám a snažím se stihnout autobus na Smíchov tak, abych na místo startu na nádraží v Radotíně dorazil vlakem něco málo před šestou. S trochou štěstí se mi to povede a já se řadím do fronty mnoha dalších pochodníků čekajících na registraci, itinerář a kontrolní kartičku. Lidí je tu vážně plno, navíc se mezi nim proplétají i různé pohádkové postavy, protože dopoledne prý startuje i nějaký dětský pochod a děti mají pohádkové postavy rády.

Konečně jsem zaregistrován a po zaplacení tradiční kovové padesátikoruny si můžu prohlédnout itinerář. Trasa už není tajemstvím asi týden, novinku v podobě zveřejňování oficiálního GPX souboru nezbývá než kvitovat s povděkem. Když se 15 minut po šesté řadíme před nádražím ke společnému fotu, moje GPSka se už snaží najít satelity a zaměřit. Moc se jí to nedaří, od prosince co jsem ji měl zapnutou naposledy to asi zapomněla…

Než se vzpamatuje, jsem na startu sám. První stovky metrů skrz Radotín tak jdu na samotném chvostu startovního pole, ale brzy mám na dohled malou skupinku pochodníků, mezi kterými je i Olaf. Prohodíme pár slov, ale kvůli jednomu mírně kulhajícímu členovi to jdou až moc na pohodu, proto se za chvíli loučím a trochu zrychlím. Odbočím z hlavní silnice a přede mnou je první mírné stoupání. Nic náročného, pouze zhruba v půlce kopce málem přehlédnu odbočku. Zlatá GPS!

Poslední úsek stoupání je přeci jen náročnější, ale alespoň se zahřeji. Na únor je sice teplo, ale i tak se teplota pohybuje kolem nuly. Na první živou kontrolu v Kosoři tak přicházím příjemně zahřátý a mírně propocený. V areálu místního statku malinko tápu, ale nakonec odhalím ty správné dveře, za kterými se skrývají první dva kontroloři dnešního pochodu. Nechávám si dát razítko, prohodím několik zdvořilostních frází, zálibně se zadívám do plamene hořícího krbu, a pak s povzdechnutím vyjdu ze dveří a pokračují v pochodu.

Je nádherné zimní ráno. Příroda je oblečená do mírného závoje z jinovatky a mezi větvemi stromů a keřů začínají prosvítat první paprsky sluníčka. Moc nehřejí, ale vypadají kouzelně. Když je vhodný terén, na chvilku se i rozběhnu. Ale dnešní pochod beru jako test toho, jak moc jsem přes zimu, především kvůli opakovaným rýmičkám, zlenivěl. Takže klídek a kochat se! U Kalinova Mlýna si po krátkém, ale ostrém seběhu značím do karty první samostatnou kontrolu, abych pak na stejný kopec mohl vyšplhat ještě jednou, tentokrát po modré turistické značce.

Až do Třebotova pak jdu po poli, ale protože mi k tomu svítí krásné zlaté sluníčko, je to procházka jak z pohádky.V Třebotově se ze značky odpojím a po hlavní silnici vyklusávám až k místní hospodě, kde je za velkými dveřmi umístěna druhá živá kontrola. Během razítkování si ji fotím na památku a bez dalšího zdržení pokračuji dál. Na konci vesnice si ještě fotím kostelík sv. Martina, jinak tu toho k obdivování zas tak moc není…

Okolí zelené turistické značky, po které mě itinerář vede v těchto chvílích, opět vybízí ke kochání. Pravda, z 80% za to může stále ještě nízké zimní sluníčko, ale to na tom nic nemění. Z rozjímání mě vytrhne samostatná kontrola umístěná na dřevěném plůtku nedaleko rozcestí s úsměvným názvem U Louže. Značím si do kontroly další průběžný čas barevnou fixou a pádím dál.

Přes Roblín, Dolní Roblín a Mořinu se začínám do prudkého kopce drápat ke známým vápencovým lomům. Jarní počasí, modrá obloha a pálící sluníčko mi to dost ulehčují, je prostě krásně. Velká Amerika se sice stále halí do stínu, ale i tak působí tradičně impozantně. Vzhledem k časné hodině je tu liduprázdno, nikdo mě nebrzdí v rozletu. Popobíhám a za chvíli jsem u lomu Malá Amerika, kde je třetí samokontrola. Značím si ji do karty a před dalším úsekem se trochu občerstvím.

Mám za sebou 22 kilometrů za 3:09 a cítím se skvěle. Vzhledem k nulovému tréninku je to trochu s podivem, ale je to tak. Další stovky metrů vedou z mírného kopce. Běžím a zastavuji se až kousek od Dubu sedmi bratří, kde mě navigace vrací zpět po červené turistické značce. Chvilku to je zase do kopce, ale pak si kolem Karlovy studně a Kubrychtovy boudy zase odpočinu při seběhu až do obce Srbsko, kde na mě čeká třetí živá kontrola.

Jedním s kontrolorů i Filip Drazdík, organizátor podzimní stovky Z Dubče do Dubče. Prohodím s ním pár slov, dostanu razítko a můžu zase vyrazit. Přes most se dostávám na druhý břeh Berounky, na přejezdu chvilku počkám na vlak a pak vzhůru do kopce jménem Koda. Poměrně prudký kopec navíc trochu klouže, ale nakonec ho zdolám. Kousek od vrcholku je trochu nepřehledná situace s trasou vedoucí přes soukromý pozemek, ale s pomocí itineráře a mapy v mobilu se nakonec vymotám a kolem studánky vylezu na horní rozcestí, kde je čtvrtá samostatná kontrola.

Ještě chvíli pokračuji po modré turistické značce do kopce, pak se to nedaleko odbočky ke Kodské jeskyni láme a až do obce Korno utíkám z mírného kopce dolů. Další kilometry vedoucí po asfaltové cyklostezce nejsou moc záživné, jedinou potěchu nabízí stále se blížící Karlštejn. O pár minut později procházím kolem stejnojmenného nádraží, kde se ale nezdržím a dál se po žluté blížím k hradu.

Po překročení silnice se začínám rozhlížet po kontrole, která má dle itineráře být “v kavárně naproti poště”. Trochu tu pobíhám sem a tam, protože naproti poště nic není, kolemjdoucí turisté se jen diví. Až po chvilce si všimnu paní, která na mě kyne, že jako mám jít za ní. A skutečně, kontrola je v její kavárničce a já od ní dostanu razítko. Skoro bych si tady dal kávičku, ale pak si to raději rozmyslím a pádím dál.

Mezi turisty se proplétám i nadále, není jich sice tolik, jako v sezoně, ale i tak jich je dost. Naštěstí se po pár stovkách metrů naše cesty rozdělí a já následuji červenou značku, pro změnu opět do kopce. Ale bez lidí, nebo skoro bez lidí. Chvilku se jde lesem, pak po polní cestě. Zdejší končiny jsou mi dobře známé z předchozích pochodů, není to žádná velká zábava, ale chůze po ztuhlé hlíně a výhled do daleka, i to se počítá.

Skrz Mořinku klesám do Karlického údolí. Ale až do Karlíku se nepodívám, jen z dálky nakouknu, a kolem pozůstatků hradu Karlík zase mírně stoupám až do Vonoklas, kde na mě v tradiční hospodě Na Vyhlídce čeká kromě milé tříčlenné kontroly i občerstvení v podobě gulášové polévky. A to v ceně padesátikorunového startovného! Chvilku váhám, nejsem úplně hladový a do cíle zbývá jen pár kilometrů, ale pak mě paní kontrolorka přesvědčí a já usedám ke stolu. Objednávám si k tomu i jedno pivo a dávám se do jídla. Paní nelhala, gulášovka je prostě vynikající!

Do cíle mi zbývá asi 9 kilometrů, tak i když mám plné břicho a nulovou chuť někam se ještě plahočit, snad to zvládnu. Procházím skrz celé Vonoklasy po silnici a pak pokračuji po polní cestě až do Solopisk. Ty si zase prohlédnu z asfaltu, ale to je na delší dobu poslední setkání s tímto neoblíbeným povrchem. Dál už je to po červené značce po lesních a polních cestách, pěkně přes rozcestí pod Kulivou horou a Sulavu až do Radotína, kde dostávám poslední razítko a diplom za úspěšné zvládnutí pochodu.

I přes absolvovanou vzdálenost jsem celkem svěží a hlavně maximálně spokojený i s čase i výkonem. Za celou dobu jsem neměl žádnou krizi, počasí vyšlo na jedničku a k organizaci nelze mít připomínek. Vynikající polévka v ceně startovného 50 Kč je už z říše neuvěřitelných příběhů. Jinými slovy jsem si tento první letošní pochod užil a určitě si ho někdy v budoucnu zopakuji.

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý pochod měřící 55,2 kilometru jsem zvládl za 8 hodin 20 minut průměrnou rychlostí 6,6 kilometrů za hodinu. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 1366 metrů. A kolikátý jsem skončil a z kolika lidí jsem nějak nezjistil…

Pin It on Pinterest