Fabiánova 100 2018 aneb jednou jsi dole, jednou nahoře (DNF)
Namlsán hodně povedeným Pražským půlmaratonem mám zálusk na další trofej – reinkarnovanou Fabiánovu stovku konanou v Brdech. Organizace se ujal můj kamarád a parťák z B7 Jirka Větvička s pomocníky, takže to pro mě bude mít i trochu jiný rozměr. Musím ukázat, že loňské fiasko s nedokončeným beskydským propršeným pochodem byl ojedinělý výbuch a že to letos bude úplně o něčem jiném. Takže i když jsem měl na odpočinek jen necelý týden, mířím do Mníšku s optimismem a odhodláním.
Jen málo pochodů je pro mě logisticky výhodnějších. V Mníšku, pár stovek metrů od startu, totiž bydlí můj táta. A i cesta z domova od Plzně mi tam trvá necelou hodinu, takže v tomto ohledu je předstartovní příprava ideální. Ještě pár hodin před startem můžu být ve své posteli a sbírat síly na pochod, pak se rychle přesunu k tátovi, převléknu a hurá do místní základní školy na registraci.
Tam zatím vládne klidná, komorní atmosféra. Účastníci pochodu sedí kolem stolů a tiše se baví, studují propozice a dělají poslední přípravy na pochod. Organizátoři ještě řeší drobné předstartovní problémy, takže se start plánovaný na zhruba půl jedenáctou o trochu posune, ale to nikoho netrápí. Chvilku před startem si hlavní organizátor Jirka bere slovo a dává nám poslední instrukce. Záda mu jistí sám Olaf, který zde funguje v roli poradce.
Hotovo, vše je připraveno. Na start před budovou je to jen pár metrů, společně s desítkami dalších závodníků odpočítáme poslední vteřiny do 23. hodiny a s úderem kostelního zvonu vyrážíme na trasu. Fabiánova stovka je právě odstartována! Čeká na nás 119 kilometrů skrz krásnou brdskou přírodu, téměř 4000 výškových metrů navíc nás bezesporu pořádně potrápí.
Probíháme osvětleným centrem Mníšku pod Brdy a pak po zelené na kopeček Skalka ke kapli sv. Máří Magdalény. Cestou značím v kartě první samostatnou kontrolu. Nahoře jsem raz dva, sil je dostatek a nohy se zdají být po týdnu klidu zase ve formě. U kaple se pokochám výhledem dolů, udělám pár fotek a zase pádím ještě výš kolem Poustevny a přes samotný vrchol dál. Po překročení hlavní silnice chvilku sleduji červenou značku, ale pak mě značení (mimochodem výborné) od organizátorů svede mimo cestu a dál je to „divočinou“.
Na šestém kilometru potkávám druhou samostatnou kontrolu a jen o dva kilometry dál, na vrcholku kopce Hvíždinec, značím kontrolu číslo tři. Počasí nám zatím přeje; teplo sice vypadá jinak, ale nefouká a obloha je skoro vymetená, takže pohoda. Kilometry příjemně rychle přibývají, občas sice malinko zabloudím, ale díky hodinkám s nahranou trasou vždy rychle na omyl přijdu a vrátím se.
Kontrola číslo 4 je na vrcholku kopce Kamenná, pak následuje více jak dvoukilometrový seběh dolů do Řevnic. Z kopce to trochu pustím a za čtvrt hodiny jsem dole. Ale jen co přejdu po mostě Moklický potok, musím pro změnu zase nahoru. Asi jsem to pustil až moc, začíná mě nějak táhnout levá kyčel. Naštěstí se za zatáčkou objeví první živá kontrola spojená s občerstvením, tak se tím přestanu trápit a trochu posvačím.
Když se o pár minut později zase vydávám na cestu, nic mě nebolí. Což je dobrá zpráva. Svižným tempem více méně non-stop stoupám až na kopec Pišťák s pátou samostatnou kontrolou. A pak ještě výš, až na Babku, kde je ve skalách ukryta kontrola číslo 6. Kontrolní karta se mi slibně zaplňuje, zato levá noha mě začíná bolet. Zatím je to sice v mezích snesitelnosti, ale kyčel znovu táhne a občas v ní tak divně píchne. Musím zvolnit a snažím se ji nějak protáhnout či rozhýbat.
Do kopce mi to jde trochu lépe, na kontrolu u Jezírka přicházím skoro bez bolesti. Zato cesta z kopce dolů začíná být neřešitelný problém, kyčel bolí při každém kroku a jak se všelijak snažím noze ulevit, začíná mě bolet i všechno ostatní. Na to, že mám za sebou teprve prvních 20 kilometrů, je to problém poměrně zásadní.
Na odpočívadle Halouny si po označení kontrolní karty osmou fixkou musím na chvíli sednout a odpočinout. Odpočinek trochu pomůže, ale po pár minutách chůze je to zase ve starých kolejích. Další kilometry mi začínají splývat, víc než cokoliv jiného sleduji stav nohou a především levého kyčelního kloubu. Snažím se různě protahovat, pomáhám si hůlkami, zkouším různé autosugestivní metody (ta noha mě prostě nebolí, NEBOLÍ)… Občas něco na chvilku pomůže, ale nic trvalého se mi vymyslet nepodaří.
Průměrný čas na kilometr stále častěji překračuje 12 minut, což je prostě špatné. I kdyby pomalé tempo nějakým zázrakem pomohlo a noha přestala bolet, šel bych do cíle 2 dny. Moje morálka míří k bodu mrazu, odpočívám každou chvíli. Občas mě předběhne nějaký opozdilec, což mi taky moc nepřidá. Postupně míjím SK9 a SK10 na kopci Brdo. Mé myšlenky jsou černé jak noc, která se naopak pozvolna chýlí ke svému konci.
Když se obloha začne pomalu barvit z černé na tmavě modrou, upoutá mě světlo čelovky mířící proti mě. Nejedná se však o bloudícího stovkaře, nýbrž o stovkaře nakrmeného a napojeného. Na Stožci je totiž druhá kontrola spojená s občerstvením, ke které vede taková malá odbočka z hlavní trasy, a po které se pak musím vrátit zpět. Z kontroly jsem nadšený, kromě toho, že si zase můžu sednout, je tu bohatý výběr jídla a pití. Dávám si maso s nějakou nádivkou či knedlíkem…? Nevím, co to je, ale je to fakt dobré!
Dobré jídlo, pití, oheň a sympatická dvojice organizátorů mi na chvilku dovolí zapomenout na moje bolístky. Když se loučím, trochu doufám, že delší pauza mohla nohám prospět. Ale už po pár krocích je mi jasné, že zázrak se tentokrát nekoná; noha bolí jak čert a ztuhlá kyčel možná ještě o trochu víc.
Ranní svítání je v plném proudu, ale mě den skoro končí. Peru se sám se sebou, protože se mi ještě nechce dnešní pochod vzdát, ale bolest nijak nepolevuje a naopak se začíná stávat nesnesitelnou. Jako na potvoru se zdá, že den bude jak malovaný, obloha bez mráčku a sluníčko. Hlavou se mi honí spousta věcí, ale když na jednom kilometru musím několikrát odpočívat a nechat ulevit bolavé noze, situace se začíná vyjasňovat. Zpovzdálí sleduji vrcholky kopců Liška a Charvát, a někde v jejich okolí padá definitivní rozhodnutí – balím to, je konec.
Volám si předem smluvený odvoz, z Mníšku je to sem naštěstí jen kousek. Alespoň k něčemu bude to moje pomalé tempo dobré. Na kopec Hradec se už dneska nepodívám, místo toho jdu tátovi po hlavní silnici naproti. Jak opadl adrenalin, dává se do mě najednou zima a mám co dělat, abych se zahřál. Ještě si uhnat rýmu, jako by bolavá noha nebyla dost… Za slabou půlhodinku usedám do vyhřátého auta a tím pro mě, bohužel, letošní Fabiánova stovka končí. Neslavně a příliš brzy, ale tentokrát to vážně nešlo dál…
Tak snad za rok…?
