Beskydská sedmička 2018 aneb reparát na jedničku. S větvičkou!

V průběhu týdne se ale předpověď stávala snesitelnější až skoro příjemnou, takže jsem v pátek hodně brzy po ránu vyrážel do Frenštátu pod Radhoštěm vyspalý a v optimistické náladě. Po příjezdu do autokempu se na mě dokonce smálo sluníčko, prostě pohoda. Stavba stanu, obhlídka městečka, kontrola přípravných prací a stavby cílové brány Beskydské sedmičky na náměstí, a především nákup zapomenutého (naštěstí již vysloužilého) spacáku mi zabrala jen pár desítek minut, takže zbyl i nějaký čas na předzávodní spánek. Bohužel, rtuť teploměru se vyšplhala hodně přes 20 stupňů, takže jsem toho nakonec i přes mírnou podporu farmakologického průmyslu moc nenaspal. Po třetí hodině odpolední jsem se raději začal připravovat na závod.

Beskydská sedmička je (alespoň prozatím) závod dvojic. Druhá polovina mého týmu, Jirka Větvička, tou dobou nasedala v Praze do dálkové tramvaje Leo Expresu a vyrážela přímo do Třince. Proti loňsku bylo z technických důvodů (oprava trati mezi Frýdlantem nad Ostravicí a Frýdkem Místkem) nutno opět upravit způsob registrace, která se tak koná přímo na startu. Což není tak zlé, horší je to s dopravou. Abych mohl využít organizátory zajištěný autobus, musel bych jet autem z Frenštátu do Třince, tam se zaregistrovat, pak dojet zpátky, a teprve s identifikačním náramkem by byla cesta volná cesta volná. Prostě pakárna. Děkuji, nechci…

Místo toho se pár minut po čtvrté hodině začínám přesouvat pěšky na vlakové nádraží, odkud to mám s pouhými dvěma přestupy a jednou cestou náhradní autobusovou dopravou do Třince jen kousek. Na nádraží panuje komorní atmosféra, místo dvou mega-dlouhých vlaků a tisícovek závodníků je tu jeden malý motoráček zpola zaplněný (nejen) sportovně oblečenými účastníky B7 a kolem něj ani noha. Ve vlaku potkávám známé tváře, tak nám cesta překvapivě příjemně utíká. Kdybychom málem nezmeškali ve Frýdku přípoj, nebylo by vlastně na co vzpomínat.

Do Třince dorážíme s Jirkou skoro současně, pak začínáme hledat nové místo startu v prostorách atletického stadionu. Na jednu stranu to není tak sexy jako na náměstí plném diváků, na druhou stranu probíhá akreditace v kryté hale, což letos sice neoceníme, ale loni by to náramně pomohlo. Po akreditaci opouštíme stále ještě poloprázdnou halu a jdeme si do města ulovit něco k jídlu. Napřed váhám, ale nakonec si beru tři rohlíky, salám a sýr, což se v následujících hodinách ukáže jako nesmírně prozíravé.

Před návratem do nyní již slušně zaplněné sportovní haly se posilníme nakoupenými dobrotami a dokončíme přípravy. Blíží se devátá hodina večerní a moderátor nás začíná asertivně vyhánět ven, na nedaleký stadion. Nikomu se moc nechce, ale nakonec se dá dav do pohybu. Na tribunách je pár desítek lidí, na běžeckém oválu se houfují závodníci, o zbytek zábavy se mají starat moderátoři a hosté. I když zas taková hitparáda to není; suché zdravice hostí ze spolupracujících vesnic se mísí s pokyny organizátorů, závodníky by chtěli rozpumpovat i akustičtí Mirai se svým hitem ‚Když nemůžeš, tak přidej‘. Mě se to líbí, naopak Jirka vypadá, že vrhne. Nejdříve svačinu, a když se přidám ke kapele a začnu si polohlasně prozpěvovat refrén, i po mě. Naštěstí písnička skončí a po poněkud bizarní poslední pětiminutovce ve znamení nepřesného odpočtu času na časomíře s logem Prim se věci konečně dají do pohybu. Doslova. 🙂

Je odstartováno, můj šestý pokus o zdolání sedmi beskydských vrcholů právě začal! Za zvuku tradiční znělky pevnosti Boyard a hlasitého ohňostroje kroužíme čestné kolečko po tartanu, pak vybíháme vstříc novým zážitkům ven. Máme přednost před SHORTaři, proto na startu není tlačenice jako jiné roky. Po pár stovkách metrů se napojíme na již známou trasu vedoucí skrz Oldřichovice až na úpatí Malého Javorového, kde začne ta pravá trailová zábava.

Od prvních metrů do toho docela šlapeme. Na krátkém, 17-hodinovém předzávodním brainstormingu jsme si s Jirkou stanovili tři cíle. Kromě toho samozřejmého a hlavního dojít až do Frenštátu, pokud možno za světla, si to chceme zpříjemnit i výstupem na Travný, a nakonec to z Pusteven vzít oklikou přes Ráztoku. A právě Travný je trochu oříšek; vzhledem k omezení od ochranářů je třeba zdolat prvních 25 kilometrů do sedla pod Travným s odhadem dvoukilometrovým převýšením za 4 hodiny 45 minut. Pak se vrchol pro závodníky uzavře a zbytek startovního pole musí jít po traverze spolu se SHORTaři a penalizací 45 minut. Takže není čas ztrácet čas…

Skoro bez zpomalení uběhneme prvních 6 kilometrů až pod sjezdovku. Cestou nám tleskají skupinky diváků, naopak trochu nevrle si nás prohlížejí desítky řidičů, kteří kvůli nám musí čekat v koloně. Počasí i viditelnost jsou perfektní. Když se blížíme k Malému Javorovému, vyhlížím tradičního „hada“ čelovek, ale kde nic, tu nic. Na sjezdovce jsou vidět jen občasné záblesky osamocených světýlek. Očividně běžíme moc rychle, jsme tu prostě moc brzo. 🙂

Čeká nás první zkouška. Jirka nasazuje tradiční ostré tempo, ale já se ho relativně v klidu držím. Mám radost, že mi to tak jde. Následovat ho zvládnu skoro až na vrchol, nakonec mi ale přeci jen trochu dojde a musím zpomalit. Láduji se ovocnými energetickými bonbóny a už volnějším tempem si to šinu nahoru, kde je jako tradičně spousta lidí, hlasitá hudba a dobrá nálada. Nahoře stihnu jen dvě fotky, trochu se napít, pak mě Jirka vyžene zase na cestu.

Na vrchol Velkého Javorového to jsou ještě dva kilometry vedoucí vesměs trvale do mírného kopce. Jdeme s davem svižným tempem a za 16 minut si můžeme pípnout na první čipové kontrole. Není důvod se tu zdržovat, není tu nic než několik organizátorů, vodu najdeme v Řece. Čeká nás skoro pětikilometrový seběh. Jsme plni sil, terén je měkký, ale pevný, pádíme to dolů o sto šest. Za půl hodiny jsme v Řece. Vzhledem k limitu na Travný jen doplníme vodu a rychle pryč. Místo po sjezdovce jdeme pod lanovkou, jedinou vyšlapanou cestičkou, jak husy za sebou. Předbíhat se nedá, ale já to ani nemám v úmyslu; mírně volnější tempo mi vyhovuje, zvládám výstup bez zaváhání.

Přes vrchol Příslop míříme k rozcestí Pod Velkým Lipovým, kde se naše cesty dělí; účastníci kratší trasy míří rovnou k Morávce, my si přes Velký Lipový vyběhneme na Ropici. Loni se právě na tomto kopci začalo v hlubokém blátě a na kluzkém kamení rodit mé selhání, letos je to mnohem veselejší. Sice výrazně pomalejším tempem, než můj parťák, ale s minimem zastávek vystoupám až na vrchol, abychom se po simultánním odpípnutí vydali stejnou cestou zpět na rozcestí. Cestou s potěšením sleduji, že moje obava z posledního místa byla lichá, potkáváme desítky závodníků teprve stoupajících vzhůru.

Před občerstvovačkou v Morávce to vypadá jak na velkém parkovišti; týmů, kteří zde mají podpůrný vůz, jsou určitě desítky. Není divu, nabídka jídla i pití u stánků je tradiční, to znamená dost chudá. S radostí konstatuji, že melouny jsou letos skvělé, sladké a hutné; zbytek energie mi musí zajistit ovocné  bonbóny. Jirka už mi popohání, tak ještě jeden kousek melouna na cestu a vzhůru na Sviňorky, kde se definitivně rozhodne, jak se letošní B7 bude odvíjet.

Ani tentokrát nejdeme přímo po sjezdovce, ale cestou kousek vedle ní, lesem a náročným terénem. Opět je to úzká stezka pro jednotlivce, ale předbíhat se občas dá. Trochu mi začínají docházet síly, tak mám co dělat, aby to v mém případě nebylo moc často. Několikrát si musím malinko odpočinout, ale s klidným svědomím, protože máme dostatečnou rezervu; časové „okno“ pro průchod přes Travný se uzavře až za 40 minut. Je to tak, na kontrolním bodě nás proto organizátoři směrují dál po zelené, na vysněný vrchol.

Cesta přes Malý Travný není moc záživná, o to víc je náročná. Jde se více méně rovně a do prudkého nebo ještě prudšího kopce. Mé tempo pomalu upadá pod 4 kilometry za hodinu, častěji musím odpočívat, hektický start závodu si začíná vybírat svou daň. Jirka mi napřed utíká, pak se vrací a zkouší se mě povzbudit. Svým, originálním způsobem – zívá, tváří se ospale, ptá se mě, jestli by to nešlo trochu rychleji, že je mu zima… Jsem docela rád, když zase přidá do kroku a mizí v dáli. Posledních 800 metrů od rozcestí až na vrchol jdu skoro sám, až kousek před kontrolou na mě čeká a pípáme společně.

První dílčí úkol je splněn! Pochvaly se ale nedočkám, jen si do mě Jirka dloubne, že takhle turistickej pochod už dlouho nešel. Inu, závody dvojic… Z kopce dolů se snažím přidat, ale sešup je to až příliš prudký, nejde mi to moc rychle. Na rozcestí Na Přelači se naše cesty opět setkají se závodníky kategorie SHORT, a pak společně v jednom velkém davu ve čtvrt na pět ráno dobíháme do Krásné.

Mám toho plné zuby a těším se, až si vezmu pár kusů melouna, na chvilku si někam zalezu a chytím druhý dech; doteď jsme makali bez přestávky. Jen co si odpípnem, ukořistím tři plátky sytě červené dobroty, do které se slastně zakousnu. Mňam! Ale ještě než stačím polknout první sousto, ozve se za mnou „Už máš vodu? Ne?? Tak šup, najíš se ve frontě! Začíná pršet, tak ať tu neztuhneme!“ Nadechnu se k odpovědi, ale pak uznám, že to s tím deštěm a zimou není úplně od věci, proto rychle doplním tekutiny, vezmu si na cestu ještě dva kousky sladké zeleniny, a jen co si obleču nepromokavou bundu, vyrážíme do tmy.

Cesta na Lysou horu sice není extrémně prudká, zato je dlouhá a většinou dost rozbitá. Naštěstí se nás Příroda rozhodla ušetřit bahenní lázně, po pár minutách nesmělého poprchávání je s deštěm konec. I tak na mě ale padá velká krize. Překvapivě se mi nechce spát, ale sílu v nohách už jednoduše nemám kde brát. Láduji se energetickými bonbóny jedním za druhým, ale nejde to. Průměrná rychlost klesá pod 3 kilometry za hodinu, ploužím se, trápím se. Přesto to nestačí, nakonec se kousek pod Melchorem kácím do mokrého borůvčí a je mi na umření.

Podle všeho skutečně nevypadám dobře, protože i jinak ironický Jirka si mě jen tiše prohlíží a se smutným úsměvem na tváři přijímá kondolence od kolemjdoucích závodníků. A že jich tu je! Království za komornější akci… Teprve po pár minutách bez hnutí jsem schopen se zase postavit na nohy a dorazit posledních pár stovek metrů na Melchor a pak dál až k rozcestí pod Lysou. V hlavě se mi honí trudomyslné myšlenky, právě na tomto místě jsem to loni definitivně zabalil. A i když to je dneska o něco lepší, do zpěvu mi rozhodně není.

Začínám šplhat na Lysou. Cesta vede po nových kamenných chodnících, které ale vypadají jak po náletu – kameny jsou různě rozházené, mezi tím sypký písek. Na to, že to tady vyráběli před pár lety, nic moc. Několikrát musím v zatáčce odpočívat, funím jak lokomotiva, ale nakonec se s vydatnou pomocí hůlek vyškrábu až na vrchol, kde se okamžitě kácím k zemi. Na poznámky svého parťáka nijak nereaguji, jsem rád, že jsem rád.

Zdá se, že ovocné bonbóny nestačí, je načase nasadit silnější kalibr. Beru z batohu malý silikonový flask, ve kterém mám mix několika kofeinových gelů, gelů s elektrolity a navrch Nutrend Turbo. Chuťově je kombinace kávy a zeleného jablka jednoznačně odporná, ale efekt to má přímo raketový. Po pár minutách jsem na nohách připraven na sestup do Ostravice. Ještě předtím se Jirku nenápadně snažím nalákat na něco dobrého do jedné z nových, nyní otevřených horských chat, ale podle předpokladu marně. Takže procházíme časovou bránou a po několika fotkách ranních Beskyd do rodinného alba začínáme klesat po západním úbočí hory dolů.

Extrémně namáhaná cesta je dost rozbitá, plná kamení a dalších, nohám nepřátelských věcí. Pokaždé mi tady začala bolet chodidla. Ale dnes je to překvapivě jiné. Možná na tom má podíl i těch 8 kilo živé váhy, co jsem během roku někde poztrácel, ale každopádně se mi jde dobře a i tempo je takové, že Jirka už neusíná za chůze. Na Albínově náměstí si pípnem u trochu překvapivé tajné kontroly a pak už se jen těšíme, jak si v Ostravici odpočineme.

Ale tak jednoduché to nebude. Zrovna, když míjíme cestu vedoucí k restauraci U Zbuja, vyjede proti nám nesmyslně rychle auto. Bez ohledu na desítky závodníků na cestě, červený Passat předdůchodového věku má přece přednost i na polní cestě, ne? Oni uhnou, ne? No tak uhli… Skoro všichni… Jen Jirka to „nestihl“ a auto mu naráží do hůlek. Auto brzdí, řadí zpátečku a vrací se. Ajajaj, bude bitka!  Z vozu vylézá brunátný řidič. Žádný střízlík, ale Jirka taky není zrovna drobeček. A začne na Jirku pořvávat, proč mu mlátí do auta. Jirka mu odpovídá, že do něj vrazil a že nemá jezdit jak idiot, že tu je plno lidí. Prý nejsme lidi, ale „mimózy“, dál se vzteká řidič. A tak to pokračuje, padnou i výhrůžky fyzickým násilím, ale je to spíš propagační akce. Jirku už dohadování přestává bavit, tak se otáčí, že jako půjdeme. Řidič ještě chvilku něco pořvává, nakonec s vítězoslavným „Mám tvoje startovní číslo“ zalézá do auta, a s pocitem Odyssea vylézajícího uprostřed Tróji z břicha dřevěného koně odjíždí. Až kameny od kol odletují a nově příchozí uskakují. Svatá prostoto…

Další nepříjemnosti na cestě do Ostravice nás už naštěstí nečekají, před osmou ráno jsme tu. Bohužel, i když neočekáváme moc, občerstvovačka na půli cesty, v mapě honosně nazvaná „Fanzóna 1/2 B7“, je spíš parodií na oázu regenerace a odpočinku. Polovina lidí posedává různě po areálu na studeném betonu, druhá polovina lidí stojí v dlouhé frontě na polévku (v ceně) nebo na kávu či pivo (za peníze). Jeden stánek na 3000 lidí… Do toho všeho vyřvává nějaký DJz nějakého rádia. Je tu i klasický pult s občerstvením, ale tradiční složení ovoce / voda / tatranka / zrní už mi po 50 kilometrech taky moc lákavé nepřijde. Není moc důvod se zde zdržovat, 12 minut po příchodu jsme zase na cestě.

I když není Smrk nejvyšším vrcholem na trase, vzhledem k nízko položené Ostravici jde přesto o nejdelší stoupání. Raději si zase cucnu svého „utrejchu“ a pak v pravidelných intervalech akci opakuji. A stane se skoro zázrak, protože já jdu a jdu a jdu. Bez zastavení, bez krize, bez zbytečného odpočívání. Dokonce i mou neoblíbenou zkratku, „schody“ na Smrk, dávám na jeden zátah. Jirka se mi sice vzdálil z dohledu, ale když ho u studánky při traverzu doženu, tváří se skoro překvapeně; tak brzy mě očividně nečekal, ani nestihl dobít sporttester. Bohužel, až na vrchol to nakonec nevyjde, pár stovek metrů před ním si zase musím na chvíli sednout do jehličí, ale není to se mnou tak hrozné, jako na Lysé. Minimálně Jirka si mě zase dobírá, ať prý si zazpívám tu „hezkou“ písničku a koukám se podle ní řídit… Hulvát… 🙂

Na kontrole na Smrku je krásně teplo, měkko a slunečno. Není divu, že to tady vypadá jak v polním lazaretu. Rozhodně zde nejsem jediný trpící, kdo je rád za pár okamžiků bez pohybu. Ale už jen pár minut v sedě mi zase dobije baterie, převleču se do suchého trička, něco málo pojím ze skromných zásob a jsem připraven k sestupu do Čeladné. Tam se obzvlášť těším, na gulášovou polévku s chlebem, pivo a nějakou tu limonádu. Takže jdeme!

Klesání do Čeladné není obtížné, je jen zatraceně dlouhé. Zdá se, že jsem definitivně chytil druhý dech, takže průměrné tempo na kilometr se po delší době vrací pod 10 minut, někdy i pod 9. Občas popobíháme a předbíháme desítky soupeřů. Těsně před kontrolou nás mine houkající čtyřkolka Horské služby, snad nejede pro žádného z účastníků B7. Na kontrole je pro změnu extrémně plno, ale podaří se nám ulovit místo k sezení. Vyrážím nakoupit něco k pití, nakonec ve frontě zůstanu přes 10 minut. Jirka mě místo pozdravu pokárá, kde jsem tak dlouho, pak si jde sám stoupnout do jiné fronty na jídlo. Místo gulášové polévky si objednávám luxusní guláš plný masa. Jen je příliš horký, což vede Jirku k doporučení, ať si ho zředím pivem. S díky odmítám, za což si vysloužím dezert v podobě 5 minut brblání a mrmlání. Ale i tak mi chutná.

Po doplnění vody přecházíme hlavní silnici a začínáme stoupat na Čertův Mlýn. Tuhle část cesty si přes několik dokončených B7 moc nepamatuji, proto neprozřetelně pronesu, že teď už by to nemělo být tak náročné. Takže pro příště – výstup na hřeben k Pustevnám náročný JE, a to tak, že hodně! Navíc nejdeme přímo, ale oklikou, což mi Jirka nezapomene několikrát připomenout. Chci mu udělat radost, tak mu říkám, že ještě dva kilometry a jsme na kontrole. Koukne na hodinky a opáčí, že to je dobře, protože tímhle tempem tam budeme už v pondělí. Nevděčník!

Aby toho nebylo málo, z dálky se začíná ozývat hromové burácení, s jedním obzvlášť hlasitým se spustí déšť. Na rozdíl od několika předchozích epizod to tentokrát vypadá na silnější přeháňku. Jsme kryti stromy, ale i tak se cesta začíná mírně bahnit a klouzat. Naštěstí dříve, než se i z letošní B7 stihne stát extrémní závod v přežití, déšť zvolna ustane a i hromy se přesunou do neslyšitelné vzdálenosti. Na kontrolu na Čertově Mlýnu tak znovu docházíme více méně za sucha.

Hřebenovka na Pustevny působí v porovnání s předchozím úsekem jako selanka. A skutečně, i když to není vysloveně rovina, cesta přes Skalku a Tanečnici mě nijak nevyčerpá ani nerozteskní. To pohled na rozestavěnou obludnost zvanou Stezka v oblacích, několik obrovských nákladních aut, jeřábů a další těžké techniky kousek od Tanečnice, to všechno má na moji nervovou soustavu hodně negativní vliv. Kdo tohle dovolil… To snad není možné… Ach jo…

Občerstvení na kontrole na Pustevnách mi trochu zvedne náladu. K dispozici je Kofola, pečivo, salám, škvarky, zelí… Prostě všechno, co by bylo hezké mít už od startu. Můj žaludek je po předchozím guláši definitivně zachráněn, cítím se dobře jak naposledy před startem. Jen počasí začíná malinko zlobit, sluníčko je definitivně pryč, padá mlha i teplota. Jirka už zase nervózně popochází, tak do sebe ještě rychle otočím jednu malou Kofolu a pak se po modré turistické značce začínáme blížit do Ráztoky. Tato část trasy je sice nepovinná, ale s významným vlivem na celkové pořadí, proto o možnosti jít pouze po hřebeni ani neuvažujeme.

Za 20 minut jsme u dolní zastávky lanovky na Pustevny, kde je sympatická malá čipová kontrola. Vrací se mi dobrá nálada, tak si fotím osazenstvo, a pak kousek před lanovým parkem zahajujeme stoupání zpátky na hřeben. Neponechávám nic náhodě a důkladně si přihnu svého lomcováku. Na rozdíl od výstupu na Čertův Mlýn si cestu nahoru dobře pamatuji a jsem si jistý, že až na krátký úsek před vrcholkem je to terén přesně podle mého gusta. A skutečně, šlapu lehce a překvapivě rychle. Dokonce tak rychle, že Jirku nechávám pár desítek metrů za sebou. Když si toho všimnu, chvilku bádám nad tím, jestli na něj konečně přišla taky malá krizička, nebo jestli mi jen chce zvednout sebevědomí, ale pak se tím přestávám trápit a užívám si vedení.

Nahoře na hřebeni je opět plno lidí, zkratku využívá očividně většina srovnatelných závodníků. Na vrchol na Radhošť je to už jen kousek, za pár minut jsme tam. Po nezbytném vyfocení kaple se sousoším dvou starověkých věrozvěstů si pípáme na další kontrole a po sjezdovce míříme dolů, do sedla na Pindule. Cestou se mi vrací vzpomínky na dva roky starou B7, kdy jsem právě v těchto místech nebyl schopen dalšího kroku… Jednou jsi dole, jednou nahoře.

V Pindule je občerstvovačka sortimentem dost podobná té na Pustevnách. Jen s tím rozdílem, že tady už došla Kofola. Tento malý logistický problém nicméně velkoryse přehlédneme a doplníme trochu živin z toho, co tu ještě mají. Obzvlášť rohlík se salámem přispívá k udržení mé aktuální dobré nálady měrou vrchovatou. Ani na této, na Beskydské sedmičce poslední občerstvovací stanici, se ale moc nezdržíme a s optimismem, že před sebou máme finální překážku v podobě Velkého Javorníku, se vydáváme na cestu.

Čeká nás poslední prudké stoupání po lesní cestě, poslední stoupání po asfaltu a poslední drsná zkratka připomínající schody na Smrk, jen výrazně kratší. Na rozcestí u Malého Javorníku už je nám jasné, že pokud se nestane nic zásadního, letošní B7 zvládneme až do cíle. Definitivně poslední vytrvalá cesta vzhůru až k rozhledně na Velkém Javorníku se sice zdá nekonečná, ale stačí zatnout zuby a jít; sil mám teď na rozdávání. U rozhledny si pípáme poslední kontrolu a od cílové rovinky nás teď dělí jen posledních 5 kilometrů, vesměs z kopce dolů.

Času do setmění máme sice ještě dost, ale vzhledem k silné mlze je už skoro tma. Cesta lesem po kořenech se tak stává docela velkým dobrodružstvím. Když se Jirky ptám, jestli nevyndáme čelovky, jen odsekne, že není čas, že to dáme i bez nich. A upaluje dál, tak se ho snažím držet a došlapovat tam, kam šlape on. A celkem to jde, navíc se po první hodně prudké pasáži v lese napojíme na přeci jen pozvolnější cestu, kde je navíc méně stromů a tedy více vidět.

Do cíle zbývají 3 kilometry, předpokládaný čas v cíli je podle mých hodinek 20 minut po osmé. Jdeme s Jirkou bok po boku a tak navrhnu, jestli nezkusíme popoběhnout. Souhlasí a dává se do klusu. Následuji ho a postupně doháníme a předháníme desítky soupeřů. Čas od času se nás někdo snaží držet, ale jsme k nezastavení. Nepouštím to úplně naplno, občas se mi připomene kyčelní kloub, ale až na několik krátkých stoupání nám to utíká moc pěkně.

Těsně před hranicemi Frenštátu už je na mě tma prostě moc velká, tak vytahuji mobil a svítím nám na cestu. Mimo jiné proto, abychom nepřeběhli odbočku a nemuseli se vracet. Každý metr se počítá. 🙂 Ve městě je ale už světla dost, tak si bez dodatečného osvětlení vychutnáváme poslední kilometr letošního závodu. Probíháme pod železniční tratí, přecházíme hlavní silnici a po odbočení do Dolní ulice se před námi otevře cílová rovinka, na konci s červeným kobercem. Ještě naposledy zabereme a o pár vteřin později jsme v cíli! Můj mozek pomalu vypíná, ale pak ho zaujme moderátor, který hlásí, že tým o dvě místa před námi doběhl v celkovém čase 21 hodin 59 minut. Bleskne mi hlavou, že bychom to mohli stihnout taky, ale před námi je ještě jeden tým, který si právě odpípnul, a jedinec přede mnou se  nemá k odchodu. Jemně ho popadnu za batoh a udělám si místo, abych si stejně jako Jirka mohl pípnout i já. A pak už jen hledám náš tým na číselné tabuli, jestli jsem to stihnul…

Ano!!!!! Na výsledkové tabuli se objevuje čas 21:59:48, což mě přivádí do stavu euforie. Vybíhám po schůdcích na improvizovanou K2 a přijímám gratulace od organizátorek i od svého parťáka. Nejen, že jsme letos došli až do cíle, ale v takovém pěkném čase! Pravda, můj parťák to asi vidí trochu jinak, nicméně s tím se musí poprat on. 🙂 Hlavní je, že jsme letos v cíli a potupné DNF zůstane, alespoň pro letošní rok, v mých záznamech u Beskydské sedmičky osamoceno. Navíc se brzy ukáže, že i nepříjemné popohánění mělo svůj smysl; přesně hodinu po našem příchodu se nad Frenštátem i okolními kopci otevře obloha a všechno živé smáčí příšerná průtrž mračen. I tato poslední příhoda potvrzuje, že letošní Beskydská sedmička vyšla na jedničku. S větvičkou hvězdičkou!

Co dodat? Z letošní B7 mám mírně smíšené pocity. Na jedné straně je obrovská euforie z dokončení nejobtížnější varianty, navíc ve slušném čase. Až na drobné detaily vyšlo všechno na výbornou, organizace byla na úrovni, trasa i značení tradičně super, dokonce i v tandemu s výkonnostně značně lepším parťákem jsme to zvládli se ctí. Obecně platí, že srovnatelný (nebo velmi tolerantní) parťák je na B7 alfou i omegou úspěchu a více či méně drobné šarvátky mezi parťáky v týmech jsem viděl od prvních kilometrů až do cíle. Čímž zároveň Jirkovi děkuji za společnost a trpělivost, na víc jsem prostě neměl… 🙂

Na druhou stranu už z B7 nejsem tak nadšený, jako v prvních letech. Částečně to samozřejmě může být způsobeno mou účastí na již šestém ročníku, ale přeci jen mám čím dál tím neodbytnější pocit, že se z toho stává až příliš komerční akce. I na mě. Jistě, zdaleka nejmasovější ultratrail u nás nelze udělat zadarmo, ale startovné už začíná atakovat hranici toho, co jsem ochoten za jednorázovou akci zaplatit. Především mě ale mrzí přístup. Příklad? Chápu, že problémy s dopravou byly způsobeny vnějšími vlivy, ale při ceně startovného a polovičatým řešením „doprava pouze pro akreditované řidiče“ bych očekával třeba jednu blbou tyčinku od sponzora navíc, když už ne slevu na další rok.

To samé občerstvovačky. Jsem soudný a chápu, že pro 3000 závodníků nebudou doma péct perník či jiné laskominy, jako se to často dělá na komornějších akcích. Přesto mi chudá nabídka na prvních 65 kilometrech letos přišla obzvlášť mrzutá, intenzivní výkon kvůli Travnému si žádá hodně energie a jen melouny a tatranky ji nedoplní. Krájet rohlík, sýr a salám na plátky by zvládli i dříve, než na Pustevnách. Každopádně jsem letos pochopil, proč na každé občerstvovačce parkuje tolik aut; nejen ti nejlepší očividně potřebují víc.

Přes to všechno je pro mě Beskydská sedmička srdeční záležitostí, na kterou bych se chtěl vrátit. A pokud to půjde, snad se i vrátím. 🙂

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 96 kilometrů jsme zvládli za 21 hodin 59 minut průměrným tempem 13,21 minuty na kilometr (4,5 km/h). Během závodu jsme nastoupali 5.799 metrů a sestoupali 5.738 metrů. Na start závodu se postavilo 962 účastníků v 481 týmech v kategorii LONG a 1.852 účastníků v 893 týmech v kategorii SHORT. Se svým časem jsme se v naší kategorii umístili na úžasném 179. místě. Vítězové to dali za 12 hodin 2 minuty, 238 účastníků závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.