Vítejte na mém blogu nazvaném „Naše toulání“, kam píšu své zážitky získané na cestách (nejen) po světě nebo z různých závodů, výletů a dalších aktivit, které jsem absolvoval sám nebo s někým dalším.
Když jsem zhruba před měsícem po dvakrát odložené operaci palce pravé nohy definitivně odhodil berle, moje účast na B7 se zdála být hodně, HODNĚ nepravděpodobná. Ale rekonvalescence se povedla podle plánu, bolest se ustálila ve snesitelných mezích, a když dopadlo dobře i několik „průzkumných“ výběhů během dovolené v Orlických horách, rozhodl jsem se zajet to do Beskyd zkusit. Zabalit uprostřed závodu to můžu vždycky, ne?
Na 55. ročník pochodu z Prahy do Prčic jsme si museli počkat tři dlouhé, Covidem vyplněné roky. Uspořádáním tohoto masového turistického pochodu se ale zdá, že se věci vracejí zpátky do normálu. A nezbývá než doufat, že to bude návrat trvalý. Třetí květnovou sobotu se tak na start nejdelší varianty pochodu mohlo na konečné trasy metra C najednou postavit hned několik stovek natěšených pochodníků i běžců – bez roušek, dezinfekce a dvoumetrových rozestupů.
Nechci to zakřiknout, ale po dvou letech Covidového omezování se možná blýská na lepší časy. Minimálně Trilobitem Barrandov plánovaná Karlštejnská tlapička řeší jen klasické organizační věci a testy, roušky a další opatření spojená s touto metlou počátku dvacátých let tohoto století. Pravda, minimálně na nejdelší trase asi nepůjde o akci přímo masovou, ale i tak je to velmi příjemná změna.
Ačkoliv mám na kontě již několik desítek úspěšně dokončených dálkových pochodů, před Pražskou stovkou jako by se mi vždycky rozklepala kolena. V uplynulých letech jsem celkem 7x stál na startu a spolu s ostatními vyrazil na náročnou a pokaždé originální trasu s cílem v pražských Modřanech. Ale po rozličných útrapách a nehodách se ve všech případech ve výsledkové listině nakonec objevilo potupné DNF. Odborně se tomu říká „Centum Pragensis complexus“.
55. ročník Krakonošovy stovky sliboval mnoho novinek – tradiční trasu včetně výstupu na Sněžku, netradiční termín v září, několik změn v oblasti kontrol a občerstvovacích stanic, a v neposlední řadě o hodinu posunutý start v 5 vlnách podle výkonnosti. Loňský ročník se kvůli Covidu nekonal, předloňský pro mě bohužel skončil už po necelých 30 kilometrech v Harrachově, letos jsem tak měl Krkonošům co vracet. A tak jsem na sever Čech v pátek krátce po poledni mířil s velkým očekáváním.
Letošní jaro a léto se neslo ve znamení stěhování. Ostatní činnosti včetně mého tréninkového i závodnického pobíhání se musely upozadit, Beskydskou sedmičku jsem však obětovat nehodlal. Proti loňskému, vskutku turbulentnímu ročníku, bylo plánovaných změn pomálu, takže neznámých bylo jen pár – jaké bude počasí, jaká bude moje forma a dokážu ještě vylepšit svůj loňský rekordní výsledek, který byl jen těsně přes 20 hodin?
Blíží se Beskydská sedmička, asi nejmasovější ultra u nás. Je na čase se začít socializovat a zvykat si na lidi. Běhej lesy, ryze komerční akce pro stovky a možná tisíce běžeckých nadšenců, se jeví jako dobrá příležitost. I přes občasnou reklamu na Facebooku mě tato událost doposud nechávala klidným, ale když mi přišla do emailu pozvánka od kolegů, navíc s příslibem placeného startovného, po krátkém rozmýšlení jsem se nakonec přihlásil.
Je tomu bez pár dní přesně 5 let, co jsem si naposledy připevnil startovní číslo s logem Horské výzvy a ve dvojici spolu s parťačkou Míšou vyrazil na trasu šumavského závodu. Od té doby se toho hodně změnilo – do našeho každodenního slovníku se vloudila slova jako Covid, rouška nebo karanténa, Horská výzva se otevřela i jednotlivcům a v neposlední řadě už dokážu uběhnout ve slušném tempu nejen pár prvních kilometrů, ale rovnou celý závod.
Den cesty je tak trochu punková akce. Bez zázemí a oficiálního organizátorského servisu, jen se společným místem startu a naplánovanou trasou v délce, kterou během 24-hodinového limitu zvládnou zdolat jen ti nejlepší z nejlepších. Letošní trasa s podtitulem Extra COVIDový kopírovala podzimní z loňského roku, startovala v Klatovech na nádraží a ve své maximalistické podobě končila v Soběslavi a měřila přes 183 kilometrů. A na startu jsem byl i já…
Letošní, až na prosinec posunutá Stovka Podkrkonoším byla již mou třetí stovkou tohoto jména v pořadí. A přesně podle lidového rčení “do třetice všeho dobrého i zlého” jsou mé pocity trochu smíšené. Na straně jedné jsem nadšen svým skvělým sportovním výkonem, možná nejlepším, jakého jsem za 8 let chození a běhání po horách dosáhl, na straně druhé jsem mírně zklamán z organizace závodu. Ale celkově se mi to nakonec líbilo, takže konec dobrý, všechno dobré… 🙂
Rakovnická 100 v půlce září? Proč ne, v letošním bláznivém pochodnickém ročníku je možné všechno. Když to navíc vypadá, že to může být na dlouho poslední organizovaná stovka, není proč otálet s registrací. Stovka je to navíc pěkná, proti loňsku s mírně pozměněnou trasou, se skvělou organizací a famózními občerstvovačkami. A také slibnou předpovědí počasí, které občas umí být na podzim docela nevyzpytatelné…
Když jsem se počátkem roku 2020 hlásil, možná trochu domýšlivě, na jedenáctý ročník Beskydské sedmičky do kategorie jednotlivců, největší obavy jsem měl z přísného časového limitu na vrcholu Travného, tradičně oddělujícím zrno od plev. A samozřejmě z obecného DNF, v loňském roce až příliš častém. Uběhlo ale jen pár měsíců a všechno je jinak. Přičemž fakt, že se až na vrchol Travného vůbec nejde, patří spíš k těm drobnějším změnám.
Jubilejní 30. Týnišťské šlápoty jsou úspěšně za mnou. Pod vedením Olafa a jeho pomocníků to byla další společensko-pochodnická akce, která už dlouho patří mezi ty nejlepší široko daleko. Opět byla k dispozici skvěle značená, avšak velmi dlouhá a náročná trasa z Náchoda do Týniště, občerstvovací stanice z říše fantazie a milí a pohodoví organizátoři skoro na každém rohu. A také pravé, nefalšované letní počasí, v letošním roce tak vzácné…
Má třetí letošní stovka a třetí premiérová účast na daném podniku. Tentokrát jsem se vypravil na Broumovsko, kde se konala Červenokostelecká 100. Měla to být rychlá stovka s minimální pořadatelskou podporou, se spoustou asfaltu a několika hezkými trailovými úseky, na které zaútočím na svůj rekordní stovkařský čas. Ale jak se už stává tradicí, předpoklady a realita se občas trochu míjejí. Nakonec to ale byla vcelku povedená sobotní procházka.
Za normálních okolností bych teď měl bolavé nohy a v hlavě čerstvé zážitky z Krkonoš, protože víkend v polovině června tradičně patří Krakonošově stovce. Letos je ale všechno jinak, a tak mířím po dálnici D8 na severozápad do městečka Terezín, odkud ráno startuje pochod s trochu kryptickým názvem Pochod krajem severočeských jednotek. Těším se, protože České Středohoří znám jen málo. Jen kdyby už konečně přestalo pršet…!