Den 5. — Po včerejší kratší, jednodušší a méně záživné etapě mě dneska opět čeká přes 30 kilometrů šlapání, zhruba polovina z toho již v národním parku Wild Nephin. Z důvodu bolavé nohy i raději vypustím úvodní plánovaný okruh kolem jezera Furnace Lough, kromě jednoho opatství tam toho stejně nemělo být moc zajímavého. Alespoň budu dřív v parku a bůh ví, jak to tam vlastně bude vypadat. Třeba mi trochu pošetřené energie přijde vhod.

Den 4. — Čtvrtý den jsem si už před měsícem plánovaný jako oddechovější. A přijde vhod. Noc v posteli byla příjemná, nicméně pro tělo i mozek to byl trochu šok, podle hodinek jsem si zas tak suprově neodpočinul. Největší starosti mi ale dělá noha. Začínám se smiřovat s tím, že to není jen nějaké přechodné namožení, které za dva dny odezní. Podle všeho by nejvíc pomohl naprostý klid, ale to je něco, co nemůžu a ani nechci noze dopřát. Dokud můžu, půjdu dál.

Den 3. — Jestli byla moje první noc ve stanu trochu dobrodružná, tak dneska to byl regulerní fičák. Pokud se počasí hodlá i nadále horšit tímto tempem, konec světa očekávám nejpozději v pátek v podvečer. Stan naštěstí drží. I moje hodinky hodnotí dnešní noc jako „slušnou, i když s častým probouzením“, tak bych si asi ani neměl stěžovat. Ale jestli to takhle bude pokračovat… Jediné, co mě v chladném ránu těší, je vidina následující noci v peřinách a pod střechou. 

Den 2. — Včerejšek byl dlouhý, náročný a minimálně ke konci možná až trochu moc napínavý. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a dneska už můžu být celkem v pohodě. Čeká mě totiž další pořádná porce kilometrů, dokonce o 2 víc, než včera. Nicméně batoh na zádech skoro ani necítím a nohy taky fungují bez problémů, tak můžu být netypicky až mírně optimistický. Obzvlášť, když ráno vykouknu ze stanu a zjistím, že i tady v Irsku mají tu krásnou svítící věc zvanou sluníčko!

Den 1. — Autobus pomalu mizí v dáli a já si začínám uvědomovat, že mé dobrodružství právě doopravdy začíná. Čeká mě přes 250 kilometrů chůze neznámem, z toho zhruba 35 kilometrů ještě dnes. Sice jsem už více jak 24 hodin na nohou, ale o dostatečný přísun energie i optimismu se zatím stará adrenalin, takže není nejmenší důvod pochybovat o úspěchu. Dokonce před chvilkou přestalo i pršet, proto nechci otálet a vydávám se na cestu.