Na severu u moře (Sheskin Forest -> Killala, TWW den 7.)

Den 7. — Jen co nedaleko přestal jezdit pilný zaměstnanec státních lesů, upadl jsem do hlubokého spánku. Jako ukolébavku jsem měl troubení jelenů v říji, kteří svou partnerku pro vášnivou noc naštěstí hledali v dostatečné vzdálenosti od mého stanu. Ale jinak jsem až do šesti do rána nevěděl o světě. Moje vrstevnaté lože splnilo úkol na jedničku, spalo se mi fakt dobře. Dost na to, abych hned po probuzení začal s čelovkou na hlavě balit a s úderem sedmé ranní mohl vyrazit na dnešní cestu.

Ráno je i dnes příjemné. Je sice zima, ale bezvětří, a mezi stromy začíná prosvítat sluníčko. Noha je bohužel na odpis, teď už to ale dojdu za každou cenu. Snažím se ji šetřit, proto i na rovině po pěkné cestě jdu jen cca. 5 kilometrů v hodině. Zas tak moc spěchat nemusím, stejně se dřív než ve 4 odpoledne neubytuju. Žaludek zoufale kručí, tak se ho snažím uklidnit několika kousky sušeného masa. Jiné jídlo po ruce nemám a vařit se mi hned ráno nechce.

Za první zatáčkou zjistím, co mě to večer asi budilo. Probíhá tu intenzivní těžba dřeva a mezi pařezy parkuje několik kusů těžké techniky, harvestorů. Očividně jsem se včera zastavil v pravý čas, protože dál už je les jednak dost vykácený, a pak bych tu rozhodně neměl takový klid. Nehledě na to, že tu ani není moc míst, kde bych si stan mohl postavit.

Na dalších kilometrech je nejzajímavější asi jen místo, kam jsem měl včera původně v plánu dojít, protože jsem si zde podle mapy vyhlídnul místo na přespání. Akorát o den později. V reálu to ale vypadá dost jinak, ale hlavně je po obou stranách silnice obligátní plot, takže by se mi sem stan ani nikam nevešel. Jinak je to ale zatím dost nudná procházka, dlouhé rovné úseky lesem, minimální výhledy… To se rychle okouká.

Konečně se mezi stromy vyloupne výhled na moře a já zahájím několikakilometrové klesání z mírného kopce směrem k městu. Cestou míjím lom na kámen, na obzoru se můžu kochat dlouhými pásy vytěžené rašeliny, ale hlavně se těším na to, že si ve městě koupím něco k jídlu a pití a pořádně se nasnídám. Kromě hladu už mám i dost žízeň, voda došla a poslední kilometry když už najdu nějaký potok, je v něm plno plastových lahví a jiného bordelu.

U tabule s názvem městečka Ballycastle je i několik balíků vody a drobné občerstvení. Z dalších informačních cedulí vyhodnotím, že dneska se tu asi koná nějaký silniční závod. Ne že bych měl i za normálních okolností velké ambice se ho zúčastnit, ale dneska se mi z představy rychlého pohybu dělá fyzicky nevolno. Noha bolí, šourám se šnečím tempem, prvních 15 kilometrů mi trvalo přes tři hodiny. Dneska žádné běhání!

O pár minut později stojím před malým domečkem s nápisem Marry’s Bakery. Skvělé, mají otevřeno! Pokládám krosnu k lavici před obchodem a jdu se dovnitř podívat, co mají dobrého. Po vřelém uvítání a vysvětlení, že nejsem závodník, ale pochodník zdolávající The Western Way, ze sebe sypu objednávku. Chci toho fakt hodně, vybírám si spoustu věcí k jídlu i pití, skoro mi nestačí 20 Euro. Venku si to pak požitkářsky sním a chvíli odpočívám, než se z té nálože moje trávicí soustava trochu vzpamatuje. Následně si hodím krosnu na záda a jdu pátrat po nějakém obchodu, kde bych si mohl doplnit zásoby.

Procházím městečkem a potkávám spoustu lidí různého věku se startovním číslem na prsou. Start a cíl jsou na druhé straně městečka, tak se tam jdu podívat. Zas tak narváno tam není, dle paní z pekárny by se mělo startovat v poledne, což je za hodinu. Chvíli si pohrávám s myšlenkou počkat tu na start a trochu si zafandit, ale pak se ozve pravá noha a rychle mě vrátí do reality. Cestou ke startu jsem potkal dokonce dva malé obchůdky, tak se do nich postupně podívám. Na cestu bych si nejradši koupil nějaký sendvič, ale jejich zásobování je vážně bídné, tak si nakonec koupím jen pár sladkostí a nějaké to pití.

Stejnou cestou se vracím na okraj městečka. Cestou mě zaujme hospoda Healy’s, kde mají na dveřích ceduli a informaci o kempu?! Vybavuji si, že mě to při plánování trasy zaujalo, ale nevěřil jsem tomu. Sice se nedá poznat, jestli je kemp aktivní i po sezóně, ale očividně tu fakt je. Prohlížím si další kostelík, na tak malé městečko je tu poněkud překostelíkováno, a pak se po silnici vydávám přímo na sever k moři. Cestou se krmím ostružinami. V parku nebyly a docela mi jejich chuť chyběla.

Cesta k moři vede očividně po stejné silnici jako trasa dnešního běhu. Míjím ukazatele a kilometrovníky, jinak ale ty dva kilometry nepotkávám nic, co by stálo za řeč. U moře rychle hasne i ta malinká šance, že bych se tu třeba vykoupal. Pláž plná mořské trávy nebudí zrovna důvěru, počasí se opět kazí a korunu všemu nasadí oranžová výstražná cedule s ručně psaným upozorněním, že do zátoky ústí nepročištěná voda z kanalizace. No nic, tak příště.

Sice to ještě nevím na sto procent, ale ta hezčí část mé letošní expedice je podle všeho za mnou. Od teď už to až na výjimky bude jen asfalt, ploty, ostružiny, ovce, krávy a býci. Některé kusy jsou fakt obrovské, jiné zvědavé. Když se za mnou takové menší stádo rozeběhne, je ve mě malá dušička, ty ploty nevypadají vždy úplně nepřekonatelně. Zdejší čtyřnozí obyvatelé to ale očividně mají pod kontrolou, pokaždé se v dostatečné vzdálenosti zastaví a jen zklamaně zabučí.

Zdejší kraj je bohatý na památky. Je tu plno zřícenin, hřbitovů i starších, archeologických nalezišť. Bohužel vesměs jsou mimo hlavní cestu, někdy je k nim i několikakilometrová zacházka. A i kdybych se cítil lépe a nezačalo zrovna pršet, vždy se nacházejí na soukromém pozemku. Cesta k nim je lemována tolika výstražnými cedulemi, že ani nepoznám, jestli se tam dá jít bez možnosti zastřelení nebo rozšlapání stádem divokých býků. Takže si je prohlédnu jen z uctivé vzdálenosti a pokračuji po silnici dál.

Dorazil jsem k mostu přes řeku Cloonaghmore. Most je pěkný, starý a kamenný. Zaujme mě tak, že v rámci hledání nejkrásnějšího místa pro fotku špatně zabočím a musím se vracet. Což po 35 kilometrech vážně nepotěší. Ale snažím se na to dívat z té lepší stránky, už mi zbývá jen 5 kilometrů a jsem v cíli. Nemá smysl psát, že jsem naprosto zničený, dvě 40 kilometrů dlouhé etapy po sobě bylo hodně velké sousto.

Naštěstí jsem už vážně blízko. Zásoby adrenalinu jsem stále nevyčerpal, i přes ostrou bolest v nártu stále udržuji stabilní tempo a cíl se blíží. Kolem je to stále stejná písnička, pastviny, sem tam farma, občas nějaká zřícenina. Nepříjemná je akorát absence chodníku mimo město, silnice je tu velmi úzká a klikatá, provoz hustý, opět se autům raději klidím z cesty. I tak jsem za necelou hodinku od překročení mostu před hotelem. Jen co vejdu do dveří, spustí se silný déšť.

Asi nejlepší na hotelu The Acres B&B v malém městečku Killala je fakt, že jeho součástí je i hospoda. Hotel jako takový má svá nejlepší léta už za sebou, moderní mohl být tak v sedmdesátých letech minulého století. Ale pokoj je čistý, má svůj záchod i sprchu, a to je vše, co potřebuju ke štěstí. Po příchodu si dám rychlou očistu, ošetřím nohu, která je ve stavu zralém na vhození bílého ručníku do ringu, a pak se rychle přesouvám do hospody. Mám hlad jako vlk.

V hospodě si sednu na bar, objednám si pivo Rockshore a tradiční rybu s hranolkama. Než mi ji přinesou, stihnu dopít, objednat si druhé pivo, tentokrát Red Ale Smithwick a chvilku sledovat televizní zápas v ragby. Je to nějaký záznam, to hlavní, souboj Irska se současnými mistry světa z Jihoafrické republiky, bude až večer. I když mě představa sledování zápasu spolu s místňáky malinko láká, ragby je tu fakt populární, což jsem viděl už na letišti po příletu, únava je silnější. Obzvlášť, když si dám ještě jedno pivo. Pak už raději platím a přesouvám se zpátky do hotelového pokoje.

V hotelovém pokoji se přichystám do postele a pak řeším itinerář na poslední dva dny. Plánovaných 50 kilometrů na poslední den vzdávám jako zhola nemožných a navíc poněkud zbytečných, obzvlášť, když mám proti plánu den náskok. Předpověď počasí navíc na zítřek hlásí nejhorší déšť, jaký jsem tu zatím zažil, takže se nakonec rozhoduji strávit poslední dvě noci ve stejném hotelu v Ballině a zítra si dát jen oddychových 15 kilometrů.

Zbývá drobnost – domluvit to. Nevím, jestli je to únavou a třemi pivy, ale s pánem na druhé straně telefonního spojení si fakt nerozumíme. Snažím se mu vysvětlit, že mám zabookovaný pokoj na pozítří a že bych chtěl jednu noc přidat už zítra, ale netuší, o co mi jde. Když se po pěti minutách konečně zdá, že jsme domluveni a já pokládám telefon, za 30 vteřin zvoní znovu a pán se ještě jednou ujišťuje, jestli to fakt pochopil správně. Vyčerpán fyzicky i duševně pouštím ragby a s myšlenkami na nějaký dobrý kurz angličtiny pro začátečníky po krátké chvíli usínám…