Až na konec světa… a zpět! (Ballina -> Cíl -> Ballina, TWW den 9.)

Den 9. — Poslední den mého treku po Irsku mě čeká skoro 40 kilometrů, bohužel opět vesměs po asfaltu. Více jak polovina na cestě do cíle, který bůh-ví-proč leží tak nějak uprostřed země nikoho, u silnice R294 mezi typickými irskými kopci. Během přípravy jsem nebyl schopen dohledat, proč zrovna tam, čím je to místo zvláštní nebo významné. Trochu doufám, že tam na mě bude čekat nějaké příjemné překvapení, které tohle zvláštní finále ospravedlní. Protože varianta, že bych tuto poslední část vynechal a trek neušel celý, vzhledem k mé povaze naprosto nepřipadá v úvahu.

Na rozdíl od předchozích ubytování je hotel The Loft bez jídla. Tentokrát mi to ani nevadí, protože snídaně tu bývají dost pozdě a já dneska chci vyrazit co nejdříve. Noha už je KO a nevím, kdy vypoví poslušnost úplně, tak chci mít co největší rezervu, abych mohl do cíle doskákat po jedné. Po probuzení se tedy najím ze zásob, obleču se do krásně suchého oblečení a v půl osmé už kráčím po ztichlé ulici na východ směrem ke konci své desetidenní anabáze.

Je pondělí, normální pracovní den, tak netrvá dlouho a na ulici se spustí pěkný cvrkot. Spousta aut a lidí někam spěchá, buď do práce, nebo do školy, připadám si na procházce trochu nepatřičně. Netrvá ale dlouho a kolem poněkud rozvodněné řeky Brusna odbočím na vedlejší silnici, kde je přeci jen větší klid. Dál už procházím čím dál řidším osídlením, hustou městskou zástavbu vystřídají farmy a chvátající lidi klidně se pasoucí krávy a ovce.

Jde se mi krásně, mimo jiné proto, že mám na zádech jen malý batůžek. Krosna zůstala na hotelu, a na pohybu je to znát. Po počátečních protestech se noha umoudřila natolik, že jsem schopen udržovat krásné tempo kolem šesti kilometrů za hodinu. Až si občas říkám, jestli to nepřeháním. Ale je krásné podzimní ráno, sluníčko svítí, kravičky se pasou, problémy minulé či současné odkládám na později.

Po devadesáti minutách chůze křížím silnici R294, která dnes bude mým věrným souputníkem. Jsem zhruba ve třetině cesty k cíli, zatím to jde dobře. Vyhřívám se na sluníčku, čtu si na plotech pověšené agitační cedule a občas se vyhnu autu vezoucímu malého školáka nebo školačku za vzděláním. V jednu chvíli je úplné azůro, příroda se mi poslední den očividně rozhodla ukázat i svoji příjemnější tvář.

Asi jediné, co mi trochu kazí výbornou náladu, je 100% asfaltu. Když pominu chůzi po koberci na hotelovém pokoji, od rána šlapu jen po černém, tvrdém, rovném povrchu. A začínám tušit, že si to brzo vybere svou daň. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy se přede mnou po 13 kilometrech silnice konečně objeví hezká polní cestička, píchne mi v noze a já vím, že je zle. Kulhám, noha bolí, ostrá bolest vystřeluje až do kyčle. Okamžitě musím zpomalit a noze trochu ulevit.

Pomalejší tempo trochu pomůže, ale i tak je to aktuálně dost mizerná situace. Procházím brankou na pastvinu a na podmáčené louce plné světlých kamenů si rozhoduji udělat přestávku. Kromě drobného občerstvení na doplnění energie si především sundavám pravou botu a nateklou, červenou a rozpálenou nohu nořím do chladivé vody. Po důkladné lázni ji osuším a pořádně promažu Voltarenem. Hodil by se i Brufen, ale ten už mi dávno došel. Botu pro jistotu zavážu jen velmi zlehka, teď by stejně neměl být žádný náročný terén.

Celkem jsem se ošetřováním bebíčka zdržel jen pět minut, ale pomohlo to. Ne, že bych šel tak rychle jako na začátku, ale alespoň už tak drasticky nekulhám, a dokonce se mi vrací dobrá nálada. Povídám si s ovcemi a nadávám na počasí, protože právě začalo pršet. Naštěstí jen na chvilku, za pár minut můžu pláštěnku sundat. Krajina je taková nudnější, výjimečně se přede mnou otevře výhled do okolí, ale momentálně mě zajímá jediné – cíl treku The Western Way, ke kterému to mám už jen pár kilometrů.

Přesně 4 kilometry, jak z hodinek briskně zjistím na dalším křížení s hlavní silnicí. Následující úsek patří opět k těm hezčím, jde se po travnaté pěšince a můžu se pokochat výhledy do daleka. Ale nějak mě to už nebere, noha po krátké pauze zase začíná zlobit a já si už jen přeju mít to všechno za sebou. Po posledním křížení s R294-kou jdu na morál. Z počátku mi cestu přes poslední kopec usnadní dřevěný chodník, ale ten z ničeho nic uprostřed nejprudšího močálu najednou končí a já si hned vzápětí naberu plné boty vody. Rozběsní mě to do ruda, nadávám všem a všemu, tohle je na mě vážně moc. 20 kilometrů mě tu ženou po asfaltu a teď, na úplném konci, mi ještě promočí boty! Ach jo!

Posledních pár stovek metrů už je cesta naštěstí příjemná, takže stačím vychladnout. Což je asi dobře, protože právě přicházím do cíle 250 kilometrů dlouhého treku. Po devíti dnech jsem tu! Juchůůůůů!!! Dokázal jsem to! Jdeme slavit! … Ehm… A to je vše? Stojím tu sám na kraji silnice, dokonce i všudypřítomné ovce zde chybí. Jediné, co připomíná nějaký trek, je kamenná deska, kterou už důkladně ohlodal zub času. A to tak, že na ní kromě názvu treku není nic vidět. Tak si s ní alespoň udělám jedno malé selfí a na oslavu si otevřu plechovku Red Bulla, ale je to takové divné… Nečekal jsem slavobránu a kapelu, ale tohle je poněkud málo i na mě…

Jednou z nevýhod dosažení cíle je, že opadne hladina adrenalinu v krvi. Jakmile se v mozku rozsvítí nápis GAME OVER, chemická továrna zavře kohoutky a tělo se začne z příjemného opojení vracet zpátky do reality. Což v mém případě znamená, že noha začíná bolet jako prase. Nedá se nic dělat, je třeba se vrátit do hotelu. Pokud možno nejkratší cestou, což znamená vesměs po silnici.

Cesta zpátky do hotelu není ani zábavná, ani příjemná. Napřed jdu po krajnici a kolem mě sviští jedno auto za druhým, pak se vracím stejnou cestou přes louku, a nakonec jdu po vedlejší cestě až do vesnice Bunnyconnellan, kde by kromě zastávky autobusu, který bohužel jezdí jen v úterý a listopadu, měla být i malá prodejna potravin. Nakupuju si spoustu nezdravých, přeslazených věcí, k tomu litr pomerančového džusu a uvelebím se na náměstí na lavičce. Postupně to do sebe soukám a plánuju zbývající trasu. Do hotelu to je necelých 10 kilometrů, to už snad zvládnu.

I když těch posledních deset kilometrů trvá skoro dvě hodiny, slévá se mi v paměti do jedné velké, nezřetelné šmouhy. Asfalt, auta, náklaďáky, autobusy, farmy, ohrady, ostružiny. Pořád dokola. Peklo. Konečně se přede mnou na kraji silnice vyloupne chodník, neklamné znamení, že jsem zpátky ve městě. Naprosto na autopilota procházím kolem golfového hřiště a pak dál až do centra města, kde procházím po nábřeží zrovna ve chvíli, kdy kolem mě startuje pohřební automobilová kolona. Stylové zakončení mého treku, jen co je pravda… Z posledních sil otevírám dveře do pokoje, zouvám se a padám do postele. Konec, už nikdy nikam nejdu!

Odhodlání nikam nechodit mi vydrží jen hodinu, pak dostanu hlad na něco dobrého. S velkým přemáháním se ještě jednou obouvám a mířím k malému fast foodu, který jsem viděl cestou zpět, kde si hodlám dát další porci skvělých smažených rybiček s brambůrkami. S plným žaludkem pak chvilku zevluju po městě a hledám nějaký obchod se suvenýry, abych domů přivezl něco víc, než jen „voňavé“ prádlo a zánět v noze. Bohužel se zdá, že Ballina není turisticky moc atraktivní oblast, nakonec se do pokoje vracím s prázdnou. Tedy skoro, v jednom obchodě si kupuju čtyři plechovky s pivem Red Ale. Večer se ještě podívám na ragby a přitom zdolám tři ze čtyř půllitrů zlatavého moku, pak se zavrtám do peřin a odeberu se do říše snů. Dobrou noc!