Déšť, psi a betonová loď (Killala -> Ballina, TWW den 8.)
Den 8. — Dnes je předposlední den mého treku. A při pohledu na svou pravou nohu musím upřímně přiznat, že jsem tomu rád. Čeká mě sice jen 15 kilometrů, ale více méně pouze po asfaltu, který si s bolavým chodidlem moc nerozumí. Navíc má podle předpovědi celou dobu pršet. Naštěstí si můžu přispat, snídaně se podává až od devíti. A i když asi ani dneska nebudu trhat rychlostní rekordy, být v cíli moc brzo se nemusí vyplatit, nerad bych musel někde zmoklý dlouho čekat.
Snídaně se podává v malé místnosti přístupné z lobby v přízemí. Dávám si vajíčka s pečivem a k pití pomerančový džus a French press kafe s mlékem. U všech stolů někdo sedí, dvě servírky se musí otáčet, aby měli hosté co jíst. Spíš než snídaně mě překvapí, že příchozí nezdraví. Prostě vlezou dovnitř, rozhlédnou se a ani bůů… Při odchodu to samé. Nevím, jestli je to nějaká místní specialitka, každopádně poté, co se mi obsah talíře přesune do žaludku a jsem na odchodu, nepozdravím také. A máte to!
Jednou z mála věcí hodných zaznamenání je návštěva zříceniny opatství Moyne. Tedy byla by, pokud bych ji skutečně navštívil. Je totiž na soukromém pozemku a přístupová cesta je tradičně oblepena spoustou výstražných tabulek a cedulí. V tomto případě však jejich počet dosahuje absurdního čísla 12. Z jejich obsahu vyrozumím zhruba tolik, že opatství je na soukromém pozemku, kam je přísný zákaz vstupu. Tedy pokud mám psa, který tam fakt nesmí za žádných okolností. A pokud tam vleze, tak bude zastřelen. Po lidech se střílet nebude, ale mám si uvědomit, že stezka ke zřícenině je neudržovaná a hrozí riziko zranění. Vstupuju tam na vlastní nebezpečí a vlastník pozemku nijak neručí za újmu mě způsobenou. A pokud bych přeci jen přežil, tak mě může zašlápnout plemenný býk, který se na pozemku taky vyskytuje. Ale jinak mi prý přejí hezký zážitek. Bez psů, samozřejmě.
Nehodlám nic riskovat, tak si jen z uctivé vzdálenosti zříceninu vyfotím a jdu dál. Leje čím dál tím víc. Že tu nemají rádi pejsky už vím. O to víc mě překvapí, že na mě najednou z otevřené brány vyběhne border kolie. Chvilku na mě kouká, pak se přikrčí a začne mě „pást“. Snažím se ji ignorovat a jdu stále směrem k ní. Po několika okamžicích znejistí, stáhne ocas mezi nohy a uteče do dvora. Tam si sedne a upřeně mě sleduje až do chvíle, kdy zmizím za zatáčkou. O pár minut později na mě od jiného domu vyběhnou psi hned dva. Tentokrát štěkají a řítí se přímo na mě. Už už se chystám zařvat, ale naštěstí se zastaví a jen na mě blafou. Projdu kolem a necítím se úplně dobře. Zlatý ovce…
Počasí stojí za zlámanou grešli, jsem vystresovaný z nervózních čoklů a chůze po asfaltové silnici je všechno jiné, jen ne zábavná. Občas sice na chvíli přestane pršet, ale to jen aby se o pár minut později rozpršelo mnohem vyšší intenzitou. Navíc fouká i silný protivítr, dneska mě to vážně nebaví.
Dvě a půl hodiny po opuštění hotelu přicházím na hranici lesoparku Belleek. Aktuálně leje jak z konve, tak jsem rád, že tu mají malou dřevěnou budku, kde se můžu schovat a trochu se převléknout. U mikiny mám úplně mokré rukávy a protože je docela zima, nechci nastydnout. V suchém oblečení se malinko občerstvím a pak pokračuju dál, protože čekat na přestávku v dešti by se mohlo protáhnout.
Vzhledem k deštivému počasí mě trochu překvapí vysoký počet běžců, kteří mě míjejí. V Irsku je běhání očividně sport pro drsné kluky a holky. Jinak je to v lesoparku podobné, jako například v Krčáku v Praze. Stromy, keře, kytky, silnice, cesty, lidi a psi. Co je malinko navíc je řeka Moy a lodě v ní. Obzvlášť jedna jménem SS Crete Boom stojí za zmínku, je totiž z betonu! Zní to divně, beton přece neplave. I když to kilovka železa taky ne. Díky objevu pána Archiméda ale vhodným tvarováním můžeme loď vyrobit téměř z čehokoliv. Tato loď byla zbudována na konci 1. světové války v době nedostatku oceli a dodnes tiše hlídá přístup od moře do městečka Ballina, cíle mé dnešní cesty.
Dlouhé kochání se nad sto let starým divem techniky ale dneska nepřipadá v úvahu. Je mi zima, už chci pod střechu a do sprchy. Pokračuju dál kolem hradu Belleek, černě zbarvené stavby sloužící dnes jako hotel. Mám toho plné zuby, jen si ho rychle vyfotím a dávám mu sbohem. Podle GPSky jsem u konce dnešní krátké etapy, k ubytování to mám asi necelé dva kilometry. Po pár minutách vycházím z lesa a jsem v okrajové části Balliny. Procházím velkou vstupní branou do středu města a zvykám si na ruch, na který nejsem po těch pár dnech zvyklý. Všude je plno aut, obchodů a lidí. Přemýšlím, jestli se ještě někde nestavím na jídlo, ale pak zvítězí touha po pohodlí a já hledám bar a hotel The Loft.
Hotel nacházím docela snadno, ale je zavřený, stejně jako bar pod ním. Nepanikařím a volám na telefonní číslo jako včera. Ozve se mi mužský hlas a řekne, že za chvíli dorazí. Což se skutečně stane a já jsem konečně v suchu. Pán by si rád povídal, ale je to ten samý, co včera, i naživo mu rozumím každé třetí slovo. Po chvili to vzdá, předá mi kartu na dveře a vysvětlí systém pro vstup do budovy. Pak mě propustí. Bydlím ve třetím patře bez výtahu. Pokoj je malý, ale luxusní, sprcha též, jako bonus tu mám i kávovar! A taky je tu topení a v koupelně topný žebřík, kam rozvěsím všechno své mokré oblečení. Zapnout topný žebřík mi malinko trvá, teprve po dlouhém přemýšlení mi dojde, že zásuvka žebříku se zapíná vypínačem na druhé straně stěny. Konečně si dám sprchu, pak se obleču do suchého oblečení a mokrých bot a vydám se ulovit si něco k jídlu.
Najím se ve fastfoodu, cestou zpátky se stavím v místním Tescu a nakoupím si něco dobrého na večer a do zásoby. Zítra mě čeká posledních 40 kilometrů, tak dneska nechci moc ponocovat. Aktuálně ani moc neprší, proto si cestou zpátky udělám malý okruh po městě. Ale bolí mě noha, jsem unavený a nejsem moc v náladě na sightseeing, ve čtyři hodiny jsem už zase zpátky v hotelu. Tam plním dnešní dobrý skutek a starší manželské dvojici pomáhám do vedlejšího pokoje s několika hodně těžkými zavazadly, pak si ve svém pokoji zalezu do postele a pustím televizi. Usínám s vědomím, že v irské TV vysílají podobné prd jako v té české. Venku už zase leje, snad se to do zítřka vyprší…