Expedice v kostce – Fuerteventura na podzim roku 2026
Začíná to být taková tradice, že se na expedice do dalekých krajů vydávám s minimální přípravou a jen pár dní poté, co se mi v kalendáři uvolní okénko. Nejinak tomu bylo i letos na podzim, kdy se mi ne zcela očekávaně posunul termín operace ramene a já měl najednou dva měsíce času navíc. Fuerteventura byla sice až třetí volba, ale s pouhými pěti dny dovolené jsem si nemohl moc vyskakovat. Nakonec se ukázalo, že to byla volba víc než šťastná a já tu strávil krásných a nečekaně různorodých 7 říjnových dní.
V tomto článku je stručné shrnutí mé expedice na Fuerteventuře na Kanárských ostrovech v roce 2026 včetně vybraných fotek pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí trávit hodny čtením mých zážitků den za dnem. Nicméně pokud vás čas netlačí, klikněte sem a projděte si mé dobrodružství pěkně podrobně, případně si prohlédněte samotnou fotogalerii. 🙂
Na svou druhou kanárskou expedici jsem tentokrát vyrazil na Fuerteventuru, jelikož Tenerife považuji za dostatečně prozkoumané. Letenku a většinu ubytování jsem pořídil pouhých devět dní před odletem, alespoň se nestihlo nic moc pokazit. Základ trasy tvořila dálková GR 131, kterou jsem se rozhodl projít proti oficiálnímu směru, z jihu na sever. Především z důvodu komplikované dostupnosti nejzápadnějšího bodu ostrova. Přidal jsem výstup na nejvyšší kopec ostrova a odbočku na západní pobřeží, abych si trochu zpestřil dlouhé kilometry vnitrozemím. Ve čtvrtek ráno jsem autem vyrazil na letiště, odkud mě Smartwings přímým letem dopravily na ostrov. Autobusem jsem pak pokračoval do Morro Jable a ubytoval se v apartmánu s krásným výhledem na maják a moře. Protože všechno proběhlo nečekaně hladce, zbyl čas ještě na malou večerní procházku. Tedy, malou…
Ještě ten samý den pro příletu jsem si totiž rovnou vyšlápl na Pico de la Zarza, nejvyšší horu Fuerteventury. Něco přes 800 metrů nad mořem sice nezní nijak dramaticky, jenže když člověk začíná prakticky od hladiny oceánu, docela se zapotí. Vyrazil jsem až před půl sedmou večer, takže mě kromě občasného mečení polodivokých koz doprovázel i rychle se blížící soumrak.
Po dobře upravené a značené stezce jsem nasadil svižné tempo a na vrcholu stál hodinu a půl od odchodu z apartmánu. Jen posledních pár stovek metrů bylo náročnějších, jinak to byla vážně příjemná procházka. Výhledy byly parádní, ale na dlouhou kochačku to nebylo. Propocené tělo rychle chladlo, tak jsem po vrcholové fotce a slavnostním pivu oblékl větrovku, zapnul čelovku a vydal se dolů. Na úvod dovolené pěkných 17 kilometrů a skoro 900 výškových metrů!
První den expedice začal dobrodružnou jízdou malým autobusem k majáku Punta de Jandía. Cestou jsme si zajeli i na Cofete, takže jsem si užil dost zatáček, drncání a výhledů na to, aby mi po vystoupení přišlo vhod malé osvěžení v restauraci. K majáku jsem došel už po svých a přesně v poledne odstartoval samotný přechod ostrova. Velkou krosnu jsem nechal na ubytování, kam jsem se měl večer vrátit, a mohl si tak první etapu užít nalehko. Pobřeží bylo krásné, stezka snadná a lidí minimum. Na první malé pláži jsem proto odložil nejen batoh, ale i všechno oblečení, a šel vyzkoušet Atlantik. Příjemně chladná voda a malé vlny byly parádní, takže jsem si to rád o hodinu později zopakoval.
Po několika hodinách chození a koupání se cesta od moře odklonila a začala méně zábavná část dne. Sluníčko pálilo, vítr skoro žádný a do Morro Jable zbývalo ještě dost kilometrů. Kromě malého hřbitova a několika plachých veverek nebylo moc co obdivovat, tak jsem prostě šlapal a pekl se ve vlastní šťávě. Navzdory opakovanému mazání začínaly protestovat hlavně zadní strany kolen. Městské pláže byly sice taky krásné, ale proti těm opuštěným už dost přeplněné, takže jsem se spokojil s ochlazením nohou ve sprše. Cestou jsem ještě potkal vojáky chystající zázemí cyklistického závodu FudeNaS. Po návratu do apartmánu přišla na řadu sprcha, pračka a odpočinek, večer pak vydatná večeře. Prvních něco přes 23 kilometrů treku bylo úspěšně za mnou.
Na druhý den expedice jsem už vyrazil s plnou polní. Krosna s jídlem a asi pěti litry vody vážila kolem 15 kilogramů, což bylo v místním horku docela znát. Rameno se naštěstí pochlapilo a až na vzácné momenty neslo situaci statečně Nejdřív jsem pokračoval podél jižního pobřeží, kolem mokřadu, velké kostry vorvaně a dalších krásných pláží plných slunících se turistů v různém stupni nahoty. Trochu mě zaměstnávaly rozdíly mezi značením a trasou v hodinkách, ale dokud bylo moře na správné straně, nebylo třeba panikařit. Podél cesty stáli vojáci zajišťující cyklistický závod, jehož první závodníky jsem nakonec potkal těsně před odbočkou do vnitrozemí. Následně jsem si v podjezdu pod dálnicí dosyta užil první stín i průvan, a trochu doplnil vodu i energii. To všechno přišlo mému přehřátému tělu hodně vhod, protože hlavní písečné dobrodružství mě teprve čekalo.
Za podjezdem začala opravdová poušť. Světlý písek se střídal s tmavým sopečným podložím, duny místy skoro pohřbily orientační kůly a já se bořil do písku občas až po kotníky. Vypadalo to nádherně, ale šlapání bylo úmorné. Kromě pár koz a dvou batůžkářů jsem tu byl sám, jen s výhledy na moře a vzdálené kopce. Po třiceti kilometrech jsem konečně dorazil do La Pared, kde mě čekal poslední předem plánovaný hotel před několika nocemi venku. Velký pokoj a bazén se slanou vodou byly přesně to, co jsem potřeboval. Ještě jsem se hecnul ke krátké procházce na pobřeží, vyfotil západ slunce a skálu s otvorem. Večer mi pak zpestřila kočka nadšeně okupující moje schnoucí kraťasy na terase a několik skvěle vychlazených piv.
Třetí den expedice konečně přinesl změnu. Místo pláží a dun mě čekaly kopce, především vychvalovaná hřebenovka mezi Cardónem a Pájarou. Nejdřív jsem ale musel vyřešit spálená kolena, která už si sluníčka užila víc, než jim bylo milé. Improvizovaná ochrana z nákrčníků sice nebyla esteticky úplně ideální, ale fungovala. Úvod vedl suchou sopečnou krajinou kolem farem, vesničky Las Hermosas a několik mohutných větrníků. U Cardónu jsem poobědval ve stínu kamenného přístřešku, což mě ukolébalo natolik, že jsem pohrdnul možností doplnit si vodu a zásoby. Pak už začalo stoupání na hřeben a s ním i jedny z nejhezčích výhledů celé expedice. Nahoru, dolů, kamenitá stezka a krajina na kilometry daleko. Přesně takovou změnu jsem po dvou dnech štěrku a písku potřeboval.
Přes několik sedel a vrchol Pasos jsem postupně sestoupil do Pájary. Těšil jsem se na možnost doplnění zásob a hlavně na něco studeného, jenže byla neděle a všechno zavřené. Ani sousední Toto mě nezachránilo, takže jsem si mohl jen nadávat, že jsem nenakoupil už v Cardónu. Za vesnicí jsem zamířil k přístřešku, ve kterém jsem chtěl přespat. Ke stejnému nápadu ale dospěl i Francouz Valentin, tak jsme si prostor rozdělili. Krátký prudký liják vzápětí prověřil střechu a ukázal, že prostor pro zlepšení by tady byl. Po přeháňce se naštěstí obloha zase vyjasnila. Valentin si uvařil těstoviny s kozím sýrem, já povečeřel ze svých skromnějších zásob a pak už jsme zalezli do spacáků. Usínání mi tradičně nešlo, alespoň jsem ale mohl počítat padající hvězdy.
Čtvrtý den expedice jsem se ráno rozloučil s Valentinem a přes sedlo Los Granadillos zamířil do zelenějšího údolí kolem Vega de Río Palmas. Plánovanou odbočku ke skalnímu oblouku Arco de las Peñitas jsem nakonec vynechal, zkratka byla zavřená a na dlouhou zacházku jsem neměl náladu. V malé kavárně se mi alespoň podařilo doplnit tekutiny, pořádný hlad ale vyřešila až Betancuria. Předtím jsem ještě potkal českou dvojici, prošel kolem přírodovědného centra a rekreačního areálu Castillo de Lara a přes další hřeben sestoupil do historického městečka. Tam jsem si dopřál steak, hromadu přílohy, chleba, několik piv a kafe. Po dvou dnech skromného stravování to byla skutečná hostina. Prohlédl jsem si kostel a nakoupil předraženou vodu, bez které bych ale daleko nedošel.
Od Betancurie jsem vyšplhal k obřím sochám posledních domorodých králů Guise a Ayose. Výhledy byly pěkné, ale davy turistů mě rychle vyhnaly dál. V Llanos de la Concepción jsem opustil GR 131 a vydal se vlastní trasou k západnímu pobřeží. Jenže naplánovaná cesta vedla přes soukromý pozemek, takže začalo improvizování mezi kopci, ploty a obrovskými stády koz. Přírodní bazénky Aguas Verdes jsem nakonec taky vynechal, důležitější bylo najít místo na spaní. Na opuštěné Playa Mozos jsem nejdřív zvažoval skalní převis, ale když mi kus skály zůstal v ruce, raději jsem se přestěhoval do nízkého kamenného zákrytu na pláži. Koupání překazily silné vlny, zato noc byla kouzelná. Jen já, šumění moře a nebe plné hvězd. Za skoro 32 kilometrů docela pěkná odměna.
Pátý den expedice začal krásným ránem a méně krásným zjištěním, že mi zbývá asi půl litru vody. Navíc jsem měl propocený spacák a před sebou nejdelší etapu. Za tmy jsem sbalil věci a vydal se podél pobřeží, kde se střídaly útesy a hluboká koryta vyschlých potoků. Hledání průchodné cesty mě brzy přestalo bavit, tak jsem si pomohl přechodem přes kopec. Nepříjemné stoupání bylo odměněno návratem do míst pokrytých mobilním signálem. Vzhledem k předpovědi deště jsem změnil i plán noclehu a zamluvil si hotel ve Villaverde. Naději na doplnění vody jsem upínal k rybářské vesničce Los Molinos. Byla malebná, s mokřadem a velkými vlnami, jen restaurace měla navzdory uvedené otevírací době zavřeno. Místo abych přemohl ostych a požádal kuchaře o pití, pokračoval jsem dál.
Následovalo dlouhé, rozpálené putování do Tindayi, při kterém jsem si každý kilometr odměřoval jeden doušek vody. Záchrana přišla až v malém obchodě Gloria, kde jsem nakoupil hromadu pití a dvě zmrzliny. S obnovenou chutí do života jsem pak obešel posvátnou horu Tindaya a zamířil přes La Olivu do Villaverde. Cestou jsem ještě zkusil ochutnat plod opuncie. Chuť nic moc a několik drobných ostnů v jazyku a na patře mi připomnělo, že ne každý experiment se musí provést. Po skoro 34 kilometrech mě ale čekala zasloužená odměna v hotelu Mahoh. Kamenné zdi, postel s nebesy, skutečná klimatizace, bazén a dobře zásobený supermarket přes ulici. Odpoledne jsem tak strávil hlavně jídlem, pitím a koupáním. Po dopoledním trápení parádní obrat k lepšímu.
Šestý a poslední den expedice mi Fuerteventura ukázala, že ani tady nemusí pořád svítit sluníčko. Od rána lilo a předpověď konec deště vytrvale posouvala vždy o další půlhodinu. Po výborné snídani mi nakonec došla trpělivost, oblékl jsem nepromokavou bundu a vyrazil. V sandálech, aby mi trailovky na cestu domů zůstaly suché čisté. Mezi starými větrnými mlýny, kamennými ohradami a pastvinami jsem se brodil kalužemi a blátem, které mi místy připomínaly spíš Irsko než Kanáry. Agáve a kaktusy naštěstí pomáhaly s návratem do reality. Déšť postupně ustal, jen kamenité sestupy ještě vyžadovaly opatrnost; na zemi bylo vody stále dost. V Lajares jsem se odměnil výbornými plněnými šátečky z malé pekárny a pokračoval dál mezi sopky.
Poslední významnější odbočka z trasy GR 131 vedla ke kráteru Calderón Hondo. Na můj vkus tam bylo trochu moc lidí, ale pohled dovnitř a pár fotek ochočených veverek za krátký výstup stály. Pak už jsem se vrátil na opuštěnější stezku a mezi lávovými poli a dalšími krátery pokračoval k Corraleju. Ještě jsem se zdržel focením veverek pod Bayuyem, poslední kilometry podél silnice ale byly spíš formalita. Na náměstí Plaza Patricio Calero jsem vypnul hodinky a tím svůj přechod ostrova uzavřel. Žádná cílová brána ani fanfáry, na to už jsem zvyklý. Oslavu jsem si proto zařídil sám v hotelu Hesperia Bristol Playa. Nejdřív bazén, který jsem měl díky deštivému počasí celý pro sebe, pak místní víno, něco nezdravého k jídlu a fotbal v televizi. Další expedice úspěšně za mnou!
Co říci o mé expedici na Fuerteventuře závěrem? Na rozdíl od Portugalska, kde jsem byl lehce zklamán, jsem po týdnu na tomto ostrově naopak naprosto nadšen. Tohle místo má všechno, co mít má, a i díky příznivému počasí jsem si to mohl všechno vychutnat. Moře, písek a pláže – hned několikrát jsem se mohl vykoupat, díky benevolentním zvyklostem hezky bez plavek. Další koupání mě čekalo v několika bazénech hotelových komplexech, kde jsem si užil spoustu sluníčka i sladkou či slanou vodu. Kromě nejvyššího kopce Pico de la Zarza nabídla Fuerteventura především ve střední části i krásnou hřebenovku, případně ke konci mnoho krásných sopek včetně kráterů v různém stupni postupné destrukce. Veverky, kozy, spousta ptactva. Pár krásných měst. A je toho určitě mnohem víc! Kdybych měl na závěr vybrat pár věcí, které vypíchnout, byly by to asi tyto:
- Různorodost – asi největší překvapení expedice. Z rychlé přípravy jsem nabyl dojmu, že to bude dost monotónní. Vítr, písek, moře. Vítr, písek, moře. Ale bylo to všechno jiné, jen ne monotónní! Užil jsem si vážně od všeho trochu, dokonce i nezvyklý déšť. A naopak vítr mě potrápil minimálně, většinu času foukal jen tak akorát, aby mě sluníčko nesežehnulo na popel.
- Klid a samota – že není Fuerteventura tak frekventovaná jsem věděl, ale i tak mě to mile překvapilo. Batůžkářů jsem na trase potkal jen 5, a ani ve městech mi to (až na velmi vzácné výjimky) nepřišlo nijak přelidněné.
- Počasí – opět jsem měl štěstí (ťuk, ťuk, ťuk na dřevo). Týden před mým příletem se ostrovem přehnaly bouřky se silným deštěm a lokálními záplavami. Když začne lejt, voda se prostě nemá kam vstřebat a jen steče z kopce dolů a do moře. Naopak o týden později přišel klimatický jev zvaný La Calima, což je meteorologický jev, při kterém silný vítr ze Sahary přináší nad Atlantský oceán (především na Kanárské ostrovy) obrovské množství jemného saharského písku a prachu. Což má za následek mizernou viditelnost, ztížené dýchání a celkově nic, co bych chtěl člověk na dálkovém pochodu zažít.
Když naopak přemýšlím o tom, jestli mě na treku něco vadilo, tak po pravdě řečeno nemůžu na nic přijít. Možná je to tím, že celá letošní expedice byla tak trochu nad plán, ale tak nějak jsem si to prostě užil. Kdybych přeci jen musel něco vyplodit, tak možná…:
- Nepořádek v okolí měst a vesnic – když člověk chodí hodně pěšky, tak si všimne i toho, co běžný turista ne. Rozumím, že tu často fouká silný vítr, ale okolí měst a vesnic připomínalo dost často jednu velkou skládku. Jednou za čas se projít s pytlem a posbírat prázdné lahve a plechovky by ostrovu určitě prospělo.
- Hotovost v autobusech – trochu ně to překvapilo, protože na Tenerife v autobusech karou platit lze. Ale jde spíš jen o to být na to připraven, vzhledem k částkám není nutné s sebou tahat velkou hotovost.
A to je vše. Expedice na Fuerteventuře se povedla náramně a i když to asi nebude hned, klidně bych se sem ještě někdy rád podíval.
A na úplný závěr malé statistické okénko. Celou trasu GR 131 na Fuerteventuře od majáku Faro de Punta Jandía do městečka Corralejo, až na pár výjimek plně po značené trase, jsem zvládl za 6 dnů, ještě v den příletu jsem si pak dal bonusový výstup na Pico de la Zarza. Reálně jsem ušlapal 192 kilometrů za 47 hodin průměrnou rychlostí 4,1 km/h (v pohybu jsem byl 36 hodin), při kterých jsem vystoupal 5.195 metrů a sklesal 5.198 metrů. Nejdelší etapa měřila 33,6 kilometru, nejkratší pak jen něco málo přes 17 kilometrů. Na nejvyšší bod na cestě jsem vylezl hned po příletu, kdy jsem vylezl na Pico de la Zarza s výškou 807 m n. m..