Kopce, kozy a kouzelná noc na pláži (Toto -> Playa Mozos)

Den 4. — Včerejší hřebenovka byla asi nejnáročnější částí expedice, dneska by to mělo být víc na pohodu. Kromě pár kopečků mě čeká průchod trochu zelenější oblastí mezi městečky Vega de Río Palma a Betancuria, prohlídka mohutného sousoší posledních dvou králů původních obyvatel Fuerteventury Guise a Ayose, a nakonec i větší změna trasy, protože asi 16 km dlouhý úsek před městečkem Tindaya je všechno, jen ne zajímavý – rovinatá poušť bez písku. Já proto půjdu zase na pobřeží, kde mám v úmyslu i přespat. V divočině, bez lidí.

Noc byla nakonec překvapivě klidná. Nepršelo, a i vítr se celkem uklidnil.Kvalita spánku venku byla tradičně horší, ale možná i proto, že jsem tu načerno nenocoval sám, jsem byl nějak vnitřně srovnanější, takže nakonec byl spokojenej i Garmin. Od šesti ráno jsem zase koukal na hvězdičky, v 7 se začal vrtět i kolega, tak jsem vstal a začal balit. Snídaně byla celkem rychlá, jeden GU gel a pár hltů vody. Ještě chvilku drbeme s Frantíkem, pak se loučíme a vyrážíme každý na opačnou stranu. Já mám před sebou hodně přes 30 kilometrů, navíc s nejistým místem na spaní, tak už se nechci zdržovat.

Ráno je příjemný chládek, sluníčko se schovává za mraky. To je dobře, protože mě při šplhání do sedla Los Granadillos čeká asi 150 výškových metrů. Stezka je hezky značená, nejobtížnější místa představuje kamenitý podklad. Občas narazím na informační ceduli popisující nějakou zajímavost nebo specialitku. Jdu rychle, brzy je mi teplíčko i bez sluníčka. A mám hlad i žízeň…

V sedle nacházím další využitelné útočiště pro přespání, kamenný „domeček“ bez střechy je vysoký a na podlaze jen pár zbloudilých kamenů. Přede mnou se otevře výhled do údolí Valle del Granadillo a na zbrusu novou, černou asfaltovou silnici klikatící se v členitém terénu. Provoz je ale nulový, klidné a tiché ráno nic neruší. Za pár okamžiků ji překřížím a dál pokračuji v sestupu. Stezka mě vede kolem dalších několika nouzových útočišť a také kolem několika farem. Po pravdě řečeno nejsem schopen úplně rozhodnout, zda jsou opuštěné a nepoužívané, nebo zda se na nich ještě hospodaří. Pokud jde o pořádek a upravenost, Španělé holt nejsou Němci… Mému postupu to ale nijak nebrání, naopak si užívám klid a samotu, protože nikde není ani živáčka. 

Blížím se do údolí s překvapivě bujnou vegetací, kde mě čeká jedno rozhodnutí. Dle itineráře bych teď měl navštívit skalní útvar Arco de las Peňitas. Podle fotek je to docela hezké místo, ale mě se do toho úplně nechce. Jednak se tím dnešní etapa protáhne na 35 kilometrů, ale hlavně je tam 2 km dlouhá vracečka, protože musím dojít až do vesnice a teprve pak se po druhé straně údolí zase vracet ke skále. Podle mapy je tu sice nějaká zkratka, ale je přeškrtaná, asi není dostupná. Nakonec se rozhodnu, že když bude možná zkratka, zkusím to. Pokud nebude, vracet se nebudu.

Pár minut před devátou mám jasno. Cedule s nápisem Prohibido el paso a brána opásaná řetězem je dostatečně výmluvná, tudy to nepůjde. Takže si skalní útvar nechám na jindy a už po asfaltové silnici pokračuji k vesnici Vega de Río Palmas. Podle mého spolunocležníka by tam měl být i malý obchod, a já bych něco čerstvého k jídlu a pití docela uvítal. Z toho důvodu také pokračuji po hlavní silnici a ne po AI doporučené stezce vpravo vedoucí kolem potoka, kde roste mnoho vzrostlých palem.

Bohužel, kromě jednoho domu s hodně historickým poutačem na Sprite a dvou zavřených hospod nenacházím nic otevřeného. Soudě podle obrovského parkoviště jsou tady asi zvyklí na davy, ale svačiny si očividně musí přinést s sebou. I když se mě červeno-bílá značka snaží svést ze silnice a pokračuje pár metrů kolem, já se tvrdošíjně držím asfaltu a doufám v zázrak. 

A skutečně se dočkám, u cedule La Finca Agricultura – Bar, Cafe – Tapas svítí nápis Abierto – Open. Moje žízeň přemůže můj ostych a já vstoupím. U jednoho stolu sedí mladá dvojice. Zdravím a ptám se, jestli mají otevřeno. Koukají na mě trochu vyděšeně, ale pak slečna prohlásí, že jestli chci jen pití, tak ano. Paráda, hlad je jen převlečená žízeň, tak si sundavám batoh a sedám ke stolu.  Dám si oblíbenou trojkombinaci pivo – kafe – limo, a když dopiju, objednám si druhé pivo a účet. Konečně je mi fajn!

Zdržím se asi půl hodiny, pak platím €12,40 a balím. Obloha se mezi tím stihla vyčistit a sluníčko už zase ukazuje svou sílu. S litrem vody a spoustou cukru v žaludku je ale svět tak nějak veselejší. Po silnici přicházím k odbočce na Parra Medina, kde je kromě cedule i hezká, bíle omítnutá brána. A hned za ní potkávám mladou dvojici hikerů, kteří na mé „Hola!“ vesele odpoví „Ahoj!“. A hele, našinci. Stavíme a dáváme se do řeči. Zkoušejí mi vykat, ale rozmluvím jim to. Mají za sebou už Lanzarote a ještě se chystají na Gran Canarii. Trochu spěchají, protože podle předpovědi má ve středu dost lejt, tak chtějí do Morro Jable dojít už v úterý. Jeden silný déšť už zažili (prý včera) a stačilo. Vzhledem k tomu, že má slečna ovázané koleno, to asi bude výzva. Fotím si je do deníčku a loučíme se. 

Dál je to zase do kopce. Míjím oplocenou ohradu, kde několik jedinců asi něco sází a okopává. Podle popisku je tu nějaká experimentální zahrada. No, nezávidím jim. O kousek dál je malý areál nazvaný Aula de la Naturaleza de Perra Medina. Podle webu je to centrum pro přírodní vzdělávání spojené s možností ubytování. Je to pár budov a kolem spousta zeleně, v té suché poušti to vypadá hezky. A kolem se prohání pár veverek. Stoupám dál a blížím se k dalšímu bodu zájmu, velké rekreační oblasti plné grilů a posezení Castillo de Lara.

Trochu nepřekvapivě jsem tu zase sám. Tedy ne tak úplně, se mnou je tu paní z červeného auta, která tu uklízí a dělá kontrolu areálu. Ptám se jí, jestli je voda pitná. Není… No tak si alespoň dojdu na záchod (krásný, čistý, voňavý) a pak si vyperu nákrčník a triko. Do dalších kilometrů mě to bude příjemně chladit. Jinak tu ale nemám, co dělat – věci na grilování tak nějak nemám, obecně s jídlem jsem teď dost na štíru. A sedět tu a lelkovat se mi taky nechce, horko je čím dál tím větší a do cíle ještě daleko.

O chvilku pozdějc jsem na hřebeni v průsmyku Los Pasos v nadmořské výšce 569 metrů. Na kopci za mnou je spousta antén, ale já mířím na Morro del Corjito. Trochu se zase zatáhlo, ale výhledy jsou přesto překrásné. Mě nejvíc zajímá malé městečko Betancuria, které je ode mě necelé dva kilometry daleko. Obchod tam sice není (respektive jen se suvenýry), zato restaurací je tam hned několik. A já už mám hlad jak vlk!

Od dalšího přístřešku tradičního tvaru začínám pozvolna klesat. Cestou potkám několik výletníků, je to tady očividně dost oblíbená turistická oblast. Stezku lemují odkvetlé agáve s několik metrů vysokými květními stvoly. Ve čtvrt na dvanáct jsem u prvních budov historického města Betancuria. Vítá mě něco jako bar, akorát místo piva a kořalky prodává kosmetiku z Aloe Vera. Tak dál, už šilhám hlady. 

Konečně zahlédnu steakhouse La Taverna grill a za minutu jsem u stolu a listuju v menu. Poslední pořádné jídlo jsem měl první den expedice, zasloužím si doplnit kalorie. Nakonec vybírám hovězí entrecôte s oblohou a dvojitými patatas fritas. A samozřejmě pivo. A předkrm v podobě domácího chleba a takové dobré pomazánky. Než mi přinesou jídlo, sním celou ošatku chleba. Trochu mě překvapí, že ty frity jsou z batátů, ale je mi to vlastně jedno. Hlavně, že jich je hodně. Nakonec to zdolám všechno, navrch celkem tři piva a kafe. Když jdu platit kartou na bar, trochu se motám. Celková útrata vyjde na 42 EUR, což mi na rozdíl od mnoha jiných příležitostí za takovou hostinu nijak nešokuje. Beru batoh a jdu hledat nějaký obchod, kde doplním pití.

Na hlavním náměstí mám možnost prohlédnout si kostel Santa Maria de Betancuria. Podle informační tabule je to hlavní kostel celého ostrova, postaven byl v roce 1410. A vypadá fakt pěkně. Spolu se mnou ho obdivuje asi 100 turistů, což mě malinko znervózňuje, na takové davy nejsem zvyklý. Navštívím proto obchůdek s dárkovými předměty a koupím si 2 litry předražené vody, 2 Coca-Coly a jednu sladkou tyčku. 13 EUR za pití je v porovnání s hostinou před 20 minutami dost smutných, ale co se dá dělat, jiná možnost tu není.

200 metrů od kostela už jsem zase sám. Stoupám po GR 131 do kopce na dohled od silnice, po které naopak jezdí jedno auto za druhým. Našlapuju těžce, jsem dost přejedený, ale spokojený. Stezka naštěstí není náročná, jen je prostě do kopce. Za půl hodiny přicházím na vyhlídku v nadmořské výšce cca 600 metrů s dvojicí několik metrů vysokých posledních domorodých králů ostrova jménem Guise a Ayoze.

I tady jsou davy fotekchtivých turistů, a když se mezi nimi ozve frenetické volání v češtině „já si na něj sáhnu, já si na něj sáhnu, kdo si chce ještě sáhnout?“, raději zkrátím zdejší pobyt na minimum. Tři fotky, rychlá kochačka na vzdálené vesnice Valle de Santa Inés a hlavně Llanos de la Concepción a rychle pryč.

Sestup je dlouhý a nudný. Napřed trochu strmější, pak se náklon sníží a kilometry rychle přibývají. Do první vesnice jsou více jak 4. Cestou mám další hezký fotografický úlovek, na sloupu asi elektrického vedení sedí dudek. Toho jsem zatím viděl jen jednou v Dubaji, očividně má rád teplíčko. To pozemní veverky, které se z jednoho uniklého páru v roce 1965 rozmnožily do dnešního počtu tisícovek exemplářů, už mě tak nepřekvapí. Šlapu si to po kraji asfaltové silnice a přemýšlím, co večer. Chvíli si pohrávám s myšlenkou se na dnešní dobrodružný bivak na pláži vyprdnout a na poslední chvíli si zařídit ubytování, ale naštěstí se to nepovede.

Ve vesnici Llanos de la Concepción se to začíná komplikovat. Napřed blbě odbočím a trochu si zajdu. Nevadí, alespoň si z blízka prohlédnu hezký větrný mlýn a dokonce i velblouda. Větší problém nastává o pár ulic později, protože trasa, kterou jsem si nakreslil, vede očividně přes soukromý pozemek. A to nechci riskovat. Chvilku přemýšlím, že se vrátím a půjdu po silnici vedoucí na pobřeží, ale pak kouknu do mapy a rozhodnu se to obejít severní stranou.

Na další cestě do kopců vedoucí skrz kozí farmu už žádný nápis není, tak to risknu a vysokým tempem šplhám do kopce. Na to, že mám v nohách už skoro 25 kilometrů, šplhám docela zdatně. Na hřebenu mě přivítá plot. Trochu mě to rozhodí, tak jdu 50 metrů blbým směrem, než si to uvědomím a vrátím se. Podél plotu pokračuju až do malého sedla, kde jsou v plotu taková chatrná dvířka. Opatrně se jimi prosmýknu a myslím, že mám vyhráno. Ale zatím ani zdaleka ne. Sestup z vrcholku Morro de la Cueva je hodně náročný, protože se mi povede sejít z vyšlapané cestičky a nejsem schopen se napojit zpátky. A když se zase napojím a zdolám Morro Negro a Morro Blanco, vidím pod kopcem odhadem tak 300 hlavé kozí stádo. Takovou masu zvířat nechci moc provokovat, tak je obcházím po svahu, tedy zase mimo cestu. Za dalším vrcholkem je ještě jedno stádo, ale výrazně menší, tak u něj jsem drzejší a projdu ho skoro středem.

Je půl šestý, začínám toho mít plný kecky. Původně jsem zamýšlel dojít až do oblasti Aguas Verdes, kde jsou takové krásné malé přírodní bazénky plněné při přílivu mořskou vodou, ve kterých se za odlivu dá krásně koupat. Ale jednak podle mobilu odliv dávno proběhl a už delší dobu se vrací příliv, pak je to několikakilometrová zacházka, ale především začínám být trochu nervózní z toho, kde vlastně složím hlavu. Takže to nakonec nechám na příště a místo k jihu se moje cesta stočí na sever, do vyschlého koryta jednoho z mnoha občasných potoků.

Na pobřeží to mám asi 1500 metrů. Cesta se dost klikatí, voda tu vymlela někdy i několik desítek metrů široké koryto. Průběžně koukám, jestli by se tady někde nedalo v závětří přespat. Sice moc nefouká, ale to se může změnit. Nakonec v poslední zatáčce před pláží vyberu takový skalní převis. Nechám tam rovnou batoh a jen tak nalehko dojdu až k moři. Je silný příboj a vysoké vlny, ale jsem tu sám. Paráda! Vracím se k batohu a připravuji spaní. Když je hotovo, jen pro formu zkusím pevnost skály nade mnou… a kus mi zůstane v ruce! Navíc z ní odpadlo několik velmi ostrých úlomků přímo na karimatku. Tak nic, jde se na pláž, kde byl takový nízký, polorozbořený zákryt. Upravím si ho a uvelebím se tam.

Ve čtvrt na osm mám hotovo. Začíná se smrákat. Jdu se do moře umýt, ale i když si opatrně vybírám místo za skálou, stejně mi velká vlna pomocí zvířených valounů pěkně naklepe kotník a nárt. Tak holt budu smrdět, ale lepší než zítra kulhat! Vracím se ke spacáku a pozvolna se připravuju na noc. Fouká minimálně, i po západu slunce je dost teplo. Za 2 hodiny mám spacák úplně propocený. I když jsem unavený, spát se mi nechce. Tak koukám na oblohu, počítám padající hvězdy a je mi fajn. Usínám zase až kolem půlnoci, ale těch pár hodin do rána už zvládnu bez probuzení. Dobrou noc!