Pláže a koupání na jižním pobřeží (Faro de Jandía -> Morro Jable)
Den 1. — Včera to byl jenom malý předkrm, dneska to vypukne naostro! Dopoledne mě čeká přesun na samotný začátek fuerteventurské části GR 131, k majáku na poloostrov Jandía. Autobus mi jede přesně v 10:00, a protože jsem si nejvyšší kopec ostrova vyšel už včera, budu dnešních asi 20 kilometrů moci pojmout vycházkově. Krosnu nechám doma, dnešní noc totiž strávím na tom samém místě, jako noc včerejší. A pokud to bude možné, chtěl bych se párkrát i vykoupat.
Noc byla relativně v pohodě. Překvapilo mě, že tu není klimatizace, jen klasický větrák, který ale dává smysl pouštět až pozdě v noci, kdy se vzduch kolem budovy dostatečně ochladí. Tedy pokud mám v úmyslu chladit místnost a ne přímo sebe. Takže mi bylo docela horko. Druhou nepříjemností byli hluční, asi indičtí sousedé, kteří si velmi hlasitě pouštěli nějaké národní odrhovačky, ale po jedenácté to přestalo bavit i je a byl konečně klid.
Ve čtvrt na deset jsem v cíli. Chvilku přemýšlím, jestli se tady ještě nepodívám po nějaké té kavárně, kávu bych si dal. Ale nakonec zamířím dovnitř autobusáku. A dobře dělám. Už je tam asi 10 lidí a někteří diskutují s člověkem v uniformě. Vyrozumím, že lístky na autobus se prodávají pouze v buse, řidič nebere karty ani nerozměňuje a maximální počet pasažérů je 21. Tak ještě, že jsem tu tak brzo, protože během chvilky dorazí další 4 lidi, z toho dva Češi. Trpělivě proto čekám ve frontě, než dorazí řidič a pokladník (jo, dva lidi, ale nakonec alespoň vrací drobné), naženou nás do malého autobusu se zvýšeným podvozkem a přesně v celou vyrazíme. V autobuse nakonec zbydou ještě 3 volná místa…
Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že cesta bude docela dobrodružná. Jedeme po asfaltové silnici a je nám hej. Ta ale brzy končí a povrch se mění na štěrk. Kromě toho, že to drncá, tak je to navíc samá zatáčka. Řidič nevzrušeně konverzuje s pokladníkem a jednou starší paní, a přitom jede jako závodník. Povolenou maximální čtyřicítku podle mě fakt nedodržuje. Každou chvilku dojede nějaké auto a nalepí se na něj. Jeho řidič to vydrží jen pár zatáček, pak hodí blinkr a nechá se předjet. V autobuse je prašno a dusno, pokud klimatizace funguje, není to moc poznat. A bude hůř. Po půl hodině odbočíme doprava směrem na Cofete. K prudkým zatáčkám se přidá i časté stoupání nahoru a dolů. Kvalita cesty spadne tak o dva stupně dolů, jestli to doteď drncalo, tak teď je to extrém. Bojím se, že se autobus rozpadne, ale užívám si to. To se nedá říct o několika spolucestujících. Hlavně mladá paní v bílém vypadá dost zbědovaně, chvíli mačká opěradlo před sebou, pak se drží madla vedle sebe, ovívá se, zhluboka dýchá… Trvá to asi 15 minut, ale jí to připadá jako věčnost. Konečně projíždíme Cofete a následně stavíme u obrovské pláže. Přežili všichni. Překvapí mě, že kromě postarší paní diskutující s řidičem zůstanu v autobuse sám. Raději se jdu zeptat, jestli pojedeme až k majáku. Prý za chvilku ano. Dobrá tedy. Vracíme se stejnou cestou, na křižovatce pak zase doprava a brzy se před námi objeví malá vesnice a za ní maják. Sice mi není špatně, ale docela se těším, až z toho kostitřasu vystoupím. Čeho je moc…
80 minut od odjezdu z autobusového nádraží jsem na konečné. K majáku musím po svých, stavíme v té malé vesnici před ním. Vidím, že tam je malá restaurace s originálním názvem Punta de Jandía, tak se jdu trochu osvěžit a vzpamatovat z cesty. Dávám si pivo a kafe, a pak požádám ještě o jedno pivo a účet. Platím 12 EUR a vyrážím k majáku.
Cesta je v těchto místech velmi dobře značená, kromě barevně označených kůlů je na mnoha místech stezka ohraničena i kameny. To má i svůj praktický význam, celá oblast patří do přírodního parku Jandía a mimo stezku je zakázáno chodit. Je sice částečně pod mrakem, ale sluníčko pálí, raději se ještě jednou pořádně namažu krémem na opalování. Jdu v sandálech, takže mě občasné písečné úseky nijak nezdržují, písek v botách sám rychle vypadne. Jsem tu skoro sám, na stezce není vůbec nikdo a kolem pobřeží je jen pár karavanů. Dost mi to připomíná Fishermen’s Trail, líbí se mi tu.
U jednoho karavanu potkám spoře oděnou dvojici v mém věku. Paní má pouze spodek plavek, pán ani to. Zdá se, že si tu s plavkama nebudu muset lámat hlavu. O minutu později nacházím krásnou malou písečnou plážičku, tak to jdu rovnou otestovat. Sundávám batoh a všechno oblečení a vrhám se do vody. Vlny jsou na Atlantik příjemně malé a voda krásně chladná. Pět minut blbnu na mělčině, na otevřené moře si netroufám. Ale ani to není potřeba, k osvěžení stačí být jen kousek od břehu. Pak se obleču a jdu dál, ale za hodinu si to zopakuju. Na velké pláži zůstanu raději na jejím okraji a zase si bez plavek užívám chladný oceán. Pořád se ale po očku rozhlížím, jestli někdo nejde. Jde, ale je na tom stejně jako já. Když kolem mě následně nenuceně projde ještě třetí osoba bez kousku látky na těle, přestanu svou nahotu řešit i já.
Po dvanácti kilometrech se trasa blíží k štěrkové silnici, po které jsme jeli k majáku. Občas ji jen kříží, občas vede chvilku po ní. Auta naštěstí jezdí pomalu a není jich mnoho, takže se i přes výstražné značky necítím nijak ohrožen. Ale lepší je to přeci jen mimo.
Na posledním kilometru, vedle dřevěnou ohradou ohraničených mokřadů u majáku, vidím i několik vojáků stavících stan. Ptám se AI, co se tu děje – prý se zítra jede cyklistický závod jménem FudeNaS, což je zkratka Fuerteventura de Norte a Sur — tedy „Fuerteventura ze severu na jih“. A na organizaci závodu se podílejí i vojáci. Cestou do cíle mě zdraví ještě pár koček. Jakmile se zastavím a podívám se na ně, s radostným mňoukáním vyrazí s představou nějaké dobroty mým směrem. Sorry, holky, nic nemám…
Přecházím frekventovanou čtyřproudou silnici, v obchodě si koupím pivo a džus a za pár okamžiků jsem doma. Dávám si příjemnou sprchu a všechny použité věci házím do pračky. Když tu je, tak proč to nevyužít, v tom horku, písku a potu je oblečení už po jednom dni dost „nevonící“. Pak se na hodinku natáhnu a třídím fotky, a čekám, až se dopere, abych prádlo před večeří pověsil a stihlo do rána uschnout. Teprve po sedmé večerní se znovu oblékám a jdu do Burger Kinga, který jsem potkal včera, na vydatnou večeři. Stojí mě to sice €27, ale je to mňamka!
V devět jsem zpátky doma a chystám se do postele. Sousedé zase jedou ty svoje vypalovačky, ale jsem tak unavený, že mi ani to nezabrání rychle usnout. Zítra mě čeká 30 kilometrů a podle předpovědi bude počasí podobně náročné, jako dnes. Tak ještě jedno pivo na doplnění tekutin a pak už jen dobrou noc!
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem urazil něco přes 23 kilometrů (plus 3 kilometry na autobus ráno), nastoupal 372 metrů a klesnul 370 metrů. Na cestě jsem strávil asi 5 hodin a 23 minut, z toho v pohybu 4 hodiny a 18 minut, během kterých jsem podle hodinek spálil 2.259 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.
Map of the route “Pláže a koupání na jižním pobřeží (Faro de Jandía -> Morro Jable)”: 23 400 m, 720 m of climbing and 711 m of descent, elevation between -4 m and 103 m, time 05:23:36. It starts at 28.06596, -14.50759 and ends at 28.04889, -14.33524 (latitude, longitude).