Pláže a koupání na jižním pobřeží (Faro de Jandía -> Morro Jable)

Noc byla relativně v pohodě. Překvapilo mě, že tu není klimatizace, jen klasický větrák, který ale dává smysl pouštět až pozdě v noci, kdy se vzduch kolem budovy dostatečně ochladí. Takže mi bylo docela horko. Druhou nepříjemností byli hluční, asi indičtí sousedé, kteří si velmi hlasitě pouštěli nějaké národní odrhovačky, ale po jedenácté to přestalo bavit i je a byl konečně klid.

Protože ráno nemusím balit, jen tak zabíjím čas a čekám do půl deváté, kdy mám v plánu vyrazit pěšky na autobusové nádraží, odkud jede bus linky 111. Chci se cestou někde nasnídat a dát si třeba kafe, ale v takto brzkou hodinu očividně místní ani turisté ještě nefungují. Otevřenou kavárnu potkávám jen jednu a zrovna moc mě nenadchne, takže snídani a malé zásoby na dnešní cestu řeším v jednom ze supermarketů, na které je spoleh – mívají většinou otevřeno od 8 ráno do 10 do večera. Volným tempem zdolávám ty zhruba tři kilometry k nádraží. Je dusno, už asi 24 stupňů a opět bezvětří. Snažím se nezpotit, abych v autobuse neprochladl, pokud tam bude nějaká silná klima.

Ve čtvrt na deset jsem v cíli. Chvilku přemýšlím, jestli se tady ještě nepodívám po nějaké té kavárně, kávu bych si dal. Ale nakonec zamířím dovnitř autobusáku. A dobře dělám. Už je tam asi 10 lidí a někteří diskutují s člověkem v uniformě. Vyrozumím, že lístky na autobus se prodávají pouze v buse, řidič nebere karty ani nerozměňuje a maximální počet pasažérů je 21. Tak ještě, že jsem tu tak brzo, protože během chvilky dorazí další 4 lidi, z toho dva češi. Trpělivě proto čekám ve frontě, než dorazí řidič a pokladník (jo, dva lidi, ale nakonec alespoň vrací drobné), naženou nás do malého autobusu se zvýšeným podvozkem a přesně v celou vyrazíme. V autobuse nakonec zbydou ještě 3 volná místa…

Z počátku nic nenasvědčuje tomu, že cesta bude docela dobrodružná. Jedeme po asfaltové silnici a je nám hej. Ta ale brzy končí a povrch se mění na štěrk. Kromě toho, že to drncá, tak je to navíc samá zatáčka. Řidič nevzrušeně konverzuje s pokladníkem a jednou starší paní, a přitom jede jako závodník. Povolenou maximální čtyřicítku podle mě fakt nedodržuje. Každou chvilku dojede nějaké auto a nalepí se na něj. Jeho řidič to vydrží jen pár zatáček, pak hodí blinkr a nechá se předjet. V autobuse je prašno a dusno, pokud klimatizace funguje, není to moc poznat. A bude hůř. Po půl hodině odbočíme doprava směrem na Cofete. K prudkým zatáčkám se přidá i časté stoupání nahoru a dolů. Kvalita cesty spadne tak o dva stupně dolů, jestli to doteď drncalo, tak teď je to extrém. Bojím se, že se autobus rozpadne, ale užívám si to. To se nedá říct o několika spolucestujících. Hlavně mladá paní v bílém vypadá dost zbědovaně, chvíli mačká opěradlo před sebou, pak se drží madla vedle sebe, ovívá se, zhluboka dýchá… Trvá to asi 15 minut, ale jí to připadá jako věčnost. Konečně projíždíme Cofete a následně stavíme u obrovské pláže. Přežili všichni. Překvapí mě, že kromě postarší paní diskutující s řidičem zůstanu v autobuse sám. Raději se jdu zeptat, jestli pojedeme až k majáku. Prý za chvilku ano. Dobrá tedy. Vracíme se stejnou cestou, na křižovatce pak zase doprava a brzy se před námi objeví malá vesnice a za ní maják. Sice mi není špatně, ale docela se těším, až z toho kostitřasu vystoupím. Čeho je moc…

80 minut od odjzdu z autobusového nádraží jsem na konečné. K majáku musím po svých, stavíme v té malé vesnici před ním. Vidím, že tam je malá restaurace s originálním názvem Punta de Jandía, tak se jdu trochu osvěžit a vzpamatovat z cesty. Dávám si pivo a kafe, a pak požádám ještě o jedno pivo a účet. Platím 12 EUR a vyrážím k majáku.

U majáku nejsem sám, spolu se mnou se kolem motá ještě pár turistů. Prohlédnu si ho pěkně ze všech stran, pak si dám nezbytné předstartovní selfí u rozcestníku, na kterém je uvedený i cíl mé cesty. Corralejo je odsud vzdáleno 154 kilometrů, ale já si to hodlám ještě malinko prodloužit. Přesně ve 12 hodin zapínám hodinky a oficiální část treku GR 131 na Fuerteventuře právě začíná.

Vracím se zpátky do vesnice jménem El Puertito, v překladu Přístaveček. Procházím mezi domy, kde žijí skuteční lidé, mají tu dokonce i jeden větrník na výrobu elektrické energie. Ale mě víc zajímá příroda, za pár minut proto nechám malý přístav za sebou a můžu se kochat mořem, plážemi, pískem, skalami a velmi skromnou vegetací kolem.

Cesta je v těchto místech velmi dobře značená, kromě barevně označených kůlů je na mnoha místech stezka ohraničena i kameny. To má i svůj praktický význam, celá oblast je Přírodní park a mimo stezku je zakázáno chodit. Je sice částečně pod mrakem, ale sluníčko pálí, raději se ještě jednou pořádně namažu krémem na opalování. Jdu v sandálech, takže mě občasné písečné úseky nijak nezdržují, písek v botách sám rychle vypadne. Jsem tu skoro sám, na stezce není vůbec nikdo a kolem pobřeží je jen pár karavanů. Dost mi to připomíná Fishermen’s Trail, líbí se mi tu.

U jednoho karavanu potkám spoře oděnou dvojici v mém věku. Paní má pouze spodek plavek, pán ani to. Zdá se, že si tu s plavkama nebudu muset lámat hlavu. O minutu později nacházím krásnou malou písečnou plážičku, tak to jdu rovnou otestovat. Sundavám batoh a všechno oblečení a vrhám se do vody. Vlny jsou na Atlantik příjemně malé a voda krásně chladná. Pět minut blbnu na mělčině, na otevřené moře si netroufám. Ale ani to není potřeba, k osvěžení to stačí být jen kousek od břehu. Pak se obleču a jdu dál, ale za hodinu si to zopakuju. Na velké pláži zůstanu raději na jejím okraji a zase si bez plavek užívám chladný oceán. Pořád se ale po očku rozhlížím, jestli někdo nejde. Jde, ale je na tom stejně, jako já. Když kolem mě následně nenuceně projde ještě třetí osoba bez kousku látky na těle, přestanu svou nahotu řešit i já.

Po necelých třech hodinách koupání a chození podél pobřeží se cesta stáčí a míří víc do vnitrozemí. Naposledy se pohledem loučím s pásem krásných písečných pláží, dál to bude asi menší zábava. Horko totiž začíná být skoro nesnesitelné, pořád nefouká a bez možnosti osvěžení to bude náročných 10 kilometrů. Naštěstí je trasa stále velmi snadná, krásně upravená a bez 15 kil na zádech se to dá zvládnout.

Po dvanácti kilometrech se trasa blíží k štěrkové silnici, po které jsme jeli k majáku. Občas ji jen kříží, občas vede chvilku po ní. Auta naštěstí jezdí pomalu a není jich mnoho, takže to i přes výstražné značky není nijak nebezpečné. Ale lepší je to přeci jen mimo.

Začíná to být malinko nuda. Naprosté ticho, klid. Z letargie mě vytrhne velký, žluto-bílý trajekt, a pak i malý hřbitov. Ale pak je to spíš o morálce, šlapu a peču se ve vlastní šťávě. Některé části těla, především zadní strany kolen, mě začínají malinko pálit, ani opakované mazání mě neuchránilo od spálenin. Naštěstí jen velmi mírných, zatím…

Blíží se civilizace. Od hřbitova vede stezka podél starého vodovodu, vzhledem ke stavu trubek občas vystupujících na povrch už ale dlouho nepoužívaného. Na stráni zpozoruji pohyb. Veverky berberské! Jsou ale daleko a velmi plaché, ani na několik pokusů se mi je nepodaří vyfotit. Za jednou zatáčkou se v dálce vyloupne maják a já vím, že to do cíle bude už jen pár kilometrů. Ale mám toho docela dost, teď by se mi na Zarzu asi nechtělo. To horko je vážně úmorné, potřebuju alespoň krátkou aklimatizaci. Ve městě nacházím Česko-Slovenské bistro, bohužel zavřené, tak si dám malé osvěžení v jedné otevřené sámošce a s novou energií přicházím k městským plážím.

Pláže jsou tady krásné, velké, ale na můj vkus dost přeplněné. S koupáním před pár hodinami se to nedá srovnat! I tady se najdou jedinci bez plavek, ale není jich mnoho. Očividně je tuto kratochvíli lepší provozovat mimo město. Chladím si nohy ve sprše u pláže a osvěžení hrdla řeším ledově vychlazenou Coca-Colou.

Na posledním kilometru, vedle dřevěnou ohradou ohraničených mokřadů u majáku, vidím i několik vojáků stavících stan. Ptám se AI, co se tu děje – prý se zítra jede cyklistický závod jménem FudeNaS, což je zkratka Fuerteventura de Norte a Sur — tedy „Fuerteventura ze severu na jih“. A o organizaci závodu se stará civilně-vojenská organizace. Cestou do cíle mě zdraví ještě pár koček. Jakmile se zastavím a podívám se na ně, s radostným mňoukáním vyrazí s představou nějaké dobroty mým směrem. Sorry, holky, nic nemám…

Přecházím frekventovanou čtyřproudou silnici, v obchodě si koupím pivo a džus a za pár okamžiků jsem doma. Dávám si příjemnou sprchu a všechny použité věci házím do pračky. Když tu je, tak proč to nevyužít, v tom horku, písku a potu je oblečení už po jednom dni dost „nevonící“. Pak se na hodinku natáhnu a třídím fotky, abych prádlo před večeří pověsil a stihlo do rána uschnout. Teprve po sedmé večerní se znovu oblékám a jdu do Burger Kinga, které jsem potkal včera, na vydatnou večeři. Stojí mě to sice €27, ale je to mňamka!

V devět jsem zpátky doma a chystám se do postele. Sousedé zase jedou ty svoje vypalovačky, ale jsem tak unavený, že mě ani to nezabrání rychle usnout. Zítra mě čeká 30 kilometrů a podle předpovědi bude počasí podobně náročné, jako dnes. Tak ještě jedno pivo na doplnění tekutin a pak už jen dobrou noc!