Moře a kopce mimo trasu, pak peklo bez vody (Playa Mozos -> Villaverde)

Pomalé vaření se ve spacáku ve vlastní šťávě byla naštěstí jediná nepříjemnost, která mě během noci potkala. Jinak to byl naprosto úžasný zážitek – obloha plná hvězd, každou chvilku nebe prořízl záblesk nějaké té „padající“ hvězdičky, moře pohrávající si s oblázky na pláži vytvářelo zvukovou kulisu a vítr si jen lehce pofukoval mezi skalami. Dokonce i bodavého hmyzu bylo jen nepatrně. Vyspal jsem se skoro do růžova, což se mi takhle na divoko v přírodě povedlo snad poprvé.

Balím s čelovkou ještě za tmy. Do batohu všechno házím tak nějak na prasáka, stejně to budu muset vyndat a usušit spacák. V půl osmé zapínám hodinky a vyrážím na dnešní úsek. Za kopcem už obloha malinko bledne, ale tady v údolí je ještě pořádná tma. Vracím se řečištěm kousek zpátky a chvilku přemítám nad tím, jestli si ty Zelené bazénky nedat dneska ráno. Ale nakonec od toho nápadu upustím – na koupání nemám úplně náladu, byl bych tam ještě za tmy a hlavně bude lepší šetřit dech, než se mi podaří doplnit vodu. Zatáčím tedy doleva a lezu na první z mnoha dnešních krátkých výšlapů.

Obloha na východě stále bledna, začíná se barvit do zlatova. Na kopci, přes který jsem včera přišel, vidím červená koncová světla auta – asi jede kozičkám doplnit krmení. Musí to být hodně dobrý řidič, ta cesta byla hodně mizerná. Držím se vyježděné cesty, protože značka tu samozřejmě není. Ale není to snadné, cest je tu spousta, očividně si tu lidi s čtyřkolkami jezdí, kudy chtějí. Obzvlášť při křížení koryt občasných potoků držím spíš jen azimut, reálný postup se od toho plánovaného v hodinkách často dost liší. Obecně nejdu moc rychle, rychlejší úseky střídají ty velmi pomalé. V osm už je světlo, čelovku ukládám do batohu. Cesta je trochu monotónní, útesy a koryta potoků se pravidelně střídají. Moře je dost rozbouřené, i kdybych našel nějakou hezkou pláž, na koupání to asi nebude. Oceňuju, že se sluníčko stále drží za kopcem a nerozpaluje mě do ruda. Vodu zatím šetřím, napil jsem se trochu jen ráno.

Zhruba po hodině schůze mě při dalším složitém hledání stezky u jednoho obzvlášť prudkého koryta dojde trpělivost a koukám do mapy, jestli není jiná cesta. Je, ale vede přes kopec. Ale vzhledem k tomu, že to teď stejně není rovina, zatáčím doprava a začínám stoupat na bezejmenný kopec s nadmořskou výškou 261 metrů.  Za půl hodiny jsem nahoře. Dobrá zpráva – je tu konečně signál, doteď jsem byl skoro 14 hodin offline. Špatná zpráva – už tady svítí sluníčko. Ale zatím jen lehce, obzvlášť při cestě z kopce to není nic nepříjemného. Během sestupu přemýšlím, jak to dneska vyřeším s noclehem. Spacák je durch promočený a podle itineráře nemám ani přesné místo na spaní, jen neurčité „někde mezi kopcema na západ od La Oliva“. Dám si pauzu a koukám do mobilu. Předpověď počasí mi v rozhodování pomůže. Zítra má pršet a má začít už v noci. Otevírám Booking.com a hledám jednodenní ubytko za rozumnou cenu. Hotel Rural Restaurante Mahoh vypadá skvěle! Noc stojí €89, v ceně mám jako VIP zákazník i snídani. Součástí hotelu je i bazén! Není, co řešit, pár kliknutí a problém s dnešním noclehem je vyřešen. Můžu se duchem vrátit do přítomnosti.

Vracím se zpátky na pobřeží. V tomto úseku jsou pod nánosem sopečného materiálu k vidění zajímavé pískovcové útvary, bohužel zatím ve stínu. Moře vyhloubilo v méně odolném podkladu hluboké brázdy, musím si dávat pozor, kam šlapu. Nerad bych se koupal i s batohem. Blížím se k zátoce, kde je schovaná malá rybářská vesnička Los Molinos. V 10 hodin ji spatřím. Malebná, ale mě nejvíc zajímá, jestli bude mít restaurace otevřeno. Podle webu by měla, každý den otevírá právě v 10.

Než se probojuju až do vesnice, ještě to chvíli trvá. Musím obejít půl zátoky, během čehož sleduju velké vlny mající občas i takový krásný závoj z vodní pěny. Pak opatrně sestoupím pár desítek výškových metrů po hodně prudké a rozbořené kozí stezce až na okraj vesnice. Je tu několik aut i lidí, pro mě skoro davy. Překvapením je jakýsi mokřad plný vody, zelených rostlin a ptáků kolem.

Hledám hospodu Casa Pon. Není to složité, ale očividně má zavřeno, i když cedule s otevírací dobou slibuje jinak. Sakra… Dveřmi do kuchyně vidím asi kuchaře, jak krájí zeleninu, ale jinak není v restauraci ani před ní žádná aktivita. Přemýšlím, jestli se ho zeptám, kdy otevře, ale nakonec jen zkontroluju zbývající vodu, trochu se napiju a vyrazím dál. Ani na koupání nemám náladu, navíc i když jsou na písečné pláži vlny menší, každá z nich silně víří písek a celkově se to tam mele. Nechám si koupání až na večer, do bazénu.

Pachtím se zase na útes. Cestou míjím polorozbořenou vápennou pec na zpracování vápence a pálení vápna. Ale nedostatek vody mě začíná trápit víc a víc, tak jen jednou cvaknu mobilem a jdu dál. Zamyšlen nad svým osudem následně špatně odbočím, moje plánovaná cesta kolem pobřeží končí dřív, než začala. Ani těch pár stovek metrů se mi nechce vracet, tak holt půjdu od moře dál. Alespoň můžu jít rychle. K moři se pak ještě jednou vrátím, ale vzápětí se definitivně stáčím na východ a u hezké pláže začínám asi 8 kilometrů dlouhou, nudnou štreku do vesnice Tindaya, kde snad konečně už najdu něco otevřeného.

Je to hodně na morál. Sluníčko už nemilosrdně peče, všude je jen prach, písek a kamení. Štěrková silnice vede do mírného, táhlého kopce. Kolem mě za celou dobu projede jedno auto a jedna motorka, jinak jsem sám se svými myšlenkami. Většinou si nadávám, že jsem měl v přístavu přemoci stud a poprosit kuchaře o něco k pití. Takhle si jen každý kilometr dopřeju jeden hluboký doušek vody, který napřed poválím v puse, a teprve pak ho polknu. A mentálně se připravuju na to, že pokud ve vesnici nebude nic otevřeného, budu si o vodu muset někomu říct…

Za rovných 100 minut jsem konečně před obchodem Supermercado Gloria uprostřed vesnice Tindaya. Nevypadá nijak moderně a ani otevřeně. Ale když vlezu do chodby a ozve se příšerně hlasitý zvonek, po pár vteřinách se přišourá děsně stará paní pamatující minimálně poslední sopečnou erupci na ostrově a otevře mi dveře. Asi je to ta Gloria. Naštěstí lednice i mrazáky má narvané, tak si naberu plné ruce různého pitiva a navrch na osvěžení dvě zmrzliny. Celé to stojí asi 16 EUR. Před prodejnou se ve stínu utábořím a 20 minut střídavě popíjím a pojídám zmrzlou pochoutku. V jednu hodinu jsem připraven na zbývající část cesty. Koukám do mapy a prodejna Gloria ani není na mapě. Jdu se kouknout do vedlejší ulice, kde má být Minimercado Montana Tindaya, kam jsem měl asi původně namířeno. A skutečně tam je, otevřená a vypadající jako z tohoto tisíciletí. Ale teď už je to jedno, nakoupeno mám, tak snad příště. Vracím se na silnici a zahajuji okružní cestu kolem posvátné hory Tindaya.

Přístup na horu je přísně zakázán, tolik výstražných cedulí jsem neviděl dohromady za celou cestu. Jak z důvodu bezpečnosti, je tam prý spousta padajících kamenů, tak z hlediska zachování historických artefaktů, jako jsou skalní rytiny (asi 300 petroglyfů) v podobě lidských chodidel. Takže je možná jen okružní cesta, pohledů na celkem pěkný kopec si proto užiju víc, než dost.

Kromě koukání na hory to ale ani tady není nijak zvlášť záživný úsek. Rovina, široká cesta, občas nějaká ta kozí farma. Největší zpestření mi přichystá plody obsypaná opuncie. Plody jsou jedlé, jen je třeba dát pozor na velmi tenké ostny. S maximální opatrností proto jeden vínově zabarvený plod utrhnu, a pak se ho v místě bez trnů pokusím prsty rozpůlit. Nakonec se to povede, jen se trochu potřísním tmavou šťávou. Opatrně ochutnám dužinu a zažiju mírné zklamání, je to jako takové třeti-jakostní granátové jablko, spousta pecek a chuť mdlá. Vyplivnu sousto, zbytek zahodím a mám radost, že jsem o zkušenost bohatší. Při návratu na cestu bezmyšlenkovitě olíznu kapičku šťávy na prstu a… to jsem neměl dělat. V okamžiku mám v jazyku a na patře hned 3 nebo 4 ostny. Jsou malinké, takže se nedají snadno vyndat. Postupné odstranění mi zabere snad 10 minut, během kterých vyplivu asi litr slin. Ještě štěstí, že už nejsem bez vody…

Blížím se k La Olivě. U stejnojmenného kopce jsem měl původně v úmyslu nocovat, ale naštěstí jsem si to zařídil jinak. Míst na karimatku a spacák je tu vážně minimum, po pravdě řešeno jsem nenašel žádné. Při průchodu vesnicí (nebo možná městečkem) koukám na čilý stavební ruch a obdivuju některé historické památky. Nikam neženu, je teprve půl třetí a do cíle už to mám coby kamenem dohodil.

U kostela Nuestra Señora de la Candelaria na velkém náměstí se napojuji na chodník vedle hlavní silnice, po kterém půjdu až do dnešního cíle. Cestou míjím upravené zahrady a spoustu palem. Pobaví mě umělecké ztvárnění v pestrých barvách vyvedených koz, ale jinak už je to jen formalita. Přesně ve tři hodiny jsem na parkovišti před hotelem a píšu na WhatsApp, že jsem tu. Dostávám pokyn jít dovnitř do restaurace, kde mi statný pán předá klíče od pokoje a vysvětlí, jak je to s bazénem a snídaní. Paráda, tady se mi bude líbit!

Hotel Rural Restaurante Mahoh dělá čest svému jménu. Vstup do pokoje mě nechá v němém úžasu, na posteli s nebesy jsem asi ještě nespal. Kamenné zdi, stylový nábytek a hezká koupelna jen dotváří atmosféru. Navíc zde mají hodně namysli i blaho ubytovaných, protože tu je nejen větrák na stropě, ale i skutečná klimatizace. Prostě paráda!

Součástí areálu je i krásná zahrada, spousta míst ke klidnému posezení a v neposlední řadě bazén se sladkou vodou. Když k tomu připočtu jen přes ulici se nacházející, asi nejlépe zásobený supermarket, co jsem tu zatím natrefil, nechybí mi ke štěstí vůbec nic. Celé odpoledne i večer tak strávím jídlem, pitím a koupáním.

Večer si vlezu do postele a sleduju televizi ve španělštině. Trochu mě děsí předpověď počasí, zítra to má být skutečně divoké. Raději to konzultuji s AI, podle které zítra bude pršet, ale v mé části Fuerteventury by to nemělo být nějak dramatické. Každopádně jsem rád, že mě zítra čeká už poslední etapa. Která navíc ani nebude nijak dlouhá.