Je pár minut před půl sedmou večer a já zapínám záznam trasy na hodinkách. Čeká mě asi 18 kilometrů, polovina z toho nahoru, polovina dolů. Nadmořská výška nejvyššího kopce zde na ostrově sice nepůsobí nijak děsivě, 814 metrů je jen o 300 metrů výš než vesnice, kde celý rok žiju, ale našinec tady u moře často zapomíná na jednu drobnost. A sice že většina výstupů začíná z nuly, od hladiny moře. Takže ve skutečnosti mě dneska čeká svižný výstup jako z Pece pod Sněžkou až na její vrchol. A protože kolem osmé večerní už bude tma a zas TAK rychlý nebudu, beru s sebou i čelovku.
První stovky metrů vedou po promenádě. Je tu plno restaurací, obchodů i lidí. Sluníčko svítí, je horko a hlavně velké dusno. Trochu mě z cesty bolí hlava, tak snad se to na čerstvém vzduchu rozežene. Další kilometr už je volnější. Podle mapy si to možná můžu trochu zkrátit, ale raději se budu držet silnice a cestu na vrchol zahájím na začátku značené cesty PR-FV 54.
U Burger Kinga zatáčím do kopce a o ulici dál si fotím první žluto-bílou značku, která mě povede až do cíle. Jdu po chodníku, prohlížím si hotelové komplexy i kaktusy, prostě pohoda. Potkávám první ukazatel s časem. Nahoru to prý trvá 3 hodiny 20 minut. Podle navigace to je 6,5 kilometru, to tady nechodí moc rychle…
Asfaltka se mění na štěrkovou cestu, ale upravenou a dostatečně širokou. Značení je každou chvíli, ale stejně se tu nedá moc bloudit. Očividně mám síly na rozdávání, protože si to střihnu mimo značku přes vrchol Talahijas a pár výškových si ještě přidám. Ale celý den jsem seděl, pohyb mi dělá radost!
Jsem skoro hodinu na cestě, na vrchol mi zbývají 3 kilometry. Sluníčko se začíná schovávat za kopec, ale zatím je světla ještě dostatek. Ochlazuje se a začíná mírně pofukovat. Teprve teď si uvědomuju, že doteď bylo skoro úplné bezvětří. Na větrný ostrov dost nečekané. Zatím jsem nepotkal živáčka, společnost mi dělá jen občasná přítomnost koz. Zvědavě si mě prohlížejí. Není divu, jsem uřícený a zhluboka dýchám. Chci to stihnout až na vrchol bez čelovky. Je ultralehká, ani nevím, jak dlouho vydrží svítit.
Cesta je pořád skvěle upravená. Teď už sice není tak široká, ale zato je z obou stran ohraničená kameny. Mám vážně hodně svižné tempo. Občas i malinko popoběhnu, ale batoh není zrovna běžecký a rychle mě začne mlátit do zad. Tak jen jdu s vysokou frekvencí kroků.
Asi 700 metrů před vrcholem se cesta začíná víc klikatět a stává se technicky náročnější. Každou chvilku jsou tam kamenné schody, občas i dost prudké a vysoké. Sam tam kytka nebo zakrslý stromek. Ale výhledy začínají být parádní. Na severní straně je nad mořem závoj mraků, na jihu je pořád úplně jasno. 250 metrů pod vrcholem je drátěný plot a úzké dveře. Podle všeho ochrana rostlin na samotném vrcholku před kozami. Jedna Koza se ale dneska nahoru přeci jen podívá. Zavírám za sebou vrátka a rychle zdolávám poslední metry. Konečně, jsem na vrcholu! Od ubytka mi to trvalo přesně hodin a půl.
Chvilku se kochám, nad obzorem jsou ještě poslední zbytky slunečního svitu. Slavím vrcholovou fotografií a půllitrem chladivého zlatavého moku. Jsem úplně promočený, tak se do mě rychle dává zima – tady už fouká docela dost, a bez sluníčka je skoro až zima. Beru na sebe větrovku, zapínám čelovku a s posledním rozhlédnutím zahajuji sestup stejnou cestou, jako jsem vylezl nahoru.
Sestup už moc nehrodím, šetřím nohy na další dny. Občas se snažím vyfotit maják s velkým kuželem světla, ale na takovéto focení není ani můj MAXimální iPhone dost dobrý. Fotím si tedy alespoň nasvícené hotelové resorty a pozvolna se blížím zpátky k moři. U cedule odhadující cestu na vrchol na 3 hodiny a 20 minut kontroluji čas. Mě to trvalo 2:20 nahoru i zpět…
Moje první dobrodružství na Fuerteventuře se chýlí ke konci. Cestou do apartmánu už zkusím zkratku a ušetřím asi kilometr. Samoobsluha před komplexem má až do desíti, tak kupuji zásoby na zítřek a taky něco dobrého k dnešní večeři, a pak už jen na pokoji odpočívám a připravuji se mentálně na zítřejší den.
