Písek, písek, všude samej písek. A duny! (Morro Jable -> La Pared)

Vstávám v půl osmé, vyspinkanej do růžova. Rychle se sbalím a jdu si dát do kavárny přímo před vchodem do domu malou snídani. Docela dobré kafe s mlékem a čokoládový croissant mě přijdou na 5 EUR, o sedm víc platím v supermarketu za pár drobností na cestu. Vracím se do pokoje, dokončím balení a pár minut po deváté naposledy zápasím s trezorkem na klíče, kde je mám při odchodu nechat. Pak už jen napíšu na AI chat, že jsem pryč (ráno jsem řešil, že nejde WiFi a takhle rozhodně nefunguje člověk) a vycházím před dům.

Posledních pár fotek na památku, pak přecházím silnici a po promenádě mířím na severovýchod. Je sice ještě brzo ráno, ale sluníčko už začíná ukazovat svou sílu. Dneska si ho asi užiju víc, než mi bude milé. Prohlížím si chráněný mokřad a o pár minut později i velkou kostru vorvaně uprostřed parku. Především lebka vypadá podivně, prý je to místo kde uchovává voskovitou látku zvanou spermacet.

Na kruhovém objezdu si fotím skupinu terakotových dětí od kubánské sochařky Lisbet Fernández. Vypadá to zvláštně, možná snaha o zklidnění provozu. 🙂 Brzy ale začnu mít jiné starosti, než okukovat místní umělecké památky. Značení totiž není úplně nejlepší, ale hlavně se hodně liší od trasy v hodinkách. Každou chvilku musím zastavit a zkoumat, jestli půjdu podle hodinek, podle značení nebo to střihnu ještě někudy úplně jinudy. Od moře se tedy vracím k silnici, na další křižovatce si i trochu zajdu.

Cestou potkávám už asi desátého vojáka. Očividně stojí podél celé trasy závodu, který na severu odstartoval v 8 ráno. Takže ještě pár hodin potrvá, než se závodníci dostanou až sem na jih. A trable s navigací pokračují, i když ve své podstatě o nic nejde – vím, že mám jít 10 kilometrů po pobřeží, a to jsem ještě rozhodně neušel. Takže jdu chvilku podle značky, pak zas podle navigace, někdy to sedí, jindy mi to hlásí, že jdu špatně… Občas jdu po asfaltu, jindy po písku nebo po kamínkách. Prostě žádný stres.

Při chůzi po pláži si můžu všimnout, že poměr oblečených a neoblečených rekreantů je tu skoro 1:1. Naháči navíc nechodí jen z lehátka do vody a zpátky, ale radostně korzují dlouhé úseky po pláži, často tak na jeden zadek koukám klidně i pár minut v kuse. Naštěstí jsem i s batohem rychlejší, než většina korzujících, a když je potřeba, ještě přidám. Pláže tu jsou ale nádherné, to se musí nechat!

Občas natrefím na velkou bílou šipku, možná z mouky nebo podobného materiálu. Trasa cyklozávodu se očividně dost s GR 131 prolíná, tak ještě, že se proti mě každou chvíli nevyřítí nějaký cyklista. Minul jsem i několik rozestavěných nebo spíš nedokončených rekreačních objektů. U jednoho se stylovým jménem Hotel Ruina, kde se prý dá pohodlně přespat, se mě nějaký týpek zeptá, kolik kilometrů jdu. Když jsem řekl, že přes celý ostrov a skoro 200, tak vypadá dost překvapeně. Pobaveně se zasměju a po takovém hodně prudkém chodníku začínám zase stoupat na útes.

Na útesu trasa opět vede kameny ohraničenou pěšinkou. Na obzoru se začínají objevovat kopce pokryté pískem, pod kterými jsou obrovské pláže stejně zlatavé barvy. Je to tady hodně fotogenické, jako do katalogu. Přemýšlím, jestli se neskočím osvěžit, ale nakonec to zavrhnu. Čeká mě ještě spousta kilometrů a večer bych měl mít v hotelu bazén. Tak se místo toho za další bílou šipkou osmělím a zeptám vojáka na hlídce, v kolik by se tu měli objevit první závodníci. Koukne na hodinky a řekne, že asi za 10 minut. Paráda!

Dnešní cesta po pobřeží se chýlí ke konci. Naposledy klesnu skoro na pláž, ze které mě turistický rozcestník nasměruje doleva, vyschlým korytem potoka přímo na sever. A jak tak stoupám, vidím, jak k vojákovi na útesu přijíždí první dvojice závodníků. Třetího v pořadí pak potkávám osobně a rychle si ho fotím. Rozestupy jsou v řádu minut, než se z trasy závodu odchýlím a vyrazím směrem k podjezdu pod dálnicí, projede jich kolem mě asi 6.

V podchodu si dám pauzu. Je tam nejen první dnešní stín, ale navíc i průvan, což moje přehřáté tělo potřebuje jak sůl. Zatímco se občerstvuju a regeneruju (pivo a proteinová tyčinka), projede kolem mě několik aut včetně jednoho policejního. Raději se pohnu. Ještě obnovit vrstvu opalovacího krému, dneska je sluníčko vražedné. Trasa dál pokračuje na sever a vede přesně na rozmezí tradičního tmavého lávového povrchu a světlého písku. Vítr ve vyschlém korytu potoka vytváří velké duny, je docela namáhavé se tím brodit. Ale vypadá to nádherně, dnešní etapa je z estetického hlediska dokonalá!

Potkávám první dva kolegy batůžkáře! Ale řekneme si jen „Hola“, větší interakce se nekoná. Na jednom místě se cesta stáčí doprava a přede mnou se otevře 10 kilometrů písečné pouště. Na některých místech písečné duny skoro zakryly normálně asi metr vysoké orientační kůly a při průchodu se bořím po kotníky do sypkého materiálu, jinde vítr naopak odkryl pevné podloží a chvilku se mi jde celkem pohodlně. Někde je dokonce něco jako umělá kamenná cesta. Většinu času je to ale někde mezi tím. Koukám na moře a na vzdálené kopce a připadám si jak Lawrence z Arábie. 🙂

V sandálech mě občas něco škrábne, nebo zaleze mezi prsty a píchá při každém kroku. Při bližším pohledu je to většinou malý kousek bílé lastury, kterých je v písku obrovské množství. Kromě dávných živočichů tu je i pár živých, čtyřnohých a rohatých. Jinak jsem ale kromě cyklistů a jednoho auta nepotkal mimo turistická centra ani živáčka. V dálce míjím několik řad větrníků, ale z nějakého důvodu se z několika desítek vrtulí točí jen dvě. Konečně začíná malinko foukat a sluníčko se občas schová i za mrak, hned je to snesitelnější.

Do městečka La Pared, kde mám dnešní nocleh, je to podle ukazatele 6 kilometrů. Natáhnu krok a přesně za hodinu jsem na dohled. Jsem celkem rád, šlapání v písku je úmorné a v dnešním vážně horkém a skoro bez přestávky slunečném počasí je to ještě úmornější. Procházím kolem několika budov a blížím se ke vchodu do svého hotelu. Pár minut před půl pátou jsem na místě, hotel Bakour Fuerteventura La Pared mě vítá!

V recepci na mě paní začne rovnou mluvit anglicky. Vysvětlí mi co a jak, kdy zavírá bazén a kde dostanu ručníky, a že si můžu zaplatit snídani nebo i večeři. Nakonec mě pozve na večerní koktejl. S díky odmítám, těším se na bazén, pivo, sprchu a postel. Dostávám kartu od pokoje a mapku s vyznačeným vchodem. Děkuji, loučím se a jdu se ubytovat. Ubytko je luxusní. Velká postel, obývák s gaučem, hezká koupelna. A malá teráska s posezením k tomu. Na uvítanou jsem dostal vodu, banán a bonbón – všechno do sebe vdechnu ještě před sprchou, pak ze sebe jdu smýt prach a pot dnešního dne. Voda je teplá a příjemná, ale cítím, že krk, nohy a především zadní strana kolen už toho má dost. Sice jsem si koupil aftersun krém, ale ani s jeho pomocí to nevypadá dobře. Zítra budu muset něco vymyslet, protože dlouhé kalhoty bohužel nemám.

Následně si beru plavky (tady to bez asi moc nepůjde) a vyrážím k bazénu. Je krásný, se slanou vodou, pro moje unavené tělo je to jak živá voda. Rochním si tam asi půl hodiny, pak se sluníčko schová za domy a začne mi být zima. Vracím se do pokoje a koukám do itineráře. Nedaleko je prý nějaký hezký skalní útvar. Mohl bych ho nechat na ráno, ale je na druhou stranu než moje další trasa a s batohem na zádech je to vždycky složitější. Tak se ještě hecnu a jdu se na chvilku projít.

No, zas taková pecka to nebyla. Udělal jsem asi kilometrový okruh a postupně si vyfotil západ slunce nad mořem, žlutou budku plavčíka na útesu, La Pared s hotelem a nakonec i skálu s otvorem. Moře bylo docela bouřlivé, tak mě ani nebylo líto, že jsem se v něm dneska nekoupal. Pomalu se vracím do hotelu a jdu si do samoobsluhy nedaleko vchodu koupit něco k jídlu. Platím 27 éček. To se možná vyplatilo koupit si za 23 EUR večeři formou bufetu… Ale zase jsem si koupil zásoby i na zítřek…

Po návratu si jdu zkontrolvoat oblečení sušící se na židli na terase. A dost se vyděsím, když se moje kraťasy pohnou a zamňoukají. Zalíbilo se v nich totiž kočičce! Asi má problém s čichem… Ráda by se mnou šla i dovnitř, ale to jí raději nedovolím. Po jídle se uvelebím v posteli a koukám na televizi. Obzvlášť pořad, ve kterém chlapci v kožených kraťasech zpívají nadšeným fanynkám hity typu „Wie viele Hände hat der Oktopus? 100.000 Hände!“ na mě mohutně zapůsobí a donutí mě televizi zase vypnout. Blbý je, že se mi moc spát nechce, i když jsem unavenej. Je mi horko – klimatizace chybí i tady. A když otevřu okno, tak i když venku dost fouká, dovnitř nejde ani ťuk. Až kolem půlnoci mě přemůže únava a já se konečně odebírám do říše snů.