Cílová rovinka mezi ohradami aneb i tady občas zaprší (Villaverde -> Corralejo)
Den 6. — Poslední den mého dobrodružství měl být tak říkajíc na pohodu. S jednou odbočkou na vyhlídku do kráteru Hondo v poklidu dojít po trase GR 131 do cíle a tam v hotelu s bazénem řádně oslavit další úspěšně dokončenou expedici. Ale počasí do toho poněkud hodilo vidle. Od rána silně prší, a i když má za pár hodin přestat, všude bude spousta klouzavého bláta. Na druhou stranu je i v tomto počasí teplota příjemných 20 stupňů, kromě mírného zpomalení mého průměrného tempa se nakonec nic tak strašného nestalo.
V 6 ráno to vypadá nadějně. Všude ticho a klid. Zato po dalším probuzení o hodinu později ani nemusím koukat z okna, aby mi bylo jasné, že leje jak z konve. Víc než aktuální stav mě ale zajímá, jak to bude do vypadat za pár hodin. Předpověď v mobilu je optimistická, za necelé 2 hodiny by to mělo ustat. Bezva, to budu vyrážet. V poklidu se sbalím a ve čtvrt na devět vyrazím na snídani. Skutečné kafe, skutečné ovocné šťávy, velký výběr sladkého i slaného. Paráda! Navíc mě zaujme výzdoba restaurace, glorifikace domácích zvířat Capra hircus je tady naprosto zřejmá.
Po deváté jsem zpět, připraven vyrazit. Ale leje pořád stejně, občas déšť dokonce ještě přidá na intenzitě. Koukám znovu na radar a vypadá to, že za půl hodiny to přestane. Dobrá, počkám ještě. Bohužel, v půl desáté se situace opakuje – prý to tak za půl hodiny přejde. Ale už nemám náladu na to spoléhat. Pořádně utěsním nepromokavý batoh, vezmu si nepromokavou bundu a v 9:39 vyrážím do deště. Na nohou mám sandály, trailovky si chci nechat na cestu letadlem pokud možno suché a čisté.
Na své dnešní cestě si nejdříve prohlédnu několik starých větrných mlýnů, každý pěkně ze všech stran. Je u nich i několik informačních tabulí, ale vzhledem k vytrvalému dešti nemám moc chuť se vzdělávat.
Napojuji se znovu na červeno-bílou trasu GR 131, ze které jsem včera kvůli noclehu trochu sešel. Na stezce je hodně vody, někdy je vidět ve formě kaluží, jindy se probořím do na první pohled pevného bláta skoro až po kotník. Ale většinou si to v další louži zase umeju a brodím se dál. Bosé nohy v sandálech dostávají sympatický mechanický peeling, budu mít pokožku jak miminko! Okolí stezky, mechem a lišejníkem porostlé kameny a kamenné zídky, mi částečně připomínají Irsko, částečně pak Island. Jen ty kaktusy a vzrostlé agáve trochu kazí dojem, ale jinak je to dokonalá podoba. Většinou jsou kamennými zídkami oddělené pastviny, jen výjimečně se v ohraničeném prostoru pěstuje víno či něco jiného. Na levé straně můžu obdivovat i krásnou sopku Montaña de la Arena s částečně zborceným kráterem.
Ve čtvrt na jedenáct přicházím k tradičnímu půlkruhovému přístřešku a s úlevou pozoruji, že už skoro přestalo pršet. Ještě malinko mrholí, ale v porovnání s ranním slejvákem je to vážně slabý odvar. Nicméně na zemi je vody až až. Následující úsek je proto hodně obtížný – celkem prudké klesání, plné kamenů a bláta, a mezi tím teče potůček. Jdu opatrně, noha mi v sandálech trochu klouže, nechci si zvrknout kotník nebo ukopnout palec. Ale dopadne to dobře a za odměnu mi nad hlavou prolétne čtveřice vojenských vrtulníků.
Za půl hodiny jsem na rozcestí. Obtížná cestička končí, dál vede už uježděná, široká štěrková silnice. Trochu mě znervózňuje velký pes na volno, který na mě štěká od nedalekého stavení, ale naštěstí mě stezka vede oklikou. A pes je vychovaný, mimo pozemek se nehrne. Zbytek cesty až do městečka Lajares není moc záživný. Občas spadne pár kapek, ale jinak už je po dešti, sundavám nepromokavou bundu. Křížím kruhový objezd a pokračuji dál na sever, do oblasti dalších sopek.
Ještě před zdoláváním dalších vrcholů je čas se naobědvat. Jako na zavolanou mi do cesty přijde malá pekárna Nuestro Estilo – Empanadas y más. Podniků je tu sice celá řada, ale tohle je dobrá volba. Dávám si dva šátečky s masem a jeden další sladký, k tomu pivo. Platím 12 EUR a jdu se uvelebit ven na předzahrádku. Postupně to spořádám, je to fakt výborné. Sice bych toho snědl asi 2x tolik, ale alespoň nebudu do kopce funět.
Stezka GR 131 dál vede trochu podivně. Podle mapy bych měl zabočit vpravo, ale značka na sloupu v podobě italské trikolóry mě vede rovně. Asi aby si pochodníci mohli dát pauzu v jednom z mnoha podniků a doplnit kalorie. Značky mě dovedou až na parkoviště, ale když už to vypadá, že půjdu po zelené až ke kráterům, červená značka se ostře stáčí doprava a po několika stech metrech se vrací na trasu značenou v mapě. WTF?
No nic. Hlavní výhoda této trasy je v její pouštěnosti, což se o trase po zelené rozhodně říct nedá. A alespoň si dvojici sopek Colorada a Hondo můžu prohlédnout pěkně s odstupem. Počasí se zase trochu zhoršilo a začalo i foukat, ale zima mi není. Kochám se velkým lávovým polem a přesně v jednu hodin přicházím k dalšímu přístřešku.
Značka dál vede po silnici, kterou velký žlutý stroj právě dává trochu do pucu. Silniční práce tu očividně nejsou zas tak složité – stroj jen shrábne vrchní vrstvu a může se jezdit dál. Procházím kolem povrchového dolu na štěrk, začínám stoupat. Brzy se přede mnou objeví docela zaplněné parkoviště a odbočka ke kráteru hory Hondo. Zaplněné parkoviště značí spoustu lidí, tak se zdejší pobyt pokusím co nejvíc zkrátit.
Po kamenném chodníku vyrazím směrem podél kopce. Po 200 metrech ale sejdu a mířím přímo na vrchol. Posledních 100 metrů je dost prudkých, v sandálech to není ono, ale pořád jsem rychlejší a hbitější, než většina ostatních. Nahoře se rychle pokochám velkým kráterem a vyfotím pár ochočených veverek, protože několik nápisů „nekrmte veverky“ v různých světových jazycích očividně není dostatečně srozumitelných, takže rukou s oříšky napočítám hned několik. Pak se vracím dolů na parkoviště a pokračuji po červené značce, už zase sám, bez veverek a bez lidí.
Obejdu další velký kráter a přede mnou se otevře výhled do dálky. Vidím moře i město Corralejo, můj cíl. Zbývá mi posledních 7 kilometrů, vesměs z kopce. Procházím lehce obydlenou oblastí, už se těším do cíle. U malého kráteru pod kopcem Bayuyo si asi 10 minut fotím veverky. Sice ode mě nic nedostanou, ale i tak se odváží až na metr ode mě. Pak pokračuju dál a pár minut po třetí jsem na hranici města.
Obcházím rozestavěnou oblast, u velkého kruháku se napojím na chodník vedoucí podle hlavní čtyřproudé silnice. Začátky a konce dálkových pochodů nebývají moc záživné, a tento není výjimkou. Po 1.500 metrech šlapání podél silnice mě to přestane bavit a mimo značku zahnu trochu víc mezi baráky. Ale to už se blíží cíl, náměstí Plaza Patricio Calero. Fotím si první červeno-bílou značku, víc tady toho o treku není. Jsem zvyklý, jdu dál, ubytovat se.
Do hotelu Hesperia Bristol Playa je to jen pár stovek metrů. Ubytuju se rychle, mám hezký apartmán s ložnicí, obývákem a malou kuchyňkou. Je sice hnusně, ale i tak jdu vyzkoušet bazén. Alespoň ho mám sám pro sebe. Následně si v místním obchodě koupím něco na večer a lahev místního vína na oslavu, a jdu se zavřít do pokoje.
Koukám na fotbal, piju víno, cpu se brambůrky a dalším nezdravým sortimentem, a mám radost, že další expedice je úspěšně za mnou! Zítra mě čeká už jen cesta domů a návrat do všedních dnů…
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil 25,5 kilometru, nastoupal 405 metrů a klesnul 638 metrů. Na cestě jsem strávil něco přes 6 hodin, z toho necelých 5 hodin v pohybu, během čehož jsem spálil 2.187 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.