Příprava a cesta na expedici na Fuerteventuru 2026

Jednou z výhod „impulzivního“ cestování je málo času na to, aby se do odletu stihlo něco pokazit. Ne, že by to nešlo, ale při vzpomínce na komplikace při mé první návštěvě Kanárů na Tenerife v roce 2024 plánované půl roku dopředu jsem byl rád, že letím jen pár dnů od samotného začátku plánování. Letenku i většinu ubytování jsem platil přesně 9 dnů předem, během posledního týdne stačil jen lehce vymazlit svůj gearlist, a než jsem se nadál, byl jsem v koloně na Pražském okruhu a mířil na letiště pana ex-prezidenta. Těch aktivit bylo samozřejmě o trochu víc, ale protože už jsem na Kanárech byl, nepředpokládal jsem moc záludností a omezil tak studium blogů a dalších informačních zdrojů na minimum (Kubovy cesty, Nicolette Havlová, Krkonoše natura, a zahraniční Julian Tramper). A když mě nic od úmyslu zdolat druhý kanárský ostrov neodradilo, začal jsem si pomocí tradičních pomocníků Booking.com a Mapy.com plánovat a kreslit trasu. Ta byla na rozdíl od Tenerife celkem jasná. Bude kopírovat trasu GR 131, kterou jsem si kromě drobnějších volitelných odboček vylepšil (a prodloužil) jen na dvou místech. Tím prvním byl výstup na nejvyšší kopec Fuerteventury Pico de la Zarza (812 mnm) nedaleko startu treku, tím druhým pak odbočka na pobřeží v druhé polovině cesty, kde se podle ostatních nachází na oficiální GR 131 ne zrovna záživné cestování rovinatým vnitrozemím. Celkově tak délka nabobtnala na asi 191 kilometrů s převýšením asi 4.000 metrů, což bylo pro plánovaných 6 dnů šlapání tak akorát. Směr jsem zvolil z jihu na sever, oficiální směr je obráceně. V prvé řadě aby mi sluníčko nesvítilo celý den do očí. Pak mám radši blíž letišti cíl než start. Posledním důvodem byla doprava k majáku na Punto de Jandía, která je docela komplikovaná a jezdí tam jen dva autobusy denně. A navíc se tam nedá dost dobře ubytovat. Takže jsem to vyřešil dvoudenním noclehem v Morro Jable, čímž jsem i pomohl aklimatizaci – první den treku totiž půjdu bez těžkého batohu. Letenky jsem opět koupil u SmartWings.com. Důvody jsou stále stejné – létají z Ruzyně a přímo, a včetně odbaveného batohu není ani cena lehce přes 10.000 Kč nijak drastická. Za letenku na Tenerife před dvěma lety jsem platil stejně. Objednat dopředu autobusy se mi nepovedlo, tak jsem si jen našel, odkud a kdy jezdí. Víc času mě zabralo hledání ubytování. V prvé řadě na Fuerteventuře nejsou skoro žádné kempy. A spaní na divoko je, stejně jako na Tenerife, zakázané. Po delším pročítání diskuzí a zkušeností jsem vyhodnotil, že budu spát první 3 dny a pak den poslední pod střechou (i když hustota hotelů a penzionů není taky úplně vysoká), a ty zbývající 3 dny nějak risknu a přežiju pod širákem. Stan jsem tahat nechtěl, nakonec jsem jen vyměnil stávající dvojkombinaci tarp a pončo v křiklavě modré barvě za plnohodnotný tarp pro případ, že by mě v pouštní krajině překvapil slejvák. Nebo vítr, ten může být hodně silný a záludný, a přírodní závětří se hledá dost obtížně. S blížícím se termínem odletu jsem začal víc sledovat počasí a předpověď na další dny. Vypadalo to nadějně, ale předpověď se každý den dost měnila, nějaké srážky tam být měly. Ale i tak neměla teplota klesat ani v noci pod 20 stupňů, omrzliny mi tedy rozhodně nehrozí. Pár dní před odjezdem jsem se sbalil a začal se těšit na čtvrtek, kdy měla moje letošní sólo expedice vypuknout.

Vzhůru na Fuerteventuru!

Jelikož mám málo dovolené, oba dva cestovní dny musím částečně pracovat. Na letiště proto vyrážím ve čtvrtek už brzo ráno, abych se stihnul odbavit a v 9 se mohl už v klidu připojit na jeden z několika dnešních statusů. Jedu netradičně autem. Po zralé úvaze jsem vyhodnotil, že to bude nejlepší a že těch 1.690 korun za týdenní parkování na Go Parking dává smysl. Vzhledem k problémům ve vlakové dopravě by cesta na letiště byla riziková a musel bych mít nesmyslnou rezervu. Cesta zpátky by zase byla drahá, protože přiletím až v noci, domů se budu muset dostat sám (drahá polovička bude na cestě do Řecka) a v pátek jdu normálně do práce, takže jinak než drahým taxíkem by to nešlo.

Cesta trvá lehce přes hodinu, kromě jednoho místa je doprava plynulá. Odložení auta parkingu je bezproblémové, stejně tak přesun mikrobusem na letiště. Pět minut před osmou vcházím do budovy Terminálu 2 a zjišťuju, jestli už si můžu odbavit batoh. Po kladné odpovědi si ho jdu nechat obalit fólií a po několika tradičních procedurách jsem již bez batohu, odbavený a oskenovaný, v tranzitním prostoru. Cestou do Portugalska jsem loni využil letištní salónek, tak k němu mířím i letos. Ale smůla, je plný. Protekci mají jen členové ERSTE Premium. Mě o úroky odírá jiná banka, tak si musím dát snídani v Costě za své. Pak pracuju, telefonuju, emailuju…

Tím naštěstí nepříjemnosti dnešního dne končí. Pokud tedy nepočítám naše letadlo imatrikulace OK-TSF, kterým je asi 17 let starý Boeing 737-800. Podle všeho spolehlivé, ale na dnešní dobu poněkud zastaralé letadlo, především co se multimediálních vymožeností týká. 20 minut před odletem mě k němu doveze letištní autobus a můžu si ho prohlédnout i zevnitř. Ano, nejlepší léta má za sebou. Ale protože odletíme jen s mírným zpožděním, let je hladký a o zábavu se mi stará mobilní telefon spolu s papírovým španělským slovníčkem, pět hodin ve vzduchu uteče jak voda a na letišti v cílové destinaci jsme dokonce s 15-minutovým předstihem.

Můj batoh se na páse mezi kufry objeví asi po 20 minutách. Beru ho a vyrážím před terminál. Chvilku hledám správnou autobusovou zastávku. Konečně nacházím tu, kde je uvedená linka L10. Podle jízdního řádu má jet v 16:00 a v 16:30, ale jednotlivé časy jsou nějak barevně odlišeny a vypadá to, že ten v 16:00 dnes nepojede. A skutečně, ve 4 hodiny se nic neděje. Dobrá tedy, tak za půl hodiny…

Ve čtvrt na pět přijíždí autobus. Linka 10! Jsem zmaten, tak se ptám šoféra, jestli jede do Morro Jable. Síííí! Ukazuju batoh, jestli s ním můžu dovnitř. Síííí! Bezva. Platím €9.30 (v hotovosti, platbou to nelze!) a lezu dovnitř. Autobus je skoro plný, tak si stoupám na plochu pro vozíčkáře. Ale smůla, když všichni nastoupí, přiběhne ke mě řidič a usadí mě i s batohem vedle nějakého místního týpka. S batohem mezi nohama se mi sedí dost nepohodlně, ale konečně jedem.

Jízda trvá asi 100 minut. Po hodině se autobus vyprázdní a já můžu sedět už pohodlně, s batohem vedle sebe. Zhruba o šesté vystupuju a hledám hotel. Z počátku marně. Ukáže se totiž, že mé dnešní i zítřejší ubytování The Real Casa Atlantica Morro Jable není hotel, ale byt v bytovém komplexu. Když konečně najdu ten správný vchod, vyjedu do šestého patra. Tam chvilku zápasím s trezorkem na klíč vedle dveří mého apartmánu. I přes správně zadaný kód se mi ho nedaří otevřít. Až po několika pokusech se konečně podvolí a já můžu vstoupit.

Provádím rychlou inspekci. Je tu čisto, hned několik místností, lednice i balkón s krásným výhledem. Paráda! Moc dlouho se ale nekochám. Jsem tu totiž o 2 hodiny dříve, než jsem čekal, a tak jsem se už v autobuse rozhodl zkusit si vyšlápnout na Pico de la Zarza, nejvyšší to vrchol tohoto ostrova, místo plánovaného zítřejšího odpoledne už dnes. Rychle proto vyrážím do nedalekého supermarketu pro malé zásoby na cestu a po návratu zahájím přípravu. Není čas ztrácet čas!